foto: Karel Tichý/Krejčířův dům na Karlově náměstí 555/31 na Novém Městě. Vlevo nahoře snímek Radovana Krejčíře
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Radovan Krejčíř začínal jako drobný kšeftař a normalizační vekslák. Pašováním nedostatkového západního zboží z Polska si zvyšoval kapesné již jako gymnazista v Českém Těšíně. Poté co se přesunul do Ostravy, kde na Vysoké škole báňské studoval ekonomii, klasicky veksloval s tuzexovými bony. Netrvalo dlouho a Slezsko a Morava mu byly malé. A tak se přesunul se do Prahy.
Ještě v době ostravských studií se první ženou Krejčíře stala dcera vrcholného ostravského komunistického funkcionáře Petra Peterka. Po návratu do Českého Těšína začal načerno obchodovat s alkoholem. Právě s nelegálním dovozem alkoholu souviselo jeho první trestní stíhání v roce 1992, to mu bylo 24 let, které bylo po čase – stejně jako později mnoho jiných – zastaveno.
Krejčíř velmi rychle zbohatl a brzy vlastnil hospody, herny a noční kluby, které využíval jako pračku peněz, které mu plynuly z prodeje nelegálního alkoholu. Provozoval i zastavárny a přibral si i rychloobrátkové půjčování peněz, samozřejmě na lichvářský úrok.
Jeho otec Lambert měl jako komunista skvělé kontakty na městském výboru KSČ a působil mj. v Třineckých železárnách a v Okresním podniku služeb ve funkci ekonomického náměstka. Po listopadu 1989 se dokázal velmi rychle zorientovat a v roce 1995 vstoupil do tiskárny v Českém Těšíně, kde se tiskly i peníze nebo také knížky do kuponové privatizace, jako majoritní akcionář. Spolu se svou matkou Naděždou byl Radovan Krejčíř v představenstvu firmy, což se mu zvláště hodilo, jak si později připomeneme, při přípravě druhého útoku na Čepro. Podnikání rodiny Krejčířů ale mělo velmi smutný závěr – po 200 letech činnosti, v roce 2021, Těšínská tiskárna s produkcí osm milionů knih ročně ukončila provoz.
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Krejčíř byl při uplatňování politiky cukru a biče velmistrem, i kancléř Otto von Bismarck by se u něj lecčemu přiučil. Říkával…
K velkým penězům se Radovan Krejčíř dostal během kupónové privatizace (dvě vlny v letech 1992 a 1994). Na počátku 90. let s rodinnými příslušníky založil akciovou společnost Corado Holding, která skoupila tisíce kuponových knížek. Ty investovala velmi prozíravě a úspěšně, až se objevilo podezření na nadstandardní zdroje informací, které měly pocházet z buď z ministerstva financí, nebo přímo od tehdejšího ministra financí za ODS v Klausově vládě Ivana Kočárníka, přítele Lamberta Krejčíře ze studií.
První kauzy, první obvinění
A s narůstající hromadou peněz rostla Krejčířova troufalost a vyplouvalo na povrch množství kauz, ve kterých figuroval. Jako vybočení z jeho obvyklého byznysu se jeví dovoz tří luxusních vozů značky Mercedes a jednoho Porsche, které ovšem neproclil, a tak v roce 1995 policie Krejčíře obvinila z krácení daní a cla. Byl vazebně stíhán a dostal se ven až na tehdy obrovskou kauci dvou a půl milionu korun (v roce 2006 za to dostal podmíněný trest). Od poloviny 90. let se také pravidelně dostával do hledáčku policie v souvislosti se společnostmi, z nichž záhadně mizely peníze. Mezi takto poškozenými firmami byla jednou z prvních ostravská společnost Staviva, po které zbyly dluhy okolo 300 milionů (kvůli jejímu tunelování se ocitl v roce 2001 ve vazbě, z níž ho opět propustili na kauci).
V roce 1996 měl jako jednatel firmy Corado vylákat od společnosti Frymis akcie Tepláren Otrokovice pod falešnou záminkou, že je potřebuje pro své účetní operace. Akcie však v rozporu s dohodou nevrátil, ani za ně nepředal peníze. Způsobil tak škodu za přibližně 50 milionů korun.
Na jaře 1997 ze společnosti Corado, kterou Krejčíř zcela ovládl, vyvedl machinacemi s akciemi 271 milionů korun tím, že koupil od offshorové společnosti Ducane Finance Inc. z Britských Panenských ostrovů, se základním kapitálem pouhých tisíc dolarů, osm zcela bezcenných akcií firmy Roget’s Investments International sídlící na Seychelských ostrovech. Tímto trikem si zajistil peníze na život v cizině. Nicméně právníci (tehdy již uprchlého Krejčíře) dokázali po dlouholetém boji v roce 2010 Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci přesvědčit, že tehdejší obchod s akciemi nebyl trestným činem. Dalo by se říci, že tímto se uzavřelo Krejčířovo „slezské období“.
Kauza jihlavské firmy M5
Slezsko už začalo být Krejčířovi malé, a tak se rozmáchl a začal s budováním důmyslných propojení firem a vztahových sítí, jejichž vlákna směřovala k Lukoilu. Nicméně na Moravě ještě chvíli zůstaneme. Připomeňme si kauzu společnosti M5, která se od roku 2001 zabývala dovozem pohonných hmot (o firmě podrobněji v rámečku).
Celé naše oddělení postupně najelo na kauzu Radovana Krejčíře. Dostali jsme se do obludně velkého kruhu trestné činnosti spojené zejména s čachry kolem ropných produktů, maziv a pohonných hmot. Prokousávali jsme se podvody spojenými s firmami M5, Setuza, Venturon Investment, Bena a Tukový průmysl, Technology Leasing. Zjišťovali jsme desítky dalších jmen a různé vzájemné vazby osob a velice často naše pátrání skončila v jedné renomované advokátní kanceláři, kde se propojovala nejen jména a kauzy rozpracovaných osob, ale i propojení do státní správy a justice.
V rámci našeho boje s Krejčířem jsme každý den analyzovali informace, vyhodnocovali úspěchy i neúspěchy, identifikovali další a další nepřátele, vymýšleli postupy a rozdělovali úkoly. Dospěli jsme k závěru, že musíme někde najít něco, třeba i malého, co je trestně právně uchopitelné, a čím začneme. Požádali jsme proto policejního prezidenta Jiřího Koláře, aby nám vystavil zmocnění, na základě kterého jsme mohli vstupovat do všech nejen již uzavřených, ale i živých policejních spisů a také do databází policejních útvarů v rámci celé policie, které nám mohly přinést jakékoliv informace mající vztah k organizované zločinecké skupině kolem Káčka.
Na Moravě jsme získali tipy na trestnou činnost v kauzách kolem firem M5, Teplárny Otrokovice, Staviva, Stavo Articel a řady dalších. Kolegové nám předali veškeré informace a spisy a my analyzovali a hledali onen kýžený záchytný bod. A tak se stalo, že jsme zjistili, že jiné policejní pracoviště, konkrétně tým „Mlýn“, se zabývá vyšetřováním rozsáhlé trestné činnosti v jihlavské firmě M5. Jednalo se o to, že Generální ředitelství cel jaksi náhle zjistilo, že tato firma dluží státu na clu a na daních více než půl miliardy korun. GŘC podalo trestní oznámení a vše vypadalo jako úspěšně vyřešené.
Dvě „K“ v pozadí M5 – Krejčíř a Kovář
Ale chybička se opět vloudila. Indián i Jakub mně a Šebesta s Mrázkem Koppovi a Dvořákovi dodali lepší informace. Za celou akcí stojí jakýsi Kovář z Brna a nad ním je Radovan Krejčíř. A nám se opět zadařilo. Dostali jsme echo, že se Káčko vrací 13. června 2002 letecky z nějakého obchodního jednání v Itálii a je možné, že bude chtít pronést asi 20 milionů korun na zaplacení kauce na propuštění svého známého Jana Gottvalda z vazby.
Při příletu na ruzyňské letiště měl u sebe Káčko kufr s důkazy o podvodech firmy M5. Foto Karel Tichý
Celníci udělali na letišti kontrolu, ale peníze v Káčkově kufru nenašli. Zato tam byl šanon dokumentů. A ne ledajakých. Byla tam totiž Krejčířovou vlastní rukou popsaná jím vymyšlená trestná činnost ve firmě M5 – kdo, co, jak, komu a za kolik. Ale také rukou někoho jiného detailně popsané, jak měla policie firmu M5 původně vyšetřovat až k osobě Vítka, který měl být označen za hlavního pachatele, a v nejhorším případě až k osobě Haimanna. Bylo jasné, že tento postup pisateli diktoval policista, který u případu celou dobu byl (později jsme identifikovali oba a poznatky předali nadřízeným a inspekci ministra vnitra; dodnes se jim nic nestalo, naopak…). A bylo zle. Muselo se rozjet úplně nové vyšetřování, které pak ukázalo na pravé pachatele.
Ale my jsme zjistili ještě mnohem víc. Například to, že tohle měl být pouze prubířský kámen, jak to bude hezky fungovat. Dále se tato trestná činnost měla provozovat již mnohem sofistikovaněji a v mnohem větším rozsahu. Už byly připraveny nové firmy, které do tohoto byznysu vstoupí a které budou mít skryté vlastníky. Měly být již uzavřeny i nové smlouvy na dovozy PHM zejména z Německa a ze Slovenska a měly být již investovány do tohoto projektu nemalé peníze. Nabourali jsme jim celý jejich systém. V té době jsme již měli indicie, že Káčko má mít uloženo ve Švýcarsku asi kolem 2,5 miliardy korun.
Vyšetřování kauzy M5 se táhlo 10 let
Vyšetřování celé kauzy, která původně trvala pouhé čtyři měsíce, se nakonec táhlo ještě celých 10 let. Krejčíř byl kvůli účasti na obchodních aktivitách firmy M5 dokonce několik měsíců ve vazbě, protože byl obviněn z celního úniku a krácení daní. Zejména ho přitom ohrožovalo svědectví Petra Šebesty, který začal v té době spolupracovat jako oficiální svědek v kauzách, které jsme vyšetřovali v rámci speciálního policejního týmu „KRUH“. Jeho zavraždění bylo pak pro svědky důvodem, proč nechtěli svědčit a vystupovat proti Krejčířovi a spol., jak uvedl státní zástupce Vladimír Trýzna z odboru závažné hospodářské kriminality pražského Vrchního státního zastupitelství, který dozoroval vyšetřování.
Budova pražského Městského soudu ve Spálené ulici 2. Foto Hana Hlušičková
Městský soud v Praze nepravomocně uložil v roce 2012 nepřítomnému Radovanu Krejčířovi (od roku 2007 v Jihoafrické republice) souhrnný trest 11 let vězení, do kterého byla započítána i jeho předchozí odsouzení za další daňové i jiné podvody, a nařídil mu zaplatit pokutu 3 miliony korun. Rozsudek si vyslechli také jednatel jihlavské společnosti M5 Milan Vítek a Jaroslav Kovář. Soud jim oběma původně udělil tresty ve výši 7 a 7,5 roku vězení. Kovář měl navíc zaplatit 4,9 milionu korun. Z daňového úniku byl obžalován také další jednatel M5 Martin Haimann, jeho případ však byl vyloučen k samostatnému projednání.
A borec na konec?
Tehdejší prezident Václav Klaus! Tři muži, tedy Kovář, Vítek i Haimann, kteří byli spolu s Radovanem Krejčířem podezřelí z více než půlmiliardového daňového úniku v případu jihlavské společnosti M5, měli po amnestii vyhlášené na Nový rok 2013 prezidentem Václavem Klausem klid. Jejich stíhání zastavil Městský soud v Praze. Krejčíře se prezidentský pardon netýkal, protože byl stíhán jako uprchlý.
Kauza firmy M5 byl geniálně vymyšlený super podvod, za kterým stály velice chytré a drze sebevědomé, ale hlavně všeho schopné mozky s kontakty na všech důležitých místech. Ale to největší zločinecké dílo se stále teprve skrytě rodilo…
Krejčířův přesun do Prahy
Někdy v polovině roku 1996 se Krejčíř přesunul do Prahy. Na firmu Corimex (s datem zápisu v obchodním rejstříku 20. 8. 1996) zakoupil dům na Karlově náměstí 555/31 na Novém Městě, kde si zřídil nejen kanceláře, ale měl tu i svůj pražský byt. Činžovní dům stojí na strategickém místě uprostřed bloku mezi ulicemi Ječnou a Žitnou a jeho jistě vítaným bonusem je pasáž ústící do Malé Štěpánské. Fakt, že dům byl registrován na firmu, zapříčinil, že nikdy nebyl součástí trestních řízení, a proto nemohl být obstaven.
Naposledy byl dům registrován na Krejčířovu společnost DKR Invest Praha (s datem vzniku a zápisu 31. 7. 2000), která ho nejprve v březnu 2009 prodala akciové společnosti Těšínská tiskárna, v níž zastávala funkci předsedkyně představenstva Krejčířova matka Naděžda, a poté v dubnu byl prodán za 90 milionů bývalému automobilovému závodníkovi a bývalému podnikateli v tiskařském průmyslu Petru Samohýlovi (do roku 2008 vlastnil Tiskárnu Reproprint, kterou prodal CTY Group).
Je však nasnadě, že peníze z prodeje majetku – mj. se rok předtím vydražila sbírka známek po otci Lambertovi za 13,6 milionu – se nakonec dostaly ke Krejčířovi, jemuž tehdy začaly docházet v Jihoafrické republice finanční prostředky.
Kauza M5
Firmu M5 založil v březnu 1998 jihlavský podnikatel Martin Haimann. Společnost se sídlem v Jihlavě, na adrese Žižkova 1683/13, se postupně přeorientovala na obchodování s nebezpečnými chemikáliemi, a především s palivy a mazivy. V roce 2001 se firmě podařilo získat od ministerstva průmyslu a obchodu licenci pro dovoz paliv a maziv ze zahraničí. Následně si Haimann pro firmu obstaral na Generálním ředitelství cel ČR tzv. povolení nezajišťovat celní dluh. M5 jej získala, přestože v jejím čele stál pouze jediný, celníkům neznámý muž, a firma byla společností s ručením omezeným, tedy pouze se stotisícovým finančním jištěním, a do té doby nikdy žádné zboží do republiky nedovážela.
A právě povolení vystavené celníky se stalo klíčovým pro realizaci plánovaného podvodu s astronomickou škodou: firmě M5 zajišťovalo možnost dovážet do republiky zboží bez povinnosti platit daně přímo na hranicích a zajišťovat dluh například složenou finanční hotovostí. M5 povolení zužitkovala: do republiky dovezla desítky milionů litrů nafty a benzinu, za něž nikdy nezaplatila daně. Nezdaněné dovezené pohonné hmoty M5 v České republice bez obav rozprodávala. Jediným kupujícím byla zlínská společnost R.U.P. Extroil. Tato firma tak byla prostředníkem mezi M5 a finálním odběratelem, jímž byla ve většině případů státní společnost zaměřená na skladování pohonných hmot Čepro. Právě Čepro tak uzavíralo kruh, v němž na začátku bylo státem vydané povolení dovozu bez zajištění celního dluhu, a na konci byla státní firma, která nezdaněné zboží odkupovala.
Ale ještě předtím, než začaly tyto podvodné dovozy a začalo docházet k nezajištěným celním únikům a daňovým nedoplatkům, Haimann v říjnu 2001 firmu převedl na „bílého koně“, recidivistu a podvodníka Milana Vítka. Haimann se však z firmy stáhl jen zdánlivě, neboť prakticky okamžitě mu Vítek vystavil generální plnou moc pro zastupování společnosti ve všech právních úkonech a ustanovil ho obchodním ředitelem.
Od konce října 2001 do ledna 2002 dovezla společnost M5 z Německa přes hraniční přechody v Děčíně a Chebu 651 cisteren pohonných hmot, za něž nezaplatila spotřební daň ani DPH. Také Českým drahám, které pohonné hmoty vozily, zaplatila jen část účtovaných peněz a nástupnické společnosti Správa železniční dopravní cesty dlužila přes 12 milionů korun. Znamená to, že pouze 2,5 měsíce stačilo podvodníkům z M5 k tomu, aby České republice způsobili škodu přes půl miliardy korun.
|
