Krejčíř svým skandálním útěkem získal titul Objev roku. Jeho jméno většina lidí tehdy slyšela poprvé

29. 10. 202219:02
Krejčíř svým skandálním útěkem získal titul Objev roku. Jeho jméno většina lidí tehdy slyšela poprvé
foto: Hana Hlušičková, PrahaIN.cz/Centrála protikorupční policie v Celetné ulici

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Poté, co soudce ukončil výslech „bílého koně“ Radka Zwierzyny, vydal na jeho základě příkaz k zadržení Krejčíře i Pechana a nařídil u nich domovní prohlídky. Prohlídka Krejčířovy vily v Černošicích začala chvíli po půlnoci 18. června 2005 a skončila zásluhou neprofesionálního jednání policistů ostudou.

Po dohodě s Vrchním státním zastupitelstvím jsme spustili akci „Celník“ i my. V centrále protikorupční policie v Celetné ulici byl zřízen štáb, kde byli policisté a státní zástupci, kteří celou akci řídili. Z Českých Budějovic přijel vyšetřovatel Jiří Novák, z VSZ státní zástupkyně Pavlánová, dále tam bylo celé oddělení operativy a střídalo se tam postupně celé vedení útvaru počínaje ředitelem Pálkou, jeho náměstky a vedoucím odboru Švecem konče. V pátek odpoledne pak byli přivoláni vedoucí dvou skupin kriminalistů, kteří měli provést vlastní zásah u Káčka a Pechana, a to vyšetřovatelé Špitálský a Soukup z expozitury Praha ÚOKFK. Později dorazil i velitel zásahové jednotky. Pozdě večer jsem přivezl z domova také vrchního státního zástupce Jardu Dolejšího, který se původně tohoto zásahu vůbec neměl osobně zúčastnit, ale kterého jsem přemluvil, aby nám pomohl a byl nápomocen i své podřízené a kolegyni. I Pavlánová už totiž měla strhaný výraz ve tváři, a začala se tak podobat operativcům z našeho oddělení, kteří byli v plném zápřahu bez oddechu přes tři týdny. Byli jsme fakt už všichni děsně unavení.

Při rozdílení úkolů padl také „slavný“ Špitálského výrok, když na několikeré upozornění ze strany operativy a nadřízených k problematice vlastní realizace arogantně prohlásil, že to po jeho 30 letech služby asi není jeho první takováto akce... Novák pak ještě rozhodl, že parta, která ukončí svoji prohlídku dřív, pojede dělat ještě tu na Karlovo náměstí do Káčkovy firmy.

Domovní prohlídka, o níž se píše v policejních učebnicích

Po zkušenostech z předešlých prohlídek mi ale bylo jasné, že u Káčka to asi nebude lehké, hlavně v tom, jak se budeme do toho jeho „hradu“ zase dostávat. A tak jsme se rozhodli, že si vyžádáme raději ještě součinnost s Útvarem rychlého nasazení. S příslušníky URNY, což bylo deset ozbrojených mužů v černých kombinézách a s kuklami na hlavách, jsme se sešli někde v Radotíně. Tam se domluvil celý přesun všech policistů do Černošic. Byla to dlouhá kolona vozidel. První jsem jel já s vrchním státním zástupcem Jardou Dolejším, státní zástupkyní Pavlánovou a kolegyní Bárou Šádkovou jako největší znalci prostředí, za námi několik vozidel URNY a za nimi další vozidla s kriminalisty, kteří měli provést prohlídku. Když první vozy kolony najížděly do ulice, tak mi kriminalisté z posledního vozu oznámili, že jejich kolegové píchli a musí někde pod kopcem měnit kolo. Bylo mi jasné, že potom budou bloudit, tak jsme nejdříve na místo zásahu odvezli Dolejšího s Pavlánovou a potom na ně počkali na křižovatce, abychom je navedli správným směrem.

Prohlídka začala přesně tak, jak jsme předpokládali a proč jsme si vyžádali asistenci URNY. Káčkova ochranka nechtěla policii do vily pustit. Tak museli urňáci překonat vysokou zeď, použít pár dělobuchů a zpacifikovat je. Příslušníci URNY zadrželi Krejčíře, který se zprvu ani nemohl pořádně probrat ze svého práškovo-alkoholového opojení, a dokonce si myslel, že ho přepadlo nějaké konkurenční komando od jeho kumpánů z podsvětí. A vlastně si pořádně oddechl, když zjistil, že jde opravdu jenom o policii. Naštěstí se nestřílelo, i když k tomu bylo opravdu hodně blízko.

Příslušnící URNY připravení k zásahu, ilustrační foto. Foto se svolením Týdeník policie

Pak začala policejní domovní prohlídka, která vstoupila do novodobých policejních učebnic… Policejní komando vedené Špitálským mělo pouhé dva úkoly. Za prvé zadržet Káčka a za druhé zajistit kufřík, ve kterém byly písemnosti o připravovaném ataku na Čepro. A to v první fázi také zvládli. Jenomže pak se začaly dít neuvěřitelné věci. Policisté se začali chovat jako na exkurzi v zámku a v rámci prohlídky obdivovali technické vymoženosti a luxusní vybavení vily. A k dovršení všeho velitel zásahu poděkoval příslušníkům URNY za spolupráci a poslal je domů. Káčka si ze zbylých policistů prakticky již nikdo nevšímal a ten vycítil příležitost. Státní zástupci se Špitálským se věnovali papírování a Káčko, kterému sejmuli pouta, a mohl se volně pohybovat po domě, si začal telefonicky domlouvat svůj „odchod“. Celé jsme to později byli nuceni sledovat ze záznamu na domovních kamerách, kterými bylo „orlí hnízdo“ prošpikováno.

Pusu ženě, hlavně nezapomenout klíče a hurá pryč

A pak přišla Krejčířova chvíle. Policejní technik, který měl dokumentovat na kameru, co bylo při prohlídce nalezeno, potřeboval na toaletu. A požádal Káčka o nasměrování na WC. Ten se ho s pochopením ujal. Odvedl ho labyrintem podzemních chodeb do zadní části vily a tam ho zamkl. Potom se sebral, rozloučil se s manželkou a přes zadní terasu a zahradu v klidu odešel nikým nehlídanou zadní brankou. Bylo kolem čtvrté hodiny ráno. Za rohem pak nastoupil do přistaveného vozu, který tam zatím připravila jeho již dříve velitelem zásahu propuštěná ochranka.

První, kdo se po něm začal shánět, byl státní zástupce Jarda Dolejší. Bylo nad slunce jasné, že se stal obrovský malér. Celá policie byla rázem na nohou, ale Káčko už byl v péči „svých věrných“ a neznámo kde. Veškeré pátrání bylo marné. Šanci neměl ani policejní pes, který ztratil stopu na okraji lesa.

Na místě zásahu jsem v té době nebyl, a tak jsem se to dozvěděl telefonicky od Jardy Dolejšího. Když jsem to uslyšel, byl jsem v šoku a nechtěl jsem tomu uvěřit. Před očima mi běžely roky práce, odříkání, bojů, vyhraných i prohraných bitev, riskování zdraví i životů a bohužel i životů ztracených, to vše bylo vniveč. V tu chvíli jsem měl pocit naprostého zmaru. A k dovršení všeho pak Krejčíř z bezpečného úkrytu na dálku obvinil dokonce Dolejšího, že to byl on, kdo jej údajně pustil, a to prý z toho důvodu, že měl dojít ke svému advokátovi, který bydlel o pár ulic dál, aby donesl od něj směnku na 60 milionů, které Krejčíř údajně půjčil ČSSD přes Grosse.

Krejčířovo „orlí hnízdo“ v Černošicích působilo z ulice dojmem pevnosti. Foto Karel Tichý

Následky neprofesionality policie

Málo platné, selháním, které umožnilo Krejčířovi útěk, si policie ušila z ostudy kabát. Bylo to fiasko, které mnoho dnů plnilo stránky novin a zavdávalo důvod ke vzniku řady fám a dezinformací. Faktem je, že neviděn, nepoznán unikl i s klíči za přítomnosti několika policistů a dvou státních zástupců zadní brankou v oplocení své vily připomínající pevnost. Celá tato akce byla služebně i politicky zneužita a vedla k výměně „kádrů“.

Padl policejní prezident Jiří Kolář i celé vedení protikorupční policie – ředitel Jiří Pálka a jeho náměstek Josef Bečvář –, ale my z operativy kupodivu ne, nás se pokoušeli pouze zavřít. Devět policistů, účastníků zásahu, bylo vzápětí postaveno mimo službu. Po čase se sice vrátili do práce, ale někteří poté od policie odešli. Velitel zásahu Jan Špitálský byl potrestán tříměsíčním vězením podmíněně odloženým na rok. A nastoupilo nové vedení, policejní prezident Vladislav Husák s vazbami na advokáta Sokola a na náš útvar jeho kamarád, dosavadní šéf středočeské hospodářské kriminálky Miloslav Brych. A po něm se stala přesně na rok ředitelkou ÚOKFK Renata Strnadová s vazbami na Příbram. Což tehdy uvítal zejména František Mrázek, Krejčířovi advokáti a nejen ti...

Nikoho tehdy nezajímalo, že se tady opět zachránily státu miliardy a státní firma, ale vše se točilo jenom kolem útěku Káčka. A ten si toho náležitě užíval. Pod ochranou mocných se přesouval v klidu z místa na místo a my, ti co jsme ho opravdu hledali, jsme byli vždy o krok pozadu. Měnil svůj vzhled i doklady a mezinárodní zatykače nám byly na starou bačkoru. Jediná šance byla, že promluví někdo z jeho okolí, ale to se nestalo. Byl v „dobrých rukách“ včetně osob ze zpravodajské komunity. A svůj útěk využíval i politicky. Útočil na socany nesmyslnými báchorkami o milionových dluzích a jejich političtí rivalové se tetelili blahem.

V srpnu 2019 zachvátil bývalou chloubu Krejčíře rozsáhlý požár. Foto se svolením HZS ČR

Vzhůru ke břehům tropického moře

Krejčíř, když se situace poněkud uklidnila, nabral přes Slovensko směr Seychely, kde vlastnil nemovitost a v kapse měl i seychelský pas. Za ním uprchla v srpnu 2005 přes Dubaj i se synem Denisem jeho žena Kateřina, kterou policie podezřívala z praní špinavých peněz. Káčko tvrdil, že poskytl finanční podporu vládnoucí elitě v ostrovní zemi a v důsledku toho nabídli jemu a jeho rodině novou identitu. Stal se z něj Egbert Savy, z manželky Sandra Savy a z jejich syna Greg Savy. Seychelská vláda později tvrdila, že pasy byly falešné.

Na Seychely se za ním vypravil nejen Tomáš Pitr, ale také novináři, kteří začali od prohřátých písečných pláží zaplavovat média různými smyšlenkami, v čemž vynikal zejména Jaroslav Kmenta, tehdejší velký obdivovatel Káčka. Kmentovy články psané po večerech strávených s Krejčířem byly opravdovým novinářským majstrštykem. Krejčíř novinářům v říjnu 2005 poskytl při milostivě udělené audienci rozsáhlý rozhovor otištěný poté v Mf DNES, v němž představil vlastní verzi toho, proč ho policie stíhá.

Na březích Indického oceánu tak žil Káčko v klidu, mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení, měl peníze, které se nám nepodařilo zablokovat, měl majetek, který dovedně ukryl před státním zástupcem i finanční policií, a byl plný nenávisti a touhy po pomstě. A zoufale se snažil bez ohledu na vynaložené prostředky sehnat někoho, kdo by mu vyrobil falešnou směnku, která by dokázala jeho tvrzení o šedesátimilionové půjčce ČSSD. Měli jsme ale dostatek důkazů, které tuto Káčkovu snahu v jeho čilé komunikaci s jedním velice dobrým padělatelem dokazovaly.

S příchodem monzunových dešťů padl na Krejčíře asi splín a začal – samozřejmě účelově – sepisovat své „paměti“, které mu vydala s notnou dávkou neprofesionality firma ICTCO (s chybným ISBN a alibisticky zkomolenými jmény hlavních „hrdinů“) a u nás ji distribuovaly knižní velkoobchody, kde nás obvinil ze všeho možného i nemožného. Knize u nás dělal promo i jeho advokát Sokol, který o ní v anotaci uvedl, že je to „třaskavina, která tu ještě nebyla“. A měl pravdu… Policie pak kvůli falešné směnce (zveřejněné v této knize) nakonec rozšířila Krejčířovo obvinění o padělání a pozměňování peněz.

Snímek z obálky Krejčířovy autobiografie Odhalení, foto se svolením International Contracting and Trading Corporation

Nicméně stačilo to. Nadřízení na Vrchním státním zastupitelství vyšetřovali Dolejšího, inspekce ministra vnitra vyšetřovala nás.

Rodinná pohoda pod azurovým nebem, výlety jachtou a potápka v tropickém moři nabízejícím hojnost ryb se však začaly Káčkovi brzy zajídat, chyběl mu adrenalin. Navíc ho na Seychelách vypátral Interpol. A tak se na počátku roku 2007 rozhodl přesunout do Jižní Afriky, kde viděl značný potenciál k rozvoji své „podnikatelské“ činnosti. Rodinu nechal na ostrovech a frnknul.

URNA

Útvar rychlého nasazení (správně tedy ÚRN) u nás působí už přes 40 let, neboť zvláštní jednotka určená k provádění specifických ozbrojených zásahů proti nebezpečným osobám vznikla 1. 1. 1981, tehdy ještě v rámci Sboru národní bezpečnosti. Předtím od roku 1977 u nás existovaly tzv. pořádkové jednotky SNB, které byly určené k boji s teroristy a s nebezpečnými zločineckými skupinami. Každá z těchto jednotek se skládala z vybraných příslušníků SNB, kteří měli nějakou výjimečnou specializaci či dovednost. Služba v zásahových týmech byla dobrovolná, policisté zůstávali na svých „normálních“ služebních místech a pouze jednou měsíčně měli součinnostní nácviky.

Netrvalo dlouho a tento způsob organizace speciálních jednotek se přežil, a proto byla zřízena profesionální jednotka vycvičená pro boj s terorismem. V roce 1985 byla XIV. správa SNB zrušena a Útvar zvláštního určení přešel do podřízenosti Vojsk ministerstva vnitra (VMV) pod názvem Odbor zvláštního určení správy VMV.

Po roce 1989 došlo ke změně na policejní útvar s celostátní působností s názvem Útvar rychlého nasazení, jak ho známe dnes. Pojetím výcviku a svou specializací se útvar postupně zařadil mezi podobné speciální jednotky fungující v Evropě. ÚRN udržuje kontakty se švédským CTU, slovenským ÚOU, německou GSG9, rakouskou Cobrou a dalšími speciálními jednotkami v Evropě či USA. Stal se tak součástí evropského projektu ATLAS, což je v podstatě společenství nebo uskupení protiteroristických jednotek Evropské unie.

Úkoly URNY jsou ve třech rovinách. První je zásah proti teroristům, únoscům osob a dopravních prostředků, druhá představuje podporu pro policejní útvary. Převážně jde o centrální policejní útvary, jako je třeba Národní protidrogová centrála, Národní centrála proti organizovanému zločinu a další. URNA pomáhá hlavně při zadržení nebezpečného pachatele. Třetí rovinou je práce v zahraničí. Primárně jde o ochranu zastupitelských úřadů v zemích, kde existuje zvýšené bezpečnostní riziko.

O nasazení útvaru rozhoduje v podstatě odpovědný důstojník, který má službu, nicméně vždy o každém zákroku musí vědět ředitel útvaru a v jeho nepřítomnosti náměstek, pokud nejsou sami odpovědnými důstojníky. Ti mohou rozhodnutí odpovědného důstojníka změnit. Nebylo to však vždy tak rychlé a pružné. Například krátce po roce 1989 byl na základě politického rozhodnutí praktikován nad útvarem zvýšený dohled, takže útvar byl nasazován až po rozhodnutí policejního prezidenta a se schválením ministra vnitra. Tento model byl těžkopádný a postupně se rozhodovací pravomoc dostala až na úroveň útvaru. Dnes o nasazení URNY rozhoduje ředitel či jeho náměstek, případně jiný odpovědný důstojník se souhlasem ředitele. A samozřejmě je informován nadřízený náměstek policejního prezidenta.

Útvar je rozdělen do tří sekcí – sekci rychlého nasazení (zásahové skupiny, specialisté, pyrotechnici ad.), sekci speciálních služeb (odstřelovači, vyjednavači, technici spojaři ad.) a sekci administrativně-logistickou, která zajišťuje organizační, materiálové a personální zázemí.

Příslušníci URNY jsou vybaveni zbraněmi světové kvality. Ke standardní výzbroji patří útočná puška Heckler & Koch HK416, samopal MP7 a pistole Glock 17, nechybí ani útočné pušky větších ráží, jako je HK417, ale také kulomet Minimi, či vrhače granátů a další. K přepravě příslušníků na místo se vedle pozemních dopravních prostředků a helikoptér policie využívají také velkokapacitní vrtulníky Armády České republiky.

Mezi nejznámějšími zásahy URNY, jež jsou uvedeny na webových stránkách Policie ČR, patří například zatčení uprchlého vězně Kájinka, zásah při uvalení nucené správy na Investiční a Poštovní banku (vše v roce 2002), zadržení příbramského podnikatele Starky (2006 v souvislosti s únosem Lamberta Krejčíře), zatčení mafiánského bosse, tzv. vora v zakoně arménského původu Soghojana, zadržení pachatele a osvobození rukojmí v pražské pobočce Komerční banky (2009) nebo zadržení ředitele Městské policie hl. m. Prahy Kotrouše (2011).

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných