Krejčířova spanilá jízda s vůní benzinu. Čepro bylo lákavé sousto. Neváhal ani plánovat vraždy

21. 10. 202222:08

foto: Karel Tichý/Tuto benzinku v areálu ministerstva vnitra na Veleslavíně zásobovala firma Bena z Káčkova zájmového okruhu.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Vše Krejčíř směřoval k jedinému cíli, a to okrást stát. Vymyslel, jak získat z Čepra 2,8 miliard korun. K tomuto podvodu hodlal využít firem Bena, Tukový průmysl a Čepro a osob Vomela, Klimus a Pechan. Měl to být prubířský kámen, aby si ověřil, jak to celé bude fungovat a kam až může zajít, aby se nadechl k mnohem masivnějšímu útoku na Čepro.

Krejčíř se do byznysu s pohonnými hmotami zapojil nejspíš až v roce 2002. Prostřednictvím „bílého koně“ ovládl společnost Venturon Investment, která koupila v jediné transakci od Beny 208 tisíc tun pohonných hmot, což představovalo přibližně 4 procenta celorepublikové roční spotřeby. Šlo pravděpodobně o pokus preventivně přesunout zatím nezajištěný celní dluh z Beny na firmu Venturon, a tím pádem na „bílého koně“. Samotná transakce nakonec neproběhla, protože byla na první pohled tak podezřelá, že ji celníci začali v polovině roku 2003 vyšetřovat a objevili obří daňový únik.

Kauza firem Bena a Tukový průmysl

Na začátku stála firma Bena, jeden z největších obchodníků s palivy v České republice. V letech 1996–2002 dovezla do republiky množství pohonných hmot, které uskladnila v prostorách patřících společnosti Čepro. Celní sklady provozovala firma Tukový průmysl, která měla zajišťovat a ručit za celní odbavení. K proclení však nedocházelo, pohonné hmoty se dostávaly průběžně na trh, pravděpodobně na čerpací stanice PapOil. Státu vznikla postupně škoda za necelé 3 miliardy korun.

Paradoxem je, že bývalý jednatel Tukového průmyslu Martin Pechan se stal obchodním ředitelem společnosti Čepro. Své někdejší působení v Tukovém průmyslu tak mohl hájit jedině způsobem, kdy odpovědnost přenesl na svého zaměstnavatele, společnost Čepro. Kritizoval v médiích poměry v Čepru s tím, že ve firmě neexistovala důsledná evidence zboží cizích firem. Za tuto kritiku byl v říjnu 2002 z funkce odvolán.

První útok na Čepro

Firmy proto změnily taktiku a v dalších letech uplatňovaly vůči Čepru fiktivní pohledávky. Firma Bena vytvořila dluh u státu ve výši 2,8 miliard a následně vznikla fiktivní pohledávka 2,8 miliard za Čeprem, která byla postavena na tvrzení Martina Pechana, které Káčko použil, a to, že jim byly z Čepra vydávány jiné ropné produkty, než si tam uskladnili.

Nevěděli jsme však zatím to hlavní, tedy že podvod s Čeprem už běží na plné obrátky. Káčko a spol. totiž vyvolali soudní spor s Čeprem o pohledávku ve výši oněch zmíněných 2,8 miliard korun. Ale o probíhajícím soudním jednání nikdo nevěděl. Káčko vymyslel neuvěřitelný podvod. Vyslal jednoho ze svých kompliců Aleše Kohoutka, aby se „sblížil“ s jednou úřednicí z podatelny Čepra, Ivanou S. Ta pak soudní obsílky, které přišly do Čepra s výzvou k soudnímu jednání, zatajila.

Areál, v němž byly sklady firmy Tukový průmysl. Foto Karel Tichý

Čepro o žádné žalobě nevědělo, a tak k soudu nikdo nechodil, ale soudci to vůbec nebylo divné. Soud pak domnělý nárok firem uznal a vydal rozsudek s tím, že Čepro musí peníze vydat. Už tehdy zastupovala jak Káčka, tak Pechana v trestních i obchodních kauzách advokátní kancelář JUDr. Tomáše Sokola. A Krejčíř chvátal a s rozsudkem v ruce čekal jen na okamžik, kdy peníze budou v Čepru připravené na zaplacení spotřební daně. A měl doladěné i další detaily. Například exekutora, který tam vpadne, na základě rozsudku soudu nařídí exekuci, peníze na místě zabaví a předá je Krejčířovi. A Káčko už plánoval, komu peníze přerozdělí. Jakub Konečný mi o tom tehdy pověděl v podzemních garážích Burzovního paláce. Řekl, že Krejčíř by dal exekutorovi 10 milionů za to, že tam na jeho pokyn dojde a peníze zabaví, a 10 milionů měl Jakub dokonce nabídnout mně. A jako důkaz, že to myslí vážně, mi Káčko po něm poslal soudní obsílku do Čepra. Bohužel! Řekl jsem Jakubovi, že je to naprosto vyloučené. Jakub mi potom naznačil, jak bude Káčko peníze dál dělit, že miliardu on, miliardu advokátní kancelář a miliardu Pechan, mozek většiny machinací s pohonnými hmotami. Ale když prý Káčko říkal jeho jméno, tak se údajně divně usmíval, a Jakub na sloup, u kterého jsme stáli, nakreslil kříž. Později nám Jakub naznačil, jak měla vypadat Pechanova likvidace. Po úspěšném provedení ataku na Čepro a vyvedení miliard měl Pechan zmizet a mělo se tvrdit, že strůjcem všeho byl on a že i s miliardami zmizel ve Spojených arabských emirátech.

A nastal závod s časem. Jakub mi sdělil datum, kdy si exekutor do Čepra pro ty miliardy přijde. To se nesmělo stát, protože peníze by ihned a nenávratně zmizely v cizině na již připravených účtech. Museli jsme tam tedy být dřív než exekutor. Měli jsme čas od čtvrtka do pondělí! Jestli se něčím Jakub provinil vůči našemu státu, tak si to nyní v celé míře odpracoval. Díky jeho informacím o soudních obsílkách, rozsudku a uvedení data exekuce zachránil státu na šest miliard korun a státní firmu Čepro. A my tím pádem díky naší urputnosti také.

Nastal čas vrátit Krejčířovi moment překvapení. V pondělí 8. listopadu 2004 ráno jsme v naprosté tajnosti nastoupili do Čepra a čekali na exekutora. Dorazil před polednem v doprovodu advokáta Sokola a byl drzý až hrůza. Zprvu mu totiž nedošlo, oč tu běží, a domáhal se zabavení peněz a dokonce vyhrožoval. Brada mu spadla, až když jsme mu sdělili, že může být zadržen. Pak zcela otočil, ale bohužel měl svým způsobem i štěstí. Neměli jsme totiž proti němu dost přímých důkazů a on jakoukoli svou účast na zločinném spolčení samozřejmě popřel a tvrdil, že postupoval pouze v souladu s rozsudkem soudu.

Rovněž rychlost, s níž exekuci tehdy nařídili, což bylo během čtyř dnů, prý byla naprostá náhoda. A náhoda byla jistě i to, že o exekuci rozhodoval soudce, jehož jméno Krejčíř zmiňoval v motácích. A určitě byla také naprostá náhoda, že o takto devastujícím útoku na státní firmu údajně vůbec nikdo nevěděl. Ani tajná služba chránící ekonomické zájmy státu, ani ministerstva, ani vláda, prostě nikdo. Památná slova směrem k nám tehdy veřejně pronesl vedoucí 6. odboru Vrchního státního zastupitelství v Praze Jaroslav Dolejší: „Jediný, kdo měl zásadní informace a zachránil tak státu miliardy, bylo pár policistů…“

A tak Káčko, Pechan, celá jejich organizovaná skupina v rámci zločinného spolčení a další ostrouhali. S tímhle vývojem naprosto nepočítali ani oni, ani jejich advokáti. Ale nevzdali to a na další dlouhé roky bylo zaděláno na řadu soudních případů.

Dům v Legerově ulici, v němž sídlí advokátní kancelář, která zastupovala Radovana Krejčíře. Foto Hana Hlušičková

Jeden z nich skončil až v roce 2014 s „překvapivým“ výsledkem: Údajné fiktivní obchody s palivy mezi firmami Bena a Tukový průmysl z 90. let zůstanou nepotrestány. Městský soud v Praze totiž zastavil trestní stíhání šéfa společnosti Bena Milana Vomely a někdejší jednatelka firmy Tukový průmysl Ostrava Marta Konkolová byla obžaloby zproštěna. Žalobce je vinil z toho, že chtěli od finančního úřadu vylákat 327,5 milionu korun jako nadměrný odpočet DPH. Podařilo se jim údajně získat necelých 17 milionů, pak byla trestná činnost odhalena. Za krácení daní jim hrozilo až deset let vězení. Kauza se týkala účetního přeprodeje zboží z Beny na Tukový průmysl a pak zpět prostřednictvím 50 fiktivních faktur na paliva v hodnotě přes 1,8 miliard korun, které se uskutečnily mezi lety 1996–1999.

Případ měl původně i druhou větev, v níž šlo o tři obžalované z kauzy miliardového krácení daní v souvislosti s dovozem pohonných hmot ze Slovenska. Šlo o bývalého člena představenstva společnosti Bena Milana Vomelu, někdejšího jednatele firmy Venturon Investment Leopolda Klimuse a bývalého manažera firmy Tukový průmysl a později i státního podniku Čepro Martina Pechana. Stát při obchodech slovenské Beny a Tukového průmyslu přišel v letech 1997–2002 o víc než 2,6 miliardy korun tím, že zástupci firem podle žalobců bez vědomí celníků dováželi ze Slovenska prostřednictvím produktovodní sítě, kterou provozovala státní rafinérská společnost Čepro, pohonné hmoty a prodávali je. Tuto část, kterou policie začala vyšetřovat v roce 2003, ale kvůli délce stíhání zastavila v roce 2013 Klausova amnestie.

Ještě zajímavost k jedné ze zmiňovaných postav, o níž psal týdeník Respekt. Milan Vomela, předlistopadový policista a bývalý motocyklový závodník, obdobným způsobem přelstil celníky i policii už v polovině 90. let. Začal podnikat v roce 1992 a obchodoval s lehkými topnými oleji. V té době se s nimi v České republice prováděly mediálně známé podvody spočívající v záměně za naftu. Svědek, který vypovídal v jiném případu, pro vykreslení poměrů v tomto byznysu uvedl, že mezi Vomelou a dalšími obchodníky s nezdaněnými palivy vozil stovky milionů korun v hotovosti. Policie však Vomelovi žádné úniky neprokázala a ani ho nikdy neobvinila. Takto získané peníze poté mohl investovat do vybudování sítě čerpacích stanic PapOil. V roce 2012 nakonec 114 čerpacích stanic této značky v Česku koupila maďarská skupina MOL.

ČEPRO

Akciová společnost ČEPRO se zabývá především přepravou, skladováním a prodejem ropných produktů. Jedním z jejích hlavních úkolů je ochrana zásob státních hmotných rezerv. Dále se věnuje velkoobchodnímu prodeji pohonných hmot nebo přimíchávání biopaliv do minerálních paliv. Ke své činnosti v současnosti využívá produktovodní síť o délce asi 1100 km s přímým napojením na rafinérie Litvínov, Kralupy nad Vltavou a Slovnaft Bratislava. Disponuje 18 sklady se 600 nádržemi, které jsou rozmístěné po celé České republice. Zároveň provozuje síť vlastních čerpacích stanic pod názvem EuroOil. Od roku 2006 je jediným akcionářem Ministerstvo financí České republiky.

Něco málo z historie: První chemický závod na výrobu syntetického paliva v Záluží u Mostu (Hydrierwerke Brüx) i první velkokapacitní sklad pohonných hmot na katastru obce Hněvice mezi Štětím a Roudnicí nad Labem vznikly pro nacistický válečný průmysl. Ve válečných letech totiž bylo hlavní surovinou pro výrobu pohonných hmot severočeské tříděné hnědé uhlí, které se procesem tepelné karbonizace měnilo na polokoks a hnědouhelný dehet. Ten následně prošel hydrogenací a redestilací na těžkou a střední fázi, jejíž další destilací vznikal petrolej. Z lehké fáze pak vznikala motorová nafta a superfrakcionací lehkého podílu letecké a automobilové benziny. První produktovod mezi hněvickými velkosklady a závody v Záluží tvořila dvě paralelní vysokotlaká ocelová potrubí, kde jedním proudila motorová nafta a druhým poloprodukt automobilového benzinu.

Po válce se produktovody staly součástí chemických závodů v Záluží u Mostu, které byly na počátku roku 1949 vtěleny do n. p. Benzinol, a na sklonku roku 1952 se ze zásobovacího závodu u Štětí stal samostatný podnik Benzina. Významná změna nastala v 60. a 70. letech, kdy chemička v Záluží přechází při výrobě syntetického benzinu od zpracování hnědého uhlí na zpracování ropy.

Další léta byla ve znamení postupného rozšiřování produktovodní sítě a zahušťování sítě skladů paliv a maziv. Jejich masivní výstavbu si vynutil nejen rozvoj automobilismu, ale především strategicko-vojenské plány pro zásobování armády. Důsledkem tohoto období je současná síť produktovodů a skladů PHL, která patří mezi nejhustší nejen v Evropě, ale možná i na světě.

V rámci privatizačního projektu části majetku státního podniku Benzina vznikla v roce 1994 akciová společnost ČEPRO (České produktovody a ropovody), jejímž zakladatelem byl Fond národního majetku. V roce 2001 koupilo ČEPRO také síť čerpacích stanic s. p. Benzina v likvidaci a postupnou rekonstrukcí z ní vybudovalo vlastní síť EuroOil. V letech 2003–2005 proběhla zásadní změna na trhu pohonných hmot související s transformací rafinérie Česká rafinérská. Po letech ztrátového hospodaření, kdy v čele podniku stál Tomáš Kadlec (květen 2003 – srpen 2005), se v září 2005 stal předsedou představenstva Pavel Švarc (ve funkci 2005–2008) a došlo k navýšení základního kapitálu společnosti, čímž byl zahájen rozsáhlý investiční program. O ekonomickou stabilizaci a vyřešení léta se vlekoucích soudních sporů o údajné pohledávky se zasadil generální ředitel Jiří Borovec (2008–2012), jehož snahou bylo, aby ČEPRO už nepředstavovalo dojnou krávu politiků. Snažil se také napravit pověst podniku jako ráje miliardových daňových úniků a neprůhledného sponzoringu politických stran. Současným předsedou představenstva společnosti a generálním ředitelem je od 1. ledna 2013 Mgr. Jan Duspěva, jenž se přesunul z Benziny přes Unipetrol Rafinérie do Čepra na pozici obchodního ředitele v roce 2005.