Krejčířovo oblíbené rčení bylo, že na každé prase se už vaří voda. A my jsme hledali, jak Káčka do té vody dostat

15. 10. 202219:26
Krejčířovo oblíbené rčení bylo, že na každé prase se už vaří voda. A my jsme hledali, jak Káčka do té vody dostat
foto: Karel Tichý/Místo prvního zatčení Krejčíře v ulici Za Opravnou na Praze 5. Vlevo nahoře snímek Radovana Krejčíře

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Na výsluní byznysu a organizovaného zločinu se Krejčíř dral pomocí peněz a krutých praktik. Neměl však politické kontakty ani kompromitující materiály jako Mrázek. Zatímco Mrázek měl pověst příjemného společníka a charismatického elegána, Krejčíře předcházela pověst násilnického člověka, který nesnáší, když mu někdo odporuje. Byl to megaloman s utkvělou myšlenkou, že jemu se široko daleko nikdo chytrostí nevyrovná. Charakterizovala ho bezcitnost, suverénní vystupování a vulgární slovník. Nechtěl si nikdy přiznat, že udělal někde chybu, vždy za to mohli ti druzí.

Když se Krejčíř z rodného Slezska přestěhoval do hlavního města, musel o své postavení zpočátku tvrdě bojovat s etablovanými bossy ovládajícími Prahu. Přestože své působiště přesunul, kontakty s rodnou hroudou ale nezpřetrhal, a tak většina jeho kompliců pocházela z Těšínska nebo z Ostravska. Byli okolo něj lidé, s nimiž se znal od dětství, jako třeba Aleš Zagora, který byl Krejčířovi zcela oddaný.

Dva kohouti na jednom smetišti – Mrázek a Krejčíř

Nabízí se srovnání Radovana Krejčíře, který přišel s drzým čelem a plnými kapsami peněz dobýt Prahu, s Františkem Mrázkem, tehdejším vládcem pražského podsvětí. Oba byli původně veksláci, základy „podnikání“ tedy měli společné. Mrázek ale pocházel ze staré školy a jeho táta byl řezník z malé vesnice na Kolínsku. Začínal drobnými kšefty s nedostatkovým zbožím a na výsluní organizovaného zločinu se dostával krok za krokem. Krejčíř byl o deset let mladší, takže věkem měl spíše blíž k Mrázkovu parťákovi, dravějšímu Tomáši Pitrovi, a jeho otec byl komunistický kádr.

Naštěstí se Mrázek s tím „zbohatlíkem z Těšína“ nechtěl zahazovat a brzy se z nich stali úhlavní nepřátelé. Krejčíř měl pověst kontroverzního podnikatele, lichváře, který lidem půjčuje peníze, ale neočekávaně je chce za krátkou dobu okamžitě vrátit. Pokud toho nejsou schopni, vydírá je a nutí ke spolupráci, nebo je přes známé policisty nechává vyšetřovat a stíhat. Krejčíř si tak postupně vybudoval vlastní síť konexí – podnikatele, policisty, soudce. I když při svých aktivitách mnohdy jednal násilně, často prostřednictvím tvrdého nátlaku, těžištěm jeho činnosti se stala postupem času stále sofistikovanější hospodářská kriminalita.

První zatčení Krejčíře

Po vraždě informátora Rudolfa Javornického v červenci 2001 se u něho doma našla složka dokumentů, které se vztahovaly k činnosti pro nás tehdy nečitelné osoby Radovana Krejčíře. Byly v ní odkazy na jeho trestní kauzy na severní Moravě, v Českém Těšíně, a bylo zřejmé, že to pochází z tzv. Mrázkova archivu. V této době jsme tak stáli proti dvěma nejtěžším vahám organizovaného zločinu v České republice! A byli jsme, ač se to tak navenek nezdálo, proti nim zase sami. ÚOOZ údajně neměl ke Krejčířovi vůbec nic a v rámci celé policie byly pouze staré případy z Ostravska.

V rámci rozpracování Krejčíře v pracovní skupině „KRUH“ jsme zaznamenali i jeho účast na případu brněnského podnikatele Jaroslava Bubly, jenž se rozhodl Gottvaldovy dlužné pohledávky postoupit dvěma společnostem. Za oběma však stál Krejčíř a ten je rozhodně nehodlal proplatit. A začalo handrkování, vzduchem létaly výhrůžky i sliby mnohamilionové půjčky Bublovi. Skončilo to tak, že Bublu chytili Krejčířovi Albánci a prostřelili mu pro výstrahu obě nohy.

Vyrazili jsme tedy na Moravu a po delším úsilí získali od Bubly popis události včetně trestního oznámení na Krejčíře. Podařilo se nám to, co se nepodařilo u Mrázka. Dostali jsme Krejčíře na „zdánlivou maličkost“. Po vyhodnocení všech poznatků, informací a důkazů bylo jasné, že konečně máme na Káčka nabito. Vše bylo předloženo na státní zastupitelství, kde jsme dostali zelenou.

Jako den „D“ bylo pro zatčení Krejčíře zvoleno pondělí 22. července 2002. Vše běželo podle plánu. Odposlechy fungovaly, sledovačka se Krejčíře držela jako klíště a Káčko se choval přesně tak, jak jsme předpokládali, že se bude chovat. Jel autem z Brna, kde si zjišťoval nějaké informace k Čepru. Pospíchal do nemocnice Motol, kam měli namířeno i jeho manželka se synem na lékařskou kontrolu. A také měl ve voze kufřík, kde, jak jsme tušili, měly být dokumenty ke kauze „Bubla“ a jak jsme doufali, tak i k další trestné činnosti. Náš plán na jeho zadržení byl geniálně prostý. Až přijde v nemocnici na chirurgii a posadí se v čekárně, nebude ostražitý a my ho bez násilí v poklidu zatkneme. Obklíčili jsme motolskou nemocnici a čekali.

Jenomže jak už to tak chodí u krásně promyšlených plánů, tak i tady se vloudila chybička. Krejčířovi zavolali, že má v autosalonu Pecka v Motole přistavený svůj nový vůz, limuzínu Mercedes-Benz SL. A tak se stalo, že Káčko namísto do nemocnice zamířil rovnou do autosalonu. Přestože jsou nemocnice a autosalon od sebe vzdálené coby kamenem dohodil, byla to pro nás komplikace a muselo dojít k přesunu sil. Chvátalo se, protože jsme potřebovali – a hlavně chtěli – být na místě dřív než on. Podařilo se. Káčko dorazil a vlétl nám rovnou do náruče. Krátce po 15. hodině dne 22. července 2002 v Praze 5 v ulici Za Opravnou č. 1 byl Radovan Krejčíř poprvé v Praze zatčen! Své překvapení nehrál, byl v šoku. Nic netušil. Akce byla skutečně velice dobře utajená a jeho kontakty u policie ani na jiných místech nic nevěděly. A jemu zavázaní komplici, naši informátoři Jakub Konečný a Indián, drželi hezky jazyk za zuby a strašně mu to přáli! Ale pro nás nebylo úplně vše tak, jak mělo být. Neměli jsme kufřík! Krejčířová nám ho vyfoukla, aniž by si toho kdokoli ze zasahujících policistů na místě všiml.

Po zatčení bylo na Krejčířovi vidět, že s něčím takovým absolutně nepočítal a byl si jistý, že má vše pod kontrolou. Olda Kopp mu oznámil, že je zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Na pracovišti protikorupční policie v Dlážděné ulici se dozvěděl bližší podrobnosti a také to, že bude z důvodu věcné a místní příslušnosti dopraven do Brna. Převezli jsme ho na pražskou policejní správu do Kongresové ulice, kam jsme si na heliport nechali poslat vrtulník pro přepravu Káčka do Brna. Káčko pak byl v Brně předán dozorujícímu státnímu zástupci, s nímž bylo vše domluveno, a kde pak na krajském státním zastupitelství běžela dvoudenní lhůta na podání žádosti soudu o uvalení vyšetřovací vazby.

Dům v Dlážděné ulici, v němž seděli vyšetřovatelé z protikorupční policie. Foto Karel Tichý

Pětapadesát dlouhých hodin hledání

Zatímco v Brně probíhaly úkony k vyřízení vazby, v Praze se vše připravovalo na provedení domovní prohlídky v místě bydliště Krejčíře v Černošicích. Pro nás bylo úplně ze všeho nejdůležitější, abychom ve vile našli tajnou místnost, kde měl mít Krejčíř ukryté věci pocházející či nějak související s jeho trestnou činností. O ní nám řekli naši informátoři, avšak kde se nachází, nikdo netušil.

Sestavili jsme tým složený z kriminalistů, vyšetřovatelů, techniků a státních zástupců a 23. července ráno stáli před vilou s povolením k domovní prohlídce. Krejčířova manželka s domovníkem Zagorou chvíli zdržovali a čekali na advokáty, ale nebylo jim to nic platné. Prohlídka začala. Byla to absolutně nejdelší domovní prohlídka, jakou jsme s kolegy a státním zástupcem kdy dělali. Trvala bez jakékoli přestávky celých 55 hodin a účastnilo se jí jak na straně policie, tak „domácích“ na 50 lidí. Tady ale ještě musím uvést, že já ani nikdo z našeho nejužšího operativního oddělení nebyl přímo ve vile. S vedením útvaru i s vyšetřovateli jsme komunikovali telefonicky. Telefonem jsem také naváděl vyšetřovatele Machalu, kde má hledat onu tajnou místnost, protože jsme mezitím vyzpovídali stavitele, který nám po delším smlouvání upřesnil její polohu. 

Chodba vytesaná ve skále vedla z Krejčířovy vily do objektu v zahradě se squashovým kurtem. Zdroj e-dražby.cz

Machala pak procházel podzemní chodby vytesané ve skále, různé místnosti a zákoutí, otevíral vestavěné skříně. Našli jsme i elektroinstalaci a vzduchotechniku, která zdánlivě nevedla nikam. A tady zafungovalo zase i trochu štěstí s určitými znalostmi, které Machala měl, a tak se mu nakonec podařilo odhalit přesné umístění skrýše včetně tajného mechanismu na její otevření. V místnosti se našlo z kriminalistického pohledu plno „pokladů“. Sepisovalo se vše, co vyšetřovatelé zajistili, prováděla se fotodokumentace, a hlavně přesný soupis nalezených důkazů. A bylo tam toho požehnaně. Byl tam také kufřík s písemnostmi, který nám mazaně vyfoukla Krejčířová. Zajistili jsme množství věcí: ukradené obrazy, drahé hodinky a šperky, bílý prášek, u kterého byl předpoklad, že by se mohlo jednat o drogu, různé zbraně, pistole, izraelský samopal UZI s vypilovaným číslem, tlumiče a velké množství nábojů. A dále pak finanční hotovost, asi kolem čtyř milionů korun, různé cenné papíry, směnky v nominální hodnotě hodně přes miliardu korun, akcie firmy Technology Leasing, padělané cestovní pasy, advokátní průkazy a průkaz ke vstupu do budovy Senátu ČR. Zvlášť zajímavé byly směnky přesahující částku miliardy korun, které vystavil slovenský podnikatel a majitel Slovenského plynárenského průmyslu Ján Ducký někdy koncem roku 1998.

Myslím, že náš úspěch, kterého jsme při této domovní prohlídce dosáhli, byl klíčový pro další osud Krejčíře. Důkazy, které sám na sebe nashromáždil, byly pro něj devastující. Káčkovi advokáti podnikali proti nám nejrůznější akce, ale vždy, když bylo nejhůř, tak nám pomohl sám Krejčíř. Ano, ač to zní neuvěřitelně, bylo to tak. Vždy, když jsme ho měli v „šuplíku“ (rozuměj ve vazbě), tak se věnoval pro nás bohulibé činnosti. Sepisoval motáky, kde podrobně popisoval vlastní trestnou činnost, kterou provedl a rozepisoval úkoly na zametení stop, určoval jména osob, které je potřeba oslovit a správně motivovat, a to jak po dobrém, finančně, tak i po zlém. Obzvláště zajímavá byla jména osob ze státní správy a finanční částky byly „odpovídající“. Jeho advokáti plnili odpovědně svoji „povinnost“ a motáky vynášeli a řadu z nich předali osobně dalšímu vykonavateli, který měl zaručit, aby se pokyny řádně plnily. Jedním z adresátů byl také Michal Redl, bílý kůň v kauze podvodů firmy Technology Leasing… A Káčko se nám ve svých poznámkách vlastnoručně písemně „doznal“ k trestné činnosti ve firmě M5 a popsal linku Lukoil – M5 – R.U.P. Extroil, svou účast a účast dalších osob. Daňový únik byl téměř 600 milionů korun. A také svou účast v další miliardové trestné činnosti v kauze Bena, kde podvedli stát o necelé tři miliardy.

Materiálů na vyhodnocování a následné dokazování trestné činnosti Káčka jsme takto získali kvanta. Státní zástupci vyhodnotili důkazy také jako jednoznačné, a tak skončil Káčko ve vyšetřovací vazbě. Takže Káčko psal a my jsme ověřovali a prověřovali jeho motáky a získávali přehled o dalších trestných činech a jeho kontaktech. Mezitím Krejčíř s advokáty bojoval o propuštění z vazby všemi prostředky, včetně uměle vytvořených zdravotních důvodů.

Prvoinstančně rozhodoval Obvodní soud Prahy 1 a jako odvolací Městský soud Praha. Hrálo se o důvody vazby a výši případné kauce, kterou soud stanovil na tehdy rekordní částku 28 milionů korun. Nakonec ale bylo vše úplně jinak. Krejčíř se dostal ven díky chybě justice, státního zastupitelství a soudu. Krejčířovi advokáti našli skulinku ve výkladu novely trestního řádu, která umožňovala dvojí výklad, a obrátili se s ústavní stížností na Ústavní soud. Bohužel pro nás jim dal za pravdu a Krejčíř se dostal ven z basy.

Únos Lamberta Krejčíře

Po zprávě, že soud stanovil kauci na 28 milionů, se snažil Káčkův otec Lambert sehnat potřebnou sumu. Vypravil se do Prahy. Je zadokumentovaná schůzka v hotelu Ambassador mezi ním a Jaroslavem Starkou, jehož měl na pokyn syna požádat o vrácení půjčky v řádu několika desítek milionů, a peníze pak použít na složení kauce. Existuje několik variant událostí, které se staly po této schůzce. Podle všeho se Starka rozhodl Lambertovi Krejčířovi „názorně“ ukázat, že žádné peníze Káčkovi vracet nehodlá, a unesl ho. I tady lze jen spekulovat, co se 15. října 2002 přihodilo. Nejpravděpodobnější možností je, že už tak těžce zkoušený otec nezdárného syna nevydržel psychický nápor a drsné zacházení. Postihly ho zdravotní problémy, snad dostal masivní infarkt myokardu, a zemřel. Je to však jen vyšetřovací verze, jeho tělo se nikdy nenašlo.

Oblíbené místo schůzek bossů podsvětí – hotel Ambassador na Můstku. Foto Hana Hlušičková

Po svém propuštění z vazby se v únoru 2003 Káčko sešel opět v hotelu Ambassador s bossy z „příbramské skupiny“. Se škodolibou radostí jsme čekali, že se „bráchové“ navzájem postřílí, a kdo zůstane naživu, toho pak zatkneme. K našemu velkému překvapení se však pánové začali objímat, plácali se po zádech a schůzka proběhla v přátelském duchu. Je otázkou, zda tehdy Káčko tušil, že naše pátrání a shromážděné důkazy (Lambertovy hodinky nalezené při prohlídce Starkova domu, jeho mobil v zastavárně, monitoring signálu z mobilních telefonů) vedou k příbramským „bráchům“.

Až v listopadu 2006 detektivové z ÚOOZ zatkli kvůli podezření z organizování únosu Lamberta Krejčíře skupinu osmi mužů z „příbramské skupiny“. Nicméně se nic neprokázalo a policie po čtyřech letech obvinění zrušila.

Hotel Ambassador

Budova pětihvězdičkového hotelu Ambassador, který stojí v dolní části Václavského náměstí, na Můstku, je skvostem pozdní renesance s přechodem ke stylu art deco. Není divu, že od roku 1958 je kulturní památkou.

Původně zde stával pozdně barokní dům z roku 1780 s poetickým názvem U zlatého beránka (čp. 840/5), který byl zbořen v roce 1911. Na jeho místě byl v letech 1912–1913 postaven obchodní dům podle projektu Františka Setra. V budově se nacházela také pasáž s kavárnou a kinosálem v 1. a 2. podlaží a divadelním sálem ve dvorním traktu. V další etapě byl přistavěn palác Passage, který tvořil křídlo do dvora. V jeho druhém suterénu působil i známý noční podnik s kabaretním programem Alhambra.

Objekt byl v polovině dvacátých let 20. století (asi v roce 1924) propojen se sousedním hotelem Zlatá Husa (čp. 839/7) a po provozním propojení obou domů vznikl oblíbený secesní hotel Ambassador.

Zatímco historie hotelové části Ambassador je poměrně seriózně doložená, o historii hotelové části Zlatá Husa se vypráví úsměvná historka. Majitelkou prý byla velice bohatá vdova, která měla mladou, ale velice ošklivou a hloupou dceru. Dcera měla již věk na vdávání, ale přes veškeré bohatství stále zůstávala svobodná. Nikdy se neprovdala a v Praze byla známa pod přezdívkou „Zlatá Husa“.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných