Miroslav Šlouf. Jeden z nejvlivnějších zákulisních hráčů, který tahal za nitky ve vysoké politice

11. 09. 202217:28

foto: Hana Hlušičková, Hans Štembera/Budova Úřadu vlády čili Strakovka s reprezentativním vchodem uprostřed při pohledu ze zahrady. Na snímku nahoře vlevo politik Miroslav Šlouf

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Šedá eminence politiky devadesátých let, takový český Mazarin. To, co byl tenkrát František Mrázek v podsvětí, byl Miroslav Šlouf v politickém zákulisí. S trochou nadsázky a s odstupem času lze říci, že oba dva byli svým způsobem hybateli našich dějin před koncem milénia. Letos, 19. září, by mu bylo 74 let.

Uměl se prosadit za všech režimů

Do politiky vstoupil inženýr ekonomie Miroslav Šlouf (1948–2018) po roce 1974, kdy se stal funkcionářem Socialistického svazu mládeže (SSM) a dotáhl to až na místopředsedu ÚV SSM. V letech 1981–1992 byl poslancem České národní rady a od února do června 1990 jejím místopředsedou. V roce 1991 z KSČ vystoupil (členem byl od roku 1975), přičemž to později komentoval slovy: „Nikdy jsem nebyl komunista, který by se pevně držel idejí. Byl jsem člověk spíš napravo, vždycky reformní.“ V roce 1994 vstoupil do řad ČSSD. Ve straně se Šlouf chopil šance, vyhrnul si rukávy a začal budovat vazby mezi různými levicovými skupinami. V politickém chaosu popřevratového Lidového domu se ukázal jako ten, kdo umí rychle sehnat půjčku, když hrozí finanční kolaps, a leccos zařídit. Roku 1995 se stal tajemníkem bývalého chartisty a disidenta Jaroslava Bašty, který byl v roce 1996 zvolen poslancem za ČSSD a mj. předsedal komisi pro kontrolu BIS.

Bez Šloufa by Zeman nebyl Zemanem

Když v polovině devadesátých let nepraktický Zeman objevil Šloufa a jeho svět, udělal z něj svého komorníka, poradce i organizační mozek ČSSD v jednom. Cílevědomý Šlouf, který se vždy uměl pohybovat ve společnosti a budovat si veliký okruh známostí, vycítil příležitost a stal se nejloajálnějším Zemanovým stoupencem. Před parlamentními volbami, které se měly konat v roce 1996, přišel s nápadem na autobus Zemák, jenž představoval u nás dosud neznámý způsob kontaktní předvolební agitace. Prosadil ho přes počáteční skepsi Zemana. Ukázalo se to jako geniální tah – ČSSD poté získala ve volbách 26 % hlasů, a tak znemožnila sestavit ODS většinovou vládu. Zemanovi to vyneslo funkci předsedy poslanecké sněmovny a Šlouf stanul v čele týmu jeho poradců, který tvořili vesměs bývalí svazáčtí a komunističtí funkcionáři nebo lidé na ně napojení.

Pohlednice dokumentující památný křest volebního autobusu nazvaného Zemák v roce 1996. Archiv autorky

Nicméně před mimořádnými parlamentními volbami v roce 1998 Šlouf řešil zapeklitý problémem, a to nedostatek peněz na kampaň, neboť strana měla obstavený účet z důvodu neplacení daní. Ale i s tím si jako mistr zákulisních dohod poradil. Nebyl tak prostoduchý jako Svoboda a Snopková, kteří se snažili nečistými způsoby naplnit stranickou pokladnu, a nakonec se stali obětmi vnitrostranického boje (psali jsme o tom v prvním zářijovém dílu cyklu). Šlouf při shánění peněz různými postranními cestičkami však otevřel dveře Lidového domu řadě kontroverzních podnikatelů. Při kampani před mimořádnými volbami v roce 1998 opět jezdil Zemák po vlastech českých a opět se dostavil úspěch – ČSSD získala 32 % hlasů a Zeman se stal premiérem.

Šlouf v roli prostředníka: dal, nebo nedal Soudek peníze ČSSD?

Uveďme jeden příklad Šloufova způsobu získávání peněz pro ČSSD za všechny. V případu třímilionového daru spolumajitele a generálního ředitele Škody Plzeň Lubomíra Soudka sociální demokracii nešlo pouze o sponzorování. Při schůzce, které se v říjnu 1998 účastnil Zemanův poradce Šlouf a dva Soudkovi emisaři, byla tajně pořízena magnetofonová nahrávka. Šlouf na ní vystupuje jako člověk, který může ovlivnit řadu věcí včetně rozpoutání kampaně v médiích proti ministrovi financí Svobodovi, který patřil ke Šloufovým oponentům. Předání tří milionů však nahrávka přímo nedokazuje. Je na ní pouze slyšet, jak jeden z emisarů Šloufovi cosi dává a ten slibuje, že to předá. Nahrávku rozhovoru měla k dispozici i policie, která poté začala stíhat za zpronevěru jednoho z účastníků schůzky, Ladislava Kroftu. Byla totiž přesvědčena, že Soudek přes Kroftu poslal tři miliony korun. Šlouf i Krofta přitom popřeli, že by si peníze předali. Policie proto obvinila Kroftu, že si peníze nechal, a tak mu hrozilo až dvanáct let vězení.

Soudek později popsal příběh s penězi pro ČSSD takto: „V Lichtenštejnském paláci probíhalo jednání průmyslníků (22. září 1998), skončila oficiální část a bavili jsme se. Přišel za mnou Zeman. Premiér naléhal, že pro schválení rozpočtu potřebuje uplatit poslance a že potřebuje tři miliony korun. Říkal jsem mu, není to moc, ale je to dost a my jako Škodovka peníze momentálně nemáme. Řekl, sežeň mi je, potřebuju nutně tři miliony korun. Odpověděl jsem, že se pokusím dát je dohromady. … Dal jsem svoje prachy ve výši tří milionů korun, dal jsem to jako dar. Šloufovi to odevzdali emisaři. … Čtrnáct dnů nato jsme se sešli v kanceláři u Šloufa a on mi poděkoval, že to proběhlo. Já jsem chtěl po Šloufovi, aby mi co nejrychleji sehnal schůzku s premiérem, protože jsem s ním potřeboval projednat projekt restrukturalizace Škodovky. Šlouf mi řekl: Ano, já to zajistím. Setkal jsem se s premiérem, ten mi nalil jako obvykle dvě deci becherovky, s čímž jsem ho poslal někam, protože ta schůzka byla dopoledne. Děkoval mi, že jsem splnil slovo a peníze jim dal.“

Soudkovo líčení okolností sponzoringu však Šlouf ani Zeman nepotvrdili. Dar popřeli i emisaři. Zvukový záznam sice nebyl jednoznačným důkazem o předání peněz, ale podporoval Soudkovu verzi. Zápletka se zdramatizovala. Soudek dostal výhružný dopis, kde stálo: „Tvoje svíčka života již dohořela…“ A konec příběhu? Na začátku srpna 2001 média přinesla zprávu, že případ třímilionového daru, který Soudek podle svých slov poslal přes Šloufa sociálním demokratům, zůstane zřejmě navždy neobjasněn. Vyšetřovatel také zastavil stíhání Soudkova spolupracovníka Ladislava Krofty, který byl obviněn ze zpronevěry peněz určených ČSSD. „Rozhodnutí vyšetřovatele ale neznamená, že pan Soudek peníze sociální demokracii nedal. Znamená to pouze to, že skutek, pro který byl pan Krofta stíhán, se nestal,“ uvedla policejní mluvčí. Soudek musel ve finále Škodovku opustit a policie ho obvinila z tunelování firmy, soud ho nakonec obvinění zbavil …

V tomto křídle Strakovky byla vedle kanceláří premiéra za Zemanova úřadování také kancelář Miroslava Šloufa. Foto Hana Hlušičková

Příjemný společník Fanda Mrázek

Jako poradce předsedy vlády měl Šlouf svou kancelář na Úřadu vlády. Křídlo, v němž jsou premiérovy kanceláře, má zvláštní postranní vstup, aby zvědaví novináři nezjistili, kdy přijíždí, ani kdo ho navštěvuje. Tuto výhodu využíval i šéf podsvětí František Mrázek, který za Šloufem (pro nějž měl v komunikaci se svými spolupracovníky přezdívku „Vodník“) chodil, aby si spolu vyměňovali zákulisní zprávy. Mrázek poskytl třeba informace z bankovních kruhů, které pak měly vliv na privatizaci Komerční banky a České spořitelny. Setkání s ním si Šlouf pochvaloval: „On byl příjemný společník, já jsem si s ním hezky povídal.“ To již měla Mrázka v hledáčku protikorupční policie, která založila spis Krakatice, v němž mapovala prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, a mezi významnými kontakty Mrázka objevila nejen Šloufa, ale i řadu tehdejších politiků z ČSSD a ODS. Teprve po Mrázkově vraždě, když policejní nahrávky odposlechů unikly do médií, se dostalo na veřejnost, jak dalece Mrázek Šloufa využíval k prosazování svých zájmů v byznysu i v politice.

Například v roce 1999 se Mrázek snažil přes Šloufa prosadit své zájmy ve státních zakázkách nebo doporučit „své lidi“ do vysokých pozic ve státní správě. Policie zachytila, jak Mrázek připravuje pro Šloufa dokonce návrhy na obsazení postů šéfů protikorupční policie (SPOK) a tajné služby BIS. Mrázkovi nedával spát hlavně ředitel protikorupční policie Evžen Šírek, a tak přešel s pomocí jemu zavázaných osob na všech možných místech a funkcích do protiútoku. Neštítil se ničeho. Nasadil mocné páky v podobě Šloufa, tehdejšího bezpečnostního ředitele NBÚ Martina Hejla a dokonce inspekci ministra vnitra, která ve finále provedla razii na protikorupční policii a Šírka zadržela. Obvinila ho z trestného činu ohrožování utajovaných informací a byl postaven mimo službu. Ale „soudruzi z inspekce“ udělali školácké chyby, když připravovali falešné důkazy a pořizovali „usvědčující“ fotodokumentaci Šírkovy trestné činnosti. Neohlídali si důsledně detaily v pozadí, a tak se JUDr. Richardu Malečkovi, advokátovi Šírka, podařilo jednoznačně prokázat, že dokumentace se prováděla někde úplně jinde, a důkazy jsou tudíž podvržené. Nicméně nebyl všem dnům konec a Šírkův další osud vzalo do svých rukou policejní prezidium a NBÚ, jemuž tehdy šéfoval Tomáš Kadlec. Policejní prezident Kolář Šírka kázeňsky potrestal a NBÚ mu odebral bezpečnostní prověrku. Odstavení Šírka tehdy pobouřilo i prezidenta Václava Havla. Dostal přesné informace o aktivitách Mrázka, Šloufa a dalších osob a požádal ministra vnitra Grosse a policejního prezidenta Koláře, aby se zabývali tzv. starými strukturami, které stojí za snahou o destabilizaci specializovaných policejních složek, zejména protikorupční policie. Nebylo to však nic platné. Šírek i jeho „dvojče“, jak ho tituloval Mrázek, náměstek Zbyněk Čermák u policie skončili.

Nejlepší člověk, nebo mrtvý muž?

Úspěch se v Čechách neodpouští. Šloufův značný vliv na Zemana po vyhraných parlamentních volbách se stal zakrátko trnem v oku většiny členů ČSSD a přerostl v odpor. V té době se v médiích prakticky neustále objevovaly pochybnosti a podezření kolem schopného Zemanova šéfporadce. Policie pracovala na několika případech, v nichž se Šlouf nějakým způsobem vyskytoval. Nikdy však nebyl ani obviněn, natož obžalován, dokonce na něj nebylo podáno ani trestní oznámení. Přežil řadu mediálních afér a o jeho vlivu se již tehdy vykládaly legendy. S nadsázkou lze říci, že kdyby byla pravdivá jen desetina toho, co se o něm říkalo, byl by Šlouf nejmocnějším mužem v zemi.

Po ukončení opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD z přelomu tisíciletí a odchodu Miloše Zemana ze Strakovky v roce 2002 to vypadalo, že je konec i se Šloufem, neboť nový premiér Vladimír Špidla odmítl s ním jakkoli spolupracovat. Jeho osobní přítel Zeman ztratil veškerý vliv a on sám na celé čáře prohrál boj o vytoužené senátorské křeslo. Média o něm psala jako o mrtvém muži. A když Zeman na počátku roku 2003 neuspěl v prezidentské volbě (prezidenta tehdy volily obě komory parlamentu, takže velmi záleželo na zákulisním vyjednávání; prezidentem se stal Václav Klaus) a odešel „do důchodu“ na Vysočinu, Šlouf zahájil podnikatelskou kariéru.

To neznáte Šloufa, ten, když se rozjede, co dovede

V roce 2003 převzal lobbistickou firmu Slávia Consulting, jejíž služby si najímala například nadnárodní ropná společnost Lukoil. Úspěch v podnikání se dostavil, neboť Šlouf byl pověstný svými rozsáhlými kontakty a schopností ocitnout se vždy tam, kde se dělá velký byznys. Ostatně to byla vždy podstata Šloufova byznysu: propojovat lidi a dosazovat spřízněné osoby do klíčových funkcí. Osobní vazby pak přinášely kontrakty nebo „jen“ provizní smlouvy. V jeho pražské kanceláři ve Školské ulici 694/32 na Novém Městě se potkávali vlivní muži české politiky, z byznysu i podsvětí. Vídal se tu nejen s Františkem Mrázkem, ale jeho klientem byl například i Mrázkův známý a kontroverzní podnikatel Jan Gottvald.

V nenápadném žlutém domě ve Školské ulici bývala Šloufova legendární kancelář vyzdobená soškami vodníků. Foto Hana Hlušičková

Na večeře chodil svého času i s pravou rukou premiéra Mirka Topolánka, Markem Dalíkem. Vzájemně si dokázali vyjít vstříc. Právě Dalík se po převzetí moci ODSkou zasloužil o to, že Šlouf mohl znovu oprášit své kontakty z doby opoziční smlouvy a vrátit se do světa velkých transakcí. Byl to Dalík, kdo Šloufovi a jeho tehdejšímu učedníkovi Martinovi Nejedlému, kteří lobbovali za Lukoil, dopomohl ke smlouvě na dodávky leteckého paliva pro ČSA. A Šlouf se revanšoval tím, že pomohl vznikajícímu kabinetu Mirka Topolánka sehnat potřebné hlasy pro vyslovení důvěry vládě i mezi politiky z řad ČSSD.

Proto také předseda strany Jiří Paroubek spolupráci s ním odmítal, a v lednu 2007 ho vyzval, aby opustil ČSSD, protože byl podle něj v úzkém styku s organizovaným zločinem a umožňoval mu přístup do státní správy. Obvinil ho z organizace odchodu Michala Pohanky a Miloše Melčáka z poslaneckého klubu ČSSD, kteří svým přeběhlictvím umožnili koaliční vládě Mirka Topolánka získat důvěru. Sám Šlouf později svoje angažmá ve „zradě“ zmíněných obou poslanců potvrdil. V roce 2008 Šlouf zase bojoval za druhé zvolení Václava Klause prezidentem, kvůli němuž se sešel s hradním kancléřem Jiřím Weiglem v hotelu Savoy (o tom budeme psát v příštím pokračování cyklu).

V jednom z rozhovorů Šlouf se zjevným nadhledem vyjádřil uspokojení nad svou kariérou. Vysvětlil i důvody svého úspěchu: „Víte, já celý život pracuji s lidmi. Pracuji s jejich názory, s jejich odmítavými i souhlasnými stanovisky. To dělám celý život. A možná jsem v tom lepší než ostatní. Za tu dobu jsem se o lidech naučil všechno. Dokážu předvídat jejich kroky, jejich myšlení.“ Spoléhal zejména na osobní kontakt a v telefonických hovorech se vyžíval. Pro ilustraci: Jen v období od 1. září do 5. prosince 2007 volal 987x, což je průměrně 10 telefonátů za den, a přijal 763 hovorů. Nejčilejší telefonický styk měl s poradci z ENE Investment. Svojí prací a pracovními úspěchy se – vyjma zcela drobných poznámek v médiích – nechlubil a klienty vždy tajil.

Cíl: Zeman na Hrad

Počátkem roku 2008 založil Šlouf občanské sdružení s názvem Přátelé Miloše Zemana, které si kladlo za cíl vrátit Zemana do politického života, a v říjnu 2009 vystoupil z ČSSD. Poté se angažoval při založení Strany práv občanů – Zemanovci (SPOZ). V plánu bylo, aby se dostala do sněmovny a mohla tak ovlivňovat dění při volbě prezidenta ve prospěch Zemana. Šlouf se stal předsedou pražské krajské organizace SPOZ a za tuto stranu kandidoval také na pražského primátora. Ve sněmovních volbách roku 2010 se však SPOZ jen těsně nedostala do parlamentu. A tak Šloufův pokus o vstup do politiky skončil neúspěchem, neboť se ve zlém se SPOZ rozešel.

Nicméně cíle, že Zemana dostane na Hrad, se Šlouf nevzdal. Staral se o „jezevce z Vysočiny“ od roku 2003 celých deset let tak, že nebýt jeho, nikdy by se Zeman nestal v první přímé volbě v roce 2013 prezidentem republiky. Šlouf organizoval Zemanovi všechno: od shánění lékařů, přes cesty do Prahy až po zajišťování rodinných věcí. Byl zákulisním architektem Zemanova triumfálního tažení a také spolufinancoval jeho politický comeback. Právě během předvolební kampaně se přes Šloufa do bezprostřední blízkosti Zemana prodrali Vratislav Mynář a Martin Nejedlý. Zeman nakonec v předvečer prezidentské kampaně udělal to, co zřejmě musel, ale co Šloufa lidsky zlomilo – distancoval se od něj. Z frustrace se Šlouf vypsal ve své biografii, kterou vydal pod názvem „Jak se dobývá Hrad a jiné taje politiky“.

V témže roce také Šlouf ukončil svou podnikatelskou kariéru a zavřel v politicko-podnikatelských kruzích legendární kancelář ve Školské ulici v centru Prahy. Už tehdy vážně nemocný Šlouf se stáhl do ústraní a žil ve svém domě nedaleko Prahy, v Líšnici. Druhou přímou prezidentskou volbu koncem ledna 2018 sledoval z nemocnice. Prezidentem byl opět zvolen Miloš Zeman. Dne 16. února 2018 Miroslav Šlouf zemřel. Na jeho pohřeb Zeman nepřišel…

Osudové osmičky Miroslava Šloufa

Říká se, že pro český stát dějinné a osudové milníky končí osmičkou. U Miroslava Šlouf je tomu také tak: 1948 rok narození; 1998 jeho zásluhou ohromující výsledek ČSSD v parlamentních volbách; 2008 pokus o návrat do politiky a konečně 2018 jako rok úmrtí. Říkával: „Politika není svinstvo, je to obraz mezilidských vztahů v celé společnosti.“ S tím nelze než souhlasit.

Šloufův Zemák žije dál

Původní autobus Zemák byl vůz Karosa C 734.00 z roku 1985, který byl z běžného linkového autobusu upraven podle potřeb ČSSD – disponoval 15 sedadly, kuchyňkou, sociálním zařízením, počítačem, faxem i mobilním telefonem. Byl polepen modročervenými pruhy a logem ČSSD, přední i zadní strana vozu byla označena nápisem „Zemák turné '96“. Poslední úpravou bylo zhotovení nápisu na střechu autobusu „Václave, dobrý let! Miloš“. Jednalo se o narážku Miloše Zemana na jeho tehdejšího rivala Václava Klause z ODS, který hodlal na některé volební mítinky létat vrtulníkem.

Autobus byl pokřtěn 29. února 1996 a již následující den zahájil volební kampaň ČSSD v Brně. Během tři měsíce trvající kampaně ujel přes 16 tisíc kilometrů, navštívil 538 obcí a absolvoval 817 mítinků.

Zemák byl znovu použit i při mimořádných parlamentních volbách o dva roky později. Zemanova náročná volební kampaň se Zemákem byla velice úspěšná, přímou volební agitací v malých obcích se mu dařilo sbírat dříve rozdrobené hlasy „proti Klausovi“ – zatímco v roce 1993 přebíral Zeman stranu se 6 % hlasů, v roce 1998 získala ČSSD v parlamentních volbách již 32 % hlasů.

„Praotec“ Zemák stál u kolébky celé řady dalších volebních vozidel, která pro svou propagaci začaly české politické subjekty využívat. Jednalo se např. o britské autobusy typu double-decker, které v roce 2000 použila tehdejší Čtyřkoalice, a v roce 2002 ODS nebo ČSSD roku 2006, kdy se Zeman, byť tehdy v důchodu na Vysočině, rozhodl aktivně stranu podpořit, či „Bobobus“ Jany Bobošíkové z roku 2010. V témže roce byl název Zemák oprášen a použit i pro volební autobus SPOZ, tentokrát ale volební úspěch nepřinesl.

Známou se stala „recyklace“ Zemáku před parlamentními volbami v roce 2017 Piráty, kteří vězeňský autobus pro přepravu delikventů ozdobili provokativním polepem s aktéry nejznámějších politických kauz. Obstarožní Karosa ve volbách opět zafungovala a Piráti se prodrali do parlamentu. Před volbami v roce 2021 navázala na dědictví ikonického Zemáku například koalice Spolu nebo Okamurova SPD. Letos objíždí mítinky po celé republice expremiér Andrej Babiš, jenž si k tomuto účelu pořídil pohodlný obytný vůz.