foto: Hlušičková, Tichý, PrahaIN.cz/„Bible filatelistů“ s přebalem navrženým grafikem Jaroslavem Švábem.
MAGAZÍN AFÉRY & ZLOČINY: Padělky se vyskytují v mnoha oblastech, počínaje platidly (penězokazectví), listinami a dokumenty, přes umělecké předměty, starožitnosti až po průmyslové zboží. Padělání peněz, výtvarných děl a veřejných listin, mezi které patří také poštovní známky, jsou samostatné trestné činy.
V oboru filatelie existuje široká škála padělků, které se dělí do dvou základních skupin – padělky ke škodě pošty, nebo ke škodě sběratelů. Jakousi „biblí“ filatelistů s příznačným podtitulem Každý sběratel znalcem, která velmi podrobně seznamuje s širokou škálou padělků a obsahuje detailní popisy, jak je rozeznat, je publikace vydaná v roce 1963 Nakladatelství dopravy a spojů s názvem Padělky československých poštovních známek 1918–1939.
Padělky ke škodě pošty
U padělků ke škodě pošty jde padělateli pouze o využití známek k frankování, tedy vyplácení zásilek známkami v korespondenci. Padělání známek je trestné, stejně jako padělání bankovek a ostatních státních cenin. Čas od času se takové případy objevují, ale těchto podvodů vzhledem k pracnosti zhotovení padělků ubývá. Jednu z posledních velkých vln šíření falzifikátů zachytila podle portálu ČT24 Česká pošta v roce 2019.
Padělky ke škodě sběratelů
Padělatelé se vždy snaží vydělat na důvěřivosti, naivitě nebo neznalosti sběratelů. Poštovní známky se záhy po svém zavedení staly předmětem sběratelského zájmu, a to v ohromujícím rozsahu a v podstatě na celém světě. A tam, kde je vášeň a touha mít něco vzácného a cenného, tam se objevuje i jejich temná stránka – zločin. Ať už v podobě padělků, krádeže či dokonce vraždy.
Nejčastěji se známky falšovaly během první republiky v meziválečném období a pak v porevolučních devadesátých letech. Vzácné známky, které mají velkou cenu, přitahují padělatele nejvíc. I proto mají ty nejcennější známky dnes certifikáty pravosti, což je jakýsi rodokmen. V něm se dá dohledat, kdo známku vlastnil, a to až do 19. století.
Krádeže vzácných známek
S krádežemi vzácných známek se setkáváme už od dob císaře pána, za první republiky, protektorátu, socialismu i dnes. Vedle značného počtu krádeží známek na burzách a v kamenných obchodech je i mnoho případů pašování, falešných udání a také nezákonného zabavování sbírek. Jeden z případů, který je ve filatelistické komunitě dodnes vnímán jako symbol bezpráví, se odehrál v 60. letech. Po unikátních známkách zatoužil jistý vysoký komunistický pohlavár a zinscenoval zabavení slavné sbírky J. Kovaříka zaměřené na klasické Rakousko. Její osud byl po této krádeži za bílého dne tristní: Velká část unikátního materiálu byla v průběhu let rozptýlena. Části sbírky se pravděpodobně dostaly do rukou tehdejších prominentů, nebo byly vyvezeny a prodány v zahraničí k získání deviz pro stát. Jednotlivé vzácné kusy z původní sbírky se dodnes opakovaně objevují v nabídkách prestižních zahraničních i domácích aukčních domů.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY A ZLOČINY: Padělat se mohou nejen bankovky, ale samozřejmě také směnky. Mezi největší a také nejznámější kriminální případy patří…
A pak je tu několik rozsáhlých krádeží, při nichž bylo zřejmé, že lupiči věděli, pro co jdou. Takový charakter měla loupež unikátně celistvého osmdesátibloku modrých Merkurů z Poštovního muzea v březnu 1970, přičemž pachatele se podařilo dopadnout poměrně rychle díky tomu, že se pokusili část lupu prodat a jeden z nich se o činu zmínil v hospodě.
V divokých devadesátkách poté došlo k několika loupežným přepadením sběratelů a vykradením filatelistických prodejen. Mezinárodně proslulá je krádež unikátní známky z roku 1919, tzv. žilkované čtyřkoruny, na výstavě v Tokiu v roce 1991, kde ji někdo odcizil filatelistovi z Nizozemska. „Ukradená“ známka se podle serveru ČT24 objevila na aukci v roce 2017, při níž ji chtěl prodat náš nejznámější sběratel Ludvík Pytlíček, který tvrdil, že známku od Johanna Kleina ještě před výstavou koupil. Až soud v září 2025 ukončil vleklý spor a rozhodl, že cenná známka se vrátí dědicům nizozemského sběratele. Došlo ale i na zločiny nejvážnější, na vraždy.
Neobjasněná vražda znalce Paulíčka
Případ nikdy neobjasněné vraždy z prosince 1968 je dodnes vnímán jako jedna z nejtemnějších a nejznámějších tragédií v historii české filatelie, neboť Vlastimil Paulíček byl uznávaným znalcem, jehož expertízy byly klíčové pro určování pravosti vzácných známek. Jako spoluautor se také podílel na publikaci Padělky československých poštovních známek 1918–1939. Toto dílo obsahuje detailní popisy a mikrofotografie padělků z Paulíčkovy sbírky.
Případ vraždy známého sběratele poštovních známek popisuje mj. Josef Glückselig v knize Filatelistický pitaval vydané v roce 1998. Vlastimil Paulíček byl zavražděn ve svém bytě (údajně v Opletalově ulici). Pocházel z rodiny, která za první republiky provozovala tiskárnu specializující se na bibliofilie. Lis tří bratří, to byl název bibliofilské edice, na které se podíleli bratři Vlastimil, Vladimír a Jiří Paulíčkovi. Právě hluboká znalost tiskových technik (hlubotisk, knihtisk, litografie) z rodinné dílny udělala z Vlastimila Paulíčka tak výjimečného znalce. Dokázal rozpoznat falzifikát ne díky lupě, ale díky tomu, že přesně rozuměl, jak stroj nanáší barvu na papír.
Pachatel z místa činu odcizil část jeho cenné sbírky a filatelistického materiálu. Signifikantní bylo, že vrah z bytu odcizil pouze unikátní známky, zatímco peníze a jiné cennosti nechal bez povšimnutí. Soustředil se zejména na vzácné originály, ale pravděpodobně zmizely i některé špičkové padělky z Paulíčkovy unikátní sbírky, které byly od pravých známek k nerozeznání a měly by vysokou tržní hodnotu, pokud by byly vydávány za pravé. Kriminalisté se proto soustředili na komunitu sběratelů a obchodníků. Přestože prověřili desítky podezřelých z řad filatelistů, nenašel se dostatek důkazů pro usvědčení a dopadení pachatele.
V komunitě filatelistů se kolem neobjasněné vraždy Vlastimila Paulíčka vytvořilo několik legend, které se dodnes tradují. Nejrozšířenější je teorie, že pachatelem byl někdo, koho Paulíček dobře znal a důvěřoval mu, protože ho vpustil do bytu. Vrah se pravděpodobně v oboru vyznal, protože z bytu zmizely jen specifické, velmi cenné věci. Další je legenda o pomstě padělatelů. Traduje se, že mohl někomu překazit „obchod života“ tím, že mu odmítl atestovat drahou známku jako pravou, nebo ji veřejně označil za padělek. Vražda mohla být buď osobní mstou, nebo pokusem umlčet experta, který stál v cestě lukrativním podvodům. Třetí teorie se opírá o skutečnost, že odcizené známky se nikdy na rozdíl od dvou následujících případů loupeží u Charouze a Štolby neobjevily. Spekuluje se, že unikáty z Paulíčkovy sbírky si mohl objednat sběratel ze Západu a najmout si na jejich získání profesionálního lupiče, který odcizené věci odvezl za hranice. Příznačné pro provedení činu také bylo, že pachatel, který oběť zardousil, si počínal velmi obezřetně, šel najisto a nezanechal na místě žádné trasologické stopy.
Tragická důvěřivost nestora českých filatelistů
Dne 18. září 1986 se obětí loupežné vraždy stal Antonín Charouz starší, známý filatelistický obchodník, který měl obchod v Pařížské ulici.
Později usvědčený pachatel Jaroslav Skřivan, jedna z nejkontroverznějších postav čs. filatelie kvůli prodeji padělků a podvodným machinacím, zneužil důvěry čtyřiadevadesátiletého obchodníka, který ho pozval k sobě domů pod záminkou nákupu známek. V předsíni bytu Charouze surově ubodal desítkami ran nožem s cílem zmocnit se jeho cenné sbírky obsahující rozsáhlé soubory známek, celistvosti a vzácné tiskové listy.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY A ZLOČINY: 34. DÍL: Hotové peníze nám dávají pocit bezpečí, což je podmíněno také historicky. Má to ale háček. V peněžence se vám…
Zločin byl ještě týž den odhalen významným filatelistou a blízkým přítelem oběti Janem Karáskem, který měl s Charouzem domluvenou schůzku. Ačkoli nebyl policistou, sehrál v případu zásadní roli, neboť jako soudní znalec a odborník okamžitě identifikoval, že z bytu zmizely unikátní filatelistické položky. Karásek i syn oběti policii poskytli přesný seznam chybějících nejvzácnějších kusů, což policistům umožnilo sledovat trh a čekat, až se objeví. Nečekali dlouho, Skřivan udělal chybu, když se pokusil prodat velmi nápadné a drahé kusy krátce po vraždě. Když je nabídl sběratelům, ti okamžitě poznali, že pocházejí z Charouzova majetku, o němž se vědělo, že byl po vraždě uloupen. Tato „horká stopa“ dovedla kriminalisty přímo ke Skřivanovi. Klíčovým důkazem, který vraha usvědčil, nebyly jen jednotlivé známky, ale především unikátní celistvosti (obálky s poštovním razítkem) a vzácné tiskové listy.
Vraždu Antonína Charouze staršího vyšetřovalo tehdejší 1. oddělení pražské kriminální policie čili pražská mordparta, jejímž šéfem se v roce 1986 stal legendární kriminalista Jiří Markovič. Případ Charouz tak patří mezi jeho významné kauzy, přestože není tolik mediáně známý vzhledem k tomu, že dobové noviny neuváděly podrobnosti vyšetřování. Na dopadení pachatele pracovala celá skupina operativců z pražského 1. oddělení i dalších útvarů z Kongresky, kteří využili síť informátorů mezi sběrateli a obchodníky se starožitnostmi. A budeme věřit pamětníkovi, který mi připomněl, že do případu jsem se v jisté fázi zapojil i já a napomohl zdárnému uzavření případu.
Vyšetřovatelé museli postupovat velmi obezřetně, protože vrah nebyl běžným recidivistou, ale člověkem, který se v komunitě pohyboval desítky let a své oběti si získával předstíranou důvěrou. Když policie u Skřivana při domovní prohlídce zajistila desítky alb a krabic, rodina Charouzových musela každou položku identifikovat a potvrdit, že patřila zavražděnému. Většina Charouzovy sbírky byla díky rychlému zásahu policie a spolupráci znalců zajištěna, ale některé položky zůstaly nezvěstné nebo jejich osud nebyl nikdy plně vyjasněn.
V kriminálních kruzích se po roce 1987 mluvilo o tom, že Skřivan mohl část lupu ukrýt ještě před svým zatčením na místě, které policie neodhalila. Vzhledem k tomu, že pachatel ve vězení zemřel a nikdy plně nespolupracoval na objasnění všech okolností krádeže, nabízí se teoretická možnost, že určité části sbírky se stále nacházejí v soukromých archivech nic netušících sběratelů, kteří je v dobré víře koupili na černém trhu koncem osmdesátých let.
Jaroslav Skřivan byl v roce 1987 Městským soudem v Praze uznán vinným v plném rozsahu. Vzhledem k vysokému věku oběti, zvlášť surovému způsobu provedení a majetkovému motivu mu byl uložen výjimečný trest v délce 25 let odnětí svobody. Konce svého trestu se nedožil. Zemřel ve vězení přirozenou smrtí v roce 1998.
Tragická smrt Antonína Charouze, která otřásla sběratelskou obcí, ale nebyla marná. Vedla k tlaku na profesionalizaci trhu, přestože možnosti změn v evidenci známek byly v tehdejším socialistickém Československu omezené. Zpřísnily se znalecké posudky: Po vraždě začali soudní znalci (jako Jan Karásek nebo později František Beneš) mnohem důsledněji trvat na fotodokumentaci vzácných kusů. Pokud měla známka atest s fotografií, byla v případě krádeže na legálním trhu prakticky neprodejná. V odborných věstnících Svazu čs. filatelistů (SČSF) se začaly zveřejňovat podrobné seznamy a popisy odcizených věcí. Majitelé nejvýznamnějších sbírek byli nabádáni k tomu, aby své nejvzácnější známky nechali zaevidovat u komise znalců. To pomáhalo nejen při určování pravosti, ale i při prokazování vlastnictví po případné loupeži. Tento systém se stal základem pro dnešní moderní katalogy proveniencí, kde je u nejdražších známek světa přesně doloženo, kdo je vlastnil v posledních 100 letech.
Vrahem Jiřího Štolby byl údržbář
Motivem loupežného přepadení ředitele Artie Jiřího Štolby, k němuž došlo v bytě oběti v roce 1988, byla opět krádež unikátního filatelistického materiálu nesmírné hodnoty. Štolba totiž měl jako ředitel obchodní skupiny Podniku zahraničního obchodu (PZO) Artia přístup k těm nejvzácnějším známkám, s nimiž stát v rámci tehdejšího monopolu na vývoz a dovoz obchodoval se zahraničím. Artia úzce spolupracovala s předními filatelistickými znalci, kteří potvrzovali pravost unikátů určených pro mezinárodní aukce. Tato pozice však také vytvářela rizika, jak ukázal případ vraždy ředitele Jiřího Štolby, který měl k těmto cennostem přímý přístup.
Chladnokrevná vražda byla provedena velmi brutálním způsobem, pachatel svou oběť zardousil a odcizil značné množství cenných známek, částečně i ze soukromé sbírky Štolby. Kriminalisté při vyšetřování případu záhy po činu narazili na stopu díky tomu, že vrah se pokusil známky prodat. Právě specifická povaha odcizeného materiálu, tedy unikátní známky, které v tehdejším Československu znal jen úzký okruh lidí, vedla k rychlému dopadení pachatele. Stejně jako v předchozích případech, i zde byla naprostá většina ukradených známek zajištěna a vrácena.
Pachatel byl v roce 1989 usvědčen z trestného činu vraždy a loupeže. Vyšetřovatelé z pražské mordparty zjistili, že vrah o hodnotě sbírek věděl, byt oběti měl zmapovaný a útok plánoval. Odsouzen byl k výjimečnému trestu 25 let vězení. Přitěžující okolností bylo naplánování činu, zneužití důvěry oběti, k níž se do bytu dostal pod záminkou opravy jako domovní údržbář, a vysoká hodnota odcizeného majetku.
Konec éry „starých pánů“
Smrt všech tří filatelistů potvrdila zákonitost tehdejších filatelistických vražd: největší nebezpečí pro majitele unikátů nepředstavovalo násilné vloupání, ale zneužití důvěry osobou, která o hodnotě sbírky věděla. A proto došlo k ráznému konci „bytové filatelie“. Do té doby bylo běžné zvát si obchodníky i kolegy domů k prohlídkám alb. Schůzky se začaly mnohem častěji konat ve veřejných prostorách, bankách nebo střežených klubovnách. Nastal konec éry „starých pánů“, kteří u sebe doma drželi unikáty světového významu bez moderního zabezpečení.
Loupežnou vraždou z roku 1988 se uzavřela pomyslná „trilogie“ krvavých filatelistických zločinů (Paulíček, Charouz, Štolba). Podrobně se jí ve svých statích v časopise Filatelie věnoval znalec František Beneš.
Jedna zajímavost na závěr
Poštovní muzeum se stalo od 1. ledna 2026 součástí Národního technického muzea. Od svého vzniku v roce 1918 působilo v rámci pošty, ať už československé, česko-slovenské, protektorátní, opět československé a nakonec české. Po nezbytné inventarizaci se Poštovní muzeum v Praze ve Vávrově domě opět otevře začátkem června. Expozici ve Vyšším Brodě, která oslaví začátkem července 50. výročí otevření, si mohou návštěvníci už opět prohlédnout.
|