Muž v čele legendární „čtyřky“, předloha slavného rady Vacátka: šéf mordparty Josef Vaňásek

14. 03. 202205:58

foto: Hana Hlušičková (stejně jako ostatní fota v článku), Česká televize, Wikimedia/Radu Vacátka asi poznáváte, ten další muž je jeho literární předloha, Josef Vaňásek, v pozadí proslulá „čtyřka“

KUDY KRÁČEL ZLOČIN I dnes bychom ho považovali za brilantního policistu. Postavou vysoký, statný muž s pronikavýma hnědýma očima a ježatým knírem pod nosem. Vzdělaný, schopný a chytrý. Měl nezlomnou vůli, mimořádné kriminalistické znalosti a na místě činu ho silně vyvinutá intuice a bystrý úsudek nikdy nezklamaly. Vypracoval se z praktikanta na šéfa pražské kriminální policie a u policie sloužil čtyřiatřicet let (1904–1938), z toho třináct let vedl mordpartu. Byl přísný nejen sám k sobě, ale i ke svým podřízeným. A uměl pořádně zařvat, až se v oknech třásly tabulky, pokud mu něco nesedělo.

Samotný život Josefa Vaňáska je příkladem neobyčejného vzestupu podpořeného inteligencí, talentem a pílí. Narodil se 1. listopadu 1877 v Holešovicích do rodiny poštovního zřízence. Na základní škole exceloval. To už rodina bydlela na Smíchově, kde strávil podstatnou část svého života. Posléze absolvoval s výborným prospěchem malostranské gymnázium a poté vystudoval práva na české Karlo-Ferdinandově univerzitě. Titul JUDr. získal v roce 1904.

K policii – tehdy ovšem rakouské čili císařsko-královské – nastoupil 15. října 1904 jako praktikant a od začátku platil za jednoho z nejbystřejších podřízených vrchního policejního rady Václava Oliče, jenž tehdy pražské vyšetřovatele vedl. Záhy se také projevil další Vaňáskův talent, a to vynikající paměť. „Měl až fantastickou paměť a při vracení ke starým událostem vybavil si okamžitě i nejmenší podrobnosti,“ napsala o něm Národní politika.

V bazilice sv. Jakuba Většího v ulici Malá Štupartská měl Josef Vaňásek svatbu. Místo si vybral stylově. Traduje se tu příběh o zloději, který chtěl v kostele krást. Za trest jeho useknutá ruka visí u vchodu podnes.

Na rozdíl od rady Vacátka byl Josef Vaňásek ženatý. Ženil se v jednatřiceti letech v bazilice sv. Jakuba Většího na Starém Městě. Originální je datum sňatku – 29. února – 1908. Jeho ženou se stala Pavla Zimmermannová, která rozhodně nebyla v té době žádná naivní dívenka, ale zralá žena, o pár měsíců starší než on, rozhodnutá pečovat o blaho svého muže pevnou rukou. Manželům se narodily dvě děti, Adéla (1909) a Josef (1912). Tehdy byl pouhým c. k. policejním praktikantem a svou úspěšnou kariéru mohl zahájit až po vzniku nové republiky v roce 1918.

Objekt v Bartolomějské 4, v němž sídlilo IV. bezpečnostní oddělení, pověstná „čtyřka“.

Pracoval na „čtyřce“ čili IV. bezpečnostním oddělení, původně IV. departmentu za Rakouska-Uherska, pověřeném všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti, které sídlilo v budově patřící do komplexu objektů, v němž bylo i pražské policejní ředitelství (Bartolomějská 2), a orientované vchodem do Bartolomějské 314/4. My tento dům dobře známe z televizních seriálů a filmů jako pracoviště nejvěhlasnějších českých kriminalistů, jejichž postavy byly Vaňáskem inspirované – policejního rady Vacátka a politicky uvědomělého Jana Zemana (blíže o seriálech dole v rámečku).

V Plaské 11 (589/11) bydlel Josef Vaňásek kolem roku 1910, kdy už byl ženatý, potom se přestěhoval na Smíchov.

Na začátku první světové války byl Vaňásek jako exponent policejní služby povolán do Plzně, kde v květnu 1917 vyšetřoval výbuch v muniční továrně v Bolevci, při němž zahynulo 200 lidí. Nepodlehl nátlaku vídeňského ministerstva a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Tím zachránil desítky nevinných lidí před uvězněním a skupinu nařčených před smrtí. Po válce se Vaňásek vrátil do Prahy a začal pracovat na IV. bezpečnostním oddělení jako šéf železničního oddělení, které po roce 1918 řešilo krádeže a podvody na železnicích na celém území republiky. Pro svoje mimořádné schopnosti byl 26. července 1923 jmenován vrchním policejním radou a stal se zástupcem přednosty bezpečnostního oddělení, legendárního vládního rady Josefa Knotka.

Když v roce 1930 odešel JUDr. Josef Knotek, jeden ze dvou mužů, kteří dali v roce 1918 novou tvář rodící se „čtyřce“, do výslužby, stal se jako vládní rada přednostou IV. bezpečnostního oddělení. Do jeho pravomoci spadala veřejná bezpečnost, mravnostní policie, policejní věznice, ztráty a nálezy a Všeobecná kriminální ústředna.

I sebemenší nitka může vést k celému klubíčku

Josef Vaňásek byl na místě činu pokaždé mezi prvními, ačkoli se to nepovažovalo v případě šéfa pražské kriminálky za bezpodmínečně nutné. „Musím jít za vším a zjistit všechno, je to moje povinnost vůči veřejnosti. I sebemenší nitka může vést k celému klubíčku,“ říkával. Několikrát během třicátých let také zvrátil svým úsudkem, pozorovacím talentem a odhadem lidských vlastností názor podřízených i další směřování vyšetřování.

Vedl si s pečlivostí sobě vlastní archiv, kde měl fotografie z jednotlivých případů. Ty pak následně vložil do obálek, na které připsal, jakým směrem by se mělo vést vyšetřování. „Na obálce bylo vždy napsáno, co se stalo, kdo to vyšetřuje, a dvě cesty, jimiž by se mělo jít. Jedna z nich byla přes galerku, druhá cesta bývala přes právě propuštěné z vězení. Tam získával nejvíc informací,“ vzpomínal později jeho vnuk.

Pan rada měl také vrozený psychologický talent, který se uplatňoval při jeho z dnešního pohledu poněkud zvláštních metodách vyšetřování. Zpravidla si pozval delikventa k sobě na „čtyřku“ v Bartolomějské ulici, posadil ho před zrcadlo, které mělo pohnout jeho svědomím, a poručil mu přinést jídlo, pití a cigára. Pak laskavě pronesl: „Tak, a teď to vysyp!“ Kupodivu se mu tahle metoda mnohokrát osvědčila.

Nejdéle bydlel na Smíchově u Arbesova náměstí ve Štefánikově ulici. Původní dům již nestojí, býval v místech budovy Komerční banky (Štefánikova 22). Pamětní deska je umístěna na domě ve Štefánikově 38, tedy poblíž místa, kde žil.

Josef Vaňásek byl profesionál každým coulem – pokud mu to okolnosti dovolily, vždy navštívil místo činu a stanovoval postupy policejní práce, zřídkakdy pracoval od stolu. Také dovedl na rozdíl od svého předchůdce komunikovat s novináři. Je znám snímek z ohledání místa činu, na němž rada Knotek stojí příznačně zády, jeho nástupce Vaňásek však čelem k fotografovi z novin.

Pan rada předběhl svou dobu – byl prototypem moderního policisty, který se nebrání žádným vyšetřovacím metodám vedoucím k odhalení a dopadení zločince. Nebránil se ani alternativním přístupům, jako byla spolupráce s tehdy věhlasnou grafoložkou Dolfinou Poppée. Navíc se angažoval v boji proti drogám, který se u nás po celou dobu první republiky hluboce podceňoval. Jeho zásluhou byla v září 1928 u policejního ředitelství zřízena Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými jedy. Díky němu byl také například zaveden mezinárodní systém evidence kriminálních světoběžníků.

Vedle toho, že zastával úřad šéfa kriminální ústředny (1930–1938), byl také šéfem oddělení pro potírání obchodu omamnými jedy, obchodu ženami a dětmi a potírání penězokazectví. Pravidelně se jako vynikající odborník účastnil mezinárodních kongresů, které se konaly v Římě, Madridu, Kodani, Antverpách, Berlíně, Vídni a Bělehradu. Od roku 1930 byl oficiálním zástupcem Československa v Mezinárodní kriminálně policejní komisi se sídlem ve Vídni.

Před svou smrtí bydlel Josef Vaňásek v Křemencově 2 (1647/2), v domě, v němž měli policisté svého času služební byty, tedy i pan rada.

Oddaný práci až do posledních dnů

Šéf pražské kriminální policie vládní rada Josef Vaňásek podlehl zákeřné nemoci téměř uprostřed práce, 8. února 1938. Dne 4. února ještě pracoval, přestože trpěl velkými bolestmi. Záhy se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, takže mu na klinice profesora Prusíka musela být provedena krevní transfúze. Po ní upadl do agonie a o den později v půl jedenácté večer přednosta všeobecné kriminální ústředny v Praze zemřel. Bylo mu pouhých šedesát let. Udolala ho rakovina jater a žlučníku. Sám Vaňásek o svém beznadějném zdravotním stavu podle všeho nevěděl. Bolesti považoval za důsledek před nedávnem překonané otravy masem (pravděpodobně botulotoxinem). Také tehdy mu šlo o život, avšak díky své robustní tělesné konstituci prudkou otravu překonal. Jeho zdravotní stav mohla zhoršit i stresová zátěž, způsobená politickou situací a vrůstající troufalostí nacistů, kteří pochodovali Evropou. Soudil, že pokud Němci obsadí i Československo, zatčení gestapem neunikne.

„Marně odolával svou nezlomnou vůlí. Několikrát byl odnesen v mdlobách z kanceláře, a když se opět částečně pozdravil, vracel se tam zpět přes zákaz lékaře. Byl typickým mužem práce, pro nějž práce byla rozptýlením,“ napsaly v nekrologu Národní listy. Pochován je na pražských Malvazinkách vedle spisovatele Jakuba Arbese. Od roku 2006 se u jeho hrobu pravidelně koná pietní akt, který organizují zástupci Národní protidrogové centrály a Spolek policejní historie a prevence.

Pane rado, co vy na to?

Mnohého z nás asi napadne, jak by pan rada Vaňásek obstál u dnešní policie a nad čím by se pozastavil. Popustíme uzdu fantazii a trochu pana radu, který byl svými vyšetřovacími metodami jakýmsi předobrazem moderního policisty, vyzpovídáme… Co by se mu asi tak nelíbilo na současných poměrech u policie? Podivil by se určitě tomu, že ve vedoucích funkcích dnes už nejsou policisté, ale spíše manažeři, kterým není vlastní policejní rutina. Zarazil by se nad tím, že nejsou porady, ale brífinky, při nichž se běžně používají anglické termíny. Vzpomněl by si přitom určitě na své začátky, kolik námahy policistům dalo, aby přestali používat německé odborné výrazy a nahradili je českými. Kroutil by hlavou nad tím, že kriminalisté se také už nepotkávají osobně na ranní poradě u hrnku silného kafe, aby v diskusích tříbili názory a předkládali argumenty, ale zapínají počítač a mluví spolu jen po Skypu.

Co by asi pana radu překvapilo, možná i příjemně, to jsou ženy na vedoucích pozicích u policie. Po celou 1. republiku se ženy totiž objevovaly u policie jen v administrativě jako písařky a sekretářky. V Národní politice ale už v roce 1906 připomínala publicistka Olga Fastrová, že v Berlíně je na policejním ředitelství žena ve funkci přednostky mravnostního oddělení. V Londýně zase pracovaly ženy jako dopravní policistky a Scotland Yard měl ve svých řadách v roce 1937 na 80 policistek, musely ovšem zůstat svobodné.

Laskavé čtenáře, kteří zde postrádají povídání o „čtyřce“ jako takové, její činnosti a o kriminálních případech pana rady Vaňáska, chceme ujistit, že tomuto tématu se budeme věnovat v pokračování cyklu ve třetím březnovém týdnu.

Hříšní lidé města pražského

Policejní rada Vacátko geniálně ztvárněný Jaroslavem Marvanem, je hlavním hrdinou třináctidílného televizního seriálu z let 1968–1969 režiséra Jiřího Sequense, natočeného podle tří sbírek povídek Jiřího Marka. Děj se odehrává v Praze ve třicátých letech a jednotlivé epizody zobrazují vyšetřování různých kriminálních deliktů. Po seriálu vznikly v letech 1970–1971 ještě čtyři celovečerní filmy (Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior a Smrt černého krále) a jeden televizní (Štědrý večer pana rady Vacátka).

Spisovatel Jiří Marek přiznával, že námět mu přímo naservíroval soudní reportér František Gel, který mu vyprávěl příběhy z pražského podsvětí a také o práci pražských kriminalistů za 1. republiky. Jiří Marek pak napsal povídky, které vycházely z těchto reálných událostí a ke kterým přidal svůj neopakovatelný humor. Je pozoruhodné, že kromě rady Vaňáska využil i další skutečné postavy, jako byli detektivové Jiří Tuček (inspektor Mrázek), František Dlask (inspektor Bouše) nebo Petr Salač (inspektor Brůžek).

Třicet případů majora Zemana

Televizní seriál byl natočený v sedmdesátých letech (1. série 1974, 2. série 1976, 3. série 1978). Režie se ujal opět Jiří Sequens, hlavní roli ztvárnil Vladimír Brabec. Seriál sleduje životní osudy Jana Zemana, s nímž prožijeme 30 let – děj se odehrává mezi lety 1945–1973. Samotný dům na adrese Bartolomějská 4, kde bylo Zemanovo pracoviště, se objevil nejméně ve dvou příbězích: v 6. dílu Bestie (rok 1949) a 14. dílu Konec velké šance (rok 1957).

Za autora ideového námětu je považován náčelník Tiskového odboru sekretariátu Federálního ministerstva vnitra (později náčelník 4. odboru IX. správy FMV) plk. Jan Kovář. Hlavním dramaturgem se stal pracovník Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Čs. televize ing. Jiří Procházka. Natáčení všech dílů realizoval štáb Filmového studia Barrandov v čele s vedoucím výroby Josefem Císařem. Na seriálu se podílely autorsky zhruba dvě desítky spisovatelů a scenáristů, mezi jinými Jiří Procházka, Oldřich Železný, Jiří Sequens, Jan Otčenášek, Ladislav Langpaul, Věra Kalábová, J. S. Kupka a další.

Oddělení sociologického výzkumu Čs. televize vyhodnocovalo ohlas a sledovanost seriálu v porovnání s dalšími tehdy vysílanými seriály „Nejmladší z rodu Hamrů“ a „Chalupáři“. Sledovanost jednotlivých dílů „Zemana“ měla vzestupnou tendenci a pohybovala se od 87 do 94 %.

Od doby svého vzniku získal seriál řadu příznivců i odpůrců. Část diváků v něm spatřovala především napínavé detektivky, část diváků ho odmítala jako celek pro jeho tendenčnost. Seriál se stal příkladem toho, jak lze vhodným spojením schopných tvůrců a populárních filmových představitelů s účelovým výkladem zajímavých příběhů zaujmout široké spektrum diváků.