Neobjasněné vraždy konce 90. let a přelomu tisíciletí

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Druhý ze tří článků o případech, které policie nemohla uzavřít se slovy „pachatel vraždy dopaden a usvědčen“. Kriminalisté naráželi při násilné smrti vlivných bossů na řadu podivných náhod a okolností. V podsvětí kralovali mafiáni, kteří se neštítili objednat si vraždy nepohodlných lidí, snažili se ovlivňovat policejní vyšetřování a nevynechali ani státní zástupce či soudce. A také si mezi sebou krvavě vyřizovali účty. Boj moc a vliv někdy končil smrtí protivníka. Špinavou práci za ně vykonávali najatí žoldáci, které s obětí ani s objednavatelem nepojilo nic jiného než peníze.

Z konce devadesátých let a přelomu tisíciletí stále zůstává velké množství takzvaných pomníčků, tedy případů, které policie neuzavřela. Buď se pachatele nepodařilo dopadnout, nebo nebylo možné ho pro nedostatek neprůstřelných důkazů usvědčit. V devadesátých letech se v Praze odehrálo až sedmdesát vražd ročně, po roce 2000 číslo těchto trestných činů trochu pokleslo. Asi nejhorší byly v tomto ohledu léta 1997 a 1998. Policii se dařilo objasnit zhruba pětadevadesát procent vražd, ze zbývajících pěti procent jsou kriminalistické pomníčky.

1998 Ivan HŘÍBAL. Hlava taxikářské mafie, která terorizovala centrum Prahy v devadesátých letech. Hříbal byl jako taxikář známou figurkou pražského podsvětí už za socialismu a byl napojen na mafiána Františka Mrázka. Po listopadové revoluci jeho lačnost po penězích neznala mezí – vlastnil motorest v Kersku, noční klub Orient v Praze, angažoval se v privatizaci kamenolomu v severních Čechách, skupoval nemovitosti ve Špindlerově Mlýně, a hlavně na začátku devadesátých let založil legendární taxikářskou firmu Thorges, se kterou vydíral pražské taxikáře.

Kromě toho prý Hříbal shromažďoval informace o klíčových mužích v české politice. A navíc se šuškalo, že dodává policii cenné informace z podsvětí, a proto policisté před nekalými praktikami jeho „hochů“ přivírají oči.

Byl však aktivní asi až příliš, a proto – jak už to tak v devadesátých letech chodilo, zemřel násilnou smrtí. Dopoledne 23. července 1997 vypálil střelec tři desítky ran ze samopalu na čtyřicetiletého Hříbala, který jel se svým velkým fordem po silnici v Dubči na Praze 10. Neměl šanci přežít. Napadení proběhlo tak rychle, že nestihl ani sáhnout po svém revolveru položeném na sedadle spolujezdce. Použitelných stop zanechal střelec minimum. Při vyšetřování likvidace Ivana Hříbala kriminalisté naráželi na řadu podivných náhod a okolností. Král pražských štaflů v inkriminovaný den z domova vyjel bez ochranky. To bylo něco, co běžně nedělal. Nebylo ani jasné, za kým se vydal. Na povrch vypluly také jeho kontakty s některými policisty. Ve spojení s jedním ze středočeského krajského ředitelství prý byl jen pár hodin, než mu zkřížil cestu střelec. Neznámého pachatele se však do dnešního dne nepodařilo vypátrat.

1999 Ivan LHOTSKÝ. Spolumajitel společnosti Tax & Investment Advisers (TIA), která skrytě financovala volební kampaň ČSSD před parlamentními volbami v roce 1998. V lednu 1999 Lhotský promluvil o tom v tisku (Pavel Matocha, Čím zalévat růže, Euro 3/1999): „Půjčili jsme sociální demokracii před volbami peníze. Byla to normální půjčka. Nyní ale jsem nervózní, protože již mají splácet, ale úplně se jim to nedaří. Něco splatili a něco ne.“ Obratem mu přišla nabídka, aby smlouvy k penězům ČSSD prodal za 20 milionů. Cílem bylo sehnat kompromitující materiály na tehdejšího ministra financí Ivo Svobodu.

Lhotský dokumenty odmítl prodat. A možná proto čelil 2. března 1999 zákeřnému útoku. Nájemný zabiják na něj čekal u výtahu. Možná ho měl jen postrašit, možná ho postřelit pro výstrahu. Lhotský měl ale pro strach uděláno, a tak když zahlédl zbraň, instinktivně zaútočil. Maskovaný muž útok nečekal, zapotácel se a upadl na zem. Z lehu začal pistolí na Lhotského z bezprostřední blízkosti střílet. Zasáhl ho dvakrát, do hlavy a do hrudníku. Lhotského pak našla v tratolišti krve jeho manželka. Zázrakem sice útok přežil, měl však trvalé následky, byl invalidní a až do své smrti si nic z uvedeného dne nepamatoval. Policie vyšetřovala v této souvislosti i kmotra podsvětí Františka Mrázka, jenž Lhotskému údajně onu nabídku předložil, ale nic mu neprokázala. Ani nájemného vraha se nepodařilo nevypátrat.

Lhotský je jediným v našem výčtu, kdo vražedný útok zázračně přežil. Zemřel ve věku 64 let až 23. března 2016. Odešel v něm jeden ze svědků českého Palerma 90. let, kdy politické strany sponzorovali nastrčení dárci. O jeho případu jsme v cyklu „Kudy kráčel zločin“ psali 4. září 2022.

Panelák v Cíglerově ulici na Černém Mostě. Foto: Hana Hlušičková

2000 Roman PJAJKA. Jeden z řady původních veksláků a spekulantů s pašovaným zbožím. Po listopadu 1989 také „obchodní partner“ Radovana Krejčíře, oba měli vily nedaleko sebe v Černošicích.  Pjajka, který mj. podnikal i s pohonnými hmotami, v byznysu narazil na Jakuba Konečného, pozdějšího policejního informátora, kterého přivedl nejen do prostředí pražského organizovaného zločinu, ale i k osobě samotného Krejčíře. Začali spolu podnikat. Jejich aktivity byly široké a vydělávali, kupovali nemovitosti a mimo jiné si koupili i podnik Středočeské sběrné suroviny. Jenomže pak se stala zlá věc. Dne 12. května 2000 dva dodnes neznámí vrazi Pjajku zastřelili přímo před vjezdem do garáže v jeho Audi A8. Auto potom zapálili.

Pjajka byl v té době i jedním z obžalovaných kvůli úvěrovým podvodům ve výši 180 milionů v padlé Kreditní bance. Po Pjajkově smrti získal jeho černošický dům Krejčíř. V knize Jaroslava Kmenty „Svědek na zabití“ Michael Kliment (svědek v kauze únosu Krejčířova otce Lamberta) tvrdí, že Pjajku nechal zabít kvůli majetku právě Radovan Krejčíř.

Zavražděný podnikatel s pohonnými hmotami Roman Pjajka byl také pojítkem mezi majiteli liberecké petrochemické firmy Oleo Chemical a pražským podsvětím, které se snažil ovládnout Radovan Krejčíř. Pjajka se spolumajitelem firmy Kamilem Jirounkem v roce 1994 zakládal firmu Platón, v devadesátých letech oba působili i ve firmě Rojo, která se zabývala mimo jiné detektivními službami. Jen krátce připomeňme, že o pár let později se kauza Oleo Chemical stala jednou z vlajkových lodí protikorupční vlny a „nové justice“, kdy na podzim 2011 obvinili majitele Olea ze závažné trestné činnosti… Ale to už je jiný příběh.

2001 Bohouš HÁJEK. Hájek byl nejprve „voják“ „starého“ Běly, po jeho smrti začal pracovat pro Františka Mrázka. Setkali jsme se s ním mj. v kauze falešných marek, které vyráběl jeden z největších padělatelských gangů v Evropě, a Hájek je u nás nabízel k prodeji. U Mrázka pokračoval v kariéře chlápka na špinavou práci, a to i včetně vražd. Rozumu moc nepobral, a tak zanedlouho začal být Mrázkovi nepohodlný. Jeho odstraněním byl pověřen Ruda Javornický. Složitě vymyšlená konstrukce na záchranu Hájkova života se mu ale nepovedla a Mrázek se postaral o to, aby vše dopadlo podle jeho zadání. Hájek se tak pohřešoval od roku 2001. Jeho poslední stopa vedla z Hamburku někam do Itálie nebo Chorvatska. V roce 2003 dospěla policie k závěru, že se sám mohl později stát obětí násilného trestného činu. Vyšlo najevo, že někdo zapálil obytný vůz, v němž se ukrýval.

2001 Rudolf JAVORNICKÝ. „Mistr slova“, sedmilhář, neuvěřitelný podvodník, ale také policejní informátor pod krycím jménem Javor. Patřil do široce rozvětvené rodiny světských a vyrůstal pod vlivem „starého“ Běly, u něhož začínal i boss František Mrázek. Ruda tak znal téměř všechny zločince v Praze a okolí. Dostal se téměř všude. Znal celé rodiny Bělů, Kočků, Mrázka, Provoda, Pitra, Starku, Šebestu, Šrytra, Urbánka, cizojazyčné gangy, Čečence, zloděje, podvodníky, pašeráky, překupníky, advokáty, různé podnikatele, zkorumpované policisty, pracovníky tajných služeb i inspekce ministra vnitra, ale i pár politiků.

Ruda Javornický, který patřil do okruhu kmotrových nejbližších, dostával od něj i úkoly, které bylo pro něj velmi obtížné splnit. Tím posledním asi bylo odstranění nepohodlného „vojáka“ Hájka. Ruda měl Mrázkovi slíbit, že to s ním nějak zařídí. Jenomže Hájek patřil do rodiny světských a Ruda nebyl povahou vrah. A tak se rozhodl udělat „velký kšeft“. Od Mrázka měl vzít velké peníze a slib, že dostane konečně pro ty „své“ policajty jeho legendární archiv. Pak Hájka uklidil z očí do ciziny. V hamburském hotelu mu zaplatil dlouhodobý pobyt. S Hájkem pak ještě udělali fotky, které měly posloužit jako důkaz, že byl zavražděn. Mrázek na tuto fintu Rudovi v první chvíli skočil. Jenomže pak se to Rudovi, který asi kalkuloval s tím, že až mu dá Mrázek archiv a on nám ho předá, tak policie Mrázka zavře, celé zhroutilo. Hájek z hotelu zmizel. Ruda propadl panice a zoufale přemýšlel, jak Mrázkovi vysvětlí Hájkovo zázračné zmrtvýchvstání. Podle později získaných informací to však už měl Mrázek pod kontrolou. Rudovi měl říct, že o jeho podvodu ví, ale za určitých podmínek mu to odpustí a nechá mu i peníze, které mu za likvidaci Hájka dal. A pozval ho k sobě na jednání, kde vše dohodnou. Po návratu ze schůzky však čekali na Rudu 3. července 2001 před jeho domem nájemní vrazi. Rozstříleli ho samopalem Agram 2000, tedy stejnou zbraní, jakou byl zabit „starý“ Běla. O Rudovi Javornickém a jeho vraždě jsme v cyklu „Kudy kráčel zločin“ psali v červenci.

V Rokytnické ulici ve Kbelích stál dům Rudy Javornického. Foto: Karel Tichý

2002 Lambert KREJČÍŘ. Otec Radovana Krejčíře, vážený podnikatel z Českého Těšína. Vstříc smrti se vydal po zprávě, že soud stanovil kauci 28 milionů, aby propustil jeho syna z vazby na svobodu. Vypravil se do Prahy, aby sehnal u Káčkových dlužníků potřebnou sumu. Je zadokumentovaná schůzka v hotelu Ambassador mezi ním a Jaroslavem Starkou, jehož měl na pokyn syna požádat o vrácení půjčky v řádu několika desítek milionů, a peníze pak použít na složení kauce. Existuje několik variant událostí, které se staly po této schůzce. Podle všeho se Starka rozhodl Lambertovi Krejčířovi „názorně“ ukázat, že žádné peníze Káčkovi vracet nehodlá, a unesl ho. I tady lze jen spekulovat, co se 15. října 2002 přihodilo. Nejpravděpodobnější variantou je, že už tak těžce zkoušený otec nezdárného syna nevydržel psychický nápor a drsné zacházení. Postihly ho zdravotní problémy, snad dostal masivní infarkt myokardu, a zemřel. Je to však jen vyšetřovací verze, jeho tělo se nikdy nenašlo. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu vyšetřování případu zmizení Lamberta Krejčíře ukončil v roce 2011. Kriminalisté navrhli pražskému státnímu zastupitelství zastavit stíhání všech obviněných.

Hotel Ambassador na Václavském náměstí. Foto: Hana Hlušičková

2002 Lubomír KAŠÁK. Výbušný podnikatel, kterému se podařilo na přelomu tisíciletí do jisté míry ovládnout Příbram. Vládli tam tehdy lidovci v čele se starostou Josefem Vackem. Kašák byl jejich věrným sponzorem, a tak jeho firma IDOS získávala mimo jiné většinu městských stavebních zakázek. Jen namátkou: výstavba bytů v bývalých kasárnách, zakázky v areálu aquaparku, zakázky na recyklaci stavebních a demoličních materiálů, na rekonstrukci střechy zimního stadionu či na odvoz a likvidaci nebezpečného odpadu.

Kašák měl prchlivou povahu a při obchodních jednáních se neustále oháněl vlivnými známostmi, mluvil o tom, že spolupracuje s tajnými službami, dokonce i s americkou armádou. Přestal být soudný, chtěl víc a víc. A vlivné tím začal ohrožovat. Vedle toho Kašák často a rád zdůrazňoval rodinnou přízeň s tehdejším šéfem KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem, jenž byl v té době manželem Kašákovy sestry Radky.

Podnikat začal Kašák hned po listopadu 1989. Do té doby pracoval jako člen závodního výboru KSČ v příbramských uranových dolech. Nejdřív založil firmu Kanako, která se specializovala na zpracování zlata z počítačů, pak přidal stavební společnost IDOS. Ta časem rozšířila předmět činnosti o výnosnou likvidaci nemocničního odpadu. A paradoxně nikoli stavebními zakázkami, ale právě likvidací toxického materiálu na sebe Kašák upoutal pozornost policie. Spalovny totiž obvinily jeho IDOS, že ve skutečnosti odpad nelikviduje, ale jen skladuje. A poslaly na Kašáka inspekci a následně i policii. Teprve přes odpad se detektivové dostali k jinému podezření, a to že IDOS uplácel veřejné zakázky. Policie následně rozdala za zakázky několik obvinění. Samotnému Kašákovi už je ale předat nestihla.

V září 2002 zastřelil Kašáka na parkovišti před hotelem Kaskáda v Solenicích na Příbramsku jeho společník z firmy IDOS Zdeněk Němec. Oba aktéři se setkali na parkovišti. Svědci následně slyšeli jeho emotivní výkřiky a následnou střelbu. Podle oficiální policejní zprávy Němec do Kašáka vypálil pět ran, poté obrátil zbraň proti sobě.

Detektivové proto případ uzavřeli jako vraždu a sebevraždu. V případě motivu se klonili k obchodnímu sporu o firmu IDOS. S ohledem na smrt obou hlavních aktérů to však s jistotou tvrdit nemohli. Proto ještě dlouho po vraždě zněly Příbramí spekulace, že střílel někdo třetí. Jednoznačné důkazy o motivu střelby totiž policie nemá.

Smrt Lubomíra Kašáka byla podle všeho tragédií spojenou se stylem jeho života. Příběh příbramského fantoma nicméně patří do dějin mysteriózních případů. Střelec, který podnikatele zabil pěti ranami, totiž sám spáchal sebevraždu.

Mohyla Jakuba Jana Ryby. Zdroj: mapy.cz

Den před Štědrým dnem v roce 2008 zemřel i jednadvacetiletý syn Kašáka, Adam. Policie oznámila, že u obce Voltuš nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem se našlo jeho havarované auto Alfa Romeo. Tělo Kašáka juniora bylo nalezeno zhruba kilometr od havárie, u mohyly Jana Jana Jakuba Ryby. Policie případ uzavřela jako úmrtí při nehodě. Mohly ale poněkud podivné okolnosti smrti Adama Kašáka souviset se smrtí jeho otce? A tak se v roce 2009 opět oživila jedna z verzí z vyšetřovacího spisu k vraždě Lubomíra Kašáka, a to že Němcova sebevražda mohla být zinscenovaná a že za smrtí dvou obchodních partnerů stojí někdo třetí.

Zdroje: MFDnes, Neovlivni, Lidovky