foto: Hana Hlušičková/V domě na adrese Revoluční 15 bylo první sídlo Erste Bank v Praze. Na snímku vlevo nahoře František Mrázek, hlavní „aktér“ Krakatice
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Ruda byl ve svých mnoha rolích velmi přesvědčivý. V každém prostředí se pohyboval jako ryba ve vodě a měl čich na informace o trestné činnosti nejen zločinců, ale i uhlazených bankéřů a rádoby ctihodných politiků, které byly pro nás obzvláště cenné.
Ruda Javorský, který byl opravdu, jak on sám s oblibou říkal „mistr slova“, se v rámci své, mnou částečně řízené práce, zaměřené na pronikání do struktur organizovaného zločinu, vetřel do přízně pro nás velice zajímavých osob. Bylo to především v rámci policejní operativně pátrací činnosti, zaměřené na rozkrývání trestné činnosti v souvislosti s výrobou a uplatňováním falešných směnek, spojených zejména s Investiční a poštovní bankou.
Zakládání tajných bankovních kont v cizině
Ruda, který měl obrovský podíl na tom, že se nám objasňování těchto nekalých praktik dařilo, se dokázal dostat do prostředí osob a bank, a to jak v Praze a na území celé České republiky, ale i v zahraničí. Pronikal do ruskojazyčných skupin, které byly s touto trestnou činností přímo spojené, a pomáhal jim při zakládání tajných bankovních kont. Mimo jiné se dostal do Rakouska, konkrétně do Erste Bank ve Vídni, a také k tamnímu podnikateli Baraku Alonovi, který byl propojen přímo i s Mrázkem a který se nám mnohem později provázal i s Krejčířem. Další zajímavá jména byla Slowik, Frnka, Braxator, Wittmann a další. A k Rakousku přibylo díky Rudově příslovečné píli zakrátko Slovensko, Maďarsko, Lichtenštejnsko a Lucembursko. Pro nás bylo obzvláště cenné jeho působení v těchto strukturách ve Vídni, v Lucemburku a ve Vaduzu.
Ruda se dostal až do zájmového bankovního domu, kde působil i jistý český honorární konzul, který skupině otevřel dveře k bankovním úředníkům, kteří pak zakládali pro zájmové osoby různá bankovní konta a účty a dle jejich pokynů prováděli všelijaké bankovní operace. Potíž byla v tom, že to byli „profíci“ a drželi se dost přísně bankovních předpisů, a tak se Rudovi bohužel nedařilo být přímo na jednání, protože ctili zásadu, že se s každým klientem jedná samostatně, tedy beze svědků.
Tmavé limuzíny a klienti v trenýrkách
Tak jsme měli alespoň částečné informace a dost dobře podchycená vozidla s jejich státními poznávacími značkami, kterými zájmové osoby do banky jezdily. Občas nás Ruda bavil veselými historkami o tom, jak to po příjezdu „klientů“ do banky vypadalo. Vozidla najela do podzemních garáží, účastníci akce, včetně Rudy, přijeli v teplákovkách nebo tehdy módních šusťákách a keckách a v garážích se za přísného dohledu tamní ochranky převlékali do obleků za ctihodné podnikatele. Přitom pobíhali kolem aut v trenýrkách a ponožkách. Ruda měl navíc v oblibě ještě jeden oděvní doplněk, a to „psí dečky“, kterými vždy doplnil svůj „mafiánský“ outfit. A pak je pan honorární konzul postupně odváděl na jednání.
Zajímavé pro nás bylo i Rudovo zjištění, že se v garážích dost často vyskytovaly také tmavé limuzíny některých našich politiků či jejich asistentů. Ruda nám přinesl i mnohé zajímavé SPZ. V úplných začátcích jsme si ale jednou naší nepozorností hezky naběhli. Jednu SPZ kolegyně vylustrovala v evidenci vozidel a malér byl na světě. Tato prominentní SPZ byla samozřejmě blokovaná! A tak jsme měli docela honičku, když na nás obratem z vedení ministerstva vlítli, vymyslet si nějakou přihlouplou, věrohodnou legendu, proč to auto lustrujeme... No a jednou jsme i schůzku jednoho honorárního konzula monitorovali v IH Parkhotel, kde nám však akci zkazili jistí populární televizní baviči…
Pokud byl jistý honorární konzul v Praze, chodil na obchodní schůzky do tehdejšího Interhotelu Parkhotel. Foto Karel Tichý
Za zmínku možná stojí ještě to, že jsem se řízením osudu později dostal až do kanceláří vedení Erste Bank ve Vídni. Jejím ředitelem byl totiž náš příbuzný z původní emigrantské rodiny, který žil v Rakousku a dotáhl to až na tento vysoký post. Když jsem s ním po revoluci již mohl normálně a beztrestně mluvit a když jsme si vyjasnili, kdo jsme a co děláme, tak mi jenom řekl: „Karle, je to věc profesionální cti, a tak ti nemůžu říct nic konkrétního, ale kdybys viděl, kdo všechno tu má u nás peníze a kolik, tak bys tu svou práci asi přestal radši dělat...“
Nebezpečná hra
Přibližně po roce 1998 jsme se i na základě informací z podsvětí, které byly z velké části právě i od mého nejproduktivnějšího „ráfka“ Rudy, dostali velice blízko k zájmové skupině kolem Františka Mrázka. Jednalo se o celou řadu poznatků k rozsáhlé trestné činnosti. Bylo rozhodnuto, že se tato trestná činnost začne operativně rozpracovávat. Z uvedeného důvodu byl na protikorupční službě v Celetné ulici, které tehdy velel určitě jeden z mých nejčestnějších šéfů, Evžen Šírek, založen dnes již legendární kriminální spis, který dostal příznačný název „Krakatice“. O tomto spise koluje řada pravdivých i nepravdivých informací a fám. Chci zdůraznit, že tento spis jsem si vymyslel já sám, a to právě proto, aby mohla být rozpracována ta nejzávažnější trestná činnost zaměřená na prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Od našich tehdejších šéfů, Evžena Šírka a jeho náměstka Zbyňka Čermáka, jsme dostali zelenou a na spise pracovalo postupně celé naše „operativní“ oddělení, kterému jsem šéfoval a které spadalo pod odbor vedený Jozefem Švecem.
V Celetné měla sídlo protikorupční služba, která rozkrývala vztahy podsvětí s vlivnými osobami v rámci spisu příznačně nazvaného „Krakatice“. Foto Hana Hlušičková
Chapadla „Krakatice“ v podsvětí i v politice
Z jiných předcházejících spisů a kauz, kde se jednalo jak o hospodářskou, korupční i násilnou trestnou činnost, byla provedena analýza důležitých informací. Byly stanoveny postupy a směr rozpracování. Velkou část tehdy nových a aktuálních poznatků tvořily právě zprávy od policejních informátorů, zejména Rudy, ale i poznatky získávané operativními prostředky, jako byly odposlechy nebo sledování. Byla navázána součinnost i s jinými policejními útvary a složkami, například s pražskou mordpartou, ale i s tajnými službami. Ruda byl „nasazen“ přímo na nejdůležitější osobu „Krakatice“ – Františka Mrázka. Rozpracování probíhalo v období od roku 1998 do roku 2002. Informace z uvedeného spisu pak byly „noční můrou“ pro řadu osob s černým svědomím jak z podsvětí, tak z kruhů podnikatelských nebo politických.
Stručně řečeno: Ruda se dostal do nejužšího okruhu osob okolo Mrázka a začala se hrát „veliká“ a hlavně opravdu nebezpečná hra. A výjimkou nebyly ani vraždy… V této době za mnou přišel Ruda s informací, že v Praze je jistý mladý podnikatel, který rychle bohatne, podniká v oblasti ochrany motorových vozidel a na finančních trzích. Je proto v hledáčku zločinců a možná mu jde i o život. A tím mě přivedl k osobě Jakuba Konečného. Ten byl pro nás později jedním z nejdůležitějších informátorů u Radovana Krejčíře.
Ruda získával informace přímo od Mrázka a z jeho nejbližšího okolí. Problém však byl v tom, že i Mrázek, díky svým kontaktům v politice, justici, policii a tajných službách, měl dílčí informace o policistech, kteří na spisu „Krakatice“ pracovali, a tak to byl velmi tvrdý boj. Ruda přinesl poznatky k pokusu o vraždu Ivana Lhotského (1999), napojeného na ČSSD, k osobě Miroslava Šloufa a dalších významných, vysoce postavených politiků ČSSD, ale i k politikům z ODS, říkejme jim třeba Íčko, Téčko, Prófa a podobně. V odposleších byly zachyceny různé velice zajímavé, ale i choulostivé a pro operativce nebezpečné poznatky.
Spis „Krakatice“ se postupně rozrůstal, až zaplnil desítky šanonů s tisíci listů. Policisté, kteří na něm pracovali, se stali nepohodlnými a museli čelit různým neustálým útokům, a to zejména od pracovníků tehdejší inspekce ministra vnitra, ale i z dalších stran. Bylo zřejmé, že mnoha vlivným lidem se naše pilná práce nehodí do krámu. Ruda nás však přivedl k řadě velice zajímavých osob, které následně sehrály důležitou roli v dalších kauzách, mimo jiné k Petru Šebestovi, který byl jako svědek proti Mrázkovi a Krejčířovi zavražděn na Orlíku – o něm budeme v našem cyklu Kudy kráčel zločin psát na konci září, kdy od jeho smrti uplyne již 19 let.
Moje spolupráce s Rudou tak probíhala k oboustranné spokojenosti. Zásluhou jeho entuziasmu utěšeně přibývalo poznatků i vyřešených kauz, informace putovaly do všech policejních útvarů i tajných služeb, vedení policie, na ministerstvo vnitra i k politikům. A tak se Ruda jako informátor objevoval v četných případech a sehrál klíčovou roli v řadě velkých kriminálních kauz.
Zločin v „devadesátkách“
Kriminalita poslední dekády 20. století byla ovlivněna i tím, že docházelo k obrovské transformaci celé společnosti. I proto to v devadesátých letech u nás někdy vypadalo jako na „Divokém východě“. Najednou po ulicích chodili dealeři drog, policie řešila prostituci, kuplířství, vraždy, konkurenční boj kriminálních skupin, divoké přestřelky a vybuchující auta. Objevily se i do té doby nevídané formy trestné činnosti, jako byly úvěrové podvody a tunelování firem. Řadu z těchto trestných činů ale nebylo tehdy jak stíhat, zákony pokulhávaly. Právě ekonomická kriminalita v podnikatelském prostředí mnohdy vyústila v násilí. Přibývaly ozbrojené loupeže, výpalné mezi podnikateli nebylo výjimkou a množily se vraždy takzvaných „bílých koní“, aby zakryly skutečného pachatele.
Velká část lidí, kteří stáli za nárůstem kriminality v devadesátých letech, se pohybovala na hraně zákona už před revolucí, například jako veksláci. Privatizace pro ně znamenala šanci vyprat své někdejší příjmy. Část těchto lidí se v nových poměrech rychle zorientovala. Systém, který přišel, byl pro ně v mnohém velmi výhodný. Z okruhu veksláků vzešlo několik známých postav českého podsvětí. Alespoň nějakou dobu si v 80. letech veksláctvím vydělával pozdější „kmotr“ František Mrázek, provozovatel Discolandu Ivan Jonák nebo jeden z orlických vrahů Ludvík Černý.
Štěstí přálo připraveným, a tak se po sametové revoluci do čela pražského podsvětí dostal Antonín Běla, který už za socialismu výrazně uplatňoval svého podnikavého ducha. Kromě toho, že veksloval a půjčoval lidem peníze, byl překupníkem nedostatkového zboží, které pašoval ze zahraničí. Kolem sebe měl věrné chábry a pomocí peněz si vytvořil dobré kontakty na policisty i politiky. Romský „král podsvětí“ ale začal někomu z galerky překážet, a tak byl popraven 37 ranami ze samopalu u svého domu v Úvalech.
Bylo zřejmé, že se u nás objevuje organizovaný zločin v dosud neznámé podobě. Na začátku devadesátých let na něj nebyl nikdo připraven a téměř nikdo nevěřil tomu, že to, co jsme znali jen z mafiánských italských nebo amerických gangsterek, bychom mohli zažít na vlastní kůži. Když policisté přišli s poznatky, že se objeví i u nás, mnozí to považovali za nesmysl. Avšak právě se zločineckými organizacemi jsou spojené některé brutální trestné činy druhé poloviny devadesátých let a začátku nového tisíciletí, například poprava Antonína Běly (1996) nebo vražda „kmotra“ Františka Mrázka (2006). Některé zločiny tak u nás připomínaly temné období řádění italoamerických gangů v Americe ve třicátých letech za mafiánů-zakladatelů. Jen připomeňme, že mnozí z nich byli zavražděni mladšími konkurenčními bossy…
|
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Nebyl žádný svatoušek, ale se šarmem sobě vlastním a vahou své pověsti v kriminálním podsvětí přivedl policisty k řadě…