foto: Hana Hlušičková, PrahaIN/V Schebkově paláci v ulici Politických vězňů 936/7 sídlila po vzniku samostatného státu první československá ústřední banka.
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 33. DÍL: Umělá inteligence mění, jak nakupujeme, digitální identita chrání naši bezpečnost a způsoby placení se dnes vyvíjejí rychleji než kdy dřív. Ale když máte platit v hotovosti u obchodníka, který nebere karty, můžete narazit na falešné peníze. Tušíte, jak mají pravé bankovky, ať už české, nebo cizí vypadat a jaké mají ochranné prvky?
Ano, problém je v lidském faktoru. Určitým obranným štítem byla povinnost elektronické evidence tržeb. V roce 2020 ale došlo k pozastavení EET, a to byla předzvěst jejího konce. S nástupem Fialovy vlády v prosinci 2021 zazvonila EET hrana. Obchodníci zjistili, že je pro ně často výhodnější, aby nepřijímali platební karty a zákazníci platili hotově.
Je namístě ale připomenout, že každá mince má dvě strany. A proto Česká národní banka každoročně varuje před padělky a zveřejňuje jejich charakteristiku. Navíc při platbě bankovkami a mincemi, u kterých existuje důvodné podezření, že jsou padělané nebo pozměněné, může příjemci platby vzniknout povinnost zadržet takovéto bankovky a mince bez náhrady…
Zatímco u falešných českých bankovek převažují méně zdařilé padělky s nekvalitním napodobením nebo s absencí ochranných prvků, u dolarových i eurových bankovek je třeba se mít na pozoru. Jejich padělky bývají velmi zdařilé a běžný občan je zpravidla neodhalí.
V první části naší exkurze do světa falešných peněz se však nejprve vydejme do dávnější minulosti.
Od Keltů po vládu Jiřího z Poděbrad
První prokazatelné padělky, které vznikly na našem území, pocházejí z doby, kdy zde žili Keltové, a potom z doby římského impéria. Na znehodnocování peněz se v průběhu staletí podíleli drobní podvodníci, měšťané, podnikavci z řad šlechty i mezinárodní gangy.
Ráj padělatelům v Českých zemích, jak uvádí Z. Petráň v Encyklopedii české numismatiky, nastal po roce 1300, kdy se začaly razit masivnější pražské groše, které se snáze falšovaly. Hojné nálezy padělků pocházejí z doby zmatků po husitských válkách v 15. století. Za panování krále Jiřího z Poděbrad pracovala asi nejznámější padělatelská dílna u nás, která byla v Koněpruských jeskyních. Penězokazci zde razili mince z měděného plechu, střížky máčeli do amalgámu stříbra, žíháním odstranili rtuť, takže postříbřené padělané mince vypadaly jako pravé. Nikdo nebyl přistižen, ale podezření padá na jednoho zemana, majitele nedaleké tvrze Korno a vsi Koněprusy, jehož rod tehdy – překvapivě a bez zjevného důvodu – zbohatl. Na Moravě působila v témže období penězokazecká dílna v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu, jak uvedl server iDNES. I zde se našlo množství polotovarů mincí bez ražby.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 31. DÍL: Za krádežemi uměleckých děl nevyčíslitelné umělecké a historické hodnoty stojí vždy nedostatečné zabezpečení budov,…
Za Jagellonců falešných mincí ubývalo, neboť za vlády krále Vladislava II. Jagelonského byl roku 1500 vydán zákoník, který padělatelům peněz stanovil trest upálení zaživa. Navzdory tomu máme doložený případ padělatelství snad přímo v královské mincovně, který uvádí server Zlatý výkup.cz. Tehdejší pražský groš se dělil na 7 penízů se lvem (bílých, velkých) a 14 haléřů (černých, malých). Černé mince se lišily od bílých nižší vahou, menší jakostí a jiným mincovním reliéfem. Padělatelé ale zjistili, že černý peníz stačí rozklepat na velikost bílého a vyrazit do něj lva s opisem, a tím hodnotu mince zdvojnásobili.
O jednom gangu padělatelů se dochoval zápis z roku 1542 v pardubických smolných knihách, soudních dokumentech, které zaznamenávaly výpovědi podezřelých. Úlohy v gangu měli zločinci rozdělené. Jeden dodával surovinu na mince, ražby zhotovoval kovář a distribuci obstarával obchodník, který za padělky nakupoval zboží nebo je přeprodával překupníkům.
Penězokazce ve středověku a na začátku novověku neodradily ani kruté tresty. Například zákoník římského císaře Maxmiliána I. z roku 1499 nařizoval potrestání padělatelů upálením, vhozením do vroucího oleje, smrtí uškrcením či usmýkáním.
V pozadí penězokazeckého zločinu stál císař
Za největším ve své podstatě penězokazeckým zločinem stál v roce 1622 sám císař Ferdinand II., kterému se ve čtvrtém roce třicetileté války nedostávalo peněz. Výhradní právo razit novou, tzv. dlouhou minci, v níž byl obsah stříbra až o 90 % nižší, než odpovídalo nominální hodnotě, svěřil do rukou konsorcia finančních a politických „podnikatelů“. Byli mezi nimi i Karel z Lichtenštejna, Albrecht z Valdštejna či nizozemský obchodník Jan de Witte. Rozšíření brutálně znehodnoceného oběživa způsobilo ožebračení veškerého obyvatelstva.
Nastalá finanční nestabilita byla tak rozsáhlá, že císař byl nucen na konci roku 1623 vyhlásit kaládu (z it. calata – pokles), tj. oficiální stanovení poklesu hodnoty mincí, a to na úroveň v nich obsaženého drahého kovu. Jak konstatoval server Lidovky.cz, byl to první státní bankrot v Českých zemích, které byly předtím proslulé v celé Evropě ryzostí svých mincí z kutnohorského a jáchymovského stříbra.
Nabízí se řečnická otázka – myslíte si, že byl někdo za tento obří podvod potrestán? Císař sice zřídil jakousi vyšetřovací komisi, která škodu odhadla na minimálně 10,7 milionu zlatých, ale soudní spory se táhly až do 18. století. A výsledek? Viníci nakonec vyvázli téměř bez trestu a majetek jim zůstal.
Od bankocetlí k padělaným kolkům na bankovkách
První papírové peníze používané od roku 1762 na území habsburské monarchie, do níž patřily i země Koruny české, se nazývaly bankocetle a jednalo se o státovky s nuceným oběhem. Bylo to za vlády Marie Terezie, která k vydávání státovek přistoupila z důvodu nedostatku mincí z drahých kovů a zejména z důvodu zvýšených výdajů monarchie na válečná tažení. Ochota přijímat bankocetle jako platidlo nebyla valná, a tak se objevila první oficiální „bankovka“, vydaná na státní náklady v roce 1800. Nicméně ani k novým kreditním, a tím pádem nehodnotným penězům neměli lidé důvěru. A tak v období Rakouska-Uherska není doložená výraznější padělatelská činnost.
Po vyhlášení samostatného československého státu v roce 1918 byly vzhledem k absenci československých platidel provizorně v první fázi převzaty dosud obíhající bankovky vydané Rakousko-uherskou bankou. Měnová reforma uskutečněná ministrem financí Rašínem byla postavena na výměně předložené hotovosti, která byla následně okolkována kolkem Československé republiky a vrácena do oběhu. Padělatelé se proto zaměřili právě na tyto kolky, neboť neobsahovaly účinné ochranné prvky, a tak produkce odhadem 80 padělatelských dílen narůstala.
První řádná emise československých bankovek byla vydaná v dubnu 1919 a platidla se tiskla v šesti tiskárnách. Výroba probíhala ne příliš vhodnou technikou knihtisku (jen tisícikoruna tištěná hlubotiskem v USA měla ochranné prvky). Rychlost procesu znamenala nižší kvalitu a absence ochranných prvků opět usnadnila padělání peněz.
Největší padělatelská aféra v dějinách Československa
Mladá Československá republika byla vzhledem k přitažlivosti nové měny pro okolní státy napadena falzifikáty zejména ze zahraničí, a to zejména z Maďarska. Právě penězokazecká aféra – známá jako aféra doktora Mészárose – na počátku dvacátých let 20. století, při níž docházelo k výraznému zachycení falzifikátů státovek v nominální hodnotě 500 korun, vyvolala potřebu ochrany měny.
Na trestné činnosti se podle archivních dokumentů ministerstva spravedlnosti podíleli Pinkas Klein, Josef Einhorn, Zelman Einhorn a spol., kteří v průběhu let 1921 a 1922 vyměnili falzifikáty v součtu za 12 milionů korun a po rozsáhlém vyšetřování bylo zjištěno, že do roku 1923 bylo celkem zadrženo přes 30 milionů padělaných státovek. Z Maďarska byly falzifikáty dováženy prostřednictvím gangu, jehož kurýři dopravovali na území Československé republiky větší množství kolků na bankovky.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY a KAUZY, 27. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou často desítky…
Podle sdělení ministerstva vnitra bylo prokázáno spojení maďarského univerzitního profesora Gyuly Mészárose s nejvyššími vládními činiteli Maďarska. Mészáros, který byl označen za hlavu gangu padělatelů, byl následně zatčen a předán ke stíhání rakouským soudům. Maďarská vláda se snažila vyjednat u rakouského soudu pro Mészárose milost. Za abolici celého řízení slibovala veškeré možné ústupky při odstoupení Burgenlandu na základě mírových smluv. Nakonec Mészáros skutečně dostal milost od rakouského prezidenta Hainische. Při vyšetřování této trestné činnosti bylo zjištěno, že do aféry byli zapojeni vysoce postavení úřední činitelé, mj. šéf zemské policie Nádossy, ředitel poštovní spořitelny Baress a princ Windischgrätz, bývalý ministr a rádce posledního rakouského císaře Karla.
Aféra měla silný zahraničněpolitický kontext, neboť na schůzi poslanecké sněmovny v únoru 1926 bylo konstatováno, že téměř veškerá falza byla v Maďarsku zhotovována v penězokazecké dílně nacházející se v úřední budově kamuflované jako vojensko-zeměpisný ústav, který byl podřízen ministerstvu financí. Na základě výpovědí svědků bylo zjištěno, že cílem maďarské vlády bylo vyrovnání maďarské valuty s hodnotou československé měny tak, že nadměrným dovozem padělků na území Československa bude způsobena devalvace koruny a snížení oběhu měny v Uhrách.
Aby se předešlo dalšímu rozvratu hospodářských poměrů, francouzský ministr zahraničí Briand podal z iniciativy československé vlády v červnu 1926 podnět generálnímu sekretáři Společnosti národů. Z tohoto podnětu byl vznesen požadavek na Společnost národů k převzetí iniciativy v otázce sjednání mezinárodní úmluvy, která by umožnila potírání penězokazectví.
Mezinárodní úmluva o potírání penězokazectví
Celá série vzájemně propojených penězokazeckých afér probíhala zejména na území Československa, Maďarska a Francie. Tzv. zlaté časy padělatelů byly důsledkem konce první světové války, která zapříčinila rozvrat finanční a měnové soustavy poraženého Rakouska-Uherska. Z historického hlediska lze toto turbulentní období, kdy byly napadeny měny jednotlivých států, datovat od počátku vyhlášení Československé republiky po období zhruba let 1927–1929, kdy byla uzavřena Mezinárodní úmluva o potírání penězokazectví. Úmluva byla podepsána v dubnu 1929 na konferenci v Ženevě a v účinnost vstoupila 22. února 1931. Prezident Masaryk ji ratifikoval 12. září 1931 a pro Československo nabyla účinnosti 11. prosince 1931 (vyhlášena byla ve Sbírce zákonů pod č. 15/1932).
Mezinárodní úmluva o potírání penězokazectví jako zvláště nebezpečná formy trestné činnosti, která výrazným způsobem narušuje hospodářsko-finanční stabilitu státu, odrážela přesvědčení, že na potírání takovéto trestné činnosti mají všechny národy stejný zájem. Úmluva dokázala sjednotit zásady a principy jednotlivých vnitrostátních právních řádů v rozsahu penězokazectví a stala se účinnou ochranou měny jak v dosahu teoretickém, tak i praktickém. Tato Úmluva je doposud účinná a právní předpisy nejen Evropské unie z ní stále vycházejí.
Trestnou činností spojenou s falšováním peněz v divokých „devadesátkách“ se budeme zabývat v dalším článku, protože pokrok ani v Česku nezastavíš.
Ďáblova dílna v Sachsenhausenu
Největší penězokazecká operace v dějinách byla organizovaná ve velkém a s příslovečnou německou důkladností za druhé světové války. Plán nacistů byl jednoduchý: masivním rozšířením falešných liber nerozeznatelných od originálu destabilizovat britskou ekonomiku.
Padělatelská dílna vybavená nejnovějšími tiskařskými stroji začala pracovat v září 1942 v koncentračním táboře Sachsenhausen, do něhož byli soustředěni vězni, kteří předtím pracovali v tiskařských profesích. Z nich vzniklo komando, které do podzimu 1944 mělo 144 členů. S výrobou pěti, deseti, dvaceti a padesátilibrových bankovek se začalo v lednu 1943. Padělky byly rozděleny do tříd A, B, C a D. Třídu A tvořily bankovky, které akceptovaly i banky. S bankovkami třídy B se vypláceli špioni v zahraničí. Bankovky třídy C byly určeny pro válečné tažení v Africe a třída D pro shazování nad anglickým územím.
Operace Bernhard měla nejvyšší stupeň utajení a v případě porážky hitlerovského Německa neměl nikdo z vězňů zařazených do komanda přežít. Ke konci války byla dílna evakuována do Mauthausenu, poté do tábora v Redl-Zipfu. Zahájit zde výrobu falešných dolarových bankovek uz nacisté nestihli.
Nevyužité padělané britské bankovky z operace Bernhard spolu s dokumenty, seznamy a zprávami o celé penězokazecké operaci ukryli nacisté v noci na 29. dubna 1945 v rakouském jezeře Toplitzsee.
O všech zhotovených padělcích byly vedeny přesné zápisy a údaje podle hodnoty, čísel, sérií a čísel vodoznaků byly zanášeny do knih. Tuto evidenci vedli čeští vězni Oskar Stein z Tábora a Artur Tupler z Hodonína. Stein si podle účetních zápisů pořizoval vlastní seznam vyrobených a vydaných padělků a nosil ho společně s výčtem chyb na výrobních štočcích stále u sebe. V červnu 1945 jej i s elaborátem o činnosti tiskárny, se seznamem esesmanů i vězňů a dalšími údaji předal Anglické bance a později též zvláštní komisi Scotland Yardu.
Podle Steinových záznamů vyrobili v sachsenhausenské dílně falešné bankovky v hodnotě téměř 135 milionů liber šterlinků. To představovalo stejnou hodnotu, jakou činily v roce 1933 veškeré zlaté zásoby britského impéria uložené v Bank of England.
Jedním z členů zvláštního padělatelského komanda byl i vyučený typograf Adolf Burger (1917–2016), rodák ze slovenské Velké Lomnice, který sepsal své vzpomínky do knihy Des Teufels Werkstatt (česky Ďáblova dílna).
|