foto: Policie-cr.cz (stejně jako všechny ostatní / se souhlasem)/Zničený vůz těsně po nehodě
Masová vražda uskutečněná za pomoci nákladního vozu Olgou Hepnarovou před téměř 50 lety na třídě Obránců míru je stále dodnes jedním z nejméně probádaných trestných činů u nás. Alespoň co se týká psychologie pachatele. Pojďme se pokusit si životní osud Olgy Hepnarové připomenout.
Na kalendářích je 10. červenec 1973 a na obloze jen pár mraků. Jinak je příjemný, ale ne horký, letní den. Děsivý příběh plný krve a nenávisti začíná s úderem desáté hodiny.
Ale skutečný příběh Olgy Hepnarové začíná mnohem dřív, vlastně dnem jejího narození – 30. červnem 1951. A prvních třináct let jde o příběh šťastný. Rodiče a dvě dcery vyrůstají v harmonické rodině, kde nic nenaznačuje, že by se měly někde v budoucnu na rozzářené obloze objevit mráčky. Ty první ale přijdou v 8. třídě základní školy. Olga zničehonic přestává chodit do školy. Nepomáhají domluvy ze strany rodičů i od učitelů, dívenka je podrážděná, začíná být agresivní a sprostá. Vše nasvědčuje tomu, že se u ní ukazují symptomy Aspergerova syndromu, nicméně nikdy se to psychiatrickým a psychologickým vyšetřením stoprocentně neprokázalo. Nikdo si s Olgou neví rady, a tak putuje na psychiatrii. A dosud jasné nebe se stává v tu chvíli polojasným.
Naučí se obelhávat lékařská vyšetření
Ani pobyt na psychiatrické klinice nic nezmění, a tak Olga znovu balí kufry a tentokrát jí sanitka odváží do věhlasné dětské psychiatrické léčebny v Opařanech, kde alespoň dokončí základní školu. Jenže i když zdravotní výkazy její stav popisují očima lékařů v kolonce chorobopisu jako zlepšení, málokdo si uvědomuje, že dospívající duši zahaluje čím dál tím víc mraků. Hepnarová odpovídá na dotazy lékařů, přesně tak jak chtějí slyšet. Naučila se to. Ovšem ve skutečnosti se čím dál tím víc uzavírá do sebe.
Jsem jako kus hovězího
Opařany opouští a nastupuje v metropoli do učebního oboru knihařka. Začínají se před ní otevírat dveře sexuálního života. První kroky uvnitř neznámých komnat jsou hodně zmatené, lehá do postele s muži i se ženami. Nevyhovuje ji ani jedna varianta, emočně nic necítí. Ve svém deníku se popisuje jako sexuální mrzák. Podle jiných vlastních zápisků si připadá po souloži ohmataná jako kus hovězího. Nemá si s kým o tom povídat, protože vazby s rodinou úmyslně minimalizuje a zpřetrhává. A mraků v duši přibývá.
Na místě tragické události na třídě Obránců míru
Po vyučení odchází do Chebu, tady vyrábí knižní vazby. Vyhovuje jí to. Je v cizím městě, kde nikoho nezná, žije si tu svůj vlastní uzavřený příběh. Ze života už zcela vypustila otce a starší sestru, vytrpí jen občasné kontakty s matkou. Po roce života na západě Čech se stane něco, co oblačno změní v rodící se bouři. V Chebu Olga prožila trauma. Během pozdějších výslechů a šetření to byla schopná přiznat, nikoliv popsat. Takže to způsobuje první velký otazník.
Psali jsme
Dlouho očekávaný křest knihy bývalého elitního policisty – operativce Karla Tichého proběhl ve čtvrtek 16. prosince v Restauraci Historie v Praze…
Vrací se do hlavního města. Ale brzy se chce znovu vymanit z osidel blízké rodiny, zakoupí si v Olešku chatu a tam žije. Do metropole, kde pracuje jako řidička, denně dojíždí. Chatu později prodává a kupuje si vůz Trabant.
Vraždy nanečisto nevyšly
7. srpna 1970, tři roky před hrůznou vraždou, se z mraků vyloupne první bouře, která mohla oblohu vyčistit, ale nestalo se tak. Otec Olgy zdědil v pohraniční obci Zábrodí hospodářskou usedlost. Dědictví způsobuje v rodině další tlaky a hádky. Rodina tam sice jezdí na rekreaci, nicméně kvůli stavení jsou v rodině patrné rozepře. I v tento srpnový den je zde Olžina sestra a dva nájemníci, staří manželé. Olga dojede do Náchoda taxíkem a odsud se vydá v noci pěšky na šestikilometrovou cestu do Zábrodí. V tašce nese dvě lahve benzínu. Benzín naleje na dveře a škrtne sirkou. Odchází. Ani se nedívá, ani se neotočí. Kdyby tak učinila, věděla by, že osazenstvo domku se rychle probudilo a stačilo oheň uhasit. Nahlášená škoda byla jen 50 korun československých a na Olgu při vyšetřování nepadl ani stín podezření.
Jak zabít co nejvíc lidí
Nebe se nevyčistilo a z bouřky se pomalu stává duševní uragán. Hepnarová se do sebe už zcela uzavřela a nekomunikuje už téměř s nikým. Rok před tragédií zaměstnává svůj mozek tím, že vymýšlí děsivou pomstu společnosti. Uvažuje o tom, že by způsobila vykolejení rychlíku plného lidí, přemýšlí i nad sestrojením výbušniny a jejím odpálením ve velmi exponovaném prostoru. Jenže není si jistá, zda obě věci zvládne a zda plány neselžou na nějaké malichernosti. Nechce zklamat, chce svým činem poslat co nejvíce lidí do pekla. Jako pomstu za příkoří.
Zvažuje použití střelné zbraně. Začíná proto navštěvovat SVAZARM. V její mysli se objevují obrazy, kdy jde po Václavském náměstí a bezhlavě střílí na všechno, co se hýbe. Jenže i tuto variantu zavrhne. Je si vědoma, že zbraň je obtížné sehnat, a navíc se může snadno zaseknout.
Trabant, který skončil na dně rokle
Uragán v hlavě malé brunetky už začal svůj děsivý nezastavitelný apokalyptický kolotoč. Je rozhodnuta. Nástrojem pomsty se stane auto. Několik dní před zamýšlenými krvavými jatky sjíždí svým oblíbeným vozem Trabant do rokle. Nechce, aby po ní zbylo něco, co jí bylo blízké. Zařekla se, že světu po sobě nenechá vůbec nic.
Dostane pochvalu za jízdu
10. červenec 1973. Deset hodin dopoledne. Olga Hepnarová je v Hostivaři, kde právě absolvovala zkušební jízdu v nákladním voze Praga RN. Na muže, který pracuje v půjčovně vozů, udělala její jízda velký dojem. Chválí jí za to, že jezdí bez emocí a vůz dobře vede po silnici. Dokonce s Olgou i vtipkuje. Bez odezvy. Bez problémů ji ale vůz svěří, mladá 22letá žena zaplatí celkem 280 korun československých a odjíždí. Muž z půjčovny ještě sleduje, jak pragovka s poznávací značkou AD 19-95 pomalu odjíždí do centra Prahy.
Její první cesta směřuje do Hostivice. Tady zastaví s vozem stranou a dlouhé minuty přemýšlí. Vybírá si. Má tři lokality – neví, pro kterou se rozhodnout. Nakonec zavrhne Koněvovu ulici na Žižkově, stejně jako nástupní ostrůvek před Výstavištěm. Zvítězí třída Obránců míru, dnešní ulice Milady Horákové.
Mrtvá těla na ulici krátce po incidentu
Olga Hepnarová otočí klíčkem v zapalování a vyrazí. Do Prahy přijíždí po třídě Míru (dnešní Patočkova) na Břevnově. Tady jen na chvíli zastaví u dopisní schránky. Háže do ní dva dopisy. Jsou adresovány deníkům Svobodné slovo a Mladá fronta. Píše v nich: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba!“
V tu chvíli si vzpomene na svého přítele Miroslava. Byl to jediný člověk, se kterým, mimo rodinu, vydržela nejdéle. Byl to právě on, kdo ji přesvědčil, aby vyhledala v době hlubokých depresí lékařskou pomoc. Dokonce ji i odvezl na psychiatrii do Bohnic, kde ale Hepnarová, když se za ní zavřely dveře ordinace a ona zůstala o samotě s lékařem, řekla, že je jen unavená. Doktor ji doporučil dovolenou a poslal ji pryč. I to považovala Olga za ústrk, za který se teď pomstí s plnou parádou.
Smrt zaútočila až na podruhé
Je krátce před půl druhou a nákladní vůz sjíždí ulicí Obránců míru ke Strossmayerovu náměstí. Na zastávce ale stojí tramvaj, Hepnarová proto zahne na nábřeží Vltavy, dojede na Klárov, Chotkovou ulicí vyjede nahoru na Letnou a objede znovu celé kolečko. V tuto chvíli už nic nemůže zastavit rozběsněné živly, které chtějí ze zmítané duše ven.
Praga RN sjíždí inkriminovanou ulicí podruhé. Hepnarová zjistí, že teď je zastávka plná lidí, sešlápne plyn, strhne řízení napravo, vůz vyskočí na chodník a drhne těla po zdi domů a výkladech obchodů. Všude je vidět krev, rudé cáry. Běžný hluk ulice udupe zvuk drhnoucích plechů o fasádu. To přehluší i křik lidí. Nápravy přeskakují těla, je slyšet trhání končetin. Hepnarová ještě vidí lidi, jak mizí po koly vozu, míjí obchod s fotografickými potřebami, hodinkami, mlékárnu... Vůz vlastně zastaví až lidská těla napěchovaná pod koly, která znemožnila další pohyb vozu. Pragovka dokončila smrtonosné běsnění až u obchodu s dětskými oděvy.
Místo. kde najela Olga Hepnarové úmyslně do davu lidí na zastávce
Hned za Hepnarovou jede taxikář, okamžitě zastavuje, volá na dispečink a žádá o sanitky a příslušníky veřejné bezpečnosti. To ale není potřeba, jsou už na místě. Na opačné straně ulice mají totiž služebnu. Policista otevře dveře vozu a je šokován, že tu sedí mladá drobná dívka. Ptá se jí, zda usnula. Ona nehnutě odpoví, že najela do lidí schválně.
Dva muži a jedna žena umírají na místě, ještě tentýž den umírají na komplikovaná zranění spojená s fatálními amputacemi další tři lidé v nemocnicích. Další dva zemřou v následujících dnech. Šest lidí je těžce a šest lidí lehce zraněno.
Soud začíná v roce 1974. Obhajoba pracuje se začínající schizofrenii u Hepnarové, znalecký posudek ale konstatuje, že netrpí duševní poruchou a v době vykonání trestného činu byla Hepnarová při smyslech. 6. dubna 1974 je vynesen Městským soudem v Praze trest smrti za trestný čin vraždy. Hepnarová přijímá trest se stoickým klidem. Její matka se ale odvolává.
Mezinárodní rok ženy a poprava?
Nejvyšší soud ČSR trest potvzuje, nepomůže ani odvolání k nejvyššímu soudu ČSSR. Tento soud jen překvalifikuje trestný čin na obecné ohrožení, trest smrti však zůstává v platnosti. Rozsudek smrti musí potvrdit ještě prezident republiky Ludvík Svoboda. Je ale dlouhodobě nemocný, a tak ho zastupuje předseda federální vlády Lubomír Štrougal. Ten váhá, rok 1975 je totiž Mezinárodním rokem ženy. Až po pár týdnech podepíše. Matka Olgy Hepnarové napíše žádost o prezidentskou milost. I ta spadne na stůl zastupujícímu Lubomíru Štrougalovi.
Zamítá ji, a tak nastane 12. březen 1975, kdy je na krátkém provazu v pankrácké věznici Olga Hepnarová oběšena. Umírá dlouhé minuty; je poslední popravenou ženou na území Československa.
Ten den se děsivý hurikán definitivně rozpustil a nebe duše se vyčistilo. Jednou provždy.