foto: PrahaIN.cz/Mohutnost budovy, v níž sídlí Úřad vlády ČR, vynikne při pohledu ze zahrady u Vltavy.
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 18. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik desítek let. V žádném případě si ale neděláme ambice rozkrýt sekvence případů, jen se budeme snažit upozorňovat na kauzy a aféry, které hýbaly mediálním prostorem. Téma z roku 1998, které jsme zvolili, rezonuje od té doby politickou scénou. Tehdy byli strůjci opoziční smlouvy politici ČSSD a ODS, kteří „zázračně“ vybruslili z patové situace. A možná, že zanedlouho opět dojde k obdobné politické krizi, pro niž se bude hledat řešení. A proto „oposmlouva“ zůstává jedním z aktuálních témat nejen novodobé české historie.
Politickou scénu jsme v předchozím článku opustili v době, kdy vládl poloúřednický Tošovského kabinet sestavený z nestraníků a členů KDU-ČSL, ODA a Unie svobody. Poslanci za ODS vládu nepodpořili a Václav Klaus tak nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se triumfálně vrátil, a to už po předčasných parlamentních volbách (viz zde), které se konaly v červnu 1998. K volebním urnám tehdy přišlo 74 procent voličů. Ve volbách zvítězila ČSSD (32,31 procent) následovaná ODS (27,74 procent), s výrazným odstupem pak bodovala KSČM (11 procent), KDU-ČSL (9 procent) a Unie svobody (8,6 procent).
Šokující řešení prezentované jako zázrak
Vítězná ČSSD v čele s Milošem Zemanem nedokázala koaliční vládu sestavit. Nastala patová situace a politická krize zdánlivě neměla řešení. A tak „úhlavní přátelé“ a předsedové dvou ve volbách nejúspěšnějších stran Zeman s Klausem přišli 9. července 1998 s řešením, které šokovalo velkou část veřejnosti i média. Zčistajasna se naoko velcí rivalové domluvili na podmínkách vlády a její tolerance, i na tom, jak zkusí překopat volební systém a vyautovat konkurenci, jak konstatoval server iDNES.cz. Podepsali Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR, které se ihned začalo říkat opoziční smlouva, jak uvedl server irozhlas.cz.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 17. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik…
V lednu 2000 byla smlouva ještě doplněna o pět dodatků nazývaných toleranční patent. Týkaly se státního rozpočtu a také změny volebního zákona. Jednalo se o změnu volebního systému, který by se posunul k většinovému modelu. Znamenalo by to hlavně mnohem více hlasů pro ČSSD a ODS. Zákon sice prošel parlamentem, Ústavní soud však na podnět Václava Havla jeho velkou část zrušil.
Zeman však díky opoziční smlouvě sestavil jednobarevný menšinový kabinet sociální demokracie, který bezpečně vládl celé čtyři roky, a Klaus se na oplátku stal předsedou Poslanecké sněmovny. Pokus o změnu volebního systému tak, aby se v budoucnosti střídaly vlády jen těchto dvou stran, jim však nevyšel.
Oposmlouvu odmítali mnozí politici i veřejnost
Politici mimo ODS a ČSSD opoziční smlouvu odmítli. „Jde o komplot a vyšachování Poslanecké sněmovny z toho, co je jejím základním úkolem,“ uvedl tehdejší místopředseda KDU-ČSL Miloslav Výborný. Jeho vyjádření připomenul v roce 2017 Radiožurnál. Kritikou nešetřil ani prezident Václav Havel, který v rozhlasovém pořadu Hovory z Lán v červenci 1998 řekl: „Hrozí nebezpečí, že budeme mít takovou navždy polochromou vládu, kde se vynulují různé ideologie a různé úmysly navzájem.“ Havlovo stanovisko připomněl server iDNES v článku vydaném při příležitosti 20. výročí podpisu smlouvy.
Opoziční smlouva se setkala také s odporem veřejnosti. Jeho nejvýraznějším projevem byla výzva „Děkujeme, odejděte!“, která požadovala vypovězení smlouvy, demisi Zemanovy vlády a nové volby. Výzvu podepsalo na 200 tisíc lidí, premiér Zeman i předseda sněmovny Klaus však odmítli se jí zabývat.
Hlavní vchod do Strakovy akademie čili Úřadu vlády ČR, jak ho známe z médií. Foto: PrahaIN.cz
Co předcházelo překvapivému zvratu?
Občanští demokraté se staronovým předsedou Václavem Klausem se vzpamatovávali ze sponzorských skandálů a odhalení praktik, jak byla stranická politika propojena s byznysem. Šance uznat chybu a vyklouznout z celého skandálu s relativně solidní pověstí, která se straně naskytla po vystoupení Jana Rumla a Ivana Pilipa, po němž došlo k „sarajevskému atentátu“ a pádu druhé Klausovy vlády, ODS nevyužila. Václav Klaus se vžil do ublíženecké role a udělal ze sebe oběť České národní banky, Zieleniece, Rumla, Václava Havla…. Lidé pak měli pocit, že musí bránit toho, komu se ubližuje, a to mu tehdy zachránilo politickou kariéru, jak připomněl web Neovlivní.cz v rozhovoru z roku 2017 s Janem Rumlem.
Zpočátku to vypadalo, že policie i státní zastupitelství chtějí kauzu sponzorských darů a tajného konta ODS ve Švýcarsku dotáhnout do konce. Ale v éře opoziční smlouvy šlo vyšetřování do ztracena. Lídři ODS předvedli hromadnou ztrátu paměti a navíc se nepochopitelně oddělil případ vymyšlených sponzorů a konta. Začalo se to vyšetřovat odděleně a bez znalosti všech souvislostí už nebylo možné celek složit. Korupce související s privatizací tak nebyla nikdy vyšetřena, natož odsouzena. Financování ODS, ale i jejích koaličních partnerů té doby, ODA a KDU-ČSL, které měly stejné problémy, vyšumělo do ztracena, jak napsal web Neovlivní.cz.
Také ČSSD měla před volbami kostlivce ve skříni, jak připomněl v už zmíněném rozhovoru pro web Neovlivní.cz Jan Ruml: „Miloš Zeman jako tehdejší předseda ČSSD měl před volbami v roce 1998 problém se svou cestou do německého Bamberku.“ V aféře Bamberk čelil Zeman podezření, že v roce 1995 jednal spolu s dalšími čelními představiteli ČSSD (mj. Jaroslavem Vlčkem a Karlem Machovcem) se skupinou čechošvýcarských podnikatelů, kteří jim prý nabízeli do prázdné stranické pokladny půlmiliardovou půjčku výměnou za dosazení svých lidí do vysokých státních funkcí, jak uvedl server iDNES. Zeman pod tlakem médií později připustil, že schůzek bylo víc, ale za vším viděl nejprve „rozsáhlé spiknutí“ České televize, Unie svobody a „vydíratelných členů ČSSD“, jehož cílem bylo stranu zničit. 30. srpna 1999 v televizi Prima pak Zeman prohlásil, že „tato aféra byla organizována bývalými pracovníky 1. správy StB. V lednu 1998 byl falšován podpis a připravován smyšlený záznam odposlechu. Nyní pan prezident požádal BIS, aby prozkoumala, kdo si tuto aféru objednal a kdo ji zaplatil.“ Pátrání vyšetřovatelů a civilní kontrarozvědky však opakovaně ztroskotalo na pokusech vyslechnout klíčovou postavu, podnikatele Jana Vízka, který žil ve Švýcarsku a který aféru odstartoval, jak napsal server iDNES. BIS vedená tehdy Karlem Vulterinem vyšetřování v roce 1999 ukončila a výsledek vtělila do tajné zprávy, kterou předala prezidentu Havlovi. Případ byl poté odložen.
Akce Čisté ruce
Překvapivý volební výsledek vynesl ČSSD do vrcholných sfér. Nemalou zásluhu na tom měl obratný řečník a v roli tribuna lidu vystupující Miloš Zeman, kterému vyhovovala tvrdá a agresivní předvolební kampaň, při níž démonicky sliboval masivní zátah proti korupčníkům a privatizačním tunelářům při akci Čisté ruce.
Miloš Zeman. Foto: Hans Štembera
Záhy se ale ukázalo, že sociálně-demokratická strana, která tak halasně propagovala protikorupční akci, sama podváděla se svým stranickým financováním, maskovala skutečný původ peněz (kauzou pokusu o vraždu Ivana Lhotského se podrobně zabýváme v knížce „Kudy kráčel zločin“) a její představitelé odpovědní za stranickou pokladnu, což byli zejména Miroslav Šlouf, Ivo Svoboda a Barbora Snopková, propojili vysokou politiku s neprůhledným podnikáním.
Netřeba připomínat, že po volbách realizace akce vázla a docházelo ke vzájemnému obviňování jak uvnitř tehdejší vlády, tak v řadách politiků ČSSD. K velké nelibosti Miloše Zemana se ministru bez portfeje Jaroslavu Baštovi, který měl v náplni práce odhalovat hospodářskou kriminalitu a rozkrývat její propojení na nejvyšší politické kruhy, optimálně z okruhu opozičních politiků, nedařilo a akce hynula na úbytě. Jedinou výjimkou bylo zatčení bývalého tenisty Milana Šrejbra, který prostřednictvím fiktivních dárců sponzoroval ODS, čímž byl zpochybněn i postup privatizace Třineckých železáren společností Moravia Steel, kde byl předsedou představenstva. Byl odsouzen za zneužití neveřejných informací v obchodním styku k trestu odnětí svobody na pět let. Ve vězení si však pobyl jen pár měsíců, neboť Nejvyšší soud rozsudek zrušil a Šrejber byl osvobozen. V roce 2007 bylo jeho stíhání zastaveno.
Události okolo problematického financování činnosti strany vyostřily tehdy vnitrostranický střet „staro-“ a „mladosocialistů“. Postupně získávalo převahu a vliv včetně financování v ČSSD křídlo Stanislava Grosse, jehož snaha o likvidaci zemanovského křídla v té době vrcholila.
Ironií osudu bylo, že jako první „hříšníci“ byli v rámci akce v listopadu 1999 zatčeni sociálně-demokratičtí straníci, a to tehdy už bývalý ministra financí Ivo Svoboda a jeho poradkyně Barbora Snopková, kteří skončili ve vazbě za trestnou činnost v České spořitelně (podrobněji je to popsáno v knížce „Lovec mafiánů. Příběh jednoho policajta“) a také za vytunelování továrny na kočárky Liberta. Nebyl by to však Miloš Zeman, aby takový malér nedokázal obrátit ve svůj prospěch. Se zachmuřenou tváří jejich trestní stíhání prezentoval jako důkaz, že akce Čisté ruce se nevyhýbá nikomu v duchu hesla „padni, komu padni“.
Nicméně po dvou letech dopadl Jaroslav Bašta jako chytrá horákyně. Premiér Zeman prohlásil, že s akcí Čisté ruce uspěl, ale elegantně ho z vlády vyexpedoval s poděkováním za osobní odvahu, jak napsal v březnu 2000 server iDNES.
Jaroslav Bašta. Foto: Hans Štembera
Po volbách v roce 2002 bylo vše jinak
Volby v roce 2002 vyhrála sociální demokracie vedená Vladimírem Špidlou, který se stihl od oposmlouvy včas distancovat. Podle politologů bylo právě odmítnutí opoziční smlouvy jedním z hlavních důvodů, proč v roce 2002 opět ČSSD získala nejvíc hlasů. Občanská demokratická strana přešla do klasické opozice, to už byl jejím předsedou Mirek Topolánek.
Oba hlavní aktéři opoziční smlouvy načas zmizeli z vrcholné politiky – Zeman v roce 2001 oznámil, že se nebude ucházet o funkci předsedy ČSSD, a stáhl se do ústraní, Klaus se stal řadovým poslancem a ani on o post předsedy ODS už nestál, protože si začal připravovat půdu pro kandidaturu na prezidenta republiky.
Deziluze z pragmatické spolupráce dříve znepřátelených stran zapříčinila nejen pokles důvěry v politiku jako takovou, ale také trvalé snížení volební účasti. Zatímco ještě v roce 1998 dorazilo k urnám přes 74 procent voličů, v roce 2002 to bylo při volbách (viz zde) do Poslanecké sněmovny jen 58 procent a od té doby jen výjimečně přesáhla volební účast 60 procent.
Téma nějaké formy spolupráce dvou nejsilnějších politických stran je dnes aktuálnější, než by se mohlo zdát. Vyjadřují se k tomu mnozí bývalí vrcholní politici, a to nejen Zeman s Klausem, kteří ji při všech možných výročích obhajují. Zeman, jak uvedl ve své knize „Jak jsem se mýlil v politice“, považuje opoziční smlouvu za „pro obě zúčastněné strany pozitivní“. A Ivan Langer, signatář smlouvy a tehdejší místopředseda ODS, ji pokládá za „standardní politický krok tolerance politické vlády dvou demokratických politických stran“, jak uvedl server iDNES.
Václav Klaus. Foto: Hans Štembera
V roce 2018 dokonce Václav Klaus v článku věnovaném 20. výročí podpisu smlouvy na webu iRozhlas.cz uvedl, že: „Opoziční smlouva byl vynikající politický nápad. Byl vynikající pro tehdejší dobu a dnešní doba o to silněji ukazuje, že by takový podobný nápad byl potřeba i v současnosti. Ta dohoda byla udělat něco pozitivního v tehdejší době a nedopustit rozhádanost, jakou vidíme dneska.“
Také v poslední době se k tématu možné povolební spolupráce vrací, po více než 26 letech, mnozí bývalí i současní politici. Mj. se nedávno nechal slyšet i expremiér a bývalý předseda ODS Mirek Topolánek, který pro CNN Prima News uvedl, že to „vyžaduje splnění několika podmínek. Mezi ně podle něj patří, že občanští demokraté budou mít po volbách v Poslanecké sněmovně dostatečný počet hlasů a budou na koalici (či novou „oposmlouvu“, jak dodáváme my) s hnutím ANO připraveni.