foto: Hana Hlušičková/V jednom z těchto paneláků v ulici U Děkanky bydlela se svými kočkami paní Matinová. Na snímku vlevo nahoře ilustrační foto slavného filmového zločince Fantomase.
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Příběh Dagmar Matinové bere za srdce. Pocházela ze staré a velké židovské rodiny vyvražděné za holokaustu. Tato paní tak byla jediná, která přežila internaci v koncentračním táboře a vrátila se po válce zpět do Prahy. A jako jediné přeživší jí měl být navrácen značný rodinný majetek. O tento majetek ji chtěla připravit parta bezskrupulózních podvodníků v čele s individuem, kterému se v pražském podsvětí říkalo Fantomas.
Není známo, jak se pražská galerka dostala k informacím o majetku paní Matinové, který měl hodnotu přesahující vysoko několik desítek milionů korun. Nicméně o nekalých úmyslech jistého Tomáše L. přezdívaného Fantomas se v podsvětí objevovaly určité zprávy, a tak si Ruda Javornický vzal do hlavy, že starou dámu před ním ochrání. Z doslechu podle všeho o Fantomasovi a jeho spádech věděl, neboť „kmotr“ František Mrázek, v jehož blízkosti se Ruda pohyboval, se s ním údajně dobře znal.
A tak na jedné ze schůzek se svým řídícím policistou z hospodářské kriminálky se o znepokojivých zprávách týkajících se paní Matinové zmínil. Jméno Tomáš L. nebylo policii neznámé, protože byl zapleten do komplikovaného případu z poloviny devadesátých let, který se týkal neoprávněného vymáhání plnění ze směnky v hodnotě desítek milionů korun. A kolem tohoto bývalého veksláka, po listopadu „obchodníka s pohledávkami“, se tenkrát vyskytovalo hned několik podivných úmrtí osob, které s ním obchodovaly. Rudův strach o život křehké staré dámy byl tedy oprávněný.
Policista z hospodářské kriminálky tak začal po Dagmar Matinové pátrat a dostal se k informacím, že bydlí na Praze 4, nedaleko atletického stadionu, v ulici U Děkanky. Štíhlá až hubená, pečlivě upravená a nonšalantní dáma byla návštěvou policisty překvapená. I policista byl zaskočený, když vstoupil do jejího malého panelákového bytu 2+1, v němž se pohybovalo moc, ale opravdu moc koček. Nežilo s ní pět, ani deset koček, spočítat je bylo nad lidské síly. Nejdříve mu stará dáma asi moc nevěřila, ale poměrně rychle ji přesvědčil, že jeho úmysly jsou čisté a chce ji před podvodníky ochránit. Nakonec připustila, že opravdu vlastní značný majetek, který spočívá zejména ve starožitnostech a nemovitostech, jejichž vlastnictví v té době ale nebylo ještě dořešeno, a některé dokumenty mu u kávy ukázala.
Paní Matinová restituovala i nemovitost v ulici Karoliny Světlé. Foto Karel Tichý
Dodnes onen policista vzpomíná na zařízení jejího bytu. Byl k prasknutí nacpaný různým starožitným nábytkem, kterému však vévodil mohutný mahagonový psací stůl. Podle jejího vyprávění byly toho času v republice jen dva takové, jeden měl prezident Husák na Pražském hradě a jistě na něm ležely „důležité“ státní dokumenty, druhý měla ona a ležely na něm do značné výšky nastlané starožitné perské koberce. No a tyto nádherné koberce byly zcela evidentně nejmilejším místem odpočinku jejích koček. Paní Matinová si mladého policistu nakonec oblíbila a ke kávě mu často nabízela i skleničku něčeho ostřejšího v podobě nejrůznějších značek francouzských koňaků. Bylo to pro něj docela těžké tyto nepoznané, tehdy exkluzivní nápoje odmítat, ale se sebezapřením ze sebe vždy vysoukal: „Paní doktorko, ve službě nepiju.“
Možná takto si kočky paní Matinové lebedily na perských kobercích. Foto Hana Hlušičková
Na hospodářské kriminálce mezitím pokročili ve vyšetřování oněch podvodníků. Skutečně ji, asi na základě velice dobrého typu, kontaktovali a přesvědčovali ji, že jí se správou majetku „pomohou“. Podařilo se je najít a zjistit, že v jejich čele stojí výtečník, který měl v pražském podsvětí přezdívku Fantomas. Jednak se mu podobal, jednak měl i jeho chování. A ještě ke všemu to byl syn tehdy vysoce postaveného policajta. Celou kauzu poté onen mladý policista po operativní stránce dost slušně zmapoval a předal do vyšetřování. Jak to pak celé dopadlo, nevěděl, paní Matinová se mu již nikdy neozvala. Jen někde v novinách později o ní zachytil zmínku v souvislosti s restitucí nemovitosti v ulici Karoliny Světlé na Praze 1.
Až zcela nedávno se mu podařilo alespoň částečně odhalit tajemství jejího osudu. Jmenovala se Dagmar Matinová a pocházela z rodiny, která v letech první republiky měla významné společenské postavení. Vystudovala sice práva, ale promoce se jako Židovka nedočkala. Až po roce 1989 jí byl jako jediné dědičce navrácen rodinný majetek a Univerzita Karlova jí dokonce dodatečně udělila titul doktora práv.
Nadace JUDr. Dagmar Matinové
JUDr. Dagmar Matinová pravděpodobně zažívala i po sametové revoluci hluboké zklamání ze vztahů ve společnosti, a tak chtěla pomoci těm, kteří se nemohou krutosti lidí bránit. Založila proto nadaci (Nadace JUDr. Dagmar Matinové) a darovala jí z prostředků, které získala v restitucích, 104 miliony korun na výstavbu a provoz útulku pro opuštěná zvířata, která se ocitla v nouzi. Prvními počiny bylo zřízení domova pro opuštěné psy v Čestlicích u Dobřejovic a zakoupení parcely se starší nemovitostí v Dolních Měcholupech pro výstavbu nového útulku. Paní Matinová se bohužel plné realizace svého ušlechtilého záměru nedožila, protože zemřela v lednu 1994. Základní kámen ke stavbě útulku v Dolních Měcholupech proto položila 22. června 1994 čestná členka této nadace Marta Kubišová v jejím zastoupení.
Vstupní část areálu Útulku pro opuštěná zvířata v Dolních Měcholupech. Foto Karel Tichý
Útulek provozovaný později pod názvem Ústav na ochranu zvířat JUDr. Dagmar Matinové, o. p. s., byl po stránce stavební dokončen v září 1995. Postaven byl po vzoru podobného zařízení v Mnichově, a tak s veterinární klinikou, vzdělávacím centrem a dočasným domovem pro opuštěné psy patřil k nejmodernějším zařízením tohoto typu v Evropě. Provoz útulku byl zahájen 18. října 1995 a hned na počátku sem bylo přemístěno na 90 psů z čestlického zařízení.
První zprávy o finančních potížích Ústavu pro ochranu zvířat se objevují necelých pět let po zahájení provozu, v roce 2000. Na začátku roku 2002 se ústav dostal do exekuce – a následně do likvidace – údajně kvůli dlužné částce 3 182 Kč na zdravotním pojištění. V reakci na vývoj událostí, které nezadržitelně spěly k uzavření zařízení, se objevily hlasy, že zrušení měcholupského útulku by bylo neetické a neefektivní. Opuštěná zvířata přeci nenesla vinu za během několika let špatně „proinvestovaných“ 104 milionů, které na péči o ně věnovala paní Matinová. A tak na stole byla otázka, co s bezprizorními zvířaty bude dál, když není kam je umístit.
V září 2002 uveřejnil Večerník Praha výzvu na pomoc a podporu pro čtyřnohé obyvatele likvidovaného Ústavu pro ochranu zvířat JUDr. Dagmar Matinové. Pražský magistrát v čele s primátorem Igorem Němcem, který měl původně útulek převzít, se ale nakonec rozhodl ho uzavřít s tím, že péči o nalezená zvířata zvládne útulek v Troji, kam musela být všechna zvířata ze dne na den přemístěna a ta, která se tam nevešla, neboť trojský útulek praskal ve švech, našla naštěstí náhradní domovy.
Teprve po uzavření měcholupského útulku se veřejnost dozvěděla, že celá léta lidé, kteří pocházeli z okruhu ochránců zvířat, hospodaření nadace kritizovali, přičemž většina z nich věděla od začátku, jak vše dopadne. Kromě toho péče, zvláště o kočky, tam byla vždy hodně diskutabilní. Nakonec se magistrát rozhodl, že útulek bude provozovat, ale bez lidí, kteří měli na jeho krachu podíl. Radní se poté usnesli útulek v Dolních Měcholupech rekonstruovat.
Konec dobrý, všechno dobré: 20. května 2004 zahájil po rozsáhlých stavebních úpravách měcholupský útulek novu etapu své činnosti pod Městskou policií hl. m. Prahy. Otevřením útulku se také rozjel kastrační program, který na území Prahy probíhá ve spolupráci s odbory životního prostředí, Městskou veterinární správou Praha, městskou a republikovou policií, občany a Magistrátem hl. m. Prahy.
Jak šel čas s měcholupským útulkem
- 1992 v prosinci byl Nadací JUDr. Dagmar Matinové na ochranu zvířat zakoupen pozemek se starší nemovitostí v Dolních Měcholupech
- 1994 v lednu JUDr. Dagmar Matinová umírá
- 1994 dne 22. června byl položen základní kámen k výstavbě útulku
- 1995 v září byla stavba útulku s veterinární nemocnicí dokončena
- 1999 v lednu je do obchodního rejstříku zapsán Ústav na ochranu zvířat JUDr. Dagmar Matinové jako právní nástupce nadace
- 2000 na podzim se útulek dostává do finančních problémů
- 2001 od 15. ledna je nezisková organizace v likvidaci
- 2002 v září se rozhodl pražský magistrát měcholupský útulek uzavřít
- 2003 na začátku roku převzalo útulek v Dolních Měcholupech město Praha a magistrát začal se stavebními úpravami v objektu
- 2004 dne 20. května zahájil měcholupský útulek opět provoz
- 2005 v objektu útulku byla vybudována Záchytná stanice pro ostatní zvířata, jež slouží pro krátkodobé umístění jiných zvířat než psů a koček
- 2006 kapacita útulku činila 200 míst pro kočky
- 2013 pro veterinární oddělení byla zakoupena inhalační narkotizační jednotka za účelem zkvalitnění veterinární péče
- 2016 v tomto roce byla překročena hranice 80 000 přijatých zvířat od počátku činnosti útulku, který Městská policie hl. m. Prahy začala provozovat v Troji v roce 1993 a v Měcholupech v roce 2004; z darů od občanů byl zakoupen nový rentgen pro malá zvířata
- 2019 veterinární ošetřovny v Dolních Měcholupech a Troji byly z peněžitých, sponzorských darů a dědictví vybaveny potřebnou diagnostikou a příslušenstvím pro zajištění zoohygieny
|
