Pachatel dodnes neznámý: případy neobjasněných vražd z devadesátek

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: První ze tří článků o případech neobjasněných úmrtí některých známých či méně známých postav, které se pohybovaly v pražském podsvětí, nebo naopak rozkrývaly trestné činy bossů v devadesátých letech. Přiblížíme mnohé z nich, ale rozhodně si neděláme ambice popsat všechny případy, a tak přinášíme jen nástin několika z našeho pohledu zajímavých kauz.

Prvotní materiály objasňující činnost skupiny osob kolem bosse Františka Mrázka shromáždil legendární spis Krakatice. Byla v něm zmapována násilná trestná činnost a přibližně 35 případů podezřelých úmrtí, vražd a zmizení osob za podivných okolností i sebevražd spáchaných z nevysvětlitelných důvodů. Vyšetřovací verze byly mnohdy podpořené dost výmluvnými informacemi o možných motivech, ale nebyly natolik průkazné, aby se případy dostaly před soud.

1992 Václav DVOŘÁK. Původním povoláním opravář televizí, majitel firmy AVIKO a dopisovatel regionálního tisku. O jeho vraždě se mnohdy psalo, že jde nejspíše o jediný známý případ, kdy byl kvůli své práci zabit novinář. Dvořák však byl spíše jen zdroj, který předával informace novinářům z celostátních novin hlavně o nelegálních obchodech kontroverzního podnikatele Františka Mrázka, o jehož aktivity se zajímal už od 80. let. Podle policejního vyšetřování, které se v roce 2006 zabývalo nájemnou vraždou Mrázka, stál za Dvořákovou smrtí právě tento boss podsvětí. Důvodem vraždy nepohodlného dopisovatele mohly být zřejmě i Dvořákovy články vycházející v místním tisku. Dvořák se zapletl i s StB, byl jejím tajným spolupracovníkem. Angažoval se v tzv. akci VIDEO zaměřené na rozkrytí nelegálních obchodů s elektronikou a pornografií.

Dvořáka zastřelil 28. dubna 1992 večer před jeho domem v Kostelci nad Černými lesy neznámý, resp. neusvědčený pachatel. Údajně se jednalo o Bohouše Hájka, jehož služby Mrázkovi zprostředkoval další šéf pražského podsvětí Antonín Běla. Ale ani jeden z aktérů nám už nevysvětlí, jak to bylo doopravdy.

1993 Jiří VRBA. Vražda tehdy dvaatřicetiletého recidivisty, vymahače dluhů a taxikáře napojeného na podsvětí. Byl zastřelen v mercedesu 18 výstřely ze samopalu v Hadovité ulici v Michli 21. listopadu 1993. Tehdejší Úřad vyšetřování hlavního města Prahy zahájil úkony trestního řízení proti neznámému pachateli pro trestný čin vraždy. Probíhalo důkladné vyšetřování, při kterém se ale nepodařilo zjistit takové skutečnosti, které by policisty opravňovaly sdělit obvinění konkrétní osobě, a proto byl případ po osmnácti měsících odložen.

Fotografie z místa činu, Hadovitá ulice v Michli. Zdroj: Policie.cz

Případ v červnu 2013 znovu otevřel speciální vyšetřovací tým Tempus, který ve spolupráci s policisty Krajského ředitelství hl. m. Prahy a Středočeského kraje zjistil nové poznatky, na základě kterých došlo v případu k zásadnímu zvratu. Díky těmto informacím policisté zatkli jen měsíc před promlčením vraždy čtyři muže, kteří se na smrti Vrby různou formou podíleli. Jeden ze čtveřice vraždu naplánoval, další objednal a zaplatil dvěma mužům, kteří poškozeného usmrtili.

U všech obviněných podal státní zástupce návrh k Okresnímu soudu pro Prahu 4 na vzetí do vazby. Soudce jej však neakceptoval a vyšetřování čtveřice obviněných mužů tak probíhalo na svobodě. Ačkoli se zdálo, že případ tým Tempus objasnil, čtveřici obžalovaných pražský městský soud v roce 2014 osvobodil. Podle soudu se neprokázalo, že skutek spáchali (zdroj).

1995 Ladislav DĚDEK zvaný Komóda. Kšeftoval se vším možným, nejen se starožitným nábytkem (odtud jeho přezdívka), ale zapletl se i s drogami. Zatoužil po domku v Modřanech, a protože se mu peněz na koupi nedostávalo, půjčil si je ke své smůle od svého známého s kontakty v podsvětí, Miloše Weise. Aby dluh splatil, dal do komise v autobazaru několik aut. Na ně se obratem našel kupec, jakýsi bohatý řezník. Dědek však záhy zjistil, že Weis není zrovna nadšený z toho, že mu Dědek vrací dluh. Weis si totiž myslel, že mu modřanský domek spadne do klína.

Jak se to tenkrát mezi nimi semlelo, nevíme. Faktem je, že neznámý, resp. neusvědčený vrah, údajně jakýsi Pospíšil zvaný Pítrs, Dědka zabil, když šel k Weisovu autu, prý pro láhev dobré whisky, aby společně zapili vrácení dluhu. Zastřelen byl v místech nedaleko podolské porodnice, poblíž místní restaurace. Údajný vrah Pítrs údajně poté spáchal sebevraždu.

Restaurace v Podolí u porodnice. Foto Karel Tichý

1995 Tomáš BENEŠ. „Sebevražda“ policisty. Beneš vyšetřoval spolu s Romanem Pavlíkem podnět Pragobanky, která podala v roce 1994 trestní oznámení na úvěrový podvod. Spolu se státní žalobkyní Kozubkovou již v březnu 1995 zjistili, že tunelování bank bylo mnohem rozsáhlejší. Rozkrývali úvěrové machinace osob seskupených okolo firem DIONEX a JARS. Pavouk, který se při vyšetřování postupně utvářel, prý naháněl strach i jim samotným. Po shromáždění asi dvou tisíc stran důkazního materiálu bezvýsledně žádali nadřízené o pomoc v podobě vytvoření početnějšího speciálního týmu. Kozubková proto i s ohledem na rozsáhlost případu a výši škody doporučila, aby vyšetřování pokračovalo formou vazebního trestního stíhání mj. Františka Mrázka a dalších osob.

Na konci března 1995 zůstal na všechno Pavlík sám. Beneš byl nalezen mrtvý. Pro všechny jeho kolegy to byl šok: „Byl mladý, plný života a odhodlání dostat tuneláře za mříže. A najednou se 30. března 1995 okolo půl páté ráno na policejní služebně v Bartolomějské ulici zastřelil. V situaci, kdy mělo dojít k rozsáhlému zatýkání tunelářů,“ řekl jeden z policistů. O sebevraždě pochyboval i bývalý Benešův kolega František Lázňovský. Byl poslední osobou, s níž Beneš bezprostředně před výstřelem hovořil. Zemřel na náhlou „srdeční slabost“ o tři měsíce později.

Do záhad okolo Benešovy nečekané smrti spadá i ztráta jeho osobního notýsku. Byly v něm zaznamenány podvedené bankovní domy, jednotlivé případy, pachatelé a jejich rozsáhlá styková báze. Při vyšetřování události nebyli vyslechnuti všichni policisté přítomní v době činu v budově. Způsob šetření a neznámý motiv sebevraždy vyvolaly nepodložená podezření, pochybnosti o celém případu a pocit existenčního ohrožení u každého kriminalisty, kdo dostal za úkol šetřit tzv. velkou ekonomickou zločinnost. Obavy policistů zesilovaly podezření o průniku organizovaného zločinu do policie a pocit osobní bezbrannosti před jeho tajnými společníky v orgánech činných v trestním řízení. Rozkrývání podvodů v kauze tunelování bank pravděpodobně zaplatila životem o dva roky později i Stanislava Kozubková, třetím mrtvým byl v souvislosti s vyšetřováním této kauzy v roce 2003 Petr Šebesta.

1996 Antonín BĚLA. Kápo velké rodiny světských, narozený roku 1944, byl na počátku devadesátých let na vrcholu své mafiánské kariéry. Bělova kriminální dráha však začala hluboko za socialismu. Měl na svědomí řadu deliktů včetně ublížení na zdraví, spekulaci čili vekslování s tuzexovými poukázkami, obchodování s auty, elektronikou a se zbraněmi.

Bělovo jméno figurovalo i v případech dvou vražd. Jedna z nich se odehrála na Mezinárodní den žen poblíž dnes už neexistující pošty na Těšnově. Bylo to klasické „el paso“, jak se loupežnému přepadení říká v hantýrce kriminálníků i policistů. „Dne 8. března 1974 v 18.50 hod. vstoupil se zbraní dosud nezjištěný pachatel do objektu poštovního úřadu 06 v Praze 1, Těšnov 15, a pod pohrůžkou použití zbraně odcizil 47 000 Kčs,“ uvádí se v jednom z policejních dokumentů. Ozbrojený pachatel ale nebyl sám, ve spisu jsou podobizny tří lidí podle toho, jak je popsali svědci.

Dům na adrese Těšnov 15, v němž bývala pošta, u hotelu Opera. Foto Hana Hlušičková

Případ je zdokumentován ve vůbec nejobsáhlejším spisu archivovaném v Muzeu Policie ČR. Má přes 45 000 stránek a zahrnuje i vraždu strážmistra SNB Jiřího Velíška. Tehdy 24letý Velíšek se spolu s dalším strážmistrem dali do pronásledování tří mužů, kteří prchali k dnešnímu hotelu Opera s penězi, které uloupili na poště. Honičku provázela divoká přestřelka. Velíšek nakonec u hotelu padl k zemi po smrtelné střele, která mu vážně poranila játra. Zbraň, která ho zasáhla, se nikdy nenašla a tehdejším policistům se ani nepodařilo Bělu ze zabití Velíška usvědčit, i když na něj ukazovaly téměř veškeré důkazy, zejména svědectví z místa činu.

Další obzory se Bělovi otevřely po listopadové revoluci v roce 1989, kdy začal provozovat v Plzni nevěstinec, a stal se nekorunovaným králem podsvětí. Svůj „byznys“ spojil s vydíráním a vymáháním výpalného u „podnikatelů“, kteří si brali v bankách úvěry, které nespláceli, kupovali zboží na faktury a neplatili ho. V jednu chvíli se dokonce spojil s arménskou mafií, která obchodovala s drogami a zbraněmi a na území České republiky sváděla teritoriální boj s rostovskou mafií. Právě tento konkurenční boj byl poté často zmiňován při vyšetřování Bělovy smrti.

Když po střetu arménské a ruské mafie na parkovišti v Průhonicích v roce 1995, kdy po sobě u čerpací stanice stříleli členové obou gangů, zůstal na zemi jeden mrtvý, začal mít Běla potíže. Nejprve někdo na jeho dům vystřelil protitankovou střelu RPG, ta ale nevybuchla. Smrt si ho našla o čtyři měsíce později, 14. dubna 1996, kdy na Bělu vypálilo před jeho domem maskované komando asi pěti nájemných vrahů kolem 40 ran ze samopalu ráže 9 × 19 mm Parabellum. Nejméně 22 střel ho zasáhlo.

Policie dlouhou dobu pracovala s verzí, že si vraždu Běly objednal jeho bývalý „žák“ a poté velký konkurent František Mrázek. Přestože se vyšetřování Bělovy vraždy věnovala mimořádná pozornost, relevantní výsledky chyběly. V roce 2016 ji dokonce znovu otevřel speciální vyšetřovací tým Tempus, který na jaře roku 2016, na základě údajně nových informací, zadržel bývalého bodyguarda Běly i Mrázka Pavla Šrytra a jeho kolegu Jána Kaca. Poté se však kriminalisté z týmu Tempus stali objektem zájmu pracovníků tehdejší inspekce, která se snažila o jejich kriminalizaci. Po více než dvou letech po zatčení Šrytra a Kaca ale vyšly najevo velmi závažné informace. A potvrdil je i Krajský soud v Praze, který oba muže zprostil obžaloby a konstatoval, že vyšetřování provázely víc než nestandardní kroky policie. A tak nadále zůstávají pachatelé i objednavatelé vraždy neznámí.

1997 Miloslav WEIS. Nemilosrdný a zákeřný podvodník, rváč, který stál podle všeho i za smrtí Dědka zvaného Komóda. Kšeftoval s drogami a byl znám jako komplic Františka Mrázka. Byl zapleten v lecčem, i v podvodech se zástavami na úvěry a v dalších bankovních podvodech. Je známa příhoda, jak s „Moučným červem“ přišli na jednání do Komerční banky, kde zkasírovali 2 miliony korun.

Weis byl mj. jednou z temných postav v kauze padělaných směnek Investiční a poštovní banky. Policii na falešné směnky upozornil informátor Rudolf Javornický, který předložil svému řídícímu důstojníkovi směnku na jisté jméno a částku 120 000 000 korun s razítkem IPB a podpisem ing. Libora Procházky, člena představenstva IPB, a. s. Upřesnil mu, že dotyční „obchodníci“ s falešnými směnkami mají někoho, kdo jim je vyrábí, a někoho, kdo jim v bance potvrzuje jejich pravost, přičemž mohou být na jakékoli jméno a jakoukoli částku. Protikorupční policie rozjela operativně pátrací činnost v režimu maximálního utajení. S čím však policisté nepočítali, co je zaskočilo a zároveň dodalo další rozměr celé kauze, bylo to, že ještě týž večer neznámý pachatel Weise zastřelil u výtahu panelového domu na Praze 4, v němž bydlel. Na místě činu se však žádné směnky nenašly.

Kriminalisté poté zjistili, že případní zájemci o koupi směnek měli možnost si jejich údajnou „pravost“ ověřit na telefonním čísle, které bylo vedeno na adrese v centru Prahy, v Bartolomějské ulici, což byla stejná adresa, kde předtím bylo sídlo jisté firmy spojené s podvody v soutěži Bingo na TV Nova. Tam, když se v určitou dobu zavolalo, brala telefon jistá dáma, která se představila jako pracovnice IPB a potvrzovala pravost předmětné směnky.

1997 Stanislava KOZUBKOVÁ. Obětí vraždy byla státní zástupkyně, která rozhodla o trestním stíhání skupiny osob důvodně podezřelých z úvěrových podvodů, zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence, poškozování věřitele a další trestné činnosti se způsobenou škodou ve výši okolo jedné miliardy korun. Okruh osob v roce 1994 věcně vymezilo trestní oznámení Pragobanky na společnosti DIONEX a JARS pro nesplácení úvěru ve výši 86 milionů korun. S činností společnosti byli podle obchodního rejstříku osobně spojeni František Mrázek, Jiří Shrbený a další.

Kozubkovou našli ji 23. listopadu 1997 mrtvou na schodišti domu, kde bydlela, v Masné ulici v centru Prahy. Podle pitevního protokolu měla v krvi 1,8 promile alkoholu. Lékaři konstatovali, že zemřela bez cizího zavinění, udusila se prý vlastními zvratky.

Její přítel, osvětlovač v Národním divadle Jindřich Vítek, od začátku úřední verzi, že zemřela bez cizího zavinění, nevěřil. Policie i tak uzavřela případ jako nešťastnou náhodu. Vítek trval na znovuotevření případu ještě rok a půl po smrti Kozubkové. Krátce nato, 13. dubna 1999, byl zavražděn. Byla to mafiánská vražda. Nájemný vrah ho popravil ranou do týlu v noci, když se vracel z práce. Po několika letech policie odhalila, že vraždu Vítka zorganizoval majitel detektivní kanceláře a bývalý vojenský prokurátor Raul Kohner. Kdo si u něj vraždu objednal, nikdo nikdy nezjistil. O vraždě Vítka jsme psali v cyklu „Kudy kráčel zločin“ 21. srpna.

1997 Molly RIFFEL-GORDINOVÁ. Redaktorku Svobodné Evropy, vlastním jménem Innu Světlovou, zastřelil neznámý pachatel přímo v centru Prahy. Narodila se v lotyšské Rize 3. prosince 1938 do židovské rodiny, ale vyrůstala v sirotčinci, kde zázračně unikla nacistické okupaci. Vystudovala Leningradský institut divadla, hudby a kinematografie. V roce 1963 emigrovala do Izraele a o pět let později nastoupila do Rádia Svobodná Evropa, kde pracovala v ruské sekci. Kromě pořadů o mládeži, ženách a židovské zkušenosti editovala na začátku roku 1990 pořad Kontakty. Program byl telefonním programem pro ruské posluchače, aby diskutovali o svých obavách o život, sociální situaci a životní úrovni.

Vstup do podchodu u Hlavního nádraží, místo vraždy novinářky. Foto Hana Hlušičková

V osudný den, 24. července 1997, osmapadesátiletá novinářka přijela rychlíkem z Mnichova, vystoupila na Hlavním nádraží a pak se vydala rovnou do práce. Rádio Svobodná Evropa tenkrát (v letech 1995–2008) sídlilo v budově bývalého Federálního shromáždění. Prošla parkem a zamířila do podchodu pod magistrálou. Bylo pár minut po jedné hodině odpoledne, když se v podchodu ozval výstřel. Kulka zasáhla novinářku do krku. Smrtelně zraněná žena se dopotácela ještě pár kroků k východu z podchodu a tam se zhroutila. Vražda měla dva přímé svědky – muže, kteří v tu chvíli také procházeli podchodem. Oba ale bohužel slyšeli jen výstřel, vraha neviděli. Skrýval se za rohem. Jeden z mužů doběhl oznámit vraždu (mobilní telefony tehdy ještě nebyly příliš rozšířené) do nedalekých podzemních garáží. Pak ovšem oba muži ještě před příchodem policistů odešli.

Na případu okamžitě začalo pracovat šedesát detektivů a policistů. V médiích zveřejnili výzvu, aby se oba svědci policii přihlásili. Přesto to trvalo další dva měsíce, než je policie vypátrala. V Praze byli jen na služební cestě z Ostravy a nechtěli si zřejmě přidělávat starosti.

Policie uzavřela kolem podchodu prostor a vyslechla desítky cestujících, kteří se v době vraždy v okolí pohybovali. Zpovídali i tamní bezdomovce a dokázali se dopátrat i cestujících z vlaku, kterým Molly přijela. Nic ale k objasnění motivu nebo jména vraha nevedlo. Policisté se zaměřili i na hledání vražedné kulky. Neuspěli ani s detektorem kovů a kulku nedokázali najít ani chemici, kteří na stěnách podchodu hledali stopy olova po odrazu střely. Pachatele vraždy se tak dodnes nepodařilo vypátrat. Molly má hrob na mnichovském hřbitově Nordfriedhof v Bavorsku.