Padělané směnky, falešné úvěry a pád IPB pohledem zevnitř, z protikorupční policie

18. 04. 202214:03

foto: Karel Tichý/Monumentálním solitérem uprostřed náměstí doslova procházely dějiny 20. století. Na počátku se v něm ozývaly tiché kroky cukrovarníků, poté ministerských úředníků a v roce 1968 také vzrušené debaty poslanců Národního shromáždění. Po sametové revoluci se tu opět usídlili bankéři a manažeři, ne všichni ovšem s čistými úmysly.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Na rozlehlých chodbách paláce na Senovážném náměstí se na přelomu 20. a 21. století začaly pohybovat vychytralé existence lačnící po snadno získaných penězích, třeba i za pomoci úvěrů, které nikdy nehodlaly splatit, a padělaných směnek. Proto pád Investiční a poštovní banky byl logickým vyústěním těchto nekalých praktik. A pozor, už tenkrát proběhl prodej zkrachovalé banky bez výběrového řízení!

Náměstí, jehož jihozápadní cíp zaplňuje monumentální budova na adrese Senovážné náměstí 976/32, bylo vytyčeno v první polovině 14. století při založení Nového Města pražského, v těsném sousedství kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty. Za Karla IV. se nazývalo Senný trh a stála zde stabilně váha, podle níž byl zaveden název Senovážné náměstí. Toto pojmenování se udrželo až do konce 19. století. Návrat k původnímu názvu se prosadil v letech 1940–1945 a poté po roce 1993, kdy se zrušilo pojmenování náměstí Maxima Gorkého. Na přelomu 19. a 20. století bylo po obvodu náměstí postaveno několik honosných budov, v nichž sídlily banky a Plodinová burza. Dominantou západní části náměstí je Cukrovarnický palác postavený pro tehdejší cukrovarnický spolek. Od padesátých let v něm sídlilo ministerstvo výživy, po sametové revoluci pak smutně proslulá Investiční a poštovní banka.

Kauza padělaných směnek Investiční a poštovní banky

Služba pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti (SPOK) čili protikorupční služba, kde jsem pracoval od roku 1994, sídlila v polovině 90. let na ideálním místě, a to v Celetné ulici, vlastně na dohled od České národní banky, a Senovážného náměstí, kde měla sídlo Investiční a poštovní banka (IPB).

Do Celetné za mnou čas od času zašel můj nejlepší informátor Ruda. A z jeho obličeje bylo už na dálku jasné, že má něco, co bude opět stát za to. A taky že jo! Ze svého černého koženého kufříku opatrně vytáhl desky a po kratší pauze, aby této chvíli dodal patřičnou vážnost, je otevřel. S výrazem výherce prvního pořadí ve sportce z nich vyjmul směnku a podal mi ji. Byla to směnka IPB na jisté jméno a částku 120 000 000 korun s oficiálním razítkem a podpisem ing. Libora Procházky, člena představenstva IPB a. s.

„Kdes to vzal?“ zeptal jsem se překvapeně. A z Rudy to začalo padat… „Tak to mi teď dal jistý Wais, což je komplic Mrázka. A má jich mnohem víc. Mám ji na deset minut, abych ji ukázal a nabídl vážnému a bohatému zájemci… Což jsi právě teď ty, ale musím mu ji hned vrátit. Čeká na mě v hotelu Paříž.“ „No a co já s tím?“ zeptal jsem se udiveně, „mám v kapse asi padesát korun.“ A na tento okamžik Ruda právě čekal. Významně se usmál a vytáhl z rukávu trumfové eso: „Ta směnka je falešná! Ty lidi mají někoho, kdo jim je vyrábí, někoho, kdo jim v bance potvrzuje jejich pravost a mohou být na jakékoli jméno a jakoukoli částku!“ „Kecáš,“ prohlásil jsem. Ruda byl na vrcholu blaha, že mě touto novinkou dokázal omráčit. Sebral směnku a opatrně ji uložil zpět do kufříku. „Počkej, půjč mi ji na prověření,“ loudil jsem. „To fakt nemůžu, musím mu ji hned vrátit, aby neměl podezření. Ale vidím na tobě, že mi moc nevěříš, tak ti přinesu jinou. Na jakou částku a na jaké jméno ji chceš, na tvoje?“ To už se Ruda vyloženě bavil na můj účet. „Ne, na tvoje a na šedesát melounů,“ vypálil sem. „OK, provedu!“ odtušil Ruda a s vítězoslavným úsměvem utíkal do hotelu.

Já jsem také utíkal, ale na centrálu útvaru, kde se svolala porada. Byl informován také státní zástupce z vrchního státního zastupitelství. Rozjela se operativně pátrací činnost, opět v režimu maximálního utajení. S čím jsme však nepočítali, co nás zaskočilo a zároveň dodalo další rozměr celé kauze, bylo to, že ještě týž večer neznámý pachatel zastřelil Waise u něj doma. Na místě činu se ale žádné směnky nenašly…

Bát se samozřejmě začal i Ruda, nicméně slovo dodržel a za týden přinesl směnku IPB na částku 60 milionů na své jméno a s podpisy členů vedení banky. Jenom ten vítězoslavný úsměv mu už chyběl. Bylo dohodnuto, a to i se státním zástupcem, že z důvodu jeho ochrany a zajištění jeho bezpečnosti nebude tato směnka součástí oficiální části vyšetřovacího spisu. Operativní šetření ale již běželo na plné obrátky. V jeho průběhu jsme zaznamenali několik dalších zajímavých okolností. Hlavní byly ty, že se k celé této kauze nepodařilo získat žádné informace z prostředí tajných služeb ani jiných útvarů. Ba právě naopak.

Zjistili jsme také, že případní zájemci o koupi směnek měli možnost si jejich údajnou „pravost“ ověřit na telefonním čísle, které bylo vedeno na adrese Bartolomějská 13, jak jsme o tom psali v předchozím článku. Dále bylo zjištěno jméno Miroslav Polák a šetření k této osobě nás přivedlo k jinému policejnímu útvaru v Praze. Tam nám však bylo sděleno, že se jedná o jméno fiktivní a také že žádné směnky neexistují.

V přísném utajení jsme připravili operativní kombinaci. Dostali jsme dva naše kolegy z pražské expozitury útvaru v roli kupců do zájmového prostředí a při akci spojené s předstíraným nákupem směnek byl Miroslav Polák, jak jsme zjistili bývalý voják, zadržen a později obviněn z padělání. Následně byla zajištěna menší část padělaných směnek v hodnotě asi tři čtvrtě miliardy korun. Případ byl předán zpět do vyšetřování zmíněnému policejnímu útvaru, kde jak tvrdili, neměli nic… Za zmínku zde stojí ještě skutečnost, že celou kauzu prošetřování padělaných směnek provázelo podivné napětí ve vztahu k ministerstvu vnitra i financí a také k tajné službě BIS.

Architektonicky působivé jižní průčelí paláce, bývalého sídla Poštovní a investiční banky. Foto Karel Tichý

Neslavný pád banky s hlavou lva v logu za 180 miliard

Připomeňme si, že Investiční a poštovní banka (IPB), které vznikla roku 1993, byla jednou z největších bank v České republice. Fond národního majetku se však zcela nepochopitelně (nebo záměrně?) neúčastnil při jejím vzniku navyšování základního kapitálu banky, a tak Česká republika ztratila v této bance majoritní podíl. Ze čtveřice velkých bank (Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka, IPB) tak byla jedinou bankou, která byla vlastněna soukromým kapitálem, což mělo v následujících letech dalekosáhlé následky. IPB byla bankou, která přes své dceřiné společnosti a investiční fondy ovládala značnou část průmyslu a stejně tak měla obrovské úvěrové portfolio, přičemž mezi příjemci úvěrů byla řada tehdy významných průmyslových podniků. Velká většina úvěrů nebyla splácena, a tak se banka dostávala do stále větších existenčních potíží. Řešením měl být prodej minoritního podílu státu japonské finanční skupině Nomura. Nicméně již v okamžiku vstupu Nomury do IPB bylo již veřejným tajemstvím, že banka je ve velmi špatné situaci.

Na začátku roku 2000 tak i naši staří známí František Mrázek s Tomášem Pitrem měli dostatek zpráv, že pád IPB se blíží. Pitr dostal ďábelský nápad, že je třeba vytunelovat banku ještě o pár stovek milionů těsně před jejím krachem. Začali proto spřádat plány, jak postupně ovládnout koncern Setuza, miliardový podnik se slibnou budoucností. A to za pomoci úvěru od IPB, který pak nikdy nesplatí. Jejich logika byla jednoduchá. Řekněte, vraceli byste peníze do zkrachovalé banky? Uvažovali, že založí firmu, která bude žadatelem a přihlásí se do výběrového řízení na akcie. Pak si půjčí peníze a zaplatí za akcie Setuzy. Mrázek byl tím nápadem Pitra nadšený. Pak už jenom vymýšleli, jak Jana Gottvalda alias Gotyše o firmu připraví, a pád IPB jim přišel víc než vhod. Dopadlo to pak vše podle očekávání, Mrázkovci Gotyše o Setuzu připravili, úspěšně s firmou čachrovali až do doby, než o ni projevili zájem dva novodobí podnikatelé Krejčíř a Babiš…

Komorněji laděná severní strana paláce, v němž je dnes hotel Andaz Prague. Foto Karel Tichý

Od 12. června 2000 docházelo k bankovnímu runu na IPB. Denní výběry hotovosti dosahovaly 5 miliard korun a reálně hrozilo, že banka padne a spolu s ní se dostane do vážných problémů celé české hospodářství. V pátek 16. června do banky teatrálně vtrhlo po zuby ozbrojené komando URNA. „Policisté měli za úkol v sídle IPB zajistit ochranu nuceného správce, který v poledne převzal řízení banky. Zhruba deset zasahujících policistů v černých kombinézách s nápisy policie a maskovaných kuklami bylo ozbrojeno pistolemi a samopaly. Několik minut před 12:30 policejní jednotka budovu banky opustila,“ informovala tehdy ČTK. A již 19. června bylo rozhodnuto: ČSOB se dohodla s nuceným správcem IPB, což byla ČNB, a ministerstvem financí na převzetí kontroly v IPB. Stát, resp. ČNB, dal záruky za všechny bankovní úvěry, a současně byl podnik za korunu převeden ČSOB. Z IPB se stala prázdná slupka s názvem IP Exit, a.s. Pád IPB v roce 2000 tak byl největším bankrotem v historii České republiky a ztráta státu z IPB se odhaduje až na 180 miliard.

Vstup do hotelu Andaz Prague před zahájením plného provozu. Foto Hana Hlušičková

Falešné směnky na finančním trhu kolovaly i po pádu IPB

V médiích se po pádu IPB v červnu 2000 začaly objevovat zprávy, že na finančním trhu kolují zhruba od roku 1997 stovky padělaných směnek IPB v hodnotě desítek miliard, z nichž každá je ve výši několika desítek až stovek milionů korun. Směnky, které byly většinou vystaveny na jméno Miroslav Polák, měly vzbudit dojem, že jsou kryté stamilionovými částkami na účtech bývalé Investiční a poštovní banky, která nyní spadala pod ČSOB. Zástupci ČSOB již v roce 2001 varovali, že žádné takové účty neexistují a lidé, kteří by směnky koupili, se vystavují ztrátám. Na směnkách figurovaly podpisy bývalých dvou členů představenstva IPB Libora Procházky a Alfréda Šebka či manažera Jana Klacka, avšak tito muži popírali, že by je někdy podepsali. Padělky byly dvojího druhu – buď na nich byly falešné podpisy bývalých manažerů IPB, nebo šlo o celkové padělky. Objevil se dokonce unikát s podpisy manažerů v azbuce.

Další podvody a pokusy o ně se pak táhly řadu dalších let. Například ještě 13. září 2010 se objevila tato zpráva ČTK: Už osm let trvá řízení s mužem, který splácel své dluhy falešnými směnkami IPB. Za držení falešných směnek a za pokus splatit s nimi své dluhy půjde obviněný z trestných činů padělání a pozměňování peněz a veřejné listiny i přípravu podvodu na tři roky do věznice s dohledem. Hájil se tím, že je považoval za pravé. Soud konstatoval, že směnky získal za podivných okolností od muže, od něhož by si rozumný člověk nekoupil ani ponožky… Obdržel je v roce 1998 v Děčíně od Miroslava Poláka, který se za podvody a padělky v hodnotě několika desítek miliard dostal do vězení.

Cukrovarnický palác – kdysi sídlo IPB, dnes hotel Andaz Prague

Monumentální palác na adrese Senovážné náměstí 976/32, který je dominantou tohoto prostoru, si v letech 1913–1916 nechal postavit tehdejší cukrovarnický spolek, tzv. Asekurační spolek průmyslu cukrovarnického, jenž spojoval několik stovek cukrovarů na území českých zemí. Více než důstojným sídlem bohatého spolku se stala výstavní novobarokní budova s kubisticko-novoklasicistními prvky na fasádě, kterou navrhli architekti Josef Zasche a Theodor Fischer.

Reprezentativní byly rovněž vnitřní prostory. Nacházela se zde zasedací síň v křídle k Jindřišské věži s původní úpravou v barokně historizujícím stylu, v níž nechyběl štukový kazetový strop, deštění s korintizujícími pilastry, serpentinový krb s mosaznou mříží nebo bronzové nástěnné lampy. Obdobně vypadaly i místnosti ředitelství, vestibuly a schodiště.

Po komunistickém převratu přišel úpadek cukrovarnictví a změnilo se i využití paláce. V 50. letech došlo k výrazné přestavbě především interiérů, které měly nadále sloužit ministerstvu výživy. Autorem úprav byl Ladislav Machoň. „Výrazným výsledkem úprav z 50. let je hlavní vestibul za severozápadním portálem se šesti válcovými pilíři ze světlého šedohnědého vápence, podobně řešená byla i bankovní dvorana v jižním křídle,“ uvádí památkový katalog.

Po sametové revoluci získala budovu Investiční a poštovní banka (IPB), v roce 1993 byl Cukrovarnický palác dokonce prohlášen kulturní památku. Po krachu IPB roku 2000 byla nemovitost převedena do majetku ČSOB. V roce 2006 palác koupila od ČSOB společnost J&T. Už tehdy bylo v plánu ho přebudovat na luxusní hotel. Přišla ale ekonomická krize a projekt byl zrušen. Palác následně vystřídal několik majitelů.

Bezmála dvacet let prázdný a chátrající palác v srpnu 2018 koupila rakouská developerská skupina UBM, která ho zrekonstruovala na luxusní pětihvězdičkový hotel, který bude patřit do americké sítě Hyatt – ta má v Evropě jen čtyři hotely, a to ve Vídni, Mnichově, Londýně a Amsterodamu. V Praze bude tedy pátý. Architekti a tým designerů přistupovali k rekonstrukci mimořádně citlivě. Vzali na vědomí, že palác je kulturní památkou a hosté hotelu ocení především jeho historickou atmosféru. Zachovali například původní okna, dveře, štukovou výzdobu i krby. Otevření hotelu s názvem Andaz Prague se plánuje na jaro letošního roku.