Pindík, Berija, Lenin. Nejtvrdší jádro taximafie se neštítilo ničeho

MAGAZÍN KRIMI: Na devadesátá léta minulého století mnozí z nás asi nikdy nezapomenou, neboť to bylo období jakéhosi uvolnění, svobody slova, cestování a také svobody podnikání. To si ale někteří tehdejší podnikatelé vyložili po svém. Tunelování státních podniků i bank rozjeli ve velkém, přitom na ně mnohdy nedosáhla ani policie. V tunelování byly totiž tzv. bílé límečky velmi vynalézavé, na ruku jim v té době šli i bývalí státní zaměstnanci nebo někdejší pracovníci StB. Věděli totiž „jak na to“. Asi by však tehdy nikoho nenapadlo, že velké peníze lze vydělat i na tak prozaické věci, jako je provozování taxi.

„Václavské náměstí během uplynulého víkendu ovládla právně neexistující skupina několika stovek taxikářů skupiny Thorges. Obsadila již 57 stanovišť taxi a patří ji tak v podstatě celé centrum. Policie proto zesílila na Václavském náměstí služby,“ psala na jaře roku 1996 tehdejší Večerní Praha. Noviny, které od té chvíle o tzv. taximafii psávaly pravidelně.

O nevalných praktikách taxikářů ale v té době hojně referoval i deník Blesk. Stačilo totiž jen pár týdnů a už vzplál první taxík. Mezi taxikáři tehdy šlo o vyřizování účtů. Zapálená auta, propíchané gumy, vymlácena okna u aut, potyčky slovní i fyzické. Jeden druhému vyhrožoval zabitím jejich osoby anebo celé jejich rodiny. A policie? Ze začátku si nevěděla s násilníky rady, později ale ustanovila tzv. Taxi tým, který začal mafiánské praktiky řešit. Do boje proti taximafiánům se zapojil i pražský magistrát, a dokonce i resort dopravy. Málokdo ale uměl taxikáře zkrotit. Situace se pro obyvatele Prahy, a koneckonců i pro samotné turisty chtivé odvozu stala jakýmsi horkým bramborem, který pálil stále víc a víc. Pojďme ale ve vysvětlování tohoto příběhu pěkně popořádku…

Dej tisícovku! Nebo…

Spolek Thorges, který vznikl v roce 1996 po uvolnění cen za taxislužbu pražským magistrátem, měl pod svým palcem mnohá stanoviště taxi v centru Prahy. Tuto vymoženost si jeho členové pojišťovali pohrůžkami výpalným. Navíc vybírali poplatky za stání na štaflu, asi tisíc korun měsíčně. Společenství Thorges, které tehdy organizovalo asi 400 taxikářů, ale nebylo sdružením ledajakým. Mělo například velmi dobře vypracovanou organizační strukturu, podle níž šoféři najížděli na jednotlivá stanoviště.

„Ti nejvýše postavení měli zlatou kartu, která jim umožňovala první pozici na kterémkoliv štaflu v Praze. Ostatní karty členů Thorgesu byly odlišené jinou barvou, například zelenou, červenou nebo bílou, přičemž barva karty znamenala vždy i jakousi pomyslnou pozici v hierarchii společenství. Taxikáři, kteří nebyli ochotni se s praktikami Thorgesu smířit, ale hlavně zaplatit za každý štafl tisíc korun měsíčně, měli smůlu,“ přiblížil pro PrahaIN.cz bývalý taxikář Stanislav Bednařík.

Ten v té době založil Společenství nezávislých taxikářů, vyjednával s policií, magistrátem i samotnými členy Thorgesu. Situace mezi taxikáři ho vyloženě deptala, a tak úředníkům předkládal vize, jak by se také tato zlodějna a potyčky daly řešit.

„Na těchto stanovištích vládne většinou právo prvobytně pospolné společnosti, to znamená právo tlupy, a podle toho na těchto místech vypadají i služby zákazníkům. Zkuste si někdy vzít taxík u nádraží, u letiště. Myslíte, že odjedete za méně než dva tisíce korun? Magistrát ale na to neříká po léta nic, i když je to jeho pozemek,“ poznamenal k tomu tehdy mluvčí Sdružení pražských provozovatelů taxi a majitel dispečinku AAA Radiotaxi Jiří Kvasnička. Ten, kromě jiného, v nynější době bojuje hlavně proti praktikám služby Uber. Kvasnička v té době navrhoval, aby základem řešení byl pronájem štaflů firmám a živnostenským společnostem.

Pindík, Berija i Lenin

PrahaIN.cz získala i po letech seznam taxikářů, kteří se v Thorgesu angažovali. Jde o jakýsi výčet 367 lidí, z nichž pouze 25 mělo k dispozici kartu zlatou, jež jim umožňovala první pozici na kterémkoliv štaflu v Praze. Seznam ale čítal převážně přezdívky taxikářů. A ty byly někdy velmi výživné: Kyslík, Přepážka, Krkovička, Činčila, Lavor, Lenin, Kraken, Pindík, Berija, Gorbi či Paštika. Nechyběla ale mezi nimi ani jména občanská. Například Robert, Fous, Richard nebo Tom.

U každého jména či přezdívky bylo číslo stanoviště, na které mohou s kartou vjet.

„Když ve velkém obsadili Václavák, nikoho z taxikářů jsem při své jízdě nepoznával. Po chvíli mě obklopilo ze všech stran třicet mladých chlapů a řekli mi, že tady už nemám co dělat,“ dosvědčil v té době policii jeden z těch, jehož z Thorgesu zpracovávali. Odneslo to naštěstí jen jeho auto, měl několikrát za sebou propíchané gumy.

Policisté sestavili tým

„Všichni taxikáři se budou chovat tak, jak mají. Nebudeme rozlišovat, kdo je v jakém společenství. Věřím, že do dvou měsíců uděláme definitivní pořádek. Padni, komu padni,“ slíbil v té době před novináři tehdejší vrchní policejní komisař kriminální služby Miroslav Vávra s tím, že pražská kriminálka sestavila specializovanou policejní skupinu, která čítá 30 členů. „Od konce minulého týdne zkontroloval tento tým 401 taxikářů, uložil pokuty celkem za 97.200 korun, sedmi taxikářům odebral řidičský průkaz a 45 osvědčení o technickém průkazu,“ uvedl Vávra o měsíc později a zdůraznil, že vzájemná nevraživost mezi taxikářskými skupinami dosáhla již takového stupně, že se mnozí přestali bát vypovídat před policií, jako tomu bylo dosud.

Jenže neuběhl ani půlrok a běžní taxikáři začali mezi sebou rozsévat informace, že Vávrovi už nevěří a že je podplacený. Počet členů Thorgesu totiž během práce policie vzrostl až na 537 členů. Jednu velkou zásluhu ale přece jen v té době kriminalisté zaznamenali – zatkli totiž v březnu 1997 první ze tří hlavních hlav Thorgesu Jaroslava Stuchlíka (měl přezdívku Přepážka), a po zbývajících dvou vyhlásili celostátní pátrání. Miroslava Baštu s přezdívkou Calfa a Jiřího Henkeho alias Doktora zatkli v červnu. Později byli všichni tři odsouzeni nepodmíněně za vydírání a ublížení na zdraví. Soud jim také uložil zákaz provozování taxislužby po dobu tří až pěti let. Po jejich zatčení se začal Thorges pomalu rozpadat. Ještě v témže roce však byla založena Asociace Virtus, která byla jakousi nástupkyní Thorgesu. Její „kápo“ Ivan Hříbal byl v roce 1998 za velmi podivných okolností zastřelen ve svém autě, o čemž jsme informovali ZDE.

„V pražské taxislužbě se objevilo nové jméno podnikatele Ivana Hříbala, bývalého majitele hotelové společnosti Alberon. Hříbal založil asociaci Virtus, převzal členy Thorgesu a název Virtus přeložil novinářům jako lásku, soudržnost a chrabrost. Hříbal vybírá rovněž tisícovku měsíčně, ale již od 537 taxikářů. Ekonomická stránka této jeho činnosti ho však podle jeho vlastních slov nezajímá. Má jen, ostatně jako každý chlap, rád auta. Asociace Virtus pokračuje v činnosti Thorgesu. Postupně obsazuje další štafly. Největší úsilí Virtus vyvíjí v centru města na Hlavním nádraží a okolo nádraží v Holešovicích,“ psal tehdejší tisk.

Po vraždě Hříbala zanikl i Virtus. Kdo by si však myslel, že se taxislužba v té době uzdravila, velmi by se mýlil.

Úředníci čekali snad na zázrak

Sotva se kauza Thorgesu dostala před soud, většina řidičů taxi v Praze totiž nelenila a začala si houfně montovat do taxametrů přístroj turbo, který jim umožňoval okrádat zákazníky. Zařízení přičítá ujeté kilometry, čímž se neoprávněně zvyšuje i cena jízdy. K turbu si ještě taxikáři pořizovali takzvaná nulítka, kterým se po jízdě se zákazníkem odpojil taxametr od napájení, a tak se vymazala cena uložená v databázi. Důvodem bylo osvobození od placení daní. Turba i nulítka často montovaly do taxíků i firmy, které se seřizováním taxametrů zcela legálně zabývaly. Podle odhadu samotných taxikářů se tímto způsobem v Praze obohacovalo na konci devadesátých let až 60 procent z nich. A úředníci? Prý neměli v rukách žádný účinný nástroj, jak by mohli ty nepoctivé potrestat.

I když začala v té době být cena taxi regulována – její maximální výše nesměla přesáhnout 22 korun za kilometr jízdy po Praze – pražští taxikáři objevili další způsob, jak si tuto sumu ještě o něco navýšit. Využívali toho, že se cestou na ruzyňské letiště posunula dopravní značka označující konec obce směrem do centra.

„Vysvětlují si to tak, že tam končí Praha, tedy i cenová regulace, a mohou vybírat jakoukoli částku,“ sdělil k tomu před lety ředitel pražského magistrátu Zdeněk Zajíček s tím, že ale ve skutečnosti značka jen ruší povolenou padesátikilometrovou rychlost v obci a skutečná hranice hlavního města končí až za letištěm.

Taxikáři pak začali být podle novely silničního zákona podrobováni zkouškám z odborné způsobilosti a z místopisu a po jejich zdolání dostávali taxikářské koncese. Magistrát v době, kdy novela vstoupila v platnost, pozval ke zkouškám přes sedm tisíc řidičů.

Autorka při sepsání textu vycházela z poznámek, které dříve sloužily jako podklad pro její články v celostátních denících.