Podvodník Tomáš Danda, Harry Jelínek z Dejvic. Také chtěl prodat Karlštejn

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Příběh mladého a velice talentovaného podvodníka je jako vystřižený ze seriálu Panoptikum Města pražského. Bylo neuvěřitelné, jaké podvody vymyslel a s jakými osobami se dokázal dát dohromady. Vodrážka, Watson…

Případ podvodníka však neřešili detektivové ze „Čtyřky“, ale my, ve stejném personálním složení, tedy já, Láďa Pilík a Pavel Šilpoch, rozšířeném ještě o vyšetřovatele Mirka Kantora. Ale to už jsme neseděli v Konviktské ulici spojené průchodem s Bartolomějskou, ale na Správě VB hl. m. Prahy v nové budově policie v Kongresové ulici v Nuslích. A tady jsme se pustili do rozkrývání podvodů jednoho mladého, ale velice, opravdu velice mazaného podvodníka Tomáše Dandy. Tehdy ani ne dvacetiletý, s neukončenou střední školou, ale vybaven velikým talentem k podvodům, rozehrál celou řadu podvodných kauz.

A záhy se naše kancelář začala utěšeně plnit bobtnajícími šanony. Tomík, jak jsme mu přezdívali, měl také nadání pro aplikaci trestního práva. Přečetl si trestní zákon a trestní řád a jal se vystupovat jako advokát, tehdy ještě vzhledem ke svému věku jako začínající koncipient. A bylo neuvěřitelné, jaké podvody dokázal vymyslet a jaké osoby do nich vtáhnout.

Motáky komplicům posílal i z ARO

Z vazby, kde byl v péči lékařů z nemocnice SNV po demonstrativním pokusu o sebevraždu z března 1991, posílal motáky adresované různým lidem. Například komplici Standovi: „Potřeboval bych zjistit přes Kuličku, jak přitáhnout alespoň 1 000 000 DEM z mého účtu u Dresdner Bank – snad nějaká plná moc.“  Zmiňuje se také o „milém“ Dr. Vodrážkovi, což byl pracovník Státní bezpečnosti. A také o záhadném Dr. Stevu Watsonovi z USA, s nímž se znala řada našich bývalých před- i polistopadových politiků. Nevím už, jak se Tomík na Dr. Watsona dostal, ale přesvědčil ho, že mu prodá neexistující krematorium ve Slaném, a vážně se začali bavit o možnosti prodeje Karlštejna.

V jiném motáku zase Tomík popisoval, jak se pokusí při výslechu, pokud mu vyšetřovatel Kantor sundá pouta, hodit na něj psací stroj. Také hanlivá zmínka o Mirkovi, jako o „idiotovi v konfekčním saku za 500 Kčs“, svědčí o tom, do jaké míry ho rozčilovaly důkladné domovní prohlídky, při nichž policisté nacházeli usvědčující písemnosti.

Obchodního ducha ale nezapřel ani na nemocničním lůžku: „Účtuji si denně za pobyt zde na odškodném 400 DEM za utrpení a 100 DEM ušlý zisk plus jednorázové odškodnění za ztížené společenské uplatnění 500 000 DEM a konečně za pobyt na ARO se srdeční zástavou 20 000 DEM…“

A nutno dodat, že nás tato kauza opravdu dlouho plně zaměstnávala. Jen namátkou vybírám z hlášení, která jsem sepisoval na II. sekci kriminální služby: „Pro trestný čin zpronevěry je v současné době realizován Danda Tomáš, který neoprávněným převodem hotovosti z účtu PASA s.r.o. na svůj účet, zneužitím bankovních šeků téže společnosti a podvodnými objednávkami na účet firmy ve svůj prospěch se obohatil o částku cca 1,8 milionu Kč.“

Matka mistrně hrála úlohu bytosti zlomené osudem

Na mne nechal Tomík prostřednictvím své matky poštvat tehdejší inspekci ministra vnitra. Vrcholem jejích šílených výmyslů bylo, když tvrdila, že jsem jí při výslechu ukazoval zohavená torza dívčích těl a vyhrožoval, že její syn dopadne podobně. Láďu Pilíka zase Tomík lživě obvinil z násilí vůči němu při výslechu a vyšetřovateli Mirku Kantorovi dělal takové potíže, že i tento, ač mladý a na ledacos zvyklý, skončil na týden v resortní nemocnici na Míčánkách se srdeční slabostí.

Na místě novostavby v justičním areálu na Míčánkách stála nemocnice ministerstva vnitra. Foto Hana Hlušičková

Kauza to byla opravdu strašná, ale úspěšně jsme ji po policejní stránce vyšetřili a předali na prokuraturu. Odtud následně putovala k soudu.

A jak už se tak stávají různé náhody, tak se stala i tato. Po nějaké době mi přišla žádost z Městského soudu v Praze od soudce Valehracha, abych se u něho zastavil a probral s ním nějaké záležitosti z jiného případu. Dojel jsem k němu a žasnul hned mezi dveřmi, protože dál jsem se téměř nemohl dostat. Kancelář i část chodby před ní byla nacpaná desítkami balíků písemností, šanonů, desek a složek. V žertu jsem panu soudci řekl: „Vy tedy nezahálíte, doktore, nenosíte si to i domů?“ Jen se tak smutně usmál a znaveně povídal: „Ani se neptejte, pane kolego. Strašlivý případ, tomu byste vůbec nevěřil, kdybych vám to vyprávěl. Mám tu všechno, co policie, prokuratura a nižší soudy nashromáždily k jedné osobě. Nějaký Tomáš Danda!“ Nejsem srab, tak jsem se panu soudci přiznal. Pak jsme si povídali asi půl dne. Myslím, že mi odpustil.

Jedna z opravených budov bývalých kasáren. Foto Hana Hlušičková

Superpodvodník byl pro soudy tvrdým oříškem

Nutno podotknout, že Tomáš Danda byl předtím již dvakrát potrestán vězením na 15 měsíců a 2 roky. Na svobodě se ocitl před vypršením svého druhého trestu díky amnestii prezidenta republiky Václava Havla z ledna 1990, při níž byly prominuty tresty do dvou let u úmyslných trestných činů, resp. do tří let u nedbalostních trestných činů a v případě trestů úhrnných a souhrnných. 

Vzápětí po svém propuštění ale Danda začal s barvitou sérií velkorysých podvodů. Dle obžaloby například v březnu 1990 vylákal slibem o zprostředkování koupě domu v Klánovicích od jistého Zdeňka C. 125 300 korun, v lednu 1991 vylákal díky zfalšovaným dokladům za zcela cizí nemovitost na Malé Straně od pana Ladislava D. 560 000 korun a jako účetní firmy PASA zpronevěřil firmě v lednu a únoru 1991 postupně několik stovek tisíc korun.

Musím se ale zmínit ještě o pozoruhodných podvodech nedokonaných. Například v říjnu 1990 se pokusil vylákat za zajištění prodeje zámku Mcely od jistého Milana P. částku 543 165 korun, nebo v srpnu odebrat od společnosti PRAGENT vůz BMW v hodnotě 2,5 milionu korun.

Když „doktor práv“ a „zástupce řádu sv. Tomáše Akvinského“ Tomáš Danda konečně v lednu 1992 stanul před pražským městským soudem, byl obžalován ve 14 případech z trestného činu podvodu a dále z trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny, zkrácení daně a nedovoleného ozbrojování. Hrozil mu trest až 12 let odnětí svobody.

Místo nemocnice Justiční areál Na Míčánkách Nemocnice ministerstva vnitra Na Míčánkách nabízela zhruba 110 lůžek. Fungovala tam nejrůznější oddělení včetně interny, kardiologie, neurologie, chirurgie a nechyběla ani ambulance. Dnes už resortní nemocnice ve Vršovicích neexistuje, namísto ní je zde rozlehlá novostavba postavená uvnitř komplexu budov s hlavním vstupem na adrese 28. pluku 1533/29b. Areál najdeme mezi ulicemi 28. pluku, U Roháčových kasáren, Ruská a Na Míčánkách. Sídlí v něm značná část základních pražských justičních institucí. Jde o největší justiční komplex v Česku a skládá se ze tří historických budov bývalých kasáren a jedné novostavby. Než ministerstvo spravedlnosti ve Vršovicích postavilo Justiční areál, muselo zbourat budovy, v nichž dříve fungovala nemocnice Na Míčánkách. Podle předsedy Lékařského odborového klubu (LOK) Martina Engela byl mezi zbořenými objekty také jeden nový, nejméně za 55,5 milionu korun. Resort spravedlnosti se přitom bránil, že veškeré zlikvidované prostory byly nefunkční. Pavilon přitom byl v 90. letech první vlaštovkou chystané rekonstrukce a dostavby nemocnice, která patřila ministerstvu vnitra. To na ni ale dál nemělo peníze. Rozhodnutím vlády o restrukturalizaci lůžkového fondu v roce 1997 zanikla a její práva a závazky přešly pod nemocniční zařízení Královské Vinohrady. „Mám pocit, že to bylo z finančních důvodů. Navíc proč by vnitro mělo mít vlastní nemocnici, když policisté mohou využívat jakákoli jiná zařízení. Rozhodli jsme, že to je zbytné zařízení, navíc kvalita péče nebyla nijak zvláštní, prostory byly v dost nevyhovujícím stavu,“ uvedl tehdejší ministr vnitra Jan Ruml, který o převodu rozhodl. Smlouvu podepsal až jeho následovník Jindřich Vodička. Zdravotnictví tak Míčánky bezúplatně postoupilo ministerstvu spravedlnosti, které začalo budovat prostory pro soudce a žalobce. Místo nemocnice, na jejíž renovaci se podle resortu vnitra původně počítalo se 140 miliony korun, nakonec vyrostl justiční objekt, který stál přes 2,5 miliardy korun. Areál s celkovou zastavěnou plochou 11 212 m2 sloužil armádním účelům již v době Rakouska-Uherska, nacházela se zde kasárna Jana Roháče z Dubé, později zde sídlil 28. pražský pluk. Tato upomínka na historii je zachována, neboť byla obnovena neorenesanční fasáda zrekonstruovaných budov. Ty však slouží pouze potřebám jednotlivých soudů a státních zastupitelství, veřejnosti je přístupná jen vnitřní novostavba s prosklenou čelní fasádou, která má dvě podzemní a sedm nadzemních podlaží se dvěma zrcadlově obrácenými atrii. Nová část areálu obsahuje mj. 98 soudních síní, 38 místností pro utajené výslechy, 30 vazebních cel, velký dražební sál, informační kancelář, podatelny, studovnu pro nahlížení do spisů, odbornou knihovnu nebo jídelnu pro zaměstnance. V průběhu října 2006 se do justičního areálu přestěhovaly všechny zde sídlící justiční instituce a dne 30. října 2006 byl slavnostně otevřen ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem a ombudsmanem Otakarem Motejlem.

Zdroje: archiv autora, dobový tisk, Novinky.cz