foto: Hana Hlušičková/Pamětní deska E. E. Kische na jeho rodném domě U Dvou zlatých medvědů.
MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Dne 31. března uplyne 75 let od smrti „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische, pražského německy píšícího novináře a spisovatele židovského původu. Byl jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí a z tohoto prostředí čerpal inspiraci. Nejinak tomu bylo i u jedné z jeho povídek, kterou napsal o Tonce Šibenici.
Kisch příběh o „cajdrnožce“ s dobrým srdcem umístil do začátku osmdesátých let 19. století. V té době byl přednostou IV. departmentu c. k. policejního ředitelství v Bartolomějské ulici mladý komisař Václav Olič, jenž to později dotáhl až na dvorního radu. Tehdy zde také bylo oddělení mravnostní, které se zabývalo mimo jiné kuplířstvím a prostitucí.
Oličovu práci Kisch velmi obdivoval, neboť jako novinář věděl, že se na přelomu 19. a 20. století Olič účastnil vyšetřování většiny proslulých kauz, ať už s kriminálním či politickým podtextem, a to nejen v Praze. Později Oličovu kariéru od sedmdesátých let 19. století až do jeho odchodu do výslužby shrnul v novinách takto: „Byl přítomen u vyšetřování všech vražd v posledních letech, omladináře Mrvy, klenotnice Gollersteperové, Hrůzové v Polenském lese, policejního dozorce Kauckého anebo vrátného v Živnostenském muzeu Sháněla.“
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Lupiči, část I. Dne 19. února 1981 byl v restauraci U Dvou koček, jež se nachází v samém centru města, na Uhelném trhu,…
A tak si jméno Václava Oliče na tomto místě jen „odložíme“, abychom se k jeho velkým případům – slavným i méně slavným – vrátili někdy příště. Připomeňme si jen, že než pan dvorní rada Olič odešel v roce 1909 do výslužby, vyrůstali pod jeho dohledem další proslulí kriminalisté, jako byli policejní rada Josef Knotek nebo nám známý Josef Vaňásek, literární a filmová předloha pana rady Vacátka.
Srdceryvný příběh jako základ úspěchu
Na přelomu 19. a 20. století prostituce v Praze vzkvétala a význačné osobnosti pražské smetánky včetně umělců navštěvovaly vyhlášené domy hříchu. Jen v hlavním městě se jich nacházelo kolem šedesáti. Poskytovatelé sexuálních služeb se soustředili v ulicích kolem Karolina a na Starém Městě. Mezi nejvyhlášenější luxusní pražské hampejzy patřil básníky a spisovateli opěvovaný pražský salon Emanuela Kauckého v Platnéřské ulici. Salony s „lepšími“ lehkými děvami navštěvovali policisté jistě pouze služebně, a tak jednou prý přišel jeden z nich za zdejšími „kočindami“ s nezvyklou žádostí…
Platnéřská ulice, v níž býval luxusní salon s lehkými děvami. Foto Hana Hlušičková
Kisch ve své povídce zápletku, která vyústila v legendu, popisuje velmi sugestivně: Bylo 12. srpna 1881, když do luxusního salonu Emanuela Kautského vstoupil policejní důstojník a žádal po přítomných dámách, aby některá z nich odešla do budovy trestního soudu a strávila tam nějakou dobu, dost dlouhou na to, aby ji šlo považovat za splnění posledního přání, s Ferdinandem Prokůpkem. Vrahem, který „uškrtil tři holky, jednu u Brandejsa, druhou u Krče a tu zbývající vylákal do lesíka u Hodkoviček. Všecky tři uškrtil a pak ty mrtvoly zohavil“.
Žádná z holek samozřejmě nechtěla jít, jen v modrooké Tonce se prý něco hnulo a s policistou šla. S Prokůpkem, hnusným chlapem, co ho měli po zásluze za pár hodin pověsit, byla až do druhé hodiny v noci. Pak se vrátila do svého bordelu a hned poznala, že její život nabral onou nocí docela jiný směr. Ostatní holky se jí štítily a shodily ji před každým zákazníkem – a kdo by chtěl jít s holkou, se kterou strávil noc trojnásobný vrah? Začali jí říkat Tonka Šibenice. A tak brzy skončila na ulici.
Tolik Kisch, jenž tvrdil, že mu celou historii vyprávěla sama Tonka ve své chudobné komůrce v Kožné ulici, kde s ní „proseděl mnoho nočních hodin…“ A tak se Kischovou zásluhou stala z Tonky Šibenice nejslavnější pražská prostitutka…
Kožná ulice, dům U Dvou zlatých medvědů. Foto Hana Hlušičková
Od umělecké fikce ke skutečnosti
Kischovo líčení bylo od počátku 20. století považováno za nezpochybnitelný fakt a stalo se podkladem pro řadu dalších variací Tončina osudu – první divadelní hru napsal ostatně sám spisovatel. Zanedlouho bylo „vypátráno“ i občanské jméno Tonky Šibenice. Mělo jít o Antonii Havlovou narozenou 29. července 1861. A dochovala se dokonce její údajná fotografie.
Skutečnost však byla docela jiná. Najevo vyšla během soudního procesu, jenž skončil vynesením rozsudku v únoru 1932. Na jeho počátku stála žaloba Kische na J. Vránu a J. Brožíka, libretistu a autora operety Konec Tonky Šibenice. Kisch se domáhal svých autorských práv na příběh i jeho název – a protože šlo o slávu i peníze, byl náhle ochotný připustit, že Tonka Šibenice nikdy neexistovala a on si vše vymyslel. Naopak žalovaní na svou obhajobu uvedli, že podkladem jejich díla je skutečný příběh a navrhli několik svědků, jež měli potvrdit, že Tonka Šibenice opravdu žila. Na soudu tak bylo, aby rozřešil, zda prostitutka s přezdívkou Tonka Šibenice, která strávila s trojnásobným vrahem noc před popravou, existovala, nebo ne.
Vše začalo v hospodě u piva, jak jinak
Korunním svědkem byl starý redaktor Josef Vejvara. Ten před soudem vypověděl, že někdy v polovině devadesátých let, kdy působil jako zpravodaj ze soudní síně pro Národní listy, obdržel zprávu, že se bude konat poprava jistého vraha Hoffmanna z Příbrami. Nejlepším informátorem byl tehdy dozorce vězňů Kalina, který si však bohužel někdy vymýšlel. A ten mu řekl, že dozorci dostali rozkaz, aby splnili poslední přáni odsouzeného, ať bude jakékoliv.
Hospoda U Brejšků ve Spálené ulici existuje dodnes. Foto Hana Hlušičková
Tato informace se přetřásala v živé diskusi u stolu pražských soudničkářů v restauraci U Brejšků ve Spálené ulici, přičemž všem utkvěla v paměti. V roce 1906 se tato historka znovu vynořila. Ožila v souvislosti s popravou bratří Sláničků odsouzených k trestu smrti provazem. Tehdy už sedával u stolu pražských soudničkářů také Kisch a staré vzpomínky ho přivedly k napsání vůbec prvního textu o Tonce Šibenici.
Kisch tedy pouze využil prvotní základ tohoto tématu, neboť o existenci nějaké poběhlice, která by s vrahem strávila noc před popravou, nebylo ve skutečnosti nic známo. Šlo tak o čirou Kischovu fantazii, protože v době, kterou uvádí (rok 1881), nebyla v Praze vykonána vůbec žádná poprava. Také další strohá fakta Kische podporují v jeho tvrzení, že si celý příběh vymyslel. Žádnou Antonii Havlovou narozenou v roce 1861 v seznamu pražských obyvatel nenajdeme a žádný vrah z té doby se nejmenoval Ferdinand Prokůpek.
Nejslavnější pražská prostitutka Tonka Šibenice tedy nikdy nežila a celý příběh je dílem „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische. Snad ho k jeho sepsání inspirovala chmurná atmosféra Kožné ulice, v níž se v domě U Dvou zlatých medvědů narodil. Nicméně srdceryvný příběh o Tonce Šibenici si žije svým vlastním životem dál.
