foto: Hana Hlušičková/Restaurace McDonald’s ve Vodičkově ulici. Na snímku vlevo gangster Raul Kohner.
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Raul Kohner je prý podle psychologického posudku citlivý člověk a romantik, avšak jako každý člověk má i své stinné stránky. A těmi jsou agresivita a ješitnost. Jak se však mohlo stát, že vystudovaný právník stanul v čele gangu, který vraždil na zakázku?
Že vždy je něco poprvé, platí beze zbytku i v prostředí zločinu devadesátých let. Na začátku devadesátek jsme poprvé zaznamenali oběť v zaletovaném sudu s hydroxidem sodným. V polovině devadesátek provozní ředitel zajišťující střežení objektu obchodního domu naplánoval jeho přepadení a smrt vrátného. A ke konci devadesátek tady máme další poprvé, další zlepšení organizace nájemných vražd. Gang pražských nájemných vrahů řídil bývalý vojenský prokurátor, významný městský policista a majitel detektivní kanceláře v jedné osobě.
Osmadvacátý podnikatel zavražděný v devadesátkách na zakázku
Dne 27. prosince 1998 v restauraci McDonald’s ve Vodičkově ulici seděl Ladislav Zimmermann se svojí matkou Jaroslavou Opaleckou a čekali na jeho bývalou manželku Martinu Šimánkovou, se kterou měli domluvenou schůzku. Kolem 11:00 hod. přistoupil k jejich stolu muž středního věku. Beze slova a z bezprostřední blízkosti vystřelil do obličeje podnikatele jedinou ránu z krátké střelné zbraně a v nastalém zmatku spěšně odešel směrem do Školské ulice. Nedaleko restaurace nasedl do vozidla BMW, kde podle svědka seděla asi čtyřicetiletá blondýnka.
Pan domácí za všechny prachy
Jednapadesátiletý Ladislav Zimmermann, který zemřel na místě, nebyl pro policii neznámou osobou. V roce 1993 koupil za 17 milionů korun v Jugoslávské ulici na velmi lukrativním místě u stanice metra I. P. Pavlova čtyřpatrový dům (čp. 675/3) s několika nájemníky, kterým začal jejich život v domě značně znepříjemňovat. Nejdřív jim odpojoval plyn, vodu a elektřinu. Zahájil rekonstrukci, přičemž nechal zazdít vchod z ulice, a přikázal bez svolení vyklidit stavební firmou sklepy, v nichž měli nájemníci uskladněné uhlí, neboť se jím ve většině bytů topilo, a své věci. Konflikt vyvrcholil v říjnu 1993, kdy na základě nepravdivého tvrzení, že se v domě stala nebezpečná havárie schodiště, nechal za asistence policie a hasičů nájemníky vystěhovat. Nedobrovolný azyl našli na čtvrt roku ve studentské koleji Kajetánka, neboť jim majitel bránil v návratu do jejich bytů. Zimmermanna soud v březnu 1998 odsoudil k 22 měsícům vězení za porušování domovní svobody, výtržnictví, omezování osobní svobody a neoprávněný zásah do práva k bytu nebo nebytovým prostorům. V červnu 1998 byl ale propuštěn na svobodu, protože do trestu se mu započítalo i 19 měsíců, které strávil ve vazbě.
Jugoslávská ulice při pohledu z Tylova náměstí. Foto Karel Tichý
Problémy měl Zimmermann i s manželkou, která založila firmu Kentucky Immobility a spravovala dům v Jugoslávské ulici, který měla s manželem ve společném vlastnictví. Když policie obvinila Zimmermanna z porušování domovní svobody a neoprávněný zásah do práva k bytu nebo nebytových prostorů, utekl do zahraničí a byl zadržen na německo-švýcarských hranicích a dodán do vazby. Manželka prostřednictvím své firmy v roce 1996 některé prostory domu pronajala firmě Solitere a inkasovala za čtvrt roku přes milion korun. Manželovi z této částky posílala na účet 70 tisíc korun. Následně firmu prodala do Lichtenštejnska, ale ve skutečnosti ji stále ovládala, protože v představenstvu zůstal její otec, její matka i sestra. V roce 1997 požádala o rozvod.
V roce 1998 byl Zimmermann odsouzen za výše uvedené trestné činy a uložený trest se shodoval s dobou, kterou strávil ve vazbě. V polovině roku 1998 tak byl doma a chtěl okamžitě zrušit „nevýhodnou“ smlouvu s firmou Solitere, hrozil, že ji z domu pro neplacení vystěhuje. Podal na firmu bývalé manželky žalobu, která měla být projednána koncem téhož roku. A tady přichází na scénu Raul Kohner, který se dostal do představenstva firmy Kentucky Immobility. Projednání žaloby ani konce roku se Zimmermann už nedožil.
„Můžu být jen policajtem, nebo mafiánem“
Raul Kohner byl dítětem štěstěny. Po ukončení studia na právnické fakultě začal slibnou kariéru, ke které ho předurčilo rodinné zázemí. Matka působila jako soudkyně na jižní Moravě, otec byl policistou, manželka pracovala jako právnička na ministerstvu vnitra. Raul nejdříve nastoupil na vojenskou prokuraturu. Na počátku devadesátých let přešel k pražské městské policii, u které se postupně vypracoval na vedoucího vyhledávacího odboru a šéfoval třiceti lidem. Byl také koordinátorem mezi protidrogovou centrálou a městskou policií a měl tak přístup k mnoha citlivým informacím.
Při reorganizaci městská policie vyhledávací odbor zrušila a Kohner odmítl pracovat na ulici jako strážník. Nejdříve pracoval pro společnost organizující hru Bingo v pasáži obchodního domu Kotva, potom si zařídil živnostenský list na služby soukromého detektiva. Měl tu práci moc a moc rád a prý prohlašoval, že může být jen policajtem, nebo mafiánem. A vybral si to druhé.
Šedivý dům v Masné ulici byl svědkem tragické smrti svých dvou obyvatel. Foto Hana Hlušičková
Osvětlovač, který si šlapal po štěstí
Jindřich Vítek, osvětlovač v Národním divadle, bydlel v Masné ulici na Praze 1 se svojí družkou, státní zástupkyní Stanislavou Kozubkovou a jejími dvěma dětmi. Když družka zemřela po nešťastném pádu na ulici v listopadu 1997, její bývalý manžel i její matka začali na Vítka tlačit, aby z bytu odešel a přenechal ho dětem Kozubkové. Protože s tím Vítek nesouhlasil, se žádostí o pomoc se obrátili na Kohnera. Domluvy Kohnera Vítka ale nepřesvědčily. Našel si novou přítelkyni, plánoval, že se přítelkyně i s dcerou k němu přistěhuje. V létě 1999 měla být svatba. V lednu 1999 se Vítek sešel s nějakým mužem, který požadoval předání bytu mladému Kozubkovi, vyhrožoval, že si Vítek šlape po štěstí a že toho bude litovat. Po schůzce následovaly výhružné telefonáty. Volající tvrdili, že „když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém“. Na radu kamaráda si chtěl pořídit nahrávací telefon a věc ohlásit na policii. Přistěhování přítelkyně ani plánované svatby se Jindřich Vítek, podle kamarádů i dětí Kozubkové čestný, přátelský a spolehlivý muž, nedožil. 12. dubna 1999 byl v průchodu domu v Masné ulici zastřelen dvěma ranami do hlavy.
Stopy vedou do detektivní kanceláře bývalého prokurátora
V červnu 2000 zavedlo objasňování vraždy Ladislava Zimmermanna vyšetřovatele na stopu kriminálních aktivit detektivní kanceláře a spojilo s ní díky výpovědi jednoho z jejích pracovníků čtyři zdánlivě nesouvisející zločiny. Ke dvěma nájemným vraždám se zařadil ještě pokus o vraždu britského podnikatele Nicolase Milese Kirkeho z listopadu 1999 a vydírání jednatele První družstevní obchodní Zdeňka Červenky z února 2000. Bylo obžalováno sedm mužů a jedna žena, k nepodmíněným trestům byli odsouzeni čtyři z nich. Konečné rozsudky padly až v roce 2006. Raul Kohner, který seděl ve vězení od roku 2003, byl odsouzen na 22 let vězení za organizaci vražd Zimmermanna a Vítka a organizování pokusu vraždy Kirkea. Tomáš Vajner na 13 let a 7 měsíců za vraždu Vítka, pokus o vraždu Kirkeho a vydírání jednatele Červenky. Martina Šimánková na 12 let za návod k vraždě bývalého manžela a Viktor Oswald na 4,5 roku za pokus vraždy Kirkeho a vydírání jednatele Červenky.
Před české soudy se ale nedostala jedna z hlavních postav, nájemný vrah, bulharský občan Penio Matev Mangarov. Byl stíhán jako uprchlý a díky jiné trestné činnosti se dostal do vězení v bulharském Plovdivu. Trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání, protože bulharské předpisy nedovolují občana této země vydat ke stíhání do ciziny. V rámci vyžádané právní pomoci byl Mangarov vyslýchán v Sofii. Byly mu předloženy fotografie jednotlivých členů gangu a světe, div se, nikoho z nich nepoznal. Odmítl se podrobit konfrontaci s obžalovanými a předložil lékařskou zprávu primáře neurologického oddělení okresní nemocnice v Plovdivu, podle níž trpí panickou poruchou vědomí. I když ho jako střelce bezpečně poznala očitá svědkyně vraždy Zimmermanna paní Opalecká, soudu Mangarov předložil potvrzení o své hospitalizaci v bulharské nemocnici v době, kdy ke zmíněné vraždě došlo.
Soudci Vrchního soudu v Praze ve svém zdůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedli, že městský soud rozhodně neuložil tvrdé tresty, že trest pro Kohnera je mírný, protože má na svědomí něco, co u nás dosud nebylo zaznamenáno.
Klinický psycholog, který zkoumal osobnost Raula Kohnera, u soudu uvedl, že Kohner je citlivý a romantický člověk, agresivita a ješitnost je jeho rubem. Je to normální osobnost s běžnými negativními rysy. Pro pana psychologa bylo záhadou, proč se Kohner jako právník postavil na druhou stranu zákona. Psycholog naznačil, že zlom mohl nastat v době, kdy skončila jeho kariéra ve státních službách.
Můžeme jen doufat, že po tolika reorganizacích, optimalizacích, restrukturalizacích, kterými naše společnost od dob devadesátek prošla, takových životních zlomů jako u pana Kohnera nebylo mnoho.
První McDonald’s u nás
Za úspěchem „měkáčů“ stojí Raymond „Ray“ Albert Kroc (5. října 1902 Oak Park – 14. ledna 1984 San Diego), přezdívaný hamburgerový král. Byl to americký podnikatel, známý hlavně díky tomu, že od bratrů McDonaldových koupil restauraci a značku McDonald’s a svou obchodní expanzí způsobil v druhé polovině 20. století nebývalý rozmach tzv. fastfoodového stravování.
Za hamburgery, tyto gastronomické „skvosty“, tak vděčíme jednomu ctižádostivému a nelítostnému artritickému diabetikovi s vyoperovaným žlučníkem, ale také nesmírně pracovitému Američanovi českého původu (Rayův otec pocházel z vesnice nedaleko Plzně, českého původu byla i jeho matka). Jeho obchodní model napodobilo potom mnoho dalších firem.
Chvíli to ale trvalo, než se první restaurace McDonald’s dostaly do země Krocových předků. Do střední a východní Evropy dorazily v devadesátých letech a 20. března 1992 spatřil světlo světa i první český „mekáč“, který byl a dosud je ve Vodičkově ulici. Nyní je McDonald’s největší sítí restaurací u nás a údajně také jedním z největších zaměstnavatelů v České republice.
V roce 2017 byl uveden do kin americký životopisný snímek Zakladatel s Michaelem Keatonem v hlavní roli. Kroce vykreslil jako umanutého pedanta, který se stal podobně jako Henry Ford zosobněním amerického snu. A tak se nelze divit, že časopis Time ho zařadil mezi 100 nejdůležitějších osob století v kategorii Builders & Titans.
|
