Pražské kriminály kdysi a dnes, část 1. Pankrácká věznice

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Dnešní „káranci“ by se asi hodně divili, kdyby měli za své zločiny pykat v trestnici, byť v té nově postavené pankrácké, která patřila na začátku 20. století k nejmodernějším zařízením v Rakousku-Uhersku. Ve zdech věznice však nepobývali jen zločinci, ale odehrávaly se tu i pohnuté osudy nevinných lidí, kteří se provinili jen tím, že se postavili na odpor totalitnímu režimu – nejprve nacistickému, po válce pak komunistickému. A v novém tisíciletí tu několikrát ve vazbě bezmocí zuřil nechvalně proslulý boss Krejčíř.

První zemské trestnice začaly fungovat po reformách v 19. století. V roce 1852 byl vydán císařský patent č. 117 o zločinech, přečinech a přestupcích, který byl na našem území používán jako trestní zákon téměř 100 let. Nejstarší dodnes fungující věznice vznikla v roce 1857 ve Valdicích, která sídlí v bývalém kartouzském klášteře založeném Albrechtem z Valdštejna. Jen o rok později byla zřízena věznice na Mírově, která vznikla přestavbou původně středověkého biskupského hradu.

Svatováclavská trestnice na Zderaze

Svatováclavská trestnice (nebo též trestnice u sv. Václava, Svatováclavská zemská trestnice) byla v letech 1809–1889 největší věznicí v Praze, podle některých zdrojů dokonce v celé habsburské monarchii. Nacházela se na Novém Městě na Zderaze. Vznikla přestavbou a podstatným rozšířením někdejšího kláštera bosých augustiniánů, zrušeného roku 1785.

Výřez z mapy Alfreda Hurtiga z roku 1884. Zdroj: digitalniknihovna.cz

V letech 1822–1826 byl areál rozšířen o severní křídla a takto rozšířená trestnice byla určena pro „kárance obojího pohlaví, a sice pro 800 mužských a 200 ženských“. V polovině 19. století byly dostavěny další budovy, které se nacházely po obou stranách (dosud stojícího) gotického kostela sv. Václava a také po obou stranách dnešní Resslovy ulice. Tím se kapacita zvýšila na 1 300 odsouzenců, ve věznici jich ale bývalo i 1 600. Velkou zásluhu na zlepšení životních podmínek trestanců měl tady zakladatel moderních vězeňských metod katolický kněz a pedagog František Josef Řezáč, který byl v letech 1847–1856 zdejším vězeňským kaplanem.

Svatováclavská trestnice ale poměrně brzy přestala z hygienických důvodů vyhovovat a kvůli její poloze v centru města se množily i protesty místních obyvatel. Pro stavbu nové věznice se tehdy vybralo místo v polích za městskými hradbami, mezi tehdy ještě samostatnými obcemi Pankrác a Nusle (spojené roku 1898, poté začleněné do Velké Prahy v roce 1922).

Roku 1889 byla Svatováclavská trestnice zrušena. Trestanci byli převedeni do nově otevřené věznice na Pankráci a stará trestnice byla záhy stržena v rámci pražské asanace. Ženské oddělení bylo svěřeno boromejkám a přesunuto na Hradčany a odtud roku 1865 do domu v Řepích (ruzyňskou věznici navštívíme příště).

Věznice na Pankráci

Se stavbou pankrácké věznice (Soudní čp. 998/1) se začalo v červenci 1885. Výstavba byla dokončena v srpnu 1889 a v září sem byli umístěni první vězni. Věznice postavená na půdorysu dvojitého písmene H tehdy patřila k nejmodernějším v zemi. Stala se tak druhou novostavbou v novém vězeňském systému Rakouska-Uherska. Ještě před ní vznikla věznice v Plzni na Borech (dostavěná 1878), která je postavená naopak na půdorysu hvězdice.

V pankrácké věznici nechyběly technické vymoženosti jako vlastní plynárna, která zajišťovala osvětlení, centrální vytápění teplým vzduchem, na samovazbách byla vytápění horkovodní. Ve věznici byly koupelny, učebny (vězni měli povinnost docházky do různých typů vzdělávání), přednáškový sál, tělocvična, 22 dílenských místností, 6 vycházkových dvorů, římskokatolický kostel, evangelická kaple a modlitebna pro věřící izraelského vyznání. Lůžková část vězeňské nemocnice měla 22 pokojů pro pacienty z řad vězňů.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl objekt využíván jako věznice Krajského soudu trestního v Praze XIV. Pankrácká věznice patřila v té době k největším z 37 věznic krajských soudů pro vyšetřovance a trestance s uloženým trestem do jednoho roku.

S věznicí souvisí i bývalá budova krajského trestního soudu a později Nejvyššího soudu na náměstí Hrdinů (Nusle čp. 1300), která byla přistavěna k věznici v letech 1929–1933 a je dílem arch. Bedřicha Bendelmayera. V budově dnes sídlí Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze.

Budova Vrchního soudu a Vrchního státního zastupitelství, vpravo pankrácká věznice. Foto Hana Hlušičková

Věznice za vlády nacistů a poté bolševiků

Temné období zažila věznice na Pankráci za druhé světové války, kdy byla využívána pro vazební a vyšetřovací účely nacistické justice a gestapa.

Dne 15. dubna 1943 nechal říšský ministr spravedlnosti Thierack v objektu věznice Pankrác zřídit nové popraviště – „sekyrárnu“ – v přízemních prostorách bývalého ženského bloku, a to v oddělení označeném II/A, ve kterém byly umisťovány osoby odsouzené nacistickými okupačními soudy (Volksgerichtem, Sondergerichtem, Standgerichtem, Schnellgerichtem) k trestu smrti. Na tomto oddělení byly vyčleněny tři místnosti, které sloužily k výkonu poprav oběšením a stětím pod gilotinou a souvisejícím úkonům. V první místnosti zasedala komise, která přijímala odsouzeného k popravě, a po ověření jeho totožnosti předávala katovi a dohlížela nad výkonem trestu. Ve druhé místnosti byla pod stropem upevněna traverza, po níž se posouvalo osm háků k zavěšení krátké oprátky. Uprostřed místnosti byla instalována gilotina. Jen pod gilotinou bylo v období do 26. dubna 1945 popraveno celkem 1079 osob, z toho 155 žen. Počet popravených oběšením není znám; nedochovala se příslušná evidence. Celkový počet zde popravených za okupace se odhaduje na 1 087 osob.

Po osvobození byli do pankrácké věznice soustřeďováni nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti, které postihl spravedlivý trest. Na základě velkého retribučního dekretu bylo v letech 1945–1948 ve věznici popraveno 147 osob. Mezi jinými byl na dvoře pankrácké věznice oběšen válečný zločinec Karl Hermann Frank (22. 5. 1946) nebo zrádce a agent gestapa Karel Čurda (29. 4. 1947).

Další temné období následovalo po roce 1948. Od roku 1949 zde bylo kromě tzv. soudní vazby i 78 cel uzavřeného vyšetřovacího oddělení krajského velitelství Státní bezpečnosti Praha s kapacitou až 360 osob. V padesátých letech, v tzv. období třídního boje, zde byli umisťování a popravováni političtí vězni a další účastníci třetího odboje. Až v roce 1961 byly zpřísněny podmínky k vykonání trestu smrti, takže byli popravováni pouze obzvlášť brutální vrazi.

V souvislosti s vydáním zákona č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody byla věznice přejmenována na nápravně výchovný ústav (NVÚ) č. 2 Praha. Byla však nadále využívána i pro výkon vazby a v období tzv. normalizace zde byli věznění zastánci lidských práv.

Popraviště

Pankrácká věznice byla několikrát přestavována, naposledy v roce 1939. Od roku 1926 byla v areálu věznice postupně zřízena čtyři popraviště. Byla zde popravena i celá řada odsouzených z politických důvodů, například JUDr. Milada Horáková (27. 6. 1950). Bolševici zde popravovali i oběti komunistických čistek, jako byli Rudolf Slánský, Vlado Clementis či Bedřich Reicin (všichni 3. 12. 1952).

V letech 1954–1968 bylo pankrácké popraviště jediným místem k výkonu trestu smrti pro celou Československou republiku. Teprve v roce 1968 bylo zřízeno další popraviště v Iľavě a později v Bratislavě na Slovensku.

Na popravišti pankrácké věznice zemřelo 152 odsouzených k trestu smrti z celkem 450 osob popravených v Československu v letech 1948–1989. Vůbec poslední trest smrti na českém území byl vykonán na Pankráci 2. února 1989. Popraven byl Vladimír Lulek, pětinásobný vrah. V květnu 1990 byl reformou trestního práva trest smrti nahrazen doživotním uvězněním.

Památník obětem řádění nacistů i politických procesů

Místa, kde byli též vězněni a popravováni nevinní lidé z politických důvodů, jsou trvalým mementem. Proto v pankrácké věznici postupně vznikla tři pietní místa, a to v bývalé „sekyrárně“, na bývalém popravišti za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice. Tato pietní místa jsou dnes součástí Památníku Pankrác spravovaného Kabinetem dokumentace a historie Vězeňské služby ČR.

Pankrácká věznice v současnosti

Vazební věznice Praha-Pankrác je příjmovou věznicí pro spádovou oblast Prahy. Zajišťuje výkon vazby obviněných mužů a žen, výkon trestu odnětí svobody u mužů a žen ve věznici typu s dohledem, dozorem a ostrahou. Její kapacita je 1 202 míst.

Cedule u hlavního vjezdu do věznice. Foto Hana Hlušičková

V menší míře se ve vazební věznici objevují i odsouzení zařazení do věznice typu se zvýšenou ostrahou. Důvodem jejich umístění je ve většině případů hospitalizace v nemocnici s poliklinikou, soudní jednání, vyšetřovací úkony a další činnosti. Podíl míst výkonu vazby a výkonu trestu na celkové ubytovací kapacitě je v průběhu času proměnlivý. Součástí oddělení výkonu trestu je nástupní/příjmové oddělení, kde vězněné osoby pobývají po nezbytně nutnou dobu. Po dokončení prvotní diagnostiky jsou přemisťováni a zařazováni do dalších 34 věznic v rámci České republiky.

Součástí vazební věznice je také nemocnice s poliklinikou, která zajišťuje léčení vězněných osob z celé České republiky na odděleních interních oborů, chirurgických oborů, radiologie a oddělení poliklinických služeb. Podle posledních zpráv bude zde – vedle věznice v Brně a Ruzyni – vykonávat činnost lékaře MUDr. David Rath, nedávno propuštěný z vězení, v němž si odpykával trest za korupci.

Vazební věznice kromě činností s vězněnými osobami také zajišťuje bezpečnost soudů a státních zastupitelstev (justiční stráž) a provádí eskortní činnost stovek vězněných osob v rámci jednoho kalendářního měsíce k soudům a k výslechům na státní zastupitelství.

Známí vězni

Mezi pankráckými vězni bychom našli mnohé známé osobnosti, například spisovatele Ivana Olbrachta, vězněného zde v roce 1928, prezidenta JUDr. Emila Háchu, který po zatčení v pankrácké vězeňské nemocnici zemřel (27. 6. 1945), nebo herečku Adinu Mandlovou, jež tu strávila kvůli údajné kolaboraci s nacisty dva roky.

Mezi známé pankrácké vězně patří také pozdější prezident Václav Havel, který za komunismu seděl hned v několika věznicích. Pokud neležel na nemocničním lůžku ve vězeňské nemocnici, měl celu v 2. patře budovy, kde jsou dnes umístěni obvinění. Havel také zažil na Pankráci své nejdelší a zároveň nejznámější období, kdy tu byl uvězněn od února 1989. Tehdy byl Obvodním soudem pro Prahu 3 odsouzen za pobuřování během Palachova týdne k osmi měsícům vězení. Trest si Havel ale neodseděl celý. Na svobodu se podmíněně dostal poté, co si odpykal přesně polovinu, tedy 17. května 1989.

A nesmíme zapomenout ani na nám známého zločince Radovana Krejčíře, který tu byl ve vazbě několikrát. Krejčíře vzal poprvé soud do vazby v červenci 2002, když ho policie spolu s dalšími dvěma muži obvinila v kauze půlmiliardového daňového úniku jihlavské společnosti M5 při dovozu ropných produktů. Po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty mu vazbu v říjnu soud prodloužil, protože se objevily nové důvody. Podle Ústavního soudu však nebyl kompetentní vazbu v přezkumném řízení prodlužovat, to mohl podle novely trestního řádu pouze státní zástupce, a tak rozhodl v únoru 2003 o jeho propuštění. Za protiprávní vazbu tehdy Krejčíř vysoudil tučné odškodné. Od 17. září 2003 byl ale ve vazební cele na Pankráci znovu. Tentokrát byl Krejčíř stíhán jako hlavní organizátor celního úniku společnosti M5 a úvěrovému podvodu. Za rok, v září 2004, byl z vazby propuštěn, protože se nepodařilo v rámci přípravného řízení policejní vyšetřování ukončit a podat k soudu obžalobu. Nebylo divu, protože svědci v případu vyšetřování daňových úniků společností M5 a Bena ve výši okolo 3,2 miliardy korun dostali po vraždě klíčového svědka Petra Šebesty na konci září 2003 strach a nechtěli svědčit…

František Josef Řezáč – kněz, pedagog a reformátor vězeňství František Josef Řezáč (1819–1879) působil v polovině 19. století jako duchovní správce v tehdejší Svatováclavské trestnici. Ocenění Řezáčova úsilí o reformu vězeňství ale přišlo až po roce 1990, protože jeho snaha o snížení kriminality prostřednictvím prevence (rodinná, školní a církevní výchova), detence (odborné zacházení s vězni) a postpenitenciární péče (pomoc propuštěným vězňům při zapojení do společnosti) byla v mnohém blízká modernímu pojetí kriminologie. Řezáčovo stěžejní dílo v této oblasti z roku 1852, „Vězeňství v posavádních spůsobech svých. S návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců“, se stalo jedním ze zdrojů inspirace při zpracování nové koncepce českého vězeňství. Řezáč je pohřben na Olšanských hřbitovech a pietní akt u jeho hrobu se tradičně koná v polovině prosince u příležitosti oslav Dne českého vězeňství. Pamětní desku má na zdi kostela sv. Václava.

Zdroje: Digitální knihovna Kramerius, e15, novinky.cz, vscr.cz