Pražské kriminály kdysi a dnes, část 2. Ruzyňská věznice

04. 06. 202312:02
Pražské kriminály kdysi a dnes, část 2. Ruzyňská věznice
foto: Hana Hlušičková/Hlavní vstup do Vazební věznice Praha-Ruzyně na Starém náměstí.

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Z hradčanského paláce do bývalého cukrovaru. I tak by se daly popsat začátky věznice v Ruzyni. „Kárance“ z donucovací pracovny po roce 1948 vystřídali v části areálu vězni Státní bezpečnosti. Tím se ruzyňská věznice nechvalně proslavila. Dnes vazební věznice, jejíž součástí je objekt pro výkon trestu odsouzených žen.

Vedle zemských trestnic, které začaly fungovat od poloviny 19. století poté, co František Josef I. vydal v roce 1852 císařský patent č. 117 o zločinech, přečinech a přestupcích, existovaly také zemské donucovací pracovny, což byly nápravné ústavy, v nichž osoby „práce se štítící“ a stojící na hraně zákona jako žebráci, tuláci a nevěstky byly vedeny k pravidelné práci a spořádanému životu. Pobyt v donucovací pracovně byl zpravidla dodatečným trestním opatřením.

Donucovací pracovna v hradčanském paláci

Palác na nároží Loretánské ulice a ulice U Kasáren na Hradčanech, který Trautmannsdorfové získali v roce 1634, vlastnili do počátku 19. století, kdy jej prodali. Noví majitelé palác s postranními objekty přestavěli na klasicistní činžovní dům. Poslední z nich se zadlužil a zahájil jednání o prodeji paláce eráru za účelem zřízení pražské donucovací pracovny.

České gubernium převzalo Trautmannsdorfský palác v roce 1830 se záměrem zřídit zde donucovací pracovnu. V letech 1831–1833 byl palác pro tyto účely rozsáhle přestavěn. Stavební úpravy se týkaly vnitřních dispozic celého areálu.

Trautmannsdorfský palác v Loretánské ulici před opravou. Foto: Wikimedia Commons / VitVit, CC BY-SA 4.0

Objekt byl rozčleněn na ženskou a mužskou část s celami, školní světnicí (negramotní se zde učili číst a psát), s kancelářemi, dílnami, pracovnami a malou nemocnicí. Ženská část byla umístěna v přestavěném paláci, muži obývali novostavbu. V prolnutí obou částí byla postavena prostá kaple se střešní věžičkou. Součástí areálu byly dva dvory určené k vycházkám. Na zahradě byla postavena budova, jež sloužila jako ubytování pro dozorce.

Donucovací pracovna začala sloužit svému účelu v roce 1833. Postupně zde byla zřizována pracoviště pro tkalce, truhláře, koláře, kováře, klempíře, natěrače, sedláře, obuvníky, krejčí, košíkáře a kartáčníky. Umístění káranci a kárankyně však vykonávali i tradiční vězeňské práce jako draní peří či lepení sáčků. Káranci pracovali také v užitkové zahradě, ti nejspolehlivější dokonce ve venkovních pracovních koloniích na Letné, v Bohnicích a Prosečnici u Sázavy.

Po čtyřech letech provozu donucovací pracovny úřady rozhodly, že nadále bude sloužit pouze ženám. Roku 1854 byla správa ústavu svěřena Kongregaci milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Opětovný návrat mužských káranců si v letech 1866–1872 vynutil poslední velkou adaptaci, kdy kromě jiného vznikly vězeňské cely v suterénu, dodnes zachované.

Po vzniku Československa v roce 1918 se na provozu donucovací pracovny mnoho nezměnilo. Podobně jako předtím byla určena osobám odsouzeným na dobu od šesti měsíců do tří let, pokud bylo důvodem pobytu ochranné opatření, přicházel v úvahu interval jednoho roku až pěti let.

Po celou dobu své existence v Trautmannsdorfském paláci se donucovací pracovna potýkala s nevyhovujícími podmínkami prostorovými i hygienickými. V roce 1919 část areálu obsadila vysokoškolská kolej pro dvě stě padesát studentů, takže donucovací pracovna se musela výrazně uskrovnit. Z dlouhodobého hlediska se jednalo o neudržitelné soužití zcela odlišných komunit, proto bylo v roce 1929 rozhodnuto o přemístění pracovny do areálu zrušeného cukrovaru v Ruzyni. Na výstavbě nového sídla také část káranců pracovala.

Přestavba cukrovaru na donucovací pracovnu

Na místě, kde dnes stojí ruzyňská vazební věznice, byl v 19. století postaven jeden z prvních cukrovarů v Čechách. Po necelých 100 letech provozu byl v roce 1921 zrušen a celý objekt, včetně vily, ve které bydleli majitelé cukrovaru, byl předán Zemskému správnímu výboru. 13. září 1929 předložil zemský výbor zemskému zastupitelstvu pro zemi Českou usnesení schůze, ve kterém navrhl přemístění zemské donucovací pracovny z Hradčan do objektu zrušeného cukrovaru. Definitivní rozhodnutí padlo v roce 1932. Donucovací pracovna z Hradčan přesídlila do Ruzyně, kdy dnem 1. července 1935 zahájila svou činnost.

Původně vypracovaný stavební program vyčíslil úhrnné náklady pro vybudování a vybavení nových objektů v částce 13 100 000 korun, ve skutečnosti byly ale o více než 1 milion vyšší. Z původního cukrovaru se dochoval jen komín, který byl v rámci rekonstrukčních prací přestavěn na vodojem. Osmiboká nádrž s prosklenými okny společně s místem, kde se vodojem nachází, vzbuzují mylný dojem, že se jedná o strážní věž.

Cukrovar pamatuje ohradní zeď i komín přestavěný na vodojem. Foto Hana Hlušičková

V předválečném období měla donucovací pracovna kapacitu cca 200 káranců a zpočátku 18, později 33 dozorců. Úředně vedené záznamy napovídají, že hlavní náplní pobytu káranců zde byla práce na sousedním statku a v dílnách.

Se vznikem protektorátu došlo ke změně postojů ke kárancům a trestancům německého původu, kteří byli do Ruzyně přesouváni z jiných částí Čech, aby tady měli lepší zacházení. Na druhou stranu zde byli v letech 1942–1943 zařazováni do tzv. preventivní vazby osoby, které nacisti považovali za ohrožení spořádané společnosti. Tito „asociálové“, převážně Romové, soustřeďovaní sem z celého území protektorátu, byli potom odtud transportováni do koncentračních táborů v Osvětimi.

Krátce po skončení války byli v ruzyňské věznici internováni váleční zajatci, ale i zločinci a kolaboranti.

Temné období ruzyňské věznice

Po únoru 1948 byli káranci převezeni do zemské donucovací pracovny v Pardubicích a objekt převeden do vlastnictví státu. Tím začalo temné období, které ruzyňskou věznici nechvalně proslavilo.

Ministerstvo vnitra rozhodlo o stavbě nové šestipodlažní budovy (dnes budova A) s kapacitou 400 cel, které byly přizpůsobené požadavkům zvláštního oddělení Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti Praha se speciálním režimem utajení. Dodání vězňů do věznice StB schvaloval velitel nebo vyšší velitel StB. V prostorách budovy A se vězeň pohyboval vždy zásadně v doprovodu osoby příslušné orgánům Státní bezpečnosti.

Z vyšetřovatele obviněným

Mezi nejznámější vězně z tohoto období patří JUDr. Zdeněk Marjanko, který se dostal do ruzyňské věznice po více než ročním vyšetřování. Z blízkého spolupracovníka Prokopa Drtiny a ministerského rady, jenž se zapojil do vyšetřování zpackaného atentátu komunistů na tři demokratické ministry ze září 1947, tzv. Krčmaňskou aféru, se stal obviněný a skončil 21. března 1949 ve vazbě. Byl pravděpodobně podroben surovým vyšetřovacím metodám a 11. května 1949 na zvláštním oddělení StB ruzyňské věznice zemřel. Oficiální zpráva zněla, že spáchal sebevraždu, historikové se však shodují na tom, že byl surově ubit k smrti.

Věznice Státní bezpečnosti

Dne 1. 8. 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon. Z donucovací pracovny se tak stal zvláštní útvar nápravných zařízení a změnil se i název zařízení. A tak se ze Zemské donucovací pracovny stala Věznice velitelství Státní bezpečnosti v Ruzyni, označovaná později krycím názvem Útvar SNB Dub.

V roce 1950 činila kapacita věznice 410 vězňů. Ruzyň si tak získala pověst jednoho z nejvýznamnějších komunistických kriminálů, který sloužil vazbám centrálních vyšetřovacích součástí StB – VI. A a B sektoru velitelství StB a od října 1953 také Správy vyšetřování ministerstva vnitra.

Od roku 1949 zde byla vyslýchána a vězněna za velmi těžkých životních podmínek celá řada vůdčích osobností protikomunistické rezistence i špičky údajných zrádců KSČ.

Začátkem 70. let začal ve věznici fungovat Odbor vyšetřování StB ve vojenské kontrarozvědce.

V 80. letech tu bylo například vězněno několik představitelů disentu, jako byli Václav Havel, Eva Kantůrková, Jiřina Šiklová, Petruška Šustrová a další.

Pohled na věznici ze Starého náměstí. Foto Karel Tichý

Vazební věznice

Věznice od roku 1989 několikrát změnila svůj název a hlavní budovy se dočkaly rekonstrukce. Před změnou vnější diferenciace v roce 2017 byla věznice profilována jako vazební věznice pro výkon vazby obviněných mužů, žen a mladistvých, pro výkon trestu odsouzených mužů s dozorem a ostrahou. Součástí vazební věznice jsou i dva objekty určené pro výkon trestu odsouzených žen v dohledu a v dozoru – objekt Řepy a objekt Velké Přílepy. Po změně vnější diferenciace je Vazební věznice Praha-Ruzyně profilována jako vazební věznice pro výkon vazby obviněných mužů, žen a mladistvých; jako věznice s ostrahou, kdy v samotném objektu vazební věznice je střední a vysoký stupeň zabezpečení, v oddělení výkonu trestu objekt Velké Přílepy také střední a vysoký stupeň zabezpečení a v objektu Řepy nízký a střední stupeň zabezpečení.

V ruzyňských celách v novém tisíciletí různě dlouho pobývali nejen mnohé mediálně známé osobnosti jako Marek Dalík (2016 a 2017, a to po obou nástupech do výkonu trestu), David Rath (2019–2021) a Roman Janoušek (2021–2022), ale třeba i trojnásobný vrah odsouzený na doživotí Pavel Peca (1994–2012).

Dům čtyř světů

Součástí vazební věznice je oddělení pro výkon trestu odsouzených žen v Domově sv. Karla Boromejského v Řepích. Ke vzniku oddělení, jež se datuje k měsíci září 1996, došlo za spolupráce Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského a Vězeňské služby České republiky po završení několikaleté rozsáhlé rekonstrukce budovy domova, která byla kongregaci vrácena v roce 1993. Posláním domova je pečovat o nemocné lidi. Sám sebe domov výstižně prezentuje jako Dům čtyř světů: svět starých a nemocných lidí, svět řeholních sester, svět civilních zaměstnanců a dobrovolníků a svět odsouzených žen. Tím, že domov pečuje o nemocné, vzniká pro tyto ženy zcela nová příležitost pracovat i jako sanitářky a pro tuto práci možnost rekvalifikace v akreditovaném sanitářském kurzu sv. Zdislavy. Osvědčení umožňuje uplatnit se v této nové službě ve zdravotnických nebo sociálních zařízeních po propuštění z výkonu trestu.

Donucovací pracovny

Zařízení typu „donucovací pracovna“ vznikala koncem 18. století v mnoha evropských zemích a v první polovině 19. století už jich bylo i v rakouské monarchii několik, mj. v Praze a v Brně. O umístění osoby do tohoto výchovného zařízení, jehož účelem bylo přimět k pravidelné práci osoby, které pracovat odmítaly nebo podle názoru příslušného státního orgánu nevedly spořádaný život, původně rozhodovaly správní úřady.

Zákonný rámec stanovil až zákon č. 108 z roku 1873 (tzv. protitulácký zákon – Vagabundengesetz). Tím byla zavedena možnost policejního dohledu a případného předání osob do donucovací pracovny, pokud se dopouštěly některých přesně vymezených trestných činů, mezi které patřila i zahálka. V roce 1885 byl přijat zákon č. 90 o donucovacích pracovnách a polepšovacích ústavech, ve kterém byly zásady pro internování v těchto institucích nově upřesněny.

Rakousko-uherský zákon z roku 1885 zůstal v platnosti i v Československu po roce 1918, některá ustanovení byla pouze upřesněna (zákon 102/1929 Sb. o zřízení nucených pracovních kolonií a o změně některých ustanovení trestního práva). Donucovací pracovny v Čechách a na Moravě podléhaly zemským úřadům, které je zakládaly, a ty byly podřízeny ministerstvu vnitra.

I po 2. světové válce počítal s možností umístit odsouzeného do donucovací pracovny např. ještě zákon 15/1947 Sb. o stíhání černého obchodu a podobných pletichách.

Institut donucovacích pracoven zanikl a byl nahrazen jinými formami nápravných zařízení (především pracovními tábory) až v souvislosti s novým trestním zákonem 86/1950 Sb.

Zdroje: mzv.cz, vscr.cz, domovrepy.cz, Wikipedie

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných