Proslulá Bartolomějská. Dříve nechvalně známá praktikami StB, dnes pověstná úspěchy Kriminalistického ústavu

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Úzká, křivolaká, připomínající středověké uličky. Ať do ní vcházíte z horního či dolního konce, možná pocítíte náhle chlad a začne na vás dotírat vlhkost vzlínající ze zdí. Fantazie začne pracovat. Ve stinných koutech zahlédnete koutkem oka vznášející se mozkomory. Snad tu přežívají z dob minulých, kdy sloužili nejprve gestapu a poté Státní bezpečnosti. Tehdy ze zatčených vysávali pocit naděje a přiváděli je k zoufalství. Proto je ulice mnohými lidmi nenáviděná, policisty však důvěrně nazývaná Barťák. Pro některé z nich vytoužená meta, po jejímž dosažení ale někdy přichází hořkost. Ti z pražské kriminálky, kteří odtud krátce po Listopadu odešli na „barák“ v Kongresovce, ale vzpomínají hlavně na ty veselé příhody.

Atmosféra ulice je ovlivněná tím, že domy kopírují původní trasu ulice, která vznikla ve 13. století, kdy se jmenovala Benátská (podle veřejného domu zvaného Benátky), za husitství V Jeruzalémě, potom Horní Konviktská a nakonec od poloviny 18. století Bartolomějská. Téměř v každé z budov, více či méně opravených, sídlí dnes nějaké oddělení policie.

Není to na první pohled zřejmé, ale Bartolomějská se souběžnou ulicí Konviktskou jsou přes vnitrobloky propojené. Z Bartolomějské se lze průchodem přes dvůr dostat do Konviktské 14, v níž ještě nedávno sídlil Odbor vyšetřování VB Praha-město (vzpomínáte si na případ Hepnarová?), a další průchod vede přes dvůr do Konviktské 18, kde bylo oddělení pražské hospodářské kriminálky. Odtud soudruh náčelník major Dojcsan, bývalý politruk, vyjížděl „carevnou“ na důležitá jednání… na Perštýn.

Dům v Konviktské 18 s průchodem do Bartolomějské, kde bývalo oddělení pražské hospodářské kriminálky. 

Jeho totální neschopnost naštěstí vyvažoval vedoucí oddělení major Salač. Přesvědčený komunista, ale jinak super chlap. Odborník, kriminalista a policajt každým coulem. Jedna z památných scének se přihodila už za polistopadového šéfa oddělení Ládi Nikla, za něhož se řešilo rozmáhající se pašování a prodej padělků značkového zboží organizované rozsáhlou skupinou pachatelů. Akce byla spuštěna v okamžiku, kdy byla získána informace, kde dojde k předání peněz. Bylo to tehdy v jednom bytě na sídlišti Černý Most. Kriminalisté s příkazem k domovní prohlídce od prokurátora a se zatykačem na konkrétní osoby obsadili vytipovaný byt a čekali na kurýry s penězi. Ale jaké bylo jejich překvapení, když kromě tří Vietnamců a dvou Čechů do bytu vešel s širokým úsměvem na rtech a slovy „tág su tů“ asi dvoumetrový černoch se dvěma taškami peněz. Byl to syn krále jedné africké země. Při zatýkání došlo k úsměvnému zádrhelu. Jeden z kolegů, vzrůstem zapadající mezi Vietnamce, chytil policejním chvatem jednoho z nich a chtěl mu trochu „ukázat“, jak jsme zlí. Cloumal s ním, ale nějak s ním nedokázal praštit o zem. Po několika marných pokusech, kdy si Láďa Nikl, jak se později přiznal, už myslel, že narazil na mistra v judu, všiml, že Vietnamec má přes rameno kabelu a ta se mu zachytila za kliku u dveří…

Stigmata ulice – c. a k. policie, gestapo i Státní bezpečnost

Vraťme se ale do Bartolomějské. Putování začneme klasicky, vzestupně podle čísel. Masivní budova (331/I) v Bartolomějské 2, kterou tvoří trojkřídlý trakt, má vstupy i z Národní 13 (bývalé Ferdinandovy třídy) a z ulice Karoliny Světlé 2 (bývalé Poštovské). V pozdně klasicistním objektu, který procházel od padesátých let 20. století výraznou přestavbou dispozice, bývalo od poloviny 19. století policejní ředitelství, což připomíná znak s dvouocasým lvem s korunkou v atikovém štítu nad bočním vchodem z ulice Karoliny Světlé. Fasáda křídla zalamujícího se do ulice Bartolomějské je vzhledem ke spádu terénu čtyřpatrová, s masivní bosáží přes dvě spodní podlaží. Dnes je v budově hotel s hlavním vstupem z Národní.

Budova c. a k. policejního ředitelství na rohu Národní a ulice Karoliny Světlé. Foto: Hana Hlušičková

Objekt v Bartolomějské 9a (čp. 293/I), který patří do rozsáhlého areálu konviktu vymezeného na severu Konviktskou, je důležitější z historického než architektonického hlediska. Za protektorátu dům zabavilo gestapo, které v něm zřídilo cely. V roce 1949 byl konvent-útulek zabrán Státní bezpečností, která ho rovněž využívala k věznění zadržených. Jen připomeňme, že ve středověku byl na tomto místě veřejný dům zvaný Benátky, přeměněný za panování Karla IV. Janem Milíčem z Kroměříže na „Jeruzalém“ pro kající se padlé ženy. Po polovině 17. století připadlo městiště jezuitům, kteří zde postavili konvent s kostelem, jenž po zrušení řádu jezuitů přešel do majetku státu. Po polovině 19. století byl pak objekt u kostela sv. Bartoloměje přestavován pro kongregaci šedých sester, jež staraly o nemocné a působily i v nemocnicích; jeptišky se sem po roce 1990 vrátily.

Kriminalistický ústav pomáhá usvědčit pachatele už 64 let

Naproti kostelu sv. Bartoloměje najdeme na adrese Bartolomějská 12 (310/12) areál budov patřících Kriminalistickému ústavu, jenž si k 60. výročí založení v roce 2018 nadělil nový znak s Pallas Athénou. Jako samostatný útvar vznikl Kriminalistický ústav 12. prosince 1958, a je tak jedním z nejstarších, vysoce odborných policejních útvarů s celostátní působností, který se specializuje na výkon kriminalisticko-technické a expertizní činnosti v oborech elektrotechnika, chemie, kriminalistika, písmoznalectví a strojírenství. Takže suma sumárum se zabývá zkoumáním v pěti oborech a 19 odvětvích kriminalistiky. Kriminalisté při své práci využívají množství pomůcek a přístrojů, bohužel ale nemají ve své výbavě lotroskop nebo slídivé kukátko. Nicméně mají různé jiné obdivuhodné vynálezy, které pomohou usvědčit pachatele. Měli tu mj. v přízemí také detektor lži, na němž byl vyslýchán Ludvík Černý, doživotně odsouzený zločinec z kauzy tzv. orlických vražd. Dnes je tento polygraf umístěn v expozici Muzea Policie ČR.

Budovy Kriminalistického ústavu v Bartolomějské 12. Foto: Hana Hlušičková

U Kriminalistického ústavu je třeba zmínit dva z milníků týkající se kriminalistické biologie, a to analýzy DNA. V roce 1992 byl vyškolen v analýze DNA první český policista, pracovník Kriminalistického ústavu Praha RNDr. Jaroslav Brouček, a rok 2002, kdy se na Kriminalistickém ústavu začala systematicky plnit Národní databáze DNA.

Připomeňme si alespoň dvě mediálně zajímavé kauzy, k jejichž vyřešení pracovníci Kriminalistického ústavu svými znaleckými posudky přispěli. První z případů se týká relikviáře sv. Maura, cenné románské památky z počátku 13. století s kosterními ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura, sv. Apolináře a sv. Timoteje. Dekorace relikviáře tvoří soubor dvanácti reliéfů, čtrnácti sošek z pozlaceného stříbra, drahé kameny, polodrahokamy, antické gemy, filigrány a emaily. Jedná se o výjimečnou zlatnickou památku, co do hodnoty srovnatelnou s korunovačními klenoty. Napínavý příběh začal v červnu 1984, kdy byl kontaktován čs. velvyslanec ve Vídni jistým Američanem. Prezentoval mu historku o mimořádně cenné starožitnosti, která byla na českém území ukryta na konci druhé světové války. Požádal o její legální vyzvednutí, aby mohl blíže neznámou památku odkoupit. Zatímco byla vedena zdlouhavá jednání, snažili se pracovníci Federální kriminální ústředny přijít na to, o jakou starožitnost jde. Nebyli si však jistí, co vlastně hledají, ani kde to mají hledat. Díky několika indiciím se kriminalistickému týmu pod vedením Františka Maryšky nakonec podařilo vytipovat, o co by mohlo jít, a stopy je přivedly do areálu zámku a hradu Bečov nad Teplou, který před válkou patřil rodu Beaufort-Spontinů. Začali tedy prohledávat celý areál a 5. listopadu 1985 našli v zásypu pod podlahou hradní kaple relikviář sv. Maura. Jeho vypátrání se považuje za jeden z největších nálezů 20. století v tehdejším Československu. Podařilo se také objasnit cestu relikviáře, jenž byl vyroben na zakázku benediktinů, do Bečova nad Teplou, respektive do vlastnictví rodu Beaufort-Spontinů. Za druhé světové války Beaufortové kolaborovali s nacisty, a proto museli po vydání tzv. Benešových dekretů opustit republiku. Při rychlém odsunu ukryli relikviář pod podlahu hradní kaple, a tak na dalších 40 let nebylo po památce ani vidu ani slechu. Restaurátorské práce poničeného relikviáře mohly začít až v roce 1991, po vyjasnění majetkových a vlastnických vztahů. Po téměř 11 let trvající práci expertů Kriminalistického ústavu, památkářů a restaurátorů mohl být v květnu 2002 relikviář sv. Maura, který byl v roce 1995 prohlášen za národní kulturní památku, v Bečově vystaven.

Druhou kauzou je analýza „zvacích dopisů“. Proč množné číslo? Byly totiž k překvapení mnohých dva, jak se ukázalo v roce 1992. Celou dobu okupace naší země „spřátelenými“ vojsky se spekulovalo o tom, kdo (a zda vůbec) je k nám pozval. Kdo tedy zvací dopisy napsal a podepsal? Odpovědi na tyto otázky přinesl rok 1992, kdy Boris Jelcin poskytl Václavu Havlovi kopii tzv. zvacího dopisu. Za posledními řádky rusky psaného textu bylo dobře čitelných pět podpisů: Alojz Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Oldřich Švestka a Vasil Biľak. Hned od začátku bylo jasné, že k objasnění pravosti dopisu budou muset přispět kriminalisté, neboť například Biľak svůj podpis na „zvacím dopisu“ popřel. V tuto chvíli se obrátili zástupci prokuratury na Kriminalistický ústav, konkrétně na tehdejšího zástupce ředitele Jana Hlaváčka. K nezpochybnitelnému závěru však mohlo vést jen prozkoumání originálu. Jak se dalo čekat, tak ruská strana odmítla třeba i jen zapůjčit originál „zvacího dopisu“, nicméně souhlasila se zkoumáním dokumentu v Moskvě.

Hlavní vstup do nárožní budovy je z ulice Na Perštýně, v bočním vchodu z Bartolomějské sídlí místní oddělení policie.

Dva vyšetřovatelé se třemi experty Kriminalistického ústavu – písmoznalcem, expertem na kriminalistickou fotografii a video dokumentaristou – spolu s prokurátorem tedy odletěli do Moskvy. Vezli si s sebou nejen dostatek srovnávacích vzorků, tedy rukopisů inkriminovaných osob, včetně jejich podpisů, ale i nezbytnou přístrojovou techniku a materiály k expertiznímu zkoumání a dokumentaci. V deskách, které odborníci na místě obdrželi, byl kromě „zvacího dopisu“ ještě jeden dopis psaný česky na psacím stroji a podepsaný Antonínem Kapkem, vedoucím tajemníkem pražské organizace KSČ. Dopisy napsané na papíru formátu A4 byly nadvakrát přeloženy, z čehož lze usuzovat, že byly transportovány v dopisních obálkách formátu A6. Obálky však ke zkoumání předloženy nebyly. Pro zajímavost: list Kapkova osobního dopisu byl vytržen z bloku A4. Z toho lze zase usuzovat, že byl psán ve spěchu někdy v průběhu schůzek na Slovensku na jaře 1968.

Experti svou práci dokumentovali fotograficky i na videozáznam – v dokumentu uloženém v archivu Kriminalistického ústavu je tak zachycena unikátní sekvence hodnocení závěrů písmoznalců. Zachycení dokumentace na kameru měl na starosti Milan Cikán. Právě on se již dříve podílel na vypracování metodiky využívání videotechniky v kriminalistické praxi. Z porovnání podpisů pod oběma „zvacími dopisy“ se vzorky písemností dovezenými z Prahy naprosto jednoznačně vyplynulo, že podpisy všech signatářů jsou pravé a že listiny jsou původní. Znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky v trestní věci proti obviněnému Vasilu Biľakovi byl vypracovaný už v laboratořích Kriminalistického ústavu. Jednoznačně potvrdil pravost podpisů pětice tehdejších politických osobností pod „zvacími dopisy“. Tedy i Vasila Biľaka. Ani jeden z pětice normalizačních politiků však nestanul za zradu před soudem.

A zlatá dvacátá nakonec
Majestátní budova na nároží dvou ulic – Bartolomějské a Na Perštýně – má vstupy jednak z Bartolomějské 14, jednak z ulice Na Perštýně 11. Původně kancelářský, spolkový a obytný dům (čp. 347/I), postavený podle projektu architekta kotěrovské generace Aloise Dryáka v letech 1920–22 v kubistickém stylu, patří policii od roku 1948, kdy ho zabavila a stavebně pro své účely upravila Veřejná bezpečnost. V interiéru se nicméně ještě sporadicky zachovaly původní detaily. I z vnějšku dům, hlavně z ulice Na Perštýně, upomíná na dvacátá léta – na kubisticky tvarovaných pilířích hlavního vchodu je uložen podstavec pro čtyři sedící kamenné figury od neznámého sochaře. Od něho jsou patrně i figurální reliéfy v klenácích oken prvního patra a další sochařská výzdoba s motivy pracujících lidí.

A že jsme vynechali budovy policie v Bartolomějské 4 čili slavnou „Čtyřku“ (i s gotickou obrannou věží v jejím areálu, se zmínkou o té druhé, která je v zadním traktu za domy číslo 10 a 12) a také v Bartolomějské 5 a 7? Bez obav. Podrobněji se jim budeme věnovat ve druhém a čtvrtém březnovém pokračování cyklu.

Kriminalistická genetika – analýza DNA Mnoho oborů kriminalistiky se zabývá nalézáním, zajišťováním a zkoumáním stop, které jsou spojeny s trestnou činností. Kriminalistická biologie se zabývá zkoumáním biologických stop lidského, zvířecího nebo rostlinného původu.  Při objasňování trestné činnosti je nutné identifikovat objekt, který příslušnou biologickou stopu vytvořil. Prostředkem identifikace osob mohou být otisky prstů, otisky celých rukou, chodidel i ušních boltců. Jsou u každé osoby jedinečné a mohou být použity k individuální identifikace osob, protože žádní dva lidé, ani jednovaječná dvojčata, nemají stejnou kresbu papilárních linií. Podobnou vlastnost jako otisky prstů má i genetická informace zakódovaná v DNA (kyselině dezoxyribonukleové). Genetická informace je předávána z rodičů na potomstvo a jejím zkoumáním se zabývá molekulární biologie, v oblasti forenzních věd kriminalistická genetika. Neexistují dva biologičtí jedinci (osoby, zvířata nebo rostliny), kteří by měli naprosto stejnou strukturu DNA. Milníky kriminalistické genetiky: Konec 19. století: Gregor Johann Mendel popsal modely dědičnosti u rostliny hrachu (Mendelovy zákony dědičnosti). Rok 1901: podařilo se rozlišit lidskou a zvířecí krev. Rok 1906: poprvé bylo použito slovo genetika pro obor, který studuje zákonitosti přenosu vlastností z rodičů na jejich potomky. Rok 1907: objeven základní systém krevních skupinových vlastností AB0. Rok 1953: v časopise Nature publikoval James D. Watson a Francis Crick trojrozměrný model struktury DNA. Rok 1986: první úspěšné využití genetiky při objasnění dvou brutálních sexuálních vražd dívek ve Velké Británii, usvědčení pachatele a očištění podezřelého, mentálně zaostalého mladíka. Rok 1944: v Anglii byl přijat zvláštní zákon, který umožnil založení a fungování první národní databáze DNA. Rok 1990: první využití analýzy DNA v kriminalistice na území České republiky při objasnění sexuálně motivované vraždy studentky. Pachatel Milan Lubas, jenž měl stejnou krevní skupinu jako oběť, byl usvědčen na základě analýzy DNA, kterou provedl vedoucí katedry genetiky a molekulární chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, doc. Vladimír Ferák. Rok 2002: na Kriminalistickém ústavu začátek systematického plnění Národní databáze DNA. Rok 2003: poprvé byl pachatel pokusu o znásilnění na základě analýzy DNA usvědčen z dalších dvou dokonaných případů znásilnění.