Proslulá „Perlovka“ se šlapkami, to už je minulost. Aneb nejstarší řemeslo s cejchem hanby

foto: Hana Hlušičková/Rohový dům Perlové ulice s mariánským reliéfem a deskou padlým ženám.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Centrem veřejné prostituce v Praze bývala „Perlovka“. Než se k ní však dostaneme, poodhrňme trochu závoj historie a vydejme se po stopách prodejných žen do minulosti. Zatímco mezopotámské kněžky byly v chrámech uctívány a řecké hetéry či římské metresy i kurtizány se pohybovaly ve společnosti po boku bohatých mužů a užívaly si luxusu, středověké nevěstky a smilnice, které si svým tělem vydělávaly ve městech na holé živobytí, umíraly v bídě a často jako oběti brutálních zločinů. A kde jsou na této stupnici dnešní prodejné ženy?

Prostituce je stará jako lidstvo samo a zažívala během čtyř tisíc let své existence vzestupy i pády, ale byla vždy a všude přítomná. Každá historická doba zaujímala k prodejným ženám jiný postoj – od vážené činnosti podporované státem, přes aktivitu státem striktně upravovanou, až po součást organizovaného zločinu, na kterou stát nemá přímý vliv. Než se ohlédneme do historie, pojďme se podívat, jak na tom byla (a je) Praha a její „lehké ženy“.

Perlovka jako nejznámější zóna šlapek

Kde je poptávka, tam je nabídka. V dobách své největší slávy byla ulice Perlová, která tvoří spojnici mezi Uhelným trhem a Jungmannovým náměstím, rozdělena na čtyři zóny. „Nejdřív byly holky do aut, pak kluci a holky dohromady, potom holky na privát, a nakonec ty nejlevnější šlapky,“ vzpomíná bývalý bezdomovec, který dnes provází zájemce po temných zákoutích Prahy, a pokračuje: „Spoustu holek tady umlátili klienti, pasáci i kolegové ze žárlivosti.“

Pověstná „Perlovka“ směrem od Uhelného trhu, v popředí dům s deskou padlým ženám. Foto Karel Tichý

Pro práci lehkých holek z Perlovky pak byla hřebíčkem do rakve v roce 2008 městská vyhláška, která pouliční prostituci zcela zakázala. V roce 2010 jako vzpomínka na minulost této ulice se objevila na zdi rohového domu Perlová 2 pod reliéfem Madony s jezulátkem deska „Padlým ženám“ s chybějící částí nápisu „Čest jejich p....“. Často se u desky objeví květiny nebo věnec. Pouliční šlapky se samozřejmě vyskytovaly i v širším okolí Perlovky, tedy i na Václavském náměstí, kde je pak pasáci kasírovali v automatu Koruna blahé paměti.

Detail desky věnované padlým ženám v „Perlovce“. Foto Karel Tichý

Časté policejní razie kazily děvám kšefty

Muži zákona se nehonili za šlapkami po ulicích, raději lovili v teple, a to v různých nočních podnicích v okolí Staroměstského náměstí, které byly otevřené až do rána. Vyhlášeným podnikem byla vinárna Narcis v ulici Melantrichova 504/5. Dejme slovo pamětníkovi, tehdy mladému policistovi, který v rámci „řízené praxe“ byl na začátku 80. let vysílán na výpomoc do hlídek Pohotovostní motorizované jednotky: „V noci se pak prováděly i preventivní kontroly v místech, která byla označena z hlediska bezpečnosti občanů za riziková a problematická. A mezi takováto místa patřily samozřejmě i noční podniky. A starší kolegové měli v oblibě i taková místa, jako byla tehdejší vinárna Narcis v Melantrichově ulici, což je coby kamenem dohodil od Václaváku, ale třeba i Perlovky.

Pohled do ulice Perlová od Jungmannova náměstí. Foto Karel Tichý

Jestli si dobře vzpomínám, tak se tomuto oblíbenému nočnímu podniku říkalo i U Šmelhausů. Svou historií a legendami mohl zapadat snad až do staré Prahy kriminálního rady Vacátka. A tomu téměř odpovídala i legendární postava, kterou by bylo možno nazvat snad i inventářem, jistá vysloužilá prostitutka, snad bývalá barová tanečnice, přezdívaná Hraběnka. No a velice oblíbeným špásem starších a již znalých kolegů bylo vůči elévům to, že se tak někdy kolem půlnoci a déle jela udělat kontrola osob, které se v podniku zdržovaly. A takto jsem byl tehdy zneužit i já. K akci mě vybídli slovy: ‚Hele, mladej, běž zkontrolovat támhle tu bábu na báru!‘ V modrém dýmu jsem u baru rozeznal ženu s postavičkou jako proutek, v úzkých černých šatech s výstřihem do půli zad, s dlouhými blond vlasy. Šok nastal v okamžiku, kdy jsem ji požádal, většinou slovy ‚Slečno, prosím, váš občanský průkaz‘, a ona se otočila. Jako nezkušený policajt jsem strnul v němém úžasu a zíral do tváře asi 80tileté osoby, která mě ještě ke všemu obdařila širokým úsměvem bezzubých úst...! No a pak ještě většinou následoval krátký hovor ve stylu známé scénky z filmu Rozpuštěný a vypuštěný: ‚Hledej, šmudlo!‘“

Současnost: od privátu po obchod s bílým masem

V Čechách je aktuálně provozováno několik forem prostituce podle prostředí, ve kterém jsou nabízeny sexuální služby. Prostituce privátní je určena pro relativně malou a relativně stálou klientelu a odehrává se v soukromých a luxusně zařízených bytech. Na hotelové prostituci a zahraniční klientele profitují nejen prostitutky, ale i taxikáři, recepční a další hotelový personál. Bytová prostituce bývá spojována s poskytováním hromadného sexu, majetkovou trestnou činností i vysokým rizikem zdravotním. Barová prostituce je provozována v sex barech, masážních nebo erotických salonech a jde ruku v ruce s organizovaným zločinem – obchodem s bílým masem. Samostatnými kategoriemi jsou vysoce latentní homosexuální a dětská prostituce. Nejproblémovější formou prostituce je pouliční a silniční prostituce spojená s vysokým rizikem přenosu pohlavních chorob a vysokým rizikem kriminálním.

Melantrichova směrem od Havelské ulice, po levé straně dům č. 5, dnes hotel Melantrich. Foto Karel Tichý

Od Mezopotámie přes Řecko po Řím

Zpočátku byla volná láska považována za posvátnou a přirozenou. Sex byl často vnímán jako způsob spojení s božstvem, byly uctívány bohyně přírody a plodnosti. V Babylónu, největším městě světa druhého tisíciletí před n. l., byla provozována chrámová či posvátná prostituce v chrámech bohyně Ištar. Tato bohyně lásky, války, spravedlnosti a sexu byla bohyní zvláštní, rebelskou, představovala ženu, jejíž sexualitu nekontroluje patriarchální rodina. Aby se bohyně nehněvala, musela mít každá žena pohlavní styk s cizím mužem. Alespoň jednou za život musela žena odejít do chrámu jako ‚svatá prostitutka‘. Tam čekala tak dlouho, než nějaký cizí muž jí do klína hodí peníze a vyzve ve jménu bohyně lásky k pohlavnímu styku. Kněží bedlivě střežili, aby ženy odešly z chrámu až po splnění své svaté povinnosti, a tak ty méně pohledné čekaly na výzvu muže i několik let.

Ve starověkém Řecku, které se stalo předvojem lidského pokroku, byla kultivována i prostituce. Antika je považována za zlatý věk prostituce. Prostitutky byly rozděleny do několika typů, ty nejvýše postavené, hetéry, byly vzdělávány v tanci a ve hře na hudební nástroje. Hetéry bychom našli jednak v domech kuplířek, jednak mohly své řemeslo provozovat samostatně. Měly tak na svou dobu nebývalou míru emancipace. Byly najímány boháči, aby hosty obveselovaly při hostinách hrou na hudební nástroje nebo s nimi promlouvaly o literatuře, poezii i politice a filozofii. V této roli připomínaly japonské gejši. Cizoložství Řekové absolutně netolerovali. Ženu považovali za svůj majetek. Nevěrnou ženu oklamaný manžel utopil a záletníkovi uřízl penis i s varlaty, vypíchl mu oči, nebo ho rovnou zabil.  

Řekové i Římani vyznávali tzv. anální kult, protože za nejerotičtější a nejkrásnější část těla považovali zadek. Prodávaly se nejen ženy, ale i chlapci a bez ohledu na pohlaví bylo krásně tvarované pozadí ideálem krásy. O chlapce byl větší zájem, zákazníka také vyšlo potěšení s ním výrazně dráž. Homosexuální styk byl považován za pravou lásku, intelektuální partnerství a přinášel intenzivnější sexuální potěšení.

Činnost prostitutek i prostitutů byla všeobecně uznávaná, protože výrazně přispívali do státní pokladny, ale jejich vážnost začala postupem času upadat. Jejich povolání začalo být považováno za něco potupného. Prostitutky se musely odlišit od počestných žen svým oblečením, na blond obarvenými vlasy (aby připomínaly plavovlasé slovanské otrokyně), zlatým zvonečkem na klobouku, žlutým šátkem. Žlutá barva ale neznamenala barvu slunce, ale barvu síry, atribut ďábla.

Jak pravil středověký scholastik: Je to nutné zlo

Středověk a křesťanství přinesly ve vztahu k prostituci výraznou změnu. Po vzoru starého Říma se začala prostituce šířit do celé Evropy. V některých zemích jí byl ponechán volný průběh, jinde byla přísně postihována, dokonce i trestem smrti. Navzdory předpisům, které určovaly polohu nevěstinců na periferii, byly budovány přímo v centrech měst. Ulice lásky existovaly snad ve všech středověkých městech, speciálními čtvrtěmi se chlubila Paříž, Benátky i Neapol. Na mužskou prostituci se však začalo pohlížet hůře než na ženskou. První křesťanský císař Theodosius I. zakázal mužskou prostituci a její provozování bylo trestáno smrtí upálením.

Křesťanství sice vyzývalo k cudnosti, odříkání a pohlavní zdrženlivosti a nemanželský sex (smilstvo) pranýřovala církev po celý středověk, ale o prostituci mlčela. Kněží nuceně žijící v celibátu byli vedle vojáků nejvěrnějšími zákazníky nevěstinců. Například v době konání církevního koncilu v Kostnici na počátku 15. století se sice hovořilo o mravním úpadku papežství, ale mělo se spíše poukázat na morální úpadek církevních činitelů. Vždyť zásluhou svolaného koncilu se v Kostnici shromáždil také nezvykle vysoký počet prostitutek, jejichž služby hojně využívali duchovní, učenci a církevní hodnostáři všeho druhu.   

V 17. a 18. století speciálně vyškolené prostitutky, luxus a velkolepost zařízení měl vrátit hostům důvěru k prostituci, která se postupně prosadila jako nejoblíbenější oblast zábavního průmyslu. Luxusní nevěstky se stávaly společnicemi a múzami vlivných mužů. Termín hetéra se změnil na metresa či kurtizána. Obvykle se nejednalo o nevěstky v pravém smyslu slova, ale spíše o vydržované milenky mocných mužů, které měly často i velkou moc. Typickou představitelkou je markýza de Pompadour, milenka francouzského krále Ludvíka XV.     

Od tereziánských reforem po mravnostní politiku samostatného státu

Velkou odpůrkyní prostituce byla Marie Terezie. Vytvořila celý aparát strážců zákona, vydala nařízení a mravnostní zákony, jejichž nedodržování bylo trestáno stříháním vlasů či nucenými pracemi. Několik prostitutek bylo dokonce popraveno. Když se v 19. století vytvořila silná vrstva zámožných kapitalistů, zbohatlíci z jejich řad preferovali podniky, kde si mohli vybírat z velkého počtu dívek. Dívky byly vystavené nahé a měly pevnou cenu.

V období světových válek začala éra zániku nevěstinců. Přednost měly hodinové hotely nebo pojízdné polní nevěstince, které zajížděly do měst, kde sídlily vojenské posádky. Vojáci měli dovoleno se stýkat se ženami, byli ale varováni před pohlavními chorobami a vyšší důstojníci také před „polštářovými hovory“, při kterých mohli prozradit vojenské tajemství. Novinkou doby se stalo využívání prostitutek jako tajných policejních informátorek nasazených na důstojníky. Typickou představitelkou je Margaretha Geertruida Zellová (Mata Hari), nizozemská orientální tanečnice, kurtizána a milenka mnoha prominentů, která spolupracovala za první světové války s německou i francouzskou rozvědkou. Svou naivitu a lehkovážnost zaplatila životem, byla popravena Francouzi v říjnu 1917.  

Praha měla za Rakouska-Uherska kolem 220 tisíc obyvatel a kolem dvou tisíc nevěstinců, které musely mít na svou živnost koncesi, podmínky provozování byly pod kontrolou finančních úřadů, hygieny i policie. Prostitutky, které odváděly daně, musely mít povinnou registraci a zdravotní knížky, kam se zaznamenávaly pravidelné prohlídky lékařem i výsledky testů na přenosné pohlavní choroby. V roce 1922 byly nevěstince uzavřeny.

Na téma prostitutky a jejich zákazníci jako pachatelé a oběti se soustředíme příště