foto: PrahaIN.cz/Obrázek Moskvy
KAUZA: Solncevská mafie neboli Solncevskaja Bratva, luhanská brigáda, Rusové, Ukrajinci, Gruzínci, Dagestánci. Albánci. Ti všichni patřili do perimetru českých kriminalistů jak v devadesátých, tak i pozdějších letech.
PrahaIN.cz měla možnost vyzpovídat tehdejšího zástupce útvaru, který s nimi dlouhodobě přicházel do styku. „Po roce 2000 se už všechno měnilo, už nešlo jenom o ty anabolické bestie, ale o bílé límečky,“ poznamenal pro naši redakci bývalý detektiv.
Jako první nás upozornil na strukturu. Byla podle něj vždy velmi pevná a na jejím vrcholu stál vor v zakoně, tedy jakýsi šéf ruské nebo ruskojazyčné mafie. „Třeba v Česku byl svého času vorem v zakoně muž jménem Andranik Soghoyan. To byla nejvyšší autorita u nás, jehož jménem se ohánělo dost lidí. Jenomže ten pravý vor v zakoně v tom čase sídlil v Gruzii, tomu se Soghoyan zpovídal. Takže to jen pro upřesnění,“ řekl nám.
Stejně tak se vyjádřil k pověstným tetováním, podle nichž se zástupci mafií odlišovali. Ať už šlo o známé hvězdy, pravoslavné chrámy s různými počty kopulí nebo o typické vojenské hodnosti přes ramena. „To se respektovalo absolutně a jejich majitelé na ně byli hrdí, protože tím ukazovali, co všechno v jejich světě dokázali. Neumím si představit, že by si to někdo nechal vytetovat jen tak, to by mezi nimi nepřežil,“ vysvětluje.
Práce našeho zdroje spočívala nejen v odhalování aktivit kriminálních skupin, ale také v identifikaci jednotlivých osob. „Je jedno, jestli mluvím o Ukrajincích, Albáncích nebo Rusech. Vždy měli pevně danou strukturu,“ podotýká. Tento systém spočíval v systému vojáků na nejnižších pozicích, středním vedení, které jim rozkazovalo a potom sortě několika vyvolených. Ti veleli všemu.
„Ti nejníž, to byli opravdu bastardové. Jim se řeklo jméno, aby mu udělali problémy a to stačilo. Člověka zmlátili, zničili mu podnik, zapálili auto, vyhrožovali mu,“ vypráví bývalý zástupce ÚOOZ. V devadesáti procentech případů se prý jednalo o násilí uvnitř vlastní komunity. „Po roce 2000 už byla pevně rozdělená celá země. Kam směli Albánci, kde vydírali Ukrajinci, kam směli Rusové. Oni ti nahoře nebyli blbí. Věděli, že čím větší škodu způsobí, tím víc tam bude policajtů, a tím hůř se jim bude pracovat. Pak už většinou stačilo, aby na místo poslali ty blby z posilovny a platili jim všichni,“ uvádí s tím, že nejdůležitějším obsahem tohoto druhu podnikání bylo vydírání.
Platili všichni, vzdoroval jen málokdo.
„Jeden třeba ano, toho si pamatuju. Tak mu za večer vymlátili podnik se škodou 700 tisíc a pak mu vzkázali, že kdyby platil 150.000, jak měl, nikdy by se to nestalo. Ještě mu trochu poničili fasádu, jestli si rozumíme… bylo to odporné. Pak už poslechnul a platil vždy a včas,“ konstatuje dále. Jak to s tímto mužem dopadlo, ovšem neví. Dotyčný nikdy nic neohlásil.
Vydírání a vyhrožování prý bylo časté, nepříjemné, kruté a netýkalo se pouze jednotlivých podnikatelů, ale i jejich rodin. Často totiž zůstávaly v postsovětských státech. Šlo tedy o jakousi jejich Achillovu patu.
Počty zástupců členů mafie se lišily, ale třeba Rusů zde mělo být několik stovek. „Nahoře stál jeden, pod ním armáda. Vypalovali, vydírali, řešili zbraně, drogy, ženské. Policie jim ale neustále šlapala na paty, takže řada z nich radši zmizela a už se tu neukázala,“ uzavírá první část svých vzpomínek.
V druhé se zaměříme na jednotlivá města. Nebyla to totiž pouze Praha či Karlovy Vary, kde mafie působily.