Rusové mi chtěli zlikvidovat rodinu, přiznal důstojník Ochranné služby

ROZHOVOR: Během téměř čtyřicetileté služby zažil elitní policista situace, které se vymykají všem představám. Zblízka poznal absolutní dno společnosti. Zatýkal zloděje i nebezpečné extrémisty. Podílel se na ochraně prezidentů USA i vysokých ústavních činitelů. Od nového roku odchází do civilu. „Těším se na jednoduchý a klidný život. Budu natírat plot a starat se o zahradu,“ říká plukovník Jiří Kopečný, styčný důstojník Ochranné služby Policie ČR.

Jste ve službě už skoro 40 let, kdysi jste prý začínal jako řadový policista?

Ano, na místním oddělení na Vinohradech. Po několika letech jsem pak pracoval jako zpracovatel. Měl jsem na starost jistou administrativu, přestupky a podobně. Pak jsem přešel ke kriminálce a začal jsem pracovat na odboru pro boj s organizovaným zločinem v Praze. Po šestnácti letech jsem odešel jako zástupce vedoucího odboru poté, co tato pozice byla zrušena. Pracoval jsem pak krátce u cizinecké policie. Odtud jsem přešel na Ministerstvo vnitra a tady jsem působil jako poradce pro extremismus. Následně jsem začal pracovat v Ochranné službě Policie ČR a pracuji tady doposud jako styčný důstojník pro boj s extremismem a terorismem. Naší činností je ochrana ústavních činitelů a objektů. To znamená, že kromě osob také chráníme Úřad vlády a další vládní budovy, Parlament, tedy Senát a Poslaneckou sněmovnu, velvyslanectví cizích států, budovy Ministerstva vnitra a podobně.

Jaká je náplň vaší současné práce?

Zajišťuji zpravodajskou podporu našeho úřadu. Mám na starosti zjišťování rizikových informací, které se vztahují k chráněným osobám nebo k chráněnému objektu. Oficiálně se moje funkce nazývá styčný důstojník pro boj s terorismem a extremismem. 

Mnoho lidí má o práci příslušníků Ochranné služby poněkud romantické a zkreslené představy. Nedávný incident na Slovensku, kdy byl postřelen slovenský premiér Robert Fico, ale připomněl, že se jedná o velmi rizikové a nebezpečné povolání. Jak vy osobně vnímáte tuto profesi?

Každá policejní práce má svoje důležité místo a je svým způsobem zajímavá, ale samozřejmě i přiměřeně nebezpečná. Každý příslušník si také vybírá práci podle své povahy a zaměření. Někdo raději dělá v administrativě, jiný běhá po chodníku a dělá takzvaný výkon. Jsou také různá specializovaná pracoviště. Ochranná služba zahrnuje celý komplex jednotlivých profesí a jedna bez druhé nemůže existovat. Slavný film Osobní strážce s Kevinem Costnerem dává na naši profesi poněkud jiný a zkreslený náhled. Samozřejmě do jisté míry ovlivnil pohled lidí na naši práci. Profese osobního ochránce je po všech stránkách velmi náročná. Na této pozici jsem ale nikdy nepracoval.

Jaká kritéria musí splňovat člověk, který se uchází o místo v Ochranné službě?

Každý uchazeč musí projít specifickým výběrovým řízením v několika kolech. Od psychologického vyšetření až po fyzické testy. Člověk, který u nás chce pracovat, musí mít i jisté předpoklady pro tuto profesi. Služba příslušníků Ochranné služby je velmi náročná, proto je také poměrně těžké se na náš útvar dostat. Jeden se základních předpokladů je, že se příslušník Ochranné služby, zejména na specializovaných úsecích, neustále udržuje ve vynikající fyzické a psychické kondici. Samozřejmě musí absolvovat speciální výcvik, který například zahrnuje taktiku postupu, bojová umění, sport a podobně. To je bezpodmínečně nutné, protože jde o práci, která je po všech stránkách velmi namáhavá. Psychicky, fyzicky i časově.

Žijeme v moderní době. Co všechno musí příslušník Ochranné služby ovládat kromě sebeobrany, střelby a podobně?

Když jsem v devadesátých letech pracoval na „extrému“, tak jsme s neonacisty nebo anarchisty „bojovali“ na chodnících. Dneska s nimi naši „kluci a holky“, nadneseně řečeno o kolezích ze SKPV, válčí zejména ve virtuálním prostředí, například na sociálních sítích. Doba jde překotně dopředu. Ze všech stran se valí obrovské kvantum dat, která jsou náročná na zpracování, informace se sypou doslova ze všech stran a je těžké se jimi prokousat. Pořád se musíme učit.

Nedávno jsme se potkali na akci ve Werichově vile, kde bylo přítomno několik vysokých ústavních činitelů a zajišťovali jste tam jejich bezpečnost. Co vlastně předchází tomu, než usoudíte, že chráněné osoby budou v tom kterém objektu v bezpečí?

Výjimkou jsou objekty, které jsou čtyřiadvacet hodin nepřetržitě pod kontrolou. Například Parlament nebo Úřad vlády. Tam není vstup chráněných osob nijak omezen, protože se jedná o bezpečnou zónu. Samozřejmě, pokud chráněná osoba přichází do míst, která pod tento režim nespadají, musíme provést rekognoskaci. Prostor se musí dokonale prohlédnout, abychom věděli, kde a jak se pohybovat. Existují také některé specifické požadavky. Dám příklad. Víme, že s chráněnou osobou pojedeme výtahem, potřebujeme proto od majitele objektu vidět revizní zprávu od výtahu a provést kontrolu, zda je funkční. Pokud přijede chráněná osoba se svým osobním ochráncem, tak se na místě provádějí odpovídající opatření. Vnitřní perimetr se zajistí našimi policisty a stejně tak vnější perimetr. Spolupracujeme také s místními policisty, kteří mají dobrou místní a osobní znalost. Specifická opatření jsou zavedena například v případech zahraniční návštěvy. Pokud je vnímána jako nositel potenciálního rizika, tak jsou všechna opatření samozřejmě adekvátně přiostřena, aby například nemohlo dojít k ohrožení radioaktivními materiály, kontrolujeme také podávanou stravu, nápoje a podobně. Je to složité. Tato opatření platila pokaždé, když v Česku dvakrát pobýval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Obou akcí jsem se zúčastnil.

Mezi nejohroženější osoby na světě patří prezident USA nebo představitelé státu Izrael.

Ano. To jsou opravdu lidé, u kterých klademe větší důraz na všechna opatření.

Včetně pověstných odstřelovačů?

Jistě. Nasazujeme odstřelovače, kteří by v případě výskytu rizikového faktoru byli schopni na dálku eliminovat nebezpečí.

Zažil jste při výkonu služby situace, kdy jste chráněnou osobu museli předčasně odvést z chráněného prostoru?

Několikrát se nám stalo, že když se chráněná osoba účastnila některých akcí uvnitř budov, tak na místě byli přítomni političtí odpůrci z řad propalestinských aktivistů. Nemohu říct, že by chystali fyzický útok na chráněnou osobu, ale daly se očekávat provokace. Několikrát jsme proto museli s chráněnou osobou odcházet jiným východem, než bylo obvyklé. Nedošlo by asi k jejímu ohrožení, ale nechtěli jsme riskovat přímý fyzický kontakt chráněné osoby se zmíněnými odpůrci.

O vašem zaměstnání se říká, že patří k profesím, kdy nevíte, zda se večer vrátíte domů. S kolegy žijete v permanentním ohrožení. Jak se vy a vaši kolegové vyrovnáváte s touto skutečností?

Vnímám to jako součást práce, kterou dělám už téměř čtyřicet let a zažil jsem už různé situace. I okamžik, když nám zastřelili kolegu. V únoru 2004 jsme zatkli na letišti v Ruzyni čelního představitele ruské neonacistické scény. Šlo o D. J. z Moskvy, frontmana smutně proslulé neonacistické kapely Kolovrat. Mezi ruskými neonacisty vyvolalo jeho zatčení obrovskou vlnu nenávisti. Dostali jsme pak signály o tom, že začali shánět finanční prostředky a chtěli zaplatit moji fyzickou likvidaci i mojí rodiny. Bylo to tehdy velmi nepříjemné. Museli jsme s manželkou přijmout jistá opatření. Naše děti byly malé a celé to trvalo poměrně dlouho. Tehdy jsem to ale vnímal tak, že nejde o mě. Pracuji ve své profesi s vědomím, že jde o rizikové povolání. I na dřevorubce může spadnout strom, na horníka zával. Velmi negativně jsem ale vnímal ohrožení mojí rodiny. Nicméně, naše práce je jako každá jiná profese.

Jak dlouho trvala tato situace?

Několik měsíců.

Dostáváte a disponujete obrovským množstvím informací i utajeného charakteru. Spíte dobře?

(Smích) Spávám relativně dobře. Jsem si ale samozřejmě vědom toho, že vím množství věcí, které nemá k dispozici ani běžný policista, natož normální občan. Naši protivníci na informačním poli mě asi mohou vnímat jako osobu, která je nositelem určitých zajímavých „věcí“. Skutečnost je ale taková, že všechny informace neuvěřitelně rychle stárnou. Informace, která je třeba dvě minuty platná, může být za další tři minuty už úplně o ničem.

Jak by jste hodnotil incident na Slovensku, při němž byl postřelen premiér Fico? Dalo se atentátu zabránit?

Nechci to moc posuzovat. Jisté záběry se objevily v televizi, ale není na nich všechno zřetelné. Především nezachycuje činnost, která incidentu předcházela. My nevíme, zda slovenští příslušníci udělali správně rekognoskaci, zda dostatečně prověřili lidi, kteří přišli na setkání s premiérem a podobně. Politik šel k lidem na takzvaný kontakt a to my vždycky nedoporučujeme. Nicméně, politici nás stejně neposlechnou, pokud nechtějí. A pokud jdou na kontakt, tak jde pro nás o nejrizikovější situaci. Hodnotit okolnosti atentátu na pana Fica nechci. Jak už jsem řekl, nemám k dispozici dostatek relevantních informací. Proto by to nebylo férové ke slovenským kolegům.

Předpokládám, že jste viděl záběry z atentátu během kampaně Donalda Trumpa.

Samozřejmě. K pokusu zavraždit Donalda Trumpa mohu konstatovat, že tam bylo všechno špatně. 150 metrů od tehdy bývalého prezidenta, který je chráněný jako jeden z nejvíce ohrožených lidí na světě, se nemůže objevit na střeše chlap s puškou, který tam vylezl po žebříku. V bezpečnostním prostoru měl stát policista. Měl zaregistrovat, že do blízkosti mítinku přijel a leze na střechu člověk s pouzdrem v ruce. Byla to fatální chyba.

Zažil jste při výkonu služby situace, na které budete častěji vzpomínat?

Zajímavé bylo, když byl v Česku ruský exprezident Medveděv. Rusové se chovali poněkud nestandardně. K tomu byl na místě důstojník s pověstným atomovým kufříkem přikovaným k ruce. Ten měl také svého osobního ochránce.

Sloužil jste i při státní návštěvě prezidentů USA Billa Clintona a Baracka Obamy. Jaké byly vaše zkušenosti s americkou ochrankou?

Velmi dobré. Američani jsou zase někde jinde. Jsou to profesionálové po všech stránkách. V jejich opancéřované koloně je i pověstný „jeep” s těžkým kulometem na korbě. Když jsme zajišťovali návštěvu exprezidenta Billa Clintona, který hrál ve Viole na saxofon, tak jsem se seznámil i s jejich odstřelovači. Američané nám důvěřovali. Ochranu prezidenta si ale zajistili vlastní.

V roce 2007 jsem vás potkal na Starém Městě při provokaci neonacistů na výročí Křišťálové noci. Tam byla poměrně vyhrocená atmosféra.

Ano. Byla to tehdy jedna z mých posledních akcí tohoto typu, protože jsem zrovna na extrému končil. Vzpomínám dodnes na okamžik, kdy u právnické fakulty začal z plynové pistole do lidí střílet neonacista Petr Kalinovský z Národního odporu. Ten den jsem ho shodou okolností asi dvakrát zahlédl z auta, ale nechal jsem ho být. Měl jsem tady na návštěvě slovenskou policejní delegaci a musel se jí věnovat. Kdybych tehdy Kalinovského zkontroloval, tak bych o té zbrani věděl a nemuselo se to stát. Velkou skupinu neonacistů jsme tehdy zadrželi v Karlíně. Do Starého Města se nedostali, protože si spletli cestu. Bylo jich asi tři sta. Když jsme je prohledali, tak to vypadalo, že vykradli železářství. Měli u sebe řetězy, sekery, tyče, boxery, nože. Dodnes nechápu, kde se v těchto lidech bere ta až neuvěřitelně zuřivá nenávist.

Jak hodnotíte současnou atmosféru ve společnosti?

Dnes podobnou zášť můžeme vidět vůči politikům. Před několika lety příslušníci v Poslanecké sněmovně zadrželi muže, který měl u sebe dva nože a obušek a chtěl zaútočit na poslance. Byl to chlap jako hora, začal se rvát s policisty a příslušníci měli co dělat, než ho přemohli. Nechápu to. Nemusím mít někoho rád, ale to přece neznamená, že do něj začnu bodat nožem. Vím, že mnoho neonacistů si nenávist vůči Židům a proti demokratické společnosti přinesla ze své rodiny. Děda byl Němec, nácek, za války sloužil v nacistické armádě a svého vnuka v tom duchu vychoval. Neuvěřitelné. Nebo se podívejme na aktuální situaci okolo Palestiny a státu Izrael. Ta zášť ze strany některých propalestinských aktivistů jde mimo moje chápání. Každý, kdo se zajímá o historii, tak ví, že naše země podporovala a podporuje Izrael. Není to nic nového. Oni ale tady lítají s prapory a vykřikují jakási hesla o tom, že naše země podporuje genocidu. Nic takového přitom není pravda.

Vaše práce je po všech stránkách velmi náročná. Jak se s tím vyrovnala vaše manželka a děti?

Podpora rodiny je pro každého příslušníka policie naprosto zásadní a nutná. Znám mnoho kolegů, kterým se kvůli tomu povolání rodina rozpadla. Je pravda, že jsem svoji práci celé ty roky dělal srdcem. Byl jsem vlastně téměř neustále pryč z domova. Demonstrace, víkendy, stadiony, státní návštěvy, svátky… Žena mi dodnes vyčítá, že když byla s dětmi na hřišti nebo v parku, tak si připadala jak svobodná matka, protože nikdy nikdo neviděl tatínka. Někdy to bylo hodně těžké. Snažil jsem se alespoň o dovolené a občas o víkendu být s rodinou a společně někam odjet. Manželce jsem vděčný za podporu a naše dcery jsme snad vychovali dobře. Bez podpory mé ženy a pochopení našich dětí, hlavně když dospívaly, tak bych tuto práci dělat nemohl.

V některých rodinách se povolání policisty dědí. Bude některá z vašich dcer pracovat v bezpečnostní oblasti?

Děti se rozhodly pro jiná povolání. Nechal jsem je jít po vlastní linii a do ničeho jsem jim nemluvil. Občas jsem jim řekl svůj názor, někdy proto vrčely, ale nechal jsem je, ať se rozhodnou sami. Jedna dcera pracuje jako učitelka, druhá vystudovala jadernou fyziku a žije v Německu.

Pracujete u policie téměř 40 let. Kdy podle vás přijde okamžik, kdy se rozhodnete odejít?

Teď.

To je žert?

Vůbec ne. Moje policejní kariéra se chýlí ke konci. Předpokládám, že v prosinci letošního roku ukončím službu u policie a po novém odejdu do civilu.

A co vás vede k tomuto rozhodnutí?

Už jsem všechno viděl a všechno jsem zažil (smích). Ale teď vážně. Přiznám se, že mě už trochu zlobí zdraví a chci si v klidu užít podzim života.

Nebojíte se, že vám vaše práce chybět ?

Samozřejmě, bude mi moc chybět. Skutečně jsem své práci věnoval velkou část života. Pokud člověka práce pohltí tak, jak pohltila mě, tak to ani nemůže být jinak. Když jsem kdysi odcházel z kriminálky, tak jsem to téměř obrečel. Teď ale jsem vnitřně srovnaný s tím, že skončím. Mnoho mých kolegů neberu jako pouhé spolupracovníky, ale jako kamarády. Známe se léta, věřili jsme si a v krizových situacích jsme spoléhali jeden na druhého. Tak doufám, že na mě nezapomenou v okamžiku, kdy odejdu. Moje práce mi bude chybět, ale přežiji to.

Už víte, čemu se na odpočinku budete věnovat?

Doufám, že už nebudu dělat nic (smích). Budu se věnovat chalupě, zahrádce a svým koníčkům. Obyčejným jednoduchým věcem. Celý život se pohybuji v prostředí, kde pracujeme se závažnými informacemi, řešíme někdy složité a komplikované situace a člověk se v tom musí naučit balancovat. Proto bych teď chtěl žít opravdu klidný a jednoduchý život. Jednou za rok odjet někam dovolenou, pracovat na zahradě, opravovat plot a podobně. Strašně se těším na okamžik, kdy už budu mimo službu. Zároveň si ale uvědomuji, že mi to všechno, ten stres i adrenalin, bude chybět. Kolegové mi občas říkají, že se vždy v terénu na akci změním v jiného člověka. Neslyším, nevidím, vnímám jenom prostor, ve kterém se pohybujeme. Mám rád svoji práci. Miloval jsem to.

Nemáte obavy, že si s vámi přijde někdo vyřídit účty, když zjistí, že už jste mimo službu?

Kdysi se stal se takový případ. Objevil se jeden člověk a pod vlivem alkoholu atakoval moje dítě. Vyřešilo se to velice rychle. Dokud nosím kalhoty, tak se nebojím.

Počítáte tedy s tím, že se to může teoreticky stát?

Stát se může cokoliv.

Přiznám se, že si vás neumím představit, jak na chalupě pěstujete ředkvičky.

Ale ono to tak skutečně bude.