foto: Hana Hlušičková, www.penize.cz/Ústředí České národní banky se sídlem Na Příkopě 864/28. Vlevo nahoře 100marková bankovka s portrétem skladatelky Clary Schumann, která byla dána do oběhu v roce 1989.
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Jedním z Rudových majstrštyků byl podíl na odhalení mezinárodní dílny na padělané marky, kterou provozovali Rusové v Německu. Pomohl také s řešením případu, jenž se týkal falešných českých bankovek. Ruda vedle toho čas od času udělal i nějaký ten podvůdek na ruskojazyčné gangy, zároveň nám ale předával vynikající informace o jejich trestné činnosti, které byly k nezaplacení.
Další veliké akce, které policie řešila v devadesátých letech a na jejichž objasnění měl Ruda lví podíl, byly kauzy padělaných bankovek, zejména německých marek a českých korun. Jednalo se o mezinárodní padělatelské dílny v Německu, které falešné bankovky následně distribuovaly v České republice a nejen tady.
Kauza padělaných německých marek
S informátorem Rudou jsme se nejčastěji scházeli k rychlým schůzkám nedaleko jeho bydliště, na točně, která je na samém konci ulice Toužimské, v blízkosti vlakové stanice Praha-Kbely. Konkrétně tam mi tehdy v kauze padělaných peněz Ruda s lišáckým úsměvem poprvé ukázal bankovku v hodnotě 100 marek. Byla perfektní. „Je falešná,“ prohlásil a dodal, že takové marky prý mají Bohumil Hájek a Arnošt Šmíd, což byli bývalí „vojáci“ starého Běly, kteří však začali pracovat pro Františka Mrázka. Údajně je vyrábí „Rusáci“ v padělatelské dílně v Německu, jsou špičkové kvality a dokážou jich dodat značné množství. Shání na ně kupce a hodně to spěchá. Bankovku mi však mohl jen ukázat, protože ji musel jít honem vrátit Šmídovi, který čekal v autě někde opodál.
Točna na konci Toužimské ulice u vlakové stanice Kbely. Foto Karel Tichý
Můj brácha má prima bráchu
A tak na poradě bylo rozhodnuto do toho okamžitě jít. Nebyl čas na nějakou přípravu, bylo nutno konat ihned. Ještě týž den byla zahájena veliká policejní akce. Bylo stanoveno, že na schůzku s Hájkem neprodleně vyrazím v doprovodu Rudy já. Ruda mě při schůzce na točně v Toužimské ulici představil jako zájemce, který je z České republiky, ale v Německu má staršího bratra, který tam dělá různé obchody, a falešné marky by se mu hodily. Hájek se chytil a ukázal mi svazek bankovek. Z paklíku vytáhl jednu stomarkovku, abych si ji mohl prohlédnout. A tak jsem se na té tehdy opuštěné a zanedbané točně snažil v rychlosti zapamatovat výrobní číslo a sérii bankovky, protože mi ji Hájek odmítl půjčit i jen jako vzorek. Nějakým záhadným způsobem se mi to podařilo, ač to zní dnes neuvěřitelně. Zanedlouho jsme si pak v České národní bance na příslušném odboru, nedaleko našeho tehdejšího pracoviště v Celetné, ověřili, že bankovka je skutečně padělek, protože marky s takovou číselnou řadou nikdy vyrobeny nebyly. Další schůzky s Hájkem a poté i Šmídem pak ještě proběhly na poněkud přívětivějším místě, v restauraci Lidového domu v Toužimské ulici, který je blíže centru Kbel. Vybrané místo mělo ještě malou výhodu v tom, že tamější okolí dokázala hlídat sledovačka a kolegové z odboru padělání ze Zbraslavi.
Následovala schůzka s údajnými výrobci a distributory. Ruda, Hájek a já coby kupec jsme odjeli na jedno odlehlé parkoviště na Praze 9, kam následně přijelo velké BMW se třemi občany z bývalého Sovětského svazu. Ti prohlásili, že o obchod stojí, ale pro případ, že by došlo k nějakému podrazu, tak s významným gestem otevřeli kufr auta, abychom viděli v něm uložené samopaly. Garantem obchodu určili Hájka.
Spolupráce s německými policisty
Tady končila veškerá sranda. Rozjela se obrovská policejní akce. Spojili jsme se s odborem padělání na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu na Zbraslavi a vzhledem k mezinárodnímu přesahu byla navázána spolupráce s německou policií, která měla o naše informace veliký zájem. Jednalo se o jednu z prvních realizací spolupráce české a německé policie tohoto rozsahu. Z Německa dorazili policisté i s vlastními agenty, kteří měli pomoci s odhalováním. Bylo však potřeba i souhlasu a požehnání naší prokuratury. Z tohoto důvodu proběhla schůzka českých a německých kriminalistů na Generální prokuratuře ČR u tehdejšího generálního prokurátora Jiřího Šetiny. Jednání bylo ostudné. Nakonec se však podařilo věc domluvit s jeho tehdejším náměstkem a jako dozor nám byl přidělen mladý ambiciózní prokurátor bez zkušeností Libor Grygárek. Byly nasazeny odposlechy i sledování, ale klíčový byl stále Ruda. Šetření i sledování probíhalo u nás i v Německu a smyčka se pomalu utahovala.
Budovy v areálu na Zbraslavi, kde sídlil Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Foto Karel Tichý
Dodnes nerad vzpomínám na několik součinnostních jednání, která probíhala na česko-německých hranicích a na něž se tehdy létalo starým ruským vrtulníkem, v němž byl neuvěřitelný bordel a smrděl tam letecký benzin. Všichni létali, až na mne. Já jezdil na jednání raději služebním volvem. Hájek a Šmíd trvali na tom, že akce proběhne v Německu, v jednom hotelu poblíž hranic, a vše k tomu směřovalo.
Zápletka, při níž šlo o krk
Z akce v této podobě však z bezpečnostních důvodů sešlo. Musel jsem být z akce stažen v okamžiku, když se na odposlechu zjistilo, že tito výtečníci chystají podraz. Chtěli připravit kufr s falešnými markami tak, že do něho vloží jen papíry a bankovky dají pouze nahoru, a kupce, tedy mě, až ukážu svůj kufr s penězi, zastřelí. Tak se musel narychlo předělat scénář. Byl připraven nový policista v Německu, který vystupoval jako můj starší bratr a byl tedy tím hlavním zájemcem o nákup padělků. Byl to někdo z takzvaných „nelegálů“, který zůstal u policie z StB ještě nějakou dobu po revoluci. Největší práci s tím však měl zase Ruda, který ho opět musel přivést k zájmovým osobám a vysvětlit nutnost této změny. Prošlo to, ale když přijel z té schůzky, která se opět odehrála v restauraci Lidového domu, tak mi zcela zničený povídal: „Cos mi to proboha dal za poseru, dyť von se tam klepal jak drahej pes…“ Nicméně schůzka měla i pozitivní stránku, podařilo se při ní přímo koupit několik vzorků bankovek. Ty pak opět zkoumala Česká národní banka, kde je označili za velice zdařilé a tudíž nebezpečné. Jestli mě má paměť neklame, tak tehdejším ředitelem toho odboru padělání byl dr. Surga.
Budova Lidového domu v Toužimské ulici 244/42. Foto Karel Tichý
Velká policejní akce vyšla, tady z větší části. V Německu policie pozatýkala jeden z největších padělatelských gangů v Evropě. Až na dva zločince – ano, Hájek a Šmíd tam nebyli, a tak se z toho tenkrát ještě se zdravou kůží dostali. Já jsem pak však chodil rok zarostlý, neoholený a v klobouku.
„Taxikář“, ten tvrdej chleba má
A ještě dvě perličky z této akce. Z důvodu „nedostatku“ vhodných policistů jsem v této akci měl ještě jednu vedlejší roli, a to tu, že jsem dělal taxikáře. Půjčil jsem si od svého kamaráda, skutečného taxikáře, reprezentativní francouzskou Simku talbota, kterou jsem vozil německé kolegy, kteří na případu s námi spolupracovali. Přes den to bylo dobré, ale potíž nastala, když jsme měli jet po jednání v Bartolomějské, které se protáhlo do nočních hodin, na hotel a já jsem půl hodiny pátral, jak se přepínají světla. A druhá byla ta, že vzhledem k mezinárodnímu rozsahu akce se na tom podílelo půl vedení tehdejší policie, a tak na nás dohlížel i tehdejší ředitel útvaru, který zajišťoval sledování a odposlechy. A ten se z nějakého důvodu rozhodl, že nás bude jistit, až povezu Němce na letiště. Dodnes vidím ty vytřeštěné oči německého kolegy, když jsme jeli po Lenince (dnes Evropské) od Kulaťáku k Šárce a po středním tramvajovém pásu nás provázela černá limuzína Audi, za kterou se valila oblaka prachu. S hrůzou v očích ten černý přízrak sledoval a rozhodně nevypadal, že mi moc věří, když jsem mu řekl pravdu.
Kauza padělaných bankovek české měny
Po rozdělení Československa v lednu 1993 byl také přijat zákon o oddělení měny, vznikla samostatná česká koruna a do oběhu se postupně dostávaly nové bankovky. Netrvalo dlouho a na našem území se začaly objevovat poměrně zdařilé padělky českých bankovek v nominální hodnotě 1000 Kč a 2000 Kč. Případem se začal zabývat odbor padělání na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jehož mravenčí práce zanedlouho přinesla první výsledky. Bylo zjištěno, že výrobou a distribucí padělků se zabývají bývalí emigranti a osoby na ně navázané. Padělky byly zhotovovány v Norimberku a k nám je převážel výtečník, který je měl ukryté v duté nožní protéze. Vzhledem k mezinárodnímu přesahu byla navázána spolupráce s bavorskou kriminální policií a později, když se pachatelé pokoušeli o výrobu padělků amerických dolarů, i s agenty US Secret Service. V této době se již podařilo infiltrovat celou síť a zapojit do akce i policejní informátory.
Bankovka v hodnotě 5000 Kč z roku 1993.
Tatíček Masaryk se nestačil divit
Krátce před realizací případu byla zjištěna informace o nové nabídce padělků bankovek v nominální hodnotě 5000 Kč. Tyto padělky byly vyrobeny opět norimberskou dílnou prostřednictvím kombinace různých tiskařských technik za použití speciálních barev a s originálním číslováním jednotlivých kusů. Výroba těchto padělků byla časově i finančně náročná. Padělky nebyly dosud distribuovány, nicméně jich bylo vyrobeno omezené množství, které mělo být prodáno zájemci vcelku. A to za cenu třicetiprocentní celkové nominální hodnoty.
Prostřednictvím agentury byl získán vzorek padělku, který byl zkušebnou platidel České národní banky označen stupněm nebezpečnosti 2. Takto kvalitní padělky naší měny se do té doby ještě nikdy nevyskytly a jejich uvedení do oběhu by způsobilo velké problémy. Z tohoto důvodu byla připravovaná realizace odsunuta a byl stanoven nový primární cíl, a to zajištění celého množství vyrobených padělků. Urychleně byl připraven předstíraný převod, kdy byla připravena a podložena operativní legenda, z policejních fondů zajištěno několik milionů korun na nákup padělků a dále vybrán a zaúkolován policista, který se měl přes agenturu do infiltrovaného kriminálního prostředí dostat.
Ruda jako deus ex machina
Zde však vznikl nečekaný problém. Realizací akce byl totiž pověřen bývalý voják z povolání, který byl znám svou podezřívavostí. Ten provedení obchodu podmiňoval i požadavkem, aby se za něj jako kupujícího osobně zaručil ten, kdo ho doporučil, a to se všemi případnými finančními důsledky a zejména však fatálním osobním dopadem (jen pro doplnění uvedu, že dle tehdejšího trestního zákona, byla sazba u trestného činu padělání a pozměňování peněz v tomto rozsahu v rozmezí 10–15 let). Takovou záruku se ovšem agentura zdráhala z pochopitelných důvodů dát. Proto se na mě obrátil tehdejší zpracovatel případu ÚOOZ Antonín Kudrna, který se mnou konzultoval možnost případného nasazení Rudy Javornického, se kterým se osobně znali. Ruda souhlasil a vahou své pověsti v kriminálním podsvětí zajistil, že podmínka požadované záruky byla záhy zcela naplněna.
V dalších dnech pak následoval předstíraný převod věci, na základě kterého se podařilo zajistit celou várku nebezpečných padělků, zajistit důkazní materiál a nastolit stav, který v budoucnu vedl k potrestání všech pachatelů a k eliminaci činnosti norimberské dílny. Tehdejší angažmá Rudy tak výrazným způsobem dopomohlo k hladkému ukončení případu a zajištění všech nebezpečných padělků, které se tak nikdy nedostaly do oběhu.
Německá marka
Německá marka (Deutsche Mark, oficiální zkratka DEM) byla zavedena jako zákonné platidlo 21. června 1948 ve třech západních okupačních zónách ovládaných USA, Velkou Británií a Francií (ze čtvrté zóny ovládané Sověty vznikla v říjnu 1949 Německá demokratická republika) a o tři dny později ve třech západních sektorech Berlína měnovou reformou v roce 1948 a nahradila tak říšskou marku jako legální měnovou jednotku. Jedna německá marka byla rozdělena na sto feniků. Existovaly čtyři série bankovek. I po založení Spolkové republiky Německo 23. května 1949 zůstala německá marka měnovou jednotkou spolkové republiky, včetně Západního Berlína.
Termín „německá marka“ pro novou měnu tří západních okupačních zón byl spojen s tradiční německou měnovou jednotkou. To bylo jednomyslně přijato na konferencích okupačních mocností na návrh amerického důstojníka Edwarda A. Tenenbauma (1921–1975), který tehdy sloužil jako asistent finančního poradce vojenského guvernéra Luciuse D. Claye. Tenenbaum, který pocházel z polsko-židovské rodiny a v roce 1942 získal doktorát na Yale University, byl také jedním z předních teoretických mozků, jež se podílely na přípravě měnové reformy z roku 1948. Jeho význam jako „otce německé marky“ není veřejnosti příliš znám a jeho přínos byl oceněn až mnohem později.
Se vstupem měnové, hospodářské a sociální unie v platnost dne 1. července 1990 nahradila DEM východoněmeckou marku. Německá marka tak zůstala zákonným platidlem ve znovusjednoceném Německu. Po vytvoření Evropské hospodářské a měnové unie byla 1. ledna 1999 nahrazena eurem. Oficiálně vydané série bankovek byly čtyři. Kromě toho je známa existence dvou náhradních sérií, které byly uloženy v bunkru Bundesbank Cochem, ale nikdy nebyly uvedeny na trh.
Bankovky první série (asi šest miliard marek) byly vytištěny v USA a přepraveny do Německa přes Bremerhaven v přísně tajné operaci „Bird Dog“. Bankovky zatím nenesly název vydávající banky a neobsahovaly žádné informace o místě a přesném datu vydání. Tyto bankovky, které vizuálně připomínají americký dolar, pak byly 20. června 1948 zavedeny měnovou reformou Bankou německých států pod svrchovaností západních spojenců. Nominální hodnoty této série byly 1/2, 1, 2, 5, 10, 20, 50 a 100 marek, se dvěma různými motivy pro bankovky 20 a 50 marek. Na druhé sérii byl již vytištěn název vydávající banky „Bank deutscher Länder“. Grafik Max Bittrof navrhl tři hodnoty bankovek s portréty osobností nebo postav z mytologie. Tato série se skládala z nominálních hodnot 5 a 10 feniků a 5, 10, 20, 50 a 100 marek. Třetí série bankovek byla vydávána od roku 1961 do počátku roku 1990 a byla stažena 30. června 1995. Plány pro novou sérii bankovek byly vypracovány již v roce 1957, kdy byla Bank deutscher Länder přeměněna na Deutsche Bundesbank. Autorem grafické podoby bankovek byl švýcarský grafik Hermann Eidenbenz. Tato série zahrnovala nominální hodnoty 5, 10, 20, 50 a 100 marek. Kromě toho byly nově zavedeny hodnoty 500 a 1000 marek.
V roce 1981 se Rada centrální banky Deutsche Bundesbank rozhodla vydat novou sérii bankovek. To si vynutil technický pokrok, který usnadňoval padělání starých bankovek. Téměř o deset let později, 1. října 1990, byly do oběhu uvedeny první dvě bankovky série navržené grafikem Reinholdem Gerstetterem, které byly novou 200markovou bankovkou rozšířeny na osm nominálních hodnot.
V letech 1997 a 1998 byly bankovky v hodnotě 50, 100 a 200 marek vydány s revidovanými ochrannými prvky, neboť se jednalo o nejčastěji padělané bankovky. Nejvýraznějšími změnami byly hologram vlevo a perleťový pruh na pravé straně přední strany.
|
