Sebevražda, nebo loupežná vražda? Případ slavného člena pražské mordparty

17. 12. 202209:39

foto: Hana Hlušičková/Průhled Korunní ulicí směrem k náměstí Míru, po pravé straně dům číslo 79.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Psal se rok 1960. Z Konviktské, kde sídlila městská správa Veřejné bezpečnosti, povolali na Vinohrady tehdy ještě nadporučíka Jaroslava Zahrádku, patrně jednoho z nejznámějších vyšetřovatelů, který působil u policie jako kriminalista v letech 1938–1976. Říkával, že vyšetřování je dílo kolektivní, v němž jedinec sice může znamenat hodně, nikoli však všechno.

Případ se odehrál v domě stojícím v Korunní ulici, pojmenované podle Svatováclavské koruny, nejvýznamnější součásti českých korunovačních klenotů. Tato ulice prochází katastrálním územím Vinohrad a spojuje náměstí Míru s Orionkou, poblíž které volně přechází v ulici Šrobárovu. Ulice nesla název Korunní od roku 1889 s výjimkou let 1956–1990, kdy se jmenovala po prezidentu Východního Německa Wilhelmu Pieckovi.

Případ domovnice z Vinohrad

Dne 14. července 1960 oznámil Jan H. na služebně Veřejné bezpečnosti, že u nich v domě, v ulici Wilhelma Piecka č. 79, již několik dnů nevychází z bytu 31letá správcová domu Věra M. Bylo mu také podezřelé, že správcová v domě ani večer nerozsvěcuje a že má na dvorku na klepadle rozložené peřiny a matrace.

Příslušník VB s ním šel do označeného domu, aby si ověřil pravdivost oznámení. Když na zvonění u přízemního bytu správcové Věry M. nikdo zevnitř nereagoval, odešel na dvůr, kam vedla okna jak z kuchyně, tak i z pokoje jejího bytu. Nahlédnutím do okna kuchyně uviděl na podlaze poblíž zavřených dveří ležící postavu. Aby se dostal do bytu, otevřel násilím dveře vedoucí z domovní chodby do předsíně. Dveře z předsíně byly zavřené, ale neuzamčené. V kuchyni byl cítit svítiplyn, který unikal z uvolněné přívodní šňůry od plynového vařiče. Příslušník VB uzavřel kohoutek plynu a otevřel okno. Když se přesvědčil, že ležící žena na podlaze je mrtvá, a poté, když přítomný Jan H. v ženě bezpečně poznal správcovou Věru M., případ oznámil u obvodního oddělení VB v Praze 3. Sám pak zůstal s Janem H. na místě až do příchodu pracovníků bezpečnosti, kteří si převzali další vyšetřování případu.

Dům v Korunní ulici číslo 79, v němž došlo v červenci 1960 k vraždě. Foto Hana Hlušičková

Ohledání místa činu

Přízemní jednopokojový byt Věry M. byl zařízen starým jednoduchým nábytkem. Na kuchyňském stole umístěném v pravém rohu kuchyně stál malý porcelánový hrnek do tří čtvrtin naplněný čajem, dále zde byly dva talíře s jídelními příbory a kabelka s běžnými dámskými potřebami. Při stěně za stolem, směrem do středu místnosti, stála jednoduchá skříňka, ve které bylo v jednotlivých přihrádkách uloženo prádlo a kuchyňské nádobí. V jedné z těchto přihrádek navrch na prádle ležela červená kožená peněženka zvaná dolarovka a v ní bylo přes 60 Kčs a zlomený klíček od skříně, který se nedal již k otevření skříně použít. Ve vedlejším pokoji bylo zjištěno, že je zde násilně vypáčená skříň. Pravé křídlo skříně bylo otevřeno na vzdálenost 20 cm, u levého pak byly patrné stopy po páčení. Vedle této skříně na podlaze ležela malá sekerka.

Mrtvá ležela na podlaze pokryté linoleem. Hlavu měla pootočenou mírně vpravo, ve vzdálenosti asi 15 cm od dveřního rámu. Ruce měla rozhozené od těla. Pravá ruka směřovala vzhůru a byla v lokti pokrčená, levá ležela podél těla, přičemž dlaň byla od těla ve vzdálenosti asi půl metru. Pravou nohu měla v koleni pokrčenou do pravého úhlu, levou volně nataženou směrem do místnosti. Při zevním ohledání bylo na těle zemřelé shledáno vlevo v dolní části hrudníku jen několik drobných povrchních oděrek. Mrtvá byla oblečená do tyrkysového svetříku s krátkým rukávem a vlněné sukně s velkou červenou kostkou. Pod svetříkem měla normálně upravenou podprsenku světle modré barvy. Na levé noze měla domácí obuv, druhá bota ležela na podlaze po levém boku mrtvé.

Pohled, který se naskytl kriminalistům na místě činu. Zdroj: Kriminalistický sborník z roku 1960

Nad tělem mrtvé stála kuchyňská dřevěná stolička tak, že jedna její noha byla v místech mezi pravým ramenem a hlavou, druhá v horní třetině levé paže na vnější straně, třetí podél těla směrem do místnosti a čtvrtou nohou stoličky, která byla u levého boku mrtvé, byla k zemi přitisknuta její sukně. Stolička měla odklápěcí horní desku a v prostoru pod touto deskou uvnitř byly naházeny různé papíry a jiné drobnosti. Pod touto deskou byla zachycena pancéřová přívodní hadice od dvouhořákového plynového vařiče, který stál vlevo v rohu kuchyně, posuzováno od dveří předsíně, na kuchyňském sporáku. Přívodová hadice byla z tohoto vařiče stažena, volný konec hadice, na kterém byl ještě gumový nástavec, visel těsně nad obličejem mrtvé.

Sebevražda?

Při vyšetřování bylo zjištěno, že Věra M. byla svobodná a pracovala jako pomocná síla v kuchyni jedné z restaurací na Praze 3. Naposledy byla v zaměstnání 11. července. Nájemníci z domu vypověděli, že oblibou vyhledávala mladé muže, které si také často vodila do bytu. Trpěla výkyvy nálad, a tak se někdy stávalo, že muže, kterého si přivedla do bytu, pak doslova vyhodila. Měla často období, kdy byla trudnomyslná a mluvila o sebevraždě. Velmi cenné svědectví o ní podal Otto K., který s ní nějakou dobu žil a který ji označil za podivínku. Stejně tak se o ní vyjádřili i její rodiče, kteří žili mimo Prahu a s dcerou se právě pro její podivínskou povahu již řadu let nestýkali.

Vyhodnocení získaného materiálu vedlo ke dvěma verzím činu: sebevražda, nebo vražda. Pro každou z těchto verzí mluvila řada okolností, přičemž převažovaly okolnosti nasvědčující sebevraždě. Byla to především podivínská povaha zemřelé Věry M. a její řeči o sebevraždě z omrzelosti životem. Dále to byly nalezené, avšak neodeslané dopisy adresované jistému Milošovi, ve kterých mu vyčítala nevěru, a psala v nich, jak ji mrzí, že se s ní rozešel. Dopisy nebyly datovány, ale protože byly nalezeny v kamnech, zdálo se, že byly napsány teprve nedávno.

Také nález peněz uložených ve skříni v peněžence na viditelném místě neukazoval na nějaké prohledávání případným pachatelem. Nakonec i okolnosti, které by za normálního stavu nasvědčovaly vloupání a s přihlédnutím k mrtvole by spíše ukazovaly na vraždu než sebevraždu, byly vyšetřovateli, kteří se přikláněli k sebevraždě, vysvětlovány celkem logickým způsobem. Konkrétně se jednalo o vypáčenou skříň v pokoji, před níž ležela sekerka. Protože Věra M. byla podivínská a celkem nepořádná, a protože v peněžence byl nalezen zlomený skříňový klíček, který byl právě od této vypáčené skříně, byl učiněn závěr, že Věra M., když se chtěla dostat do skříně, použila k jejímu otevření sekerku. O této sekerce bylo totiž bezpečně zjištěno, že je majetkem zemřelé.

Výsledky pitvy ukázaly na vraždu

Pitva Věry M. byla prováděna již s ohledem na možnost, že zemřelá byla před puštěním svítiplynu přivedena nějakým způsobem do stavu bezbrannosti. Pitvou bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti byla otrava kysličníkem uhelnatým. Mimo oděrek na hrudníku zjištěných při zevním ohledání na místě činu zjistili lékaři při pitvě několik zcela nepatrných světle červených míst na krku, u kterých si nebyli jisti, jak vlastně vznikly. Proto byla k histologickému vyšetření odebrána tkáň nádorků nacházejících se na zadní straně laloků štítné žlázy, z nichž na levém byly drobné temně červené krevní výronky.

I když výsledek pitvy hned neprokázal, že před otravou kysličníkem uhelnatým byla Věra M. přivedena do stavu bezbrannosti, bylo zde určité podezření na škrcení, a to právě vzhledem ke zjištěným začervenalým místům na krku. S přihlédnutím k tomu, že v kuchyni bytu byly nalezeny dva talíře s jídelními příbory a že skříň v pokoji mohla být vypáčena i druhou osobou, vzniklo vážné podezření na vraždu. A tak již od samého začátku byly prověřovány souběžně obě verze – sebevražda i loupežná vražda.

Výsledek histologického vyšetření tkáně nádorku ze štítné žlázy podepřel verzi vraždy. Bylo totiž zjištěno, že ve tkáni bylo patrné značné překrvení, buňky jevily vakuolizaci a pyknózu jader. Kromě toho byly některé cévy potrhané a vystouplé červené krvinky drtily tkáň. Takové krevní výronky spolu s oděrky na krku mohly podle vyjádření lékařů vzniknout jen působením mechanického násilí na krk.

Pátrání po pachateli

V okolí místa činu byly cílevědomě vyhledávány osoby, které by mohly podat nějaké informace k osobě zemřelé. Při výslechu Václava T. vyšlo najevo, že jeho kamarád Jan Endršt, narozený 9. 5. 1941 v Praze, malíř pokojů bez zaměstnání, bytem Praha 3, ho několik dní před nálezem zemřelé přemlouval, aby Věru M. oloupili.

O Endrštovi, který se ve svém bydlišti nezdržoval, bylo zjištěno, že po vyučení vystřídal několik zaměstnavatelů, protože byl chronický absentér. Nepomáhalo ani napomínání rodičů, kteří ve snaze přivést syna k řádné práci šli dokonce tak daleko, že mu zakázali přístup do bytu, a domnívali se, že když bude syn chtít peníze na jídlo a zábavu, bude muset pracovat. Ten však místo řádného zaměstnání vyhledával různé melouchy, nebo se nechal podporovat kamarády, někdy dokonce sklouznul k páchání trestné činnosti.

Správcovou domu Věru M. poznal Endršt před vánočními svátky roku 1959 prostřednictvím svého kamaráda Václava T. Spolu k ní chodili, měli s ní pohlavní styk a nechávali se od ní vydržovat. Začátkem roku 1960 vylákal Endršt od Věry M. částku 6 Kčs pod pohrůžkou, že ji oznámí bezpečnosti pro provozování prostituce. Když požadovaný obnos dostal, přestal k ní chodit a vyhýbal se jí.

Za vším hledej peníze

Dne 8. července vyhledal Endršt Věru M. s úmyslem u ní přespávat a nechat se od ní živit. Pokud chodila Věra M. přes den do zaměstnání, odcházel s ní, ale na noc se k ní zase vracel.

Již z dřívější doby Endršt věděl, že Věra M. si schovává peníze ve staré skříni v pokoji, na pravé straně na dně pod papírem. Skříň mívala uzamčenou. Endršt věděl, že by ho Věra M. samotného v bytě nikdy nenechala, a v její přítomnosti bylo pak těžké peníze ze skříně odcizit. Napadlo ho, že by ji mohl uspat nějakými prášky, které by jí dal do čaje, aby se potom peněz zmocnil. Proto v sobotu 9. července požádal svého známého o prášky na spaní. Ten měl při sobě náhodně prášky pro uklidnění nervů Hysteps, z nichž dal Endrštovi čtyři tablety.

Týž den vyhledal Endršt svého kamaráda Václava T. a přemlouval ho k uskutečnění loupeže. Když Václav T. namítl, že je to hloupost, protože až se Věra M. probere a zjistí, že jí byly odcizeny peníze, bude je oba ihned podezírat a učiní o tom oznámení. Na to Endršt prohlásil, že by všechno zapřel. Zdálo se, že Václava T. k činu nepřemluví. Nicméně o dva dny později, v pondělí 11. července, už byl Václav T. ochoten uvažovat o tom, že by Endrštovi pomohl. Navrhl mu, že by po loupeži za ním přišel k domovním dveřím, aby ho vzal na záda a kus ho přenesl. Tím by znemožnil, aby ho služební pes vystopoval. Endršt s tímto návrhem hned souhlasil a ujednali si dobu, kdy se sejdou.

Večer uvařil Endršt čaj, do kterého v nestřeženém okamžiku nasypal rozmělněné tři tablety Hystepsu. Věra M. však odmítla se čaje napít, a tak z jejího plánovaného uspání sešlo. Ve stanovenou dobu, tj. ve 22.30 hod., zazvonil Václav T. u domovních dveří. Věra M. vyšla z bytu, ale když uviděla skleněnou výplní ve dveřích Václava T., nešla ani domovní dveře otevřít. Protože šlo o předem domluvený způsob zvonění, věděl Endršt, že to byl jeho kamarád. Formálně se zeptal, kdo to byl. Věra M. mu odpověděla, že někdo z nájemníků. V době její nepřítomnosti v bytě se snažil Endršt najít klíč od skříně, kde byly uloženy peníze. Klíč však nenašel.

Ze zloděje vrahem

Druhý den, tj. v úterý 12. července, měla Věra M. náhradní volno a dopoledne prala. Proto Endršt přes den zůstal v jejím bytě. Kolem poledne obědvali. Po obědě Endršt dospěl k rozhodnutí, že Věru M. oloupí a zavraždí. Vstal, popošel k ní a postavil se jí za záda. Pak znenadání celou paží zepředu obejmul krk a stiskl jí hrdlo způsobem, jakým dávají zápasníci hmat zvaný „kravata“. Napadená sebou začala škubat a snažila se vstát ze židle. Endršt jí pravou paží tiskl hrdlo, aby nemohla křičet, levou jí přidržoval ruce. Po chvíli přestala klást odpor, a protože začala v kolenou klesat, uvolnil stisk a položil bezvládnou ženu na podlahu. Ta se však po chvíli začala probírat z bezvědomí. Snažila se popolézt ke dveřím vedoucím do předsíně. V tu chvíli si Endršt uvědomil, že kdyby přišla k sobě a začala křičet, prozradila by ho. Proto se k ní sehnul a otevřenou dlaní jí znovu stiskl hrdlo. Věra M. se po tomto stisku za chvíli přestala hýbat a zůstala nehybně ležet na podlaze. Endršt si všiml, že ještě dýchá. Znovu si uvědomil, že až se probere k vědomí, prozradí ho. Proto se rozhodl, že k úplnému zneškodnění ženy použije svítiplyn a celé to naaranžuje tak, aby to vypadalo, že se otrávila sama v sebevražedném úmyslu.

Detail způsobu provedení vraždy, jež měla vypadat jako sebevražda. Zdroj: Kriminalistický sborník z roku 1960

Vzal od stolu kuchyňskou stoličku, postavil ji nad horní část těla Věry M. tak, aby její trup byl mezi nohama stoličky. Z dvouhořákového plynového vařiče stáhl přívodní hadici a zaklesnul ji pod sklápěcí desku stoličky takovým způsobem, že volný konec hadice směřoval přímo k ústům ženy. Potom otevřel u zdi na kovové trubce, na kterou byla hadice napojena, kohoutek. Svítiplyn začal volně unikat do kuchyně.

Potom měl Endršt cestu k penězům volnou. Hledáním klíče od skříně, v níž byly uschovány peníze, se ale nezdržoval. Vzal v kuchyni pod mycím stolem sekerku a šel do pokoje. Dveře kuchyně, ve které v bezvědomí ležela Věra M. a do níž unikal svítiplyn, za sebou zavřel. V pokoji pak ostřím sekerky vypáčil dveře a pro peníze šel najisto, aniž by skříň jinak prohlížel. Nadzvedl na dolní desce skříně papír a vzal tam 200 Kčs. Vykoukl ze dveří bytu, aby se ujistil, že na chodbě domu nikdo není, a vyšel z bytu, aniž by se šel ještě do kuchyně na zavražděnou podívat. Z chodby nešel přímo do ulice, ale nejdříve vyběhl do prvního poschodí, kde chvilku počkal a teprve potom sešel dolů, jako by šel od některého z nájemníků z horních pater domu. Cestou nikoho nepotkal a ani před domem na ulici nikdo nebyl.

Dopadení pachatele a rozsudek soudu

Podezřelý Endršt unikal zadržení. Teprve po několika dnech se ho podařilo překvapit v okamžiku, když v noci spal ve sklepě v domě, kde bydleli jeho rodiče a kde měl zamaskované lůžko, takže ani rodiče o tom nevěděli. Pak již stačil jen správně vedený výslech. Pod tíhou shromážděných důkazů se Endršt k vraždě doznal. Doznání bylo spontánní a téměř se všemi výše uvedenými podrobnostmi, takže nemuselo být ani nijak zvlášť doplňováno.

Obvodní soud pro Prahu 3 uznal Jana Endršta vinným z trestného činu vraždy podle § 216/1, 2b tr. zák., dále z trestného činu pokusu loupeže podle §§ 5/1, 232/1 tr. zák., z trestného činu vydírání podle § 233/1 tr. zák. a z trestného činu příživnictví podle § 188a tr. zák. Byl odsouzen k odnětí svobody v trvání 25 let. Současně s Endrštem byl u soudu řešen i případ Václava T., který byl uznán vinným pro trestný čin pomoci při loupeži podle §§ 7/2, 232/1 tr. zák. a odsouzen k odnětí svobody na 2 roky, podmíněně na 3 roky.

Vodárenská věž na Korunní třídě

Sedmipodlažní hranolová věž vodárenské budovy s novorenesanční fasádou je v posledním patře zdobena sochami troubících andělů na nárožních pylonech. Na atice jsou umístěny hodiny a o poschodí níže se pod nimi nacházejí znaky Královských Vinohrad v kruhových medailonech. V nejvyšším patře, ve výšce 40 metrů, je vyhlídková terasa, která sloužila jako rozhledna.

Věž byla postavena v roce 1891 v novorenesančním slohu podle projektu architekta Antonína Turka. Byla součástí systému zásobování vodou města Královské Vinohrady, který sestával z vodárny v Podolí, podzemních vodojemů, čerpací stanice a věžového vodojemu na vinohradské Korunní třídě. Dvoukomorový podzemní vodojem byl dobudován v roce 1891, kdy také přibyla nová kotelna. Původní čerpadla poháněná parními stroji v přečerpávací stanici byla po roce 1914 nahrazena elektrickými.

V roce 1962 byla vyřazena z provozu čerpací stanice a věžový vodojem, kam se do té doby přečerpávala voda z podzemních vodojemů, a věž byla přestavěna na byty. V roce 1991 byla stavba prohlášena kulturní památkou. V roce 1993 proběhla rekonstrukce a byla restaurována sochařská výzdoba na věži vodárenské budovy. Budovu v polovině 90. let 20. století předaly Pražské vodárny nynějšímu vlastníku hl. m. Praze. (Zdroj: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl P–S, Praha 2003)