Státní bezpečnost mezi Skyllou mezinárodního terorismu a Charybdou bombových útoků na domácí půdě

17. 05. 202205:55
Státní bezpečnost mezi Skyllou mezinárodního terorismu a Charybdou bombových útoků na domácí půdě
foto: Karel Tichý (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Budova bývalého sídla pražské správy Státní bezpečnosti v Bartolomějské.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Nutno na úvod konstatovat, že zatímco problematickou situaci s mezinárodními teroristy v socialistickém Československu řešila Státní bezpečnost celkem úspěšně pomocí tajných dohod s teroristickými organizacemi, pachatele domácích bombových útoků, jež hrozily destabilizací systému, nedokázala odhalit. A tak se vše podle tehdejšího zvyku zametlo pod koberec. Terorismus, II. díl.

V sedmdesátých letech se na evropské státy stočila vlna terorismu, která měla původ v konfliktech na Středním východě. Politici nevěděli, jak se s novou hrozbou vypořádat, ať už šlo o řady únosů civilních a osobních letadel, masakr na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 nebo množství bombových útoků. Jako nejschůdnější řešení se jevilo uzavírat s útočníky tajné dohody. Stejným výzvám čelily státy v západní i východní Evropě. Spletenec vztahů mezi teroristy a komunisty například ve východním Německu vyplul na povrch v polovině devadesátých let, kdy se otevřely archivy Stasi. Ty ukázaly, že tajná policie Německé demokratické republiky podporovala široké spektrum mezinárodních násilníků a zločinců včetně krajně levicových teroristů z italských Rudých brigád (RB) a ze západoněmecké Frakce Rudé armády (RAF). Nicméně když v roce 1999 Ústav pro zahraniční styky a informace čili česká civilní zpravodajská služba vydal pokyn najít v archivech důkazy o stycích čs. rozvědky s RB, nic se nenašlo. Pokud příslušníci RB v Československu pobývali, bylo to v objektech, do kterých neměla čs. bezpečnost přístup, protože patřily KGB. Do naší země se dostávali letadly, která přistávala v sovětském vojenském prostoru v Milovicích. V případě RAF se čs. zpravodajské služby podílely pouze na druhotné podpoře.

Přestože komunistické režimy hlásaly boj proti imperialismu a podporu „revolučním“ nacionalistům, politiku vůči osobnostem jako byl Carlos Šakal často určovaly čistě pragmatické pohnutky. Někteří teroristé tak po dohodě fungovali jako zdroje zpravodajských informací, jiní byli prostředníky v obchodu se zbraněmi s potenciálem komerčního zisku či umožňovali přístup k západním technologiím. Na oplátku dostávali zahraniční pasy, zabezpečené domy, bankovní účty, školení, zbraně a výbušniny. Většina států nabízela mezinárodním teroristům určitou míru tolerance, pokud souhlasili, že nebudou útočit na jejich území nebo poškozovat jejich zájmy.

Jednotlivci jako Carlos Šakal představovali pro mnoho států ve východní Evropě dilema. Bezpečnostní služby měly zkušenosti s potlačováním domácího disentu, vůči němuž jednaly nemilosrdně, ale když se v sedmdesátých letech začaly na jejich území objevovat nebezpečné postavy teroristů vystupujících pod falešnými jmény, s pochybnými pověřeními a nejasnými cíli, nebyly vůbec na boj s nimi připraveny. V zemích socialistického bloku tak teroristé sice nacházeli bezpečné útočiště, ale tajné služby si nad nimi udržovaly neustálý dohled.

Československo jako středisko výcviku teroristů

V šedesátých letech až do roku 1968 na našem území probíhal výcvik asijských a afrických teroristů pod vedením první správy ministerstva vnitra. Obrodný proces tyto aktivity ukončil, k obnovení kurzů došlo až v roce 1975. „Studenti“ byli vybíráni s ohledem na podporu tzv. národně osvobozeneckého hnutí, a to zejména asijských a z řad Palestinců. Počet zájemců, které určovalo mezinárodní oddělení ÚV KSČ, o tyto kurzy rostl, a tak v květnu 1982 vznikl Ústav zahraničních studií Vysoké školy SNB v Zastávce u Brna. Na fakultě Státní bezpečnosti „studovali“ jedinci z rozvojových zemí a národně osvobozeneckého hnutí Vietnamu, Nikaraguy, Sýrie a Palestinci. Zde pravděpodobně neprobíhal výcvik samotných teroristů, ale lidí zajišťujících ze zázemí úspěch akcí, tedy velitelů, spojařů, plánovačů apod. Veškerý výcvik probíhal podle některých dokumentů na čistě komerční bázi. Budoucí teroristé podle některých zpráv pobývali i v rekreačním středisku Federálního ministerstva vnitra v Jílovém u Prahy a ve vojenském prostoru Doupov. Vzhledem k uzavřenosti ČSSR tak mohlo mnoho teroristů pobývat u nás bez obav z prozrazení.

Carlos Šakal a jeho pobyty v Praze

Důvodem, proč si mezinárodní teroristé tak od sedmdesátých let oblíbili Prahu, byla zeměpisná poloha. Většina jejich cílů totiž byla v západní Evropě, ať už v západním Německu, Francii nebo Nizozemsku, a tak Praha těmto skupinám poskytovala skvělé útočiště pro setkávání. Lze říci, že StB přes veškeré sympatie ale těmto teroristům příliš nevěřila, snažila se jejich organizace infiltrovat svými agenty a známé firmy „měla pod očima“.

Podle archivních dokumentů pobýval v socialistickém Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech nejméně osmkrát jeden z nejhledanějších teroristů světa Iljič Ramiréz Sánchez, známý pod přezdívkou Carlos či Carlos Šakal. Skrýval se nejen u nás, ale i v řadě tehdejších komunistických zemí, mj. ve východním Německu, Maďarsku a Rumunsku. I když byl při svých pobytech v Československu chráněn Státní bezpečností, zároveň byl tajnou službou odposloucháván a sledován. Známé jsou jeho fotografie, jak se prochází pražskými ulicemi nebo po Staroměstském náměstí. Se svým doprovodem rád večeřel ve stylových restauracích v centru Prahy, například ve Valdštejnské hospodě na Valdštejnském náměstí nebo v indické restauraci na Václavském náměstí. S oblibou také utrácel v prodejnách Tuzexu, kde nakupoval alkohol, cigarety a parfémy.

Hotel InterContinental na konci Pařížské ulice dnes prochází rekonstrukcí.

Carlos přijížděl do Československa s jemenským nebo syrským diplomatickým pasem, který byl pokaždé na jiné arabsky znějící jméno. Vydával se například za Walida Wattara, Michela Khouriho nebo Al Bakriho Mohsena Kassema, takže ho bylo v podstatě nemožné vzhledem k tehdejším omezeným možnostem odhalit. Ví se o něm, že pravidelně pobýval v pražském hotelu InterContinental, přičemž dával přednost pokojům v šestém patře. Právě v tomto hotelu se také setkával s agenty a teroristy z dalších teroristických skupin. V srpnu 1979 se Státní bezpečnosti podařilo nahrát jednu z jeho zdejších schůzek v baru. Ze záznamu je patrné, že Carlos chtěl koordinovat činnost teroristů a připravoval útoky na Blízkém východě a pravděpodobně i v západní Evropě.

Ve snack baru hotelu InterContinental se Carlos setkal například s palestinským teroristou Abu Daoudem, strůjcem mnichovského masakru v roce 1972. Foto abs-portal

O Carlosovi bylo známo, že tento „profesionální revolucionář“ původem z Venezuely je sice zarytý bojovník proti západnímu světu a sionismu, ale zároveň se živí jako nájemný vrah. Mnohokrát byl najat na zabití politických odpůrců v různých zemích a podle některých zpráv má na svědomí smrt nejméně 83 osob. Mezi nejhledanější teroristy světa se zařadil v roce 1975 po únosu delegace ze summitu zemí OPEC – do Alžírska bylo tehdy uneseno 11 ministrů, přičemž zahynuli tři lidé z ochranky. Přičítá se mu účast na řadě teroristických útoků, například na únosu francouzského letadla do ugandského Entebbe v roce 1976.

Restaurace Zlatá Praha na střeše InterContinentalu – tento výhled jistě okouzlil i Carlose Šakala. Foto Restaurace Zlatá Praha

Naposledy byl Carlos v Československu v červnu 1986. Přiletěl z Moskvy, ale moc dlouho v Praze nepobyl. Příslušníci Státní bezpečnosti ho donutili zemi během pár hodin opustit. Spravedlnosti unikal až do roku 1994, kdy byl unesen francouzskou tajnou službou ze súdánského Chartúmu, která využila situaci, když v narkóze podstupoval plastickou operaci, údajně liposukci. Od té doby je za na doživotí za mřížemi.

Pumové útoky v režii československých agentů

V roce 1957 československá rozvědka spáchala pumový útok namířený proti západoevropské integraci. Bomba, maskovaná jako krabice na doutníky, měla podle plánu vybuchnout na recepci Evropského společenství uhlí a oceli, předchůdce dnešní Evropské unie. Nešťastnou shodou okolností krabici otevřela manželka prefekta Štrasburku a na místě zemřela.

Od začátku 70. let měla československá rozvědka nařízeno vyhýbat se kontaktům s ultralevicovými, komunistickými a tzv. progresivními (teroristickými) organizacemi. Důvodem byla snaha zabránit v případě prozrazení mezinárodním skandálům a kompromitaci KSČ.

Zadavatelem útoku na Rádio Svobodná Evropa, které sídlilo v Mnichově, byla podle všeho Státní bezpečnost. Naplánovaný pumový útok nakonec provedli Rumuni, které si naše země k tomuto účelu najala. Pod okny kanceláří československé redakce 21. února 1981 explodovalo téměř dvacet kilogramů plastické trhaviny ukryté v batohu. Při výbuchu bylo zraněno šest lidí, z toho tři vážně.

Bombové útoky v Československu – Achillova pata Státní bezpečnosti

Exploze amatérsky vyrobené nálože u pomníku mistra Jana Husa měla 7. listopadu 1962 narušit průběh slavnostního shromáždění, které bylo na Staroměstském náměstí svoláno k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Při útoku bylo 29 zraněno, z toho dva lidé těžce, jedna žena po roce zemřela. Tolik fakta. Dál už můžeme jen spekulovat, kdo za akcí stál a komu měla prospět. Komunistické vládě se podařilo celý incident ututlat, protože ani lidé přítomní na manifestaci si ničeho nevšimli, domnívali se, že výbuch a dým pocházely z nějakého porouchaného technického zařízení. Nicméně útok na účastníky manifestace vyvolal ve vládnoucích kruzích zděšení. Do vyšetřování byly nasazeny všechny složky policie, tedy kriminálka i StB. Zatímco Městská správa VB v Praze to pojala jako akt chuligánství a výtržnictví, StB to hned od počátku považovala za politický atentát. Při utajeném vyšetřování se ukázalo, že bomby byly k pomníku přineseny dvě, ale vybuchla pouze jedna. Druhá byla zlikvidována svědky vhozením do vodní nádrže. Výsledky pátrání, přestože policisté vyslechli desetitisíce lidí, byly nulové. V květnu 1963 byl případ odložen s tím, že pachatel je neznámý.

Na jaře 1975 začalo druhé dějství dramatu. Po 13 letech, 9. dubna 1975, se do budovy v Bartolomějské 7, kde sídlila pražská správa StB, dostavil Petr Popelka (* 1946; v době výbuchu mu bylo 16 let), který tvrdil, že může poskytnout informace o pachatelích atentátu. Ve své první výpovědi označil několik osob, které byly jako on sám prověřovány již v letech 1962–63. StB začala Popelku vyslýchat, a protože uvedl jméno Miloslava Blechy, emigranta do Kanady, založila svazek s krycím jménem MÍLA. Do něj pak zahrnula další osoby. V dubnu 1976 bylo postaveno před soud pět podezřelých osob. Všem hrozilo za trestný čin teroru 12–15 let vězení nebo dokonce trest smrti. Výpovědi Popelky před soudem ale působily naprosto zmatečně, dokonce začal tvrdit, že StB mu všechny podrobnosti ohledně atentátu sdělila a naučila ho, jak vypovídat. V letech 1976 a 1977 proběhla dvě soudní stání a městský soud všechna obvinění smetl ze stolu. Pachatel výbuchu tedy nebyl nalezen a trestný čin, který nesl jeden ze znaků terorismu, tedy útok na nevinné lidi s cílem narušit manifestaci, zůstal nevyřešen. Obětmi atentátu totiž nebyli jen „kovaní“ příslušníci Lidových milicí, ale i obyčejní lidé – učni z ČKD, zaměstnanci restaurace Slovanský dům –, kteří se manifestace účastnili „dobrovolně povinně“. Lze jen spekulovat o tom, nakolik je pravdivé tvrzení, že StB chtěla zdánlivě obnovit vyšetřování útoku, aby ho účelově využila ke vzájemnému boji ve složkách policie (vyšlo najevo, že Popelka byl od roku 1973 konfidentem kriminální policie) a možná i mezi svářícími se skupinami v KSČ.

Událost ze 7. listopadu 1962 byla pečlivě ututlána a v dobovém tisku o ní nenajdeme ani zmínku. Zřejmě i to bylo příčinou, že když v létě 1990 došlo k něčemu obdobnému na stejném místě, česká média tuto událost hodnotila jako absolutní novum.

„Zapomenutou“ událostí je také bombový útok, který se odehrál v Bratislavě v roce 1973. Případ nazvaný „Teror na ministerstvu spravedlnosti“ byl vyšetřován StB. Hledaly se totiž souvislosti s tehdejšími bombovými útoky v Londýně, spáchanými členy Irské republikánské armády. Přestože se žádná souvislost s teroristy nenašla, veškerý spisový materiál byl po dlouhá léta veden jako tajný. Tragický incident, na jehož konci byli dva mrtví, se odehrál 16. ledna 1973. Ondrej Chámovský, který si v tašce přinesl průmyslovou trhavinu umístěnou v kovové trubce, se dožadoval přístupu k ministru spravedlnosti. Omylem vstoupil do kanceláře vedoucího sekretariátu JUDr. Oty Štěpničky. Vyšlo najevo, že muž se dožaduje uznání odškodného za pracovní úraz, který utrpěl v roce 1961. Navíc si stěžoval, že soudy postupovaly v projednávání jeho případu liknavě, a tímto způsobem chce situaci řešit. Diletantské jednání a postup nevycvičené hlídky VB měly tragické následky. Chámovský při vstupu jednoho z příslušníků VB do kanceláře sekretariátu bombu odpálil; výbuch usmrtil nejen jeho, ale i doktora Štěpničku. Těžce zranění byli ještě další dva lidé.

Výbuchy na Staroměstském náměstí a v Hostivaři – bomby jako argument pro návrat k socialismu?

Kolo dějin se v listopadu 1989 otočilo a po pádu komunistického režimu se z Československé socialistické republiky stala federace dvou republik, ČSFR. Několik dnů před prvními svobodnými volbami, 2. června 1990, bylo Staroměstské náměstí plné Pražanů a turistů. V poklidné pohodě sobotního odpoledne nikdo nevěnoval pozornost muži, který se zastavil u pomníku mistra Jana Husa a na podstavec odložil těžkou sportovní tašku. V 16:12 hod. se ozval výbuch. Ve vzniklé panice byly slyšet výkřiky zraněných lidí a rachot tříštícího se skla. Konstrukční nedostatek bomby zajistil, že nikdo nezemřel. Osmnáct lidí bylo zraněno, německá turistka přišla o oko. Pachatel měl štěstí. Policie sestavila z fotografií a videí svědků časový snímek. Chybělo v něm přibližně pět až deset minut. A právě v nich pachatel přišel a – jak ukázalo vyšetřování – tašku s výbušninou položil pod jednu z mís na levé straně pomníku mistra Jana Husa.

Pomník mistra Jana Husa s radnicí – směr výbuchu. Foto Hana Hlušičková

Mezitím odborníci z Kriminalistického ústavu dokázali rekonstruovat podobu nástražného výbušného systému – byla to třicet centimetrů dlouhá, bezešvá trubka opracovaná na soustruhu. Jako iniciační mechanismus posloužil stolní budík, devítivoltová baterie a malá žárovička s odstraněnou skleněnou baňkou. Dovnitř trubky útočník nacpal střelný prach a ocelové úlomky. Kriminalisti dohledali i původ trubky v podniku na severu Moravy, k nebezpečnému útočníkovi je to však nepřivedlo. Štěstím podle pyrotechniků bylo, že pachatel použil jemný, milimetrový spoj na uzavření trubky. Při výbuchu tak byl roj střepin nasměrován jen jedním směrem, ke Staroměstské radnici. Pokud by víčka vydržela explozi, pak by mohlo dojít k roztržení trubky s devastujícími následky pro lidi na náměstí.

Výbuch byl považován za teroristický čin. Podle ministerstva vnitra však nešlo o „klasický teroristický útok s vazbou na široké mezinárodní seskupení“ ani o „klasickou teroristickou akci, kdy násilí je prostředkem k dosažení určitého cíle a kladou se podmínky“, ale o „trestný čin se znaky terorismu“.

Ve čtvrtek 2. srpna 1990 na opačném konci Prahy, u Hostivařské přehrady, explodoval další výbušný systém. Tentokrát útočník nastražil nálož v zemi. Razantní exploze zranila na přeplněné pláži osmnáct lidí. Kriminalističtí technici potvrdili, že obě nálože mají stejného tvůrce. Vyšetřovací tým po dvou letech ukončil práci bez úspěchu. Kauzy obou zákeřných útoků proto vyšetřovatelé museli odložit. Staly se z nich kriminalistické pomníčky.

V České republice doposud nedošlo ke klasickému teroristickému útoku s vazbou na široké mezinárodní seskupení. Některé trestné činy ale znaky terorismu obsahují. Jde zejména o zneužívání výbušnin v trestné činnosti a používání nástražných výbušných systémů. K použití výbušnin při útoku na soukromé podnikatele a jednom teroristovi, který si kladl podmínky, se vrátíme příště.

Teror jako moderní nástroj vládnutí

Mohlo by se zdát, že terorismus je doménou poslední zhruba stovky let, ale opak je pravdou. Už v dobách říše římské byl využíván jako součást vojenské taktiky, nicméně svůj pravý význam získal až během Velké francouzské revoluce v souvislosti s tzv. vládou teroru.

Dne 14. července 1789 začala dobytím Bastily ve Francii revoluce, která je považována za přelomový bod evropských kontinentálních dějin. Tato revoluce smetla absolutní monarchii, v níž panovník nebyl omezen ústavou nebo parlamentem, a nahradila ji „vládou lidu“ a republikánstvím. Díky této revoluci se také zrodil moderní nástroj vládnutí – teror. Pojem terorismus byl tak poprvé použit během Velké francouzské revoluce pro popis metod používaných vládou vůči jejím nepřátelům.

Nejvyšší zákonodárný a výkonný orgán Francie (Národní konvent) mj. vyhlásil republiku, oficiálně sesadil a rozhodl o popravě krále Ludvíka XVI. a přijal zákonné opatření o teroru. Opatření o teroru nařizovalo masové exekuce podezřelých zrádců. Původně myšlený nástroj na potlačení podporovatelů krále, monarchie a nových pořádků šířil teror po celé Francii strach z gilotiny. Známý je výrok Maximiliena Robespierra, představitele jakobínského revolučního a politického teroru: „Teror není nic jiného než okamžitá, přísná a nepřizpůsobivá spravedlnost.“ Postupem času si začal teror vybírat krvavou daň i v řadách příznivců revoluce a republiky. Během jednoho roku bylo uvězněno na 300 tisíc lidí, nejméně 17 tisíc z nich bylo oficiálně popraveno a další zemřeli ve vězení, často bez soudu. Všeobecný strach o život bývalých podporovatelů teroru nakonec vedl ke svržení jeho hlavního propagátora – Robespierra. On a jeho následovníci, stejně jako mnoho tisíců lidí před nimi, byli uznáni vinnými z terorismu a 17. července 1794 popraveni.

Rakovina terorismu se začala šířit od Ruska po Indii. V průběhu šíření se postupně měnil jeho význam a obsah. Jako terorista byl původně označován někdo, kdo jménem státu provádí nespravedlivé masové exekuce. Díky fanatickým ruským a francouzským anarchistům je teroristou označován jednotlivec spojovaný s násilím proti státu. Zatímco v 18. století byla symbolem státního teroru gilotina, v 19. století byla symbolem terorismu bomba, explodující uprostřed politické elity. Terorismus se stal formou komunikace – stal se „propagandou šířenou činy“.

Druhá světová válka přinesla do oblasti terorismu zásadní změnu – začalo zabíjení na základě náhodnosti. Zvrácená rasová politika „ospravedlňovala“ pokusy o vyhlazení celých ras, docházelo k zabíjení nevojáků, žen a dětí z důvodů, které neměly z vojenského hlediska žádné opodstatnění. Snaha zastrašit obyčejné lidi v Německu a Japonsku, aby nepodporovali válečné úsilí své země, vedla k bombardování měst a shození atomové pumy na Japonsko.

Dvacet let po ukončení druhé světové války, kdy se rozmáhala národně osvobozenecká hnutí odporu proti koloniálním velmocem, se rozvíjela politika vybírání cílů mezi civilními obyvateli. Teroristické metody boje se staly akceptovanou taktikou všech povstalců a byly přitažlivé i pro celou řadu skupin nespokojenců ve vyspělých státech. Akty násilí jsou plánovány tak, aby vyvolaly pocit strachu. Někdy má terorismus podobu vydírání s cílem dosáhnout splnění konkrétních politických požadavků. Vedlejším účelem teroristických akcí je také získání publicity.

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných