Suverén, „mistr slova“, sedmilhář a neuvěřitelný podvodník, to byl ráfek Ruda. Od jeho vraždy uplyne 3. července již 21 let

03. 07. 202216:30

foto: Karel Tichý (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlí v Kongresové ulici od roku 1990; snímek „ráfka Rudy“ se bohužel nedochoval, použili jsme ilustrační foto Pixabay

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Nebyl žádný svatoušek, ale se šarmem sobě vlastním a vahou své pověsti v kriminálním podsvětí přivedl policisty k řadě zajímavých osob a kauz. Rudolf Javornický byl veden pod krycím jménem Javor jako OJVP čili osoba jednající ve prospěch policie.

Po listopadu 1989 došlo i na výměnu vedení nejen celé pražské policejní správy, ale i hospodářské kriminálky. A začalo se jet po novu, a to v dobrém i zlém. A také jsme se přestěhovali. A to do Nuslí na Prahu 4, kde byla postavena úplně nová budova Policie ČR Správy hl. m. Prahy v Kongresové ulici 1666/2. A tam se samozřejmě nastěhovaly i pražské kriminálky z ulic Bartolomějské, Konviktské a okolí.

Po roce 1990 se hospodářská kriminálka přestěhovala do nové budovy policie v Nuslích.

Jak je důležité míti… Rudolfa

V listopadu 1990 jsem nastoupil jako starší referent-specialista na II. sekci kriminální služby Správy hl. m. Prahy. A tehdy jsem si našel také nového policejního informátora, Rudu Javornického, který pak byl, dalo by se říci, jednou z hlavních postav několika mých nejlepších policejních případů. Patřil do rozvětvené rodiny Bělů. Vyrůstal pod vlivem „starého“ Běly, u něhož začínal i boss František Mrázek. Ruda tak znal téměř všechny zločince v Praze a okolí a časem se dokázal infiltrovat, již pod mým vedením u policie, i mnohem dál. Největší výhodou pro nás bylo, že se s kmotrem Mrázkem velice dobře znal.

S černými vlnitými vlasy vypadal Ruda jako typický „světský“, navíc si potrpěl na masivní zlaté řetězy a nápadné zlaté prsteny. Měřil přes 180 centimetrů, měl 90 kilogramů živé váhy a se svým rozpláclým nosem připomínal boxera. Byl to neuvěřitelný podvodník a sedmilhář, ale měl jedinečné nadání k tomu, aby dokázal téměř každého ukecat. Sám sebe rád charakterizoval průpovídkou, že je „mistr slova“. K tomu měl i vynikající cit pro využití každé příležitosti, která se v pražském podsvětí naskytla. Dostal se téměř všude. Znal celé rodiny Bělů, Kočků, Mrázka, Provoda, Pitra, Starku, Šebestu, Šrytra, Urbánka, cizojazyčné gangy, Čečence, zloděje, podvodníky, pašeráky, překupníky, advokáty, různé podnikatele, zkorumpované policisty, pracovníky tajných služeb i inspekce ministra vnitra, ale i pár politiků…

„Sundej tu šaškárnu!“

Poznal jsem ho při vyšetřování krádeží kamionů s elektronikou. Předvolal jsem si ho k výslechu na hospodářskou kriminálku do Kongresovky. Ruda se upřímně bál zatčení, a tak přišel s rukou v dlaze, s fixačním límcem kolem krku a s potvrzením od doktora, že je „… těžce pomlácený po pádu na motorce, neschopen policejních úkonů“. Měl jsem intuici, trochu jsem ho rozebral, pohrál si s ním a asi po třech hodinách bylo jasno. Vycítil jsem potenciál, který v tomto zdroji byl. Řekl jsem mu „Rudolfe, sundej tu šaškárnu“ a on sundal obvazy i dlahu a dali jsme si slovo. Stal se dobrovolně policejním informátorem. Měl jsem ho dobře přečteného a správně tušil, že by to mohlo být to pravé… Ale i dohoda byla jasná. Vzhledem k tomu, že Ruda nebyl žádný svatoušek, tak jsem mu zdůraznil: „Nesmíš páchat žádné násilné trestné činy, zejména na dětech a ženách, a také nebudeš jezdit pod vlivem alkoholu! A ty informace o zločinu, které poskytneš policii, musí být vždy v mnohem větší míře závažnější než trestná činnost, které se případně dopustíš!“ Ale i Ruda měl podmínku, a to že nikdy nebude mluvit na své „chábry“ – čili komplice, kámoše, společníky, kteří si s oblibou říkali brácho – Petra Řezníčka a zejména Vlastu Spěváka, přezdívaného Velký. A to byl a je opravdu těžký kalibr – pravý boss pražského podsvětí. Tito tři pak byli opravdu „velká trojka“, které se báli i Čečenci. Ruda však měl ještě jednu velikou pojistku, které věřil, a v těžkých chvílích se k ní utíkal schovat. Doma ve sklepě měl malý oltář s Panenkou Marií, před kterým dokázal klečet celé hodiny, když měl pocit, že něco nepravého provedl. A navíc měl obrovskou oporu ve své manželce Helence, která musela mít snad svatozář. Naštěstí pro nás však jeho hlavní obživa spočívala v tom, že podváděl podvodníky a obíral zloděje.

Drogy a svrab

Jako malý příklad uvedu příhodu z předávání informací. Ruda mi na jedné schůzce předal nějaké poznatky k obchodu s drogami v restauraci Rebecca na Olšanském náměstí. A jako pikantnost tehdy ještě nahlásil, že tamní kuchař má svrab. Informace jsem sepsal a jel jsem je předat na drogovku. Jeden kolega si to tam s díky převzal s tím, že se na to zaměří a rozpracují si to tam. Asi po třech měsících přinesl Ruda doplňující poznatek, že nějaký úkryt tam mají mít pod trezorem v kanceláři.

Restaurace Rebecca je dodnes v provozu pod názvem Olšanka.

Zajel jsem s tím opět na drogovku a stavil se u toho kolegy jako minule. Asi si mě už nepamatoval či co, a tak mne dost dobře uzemnil. Poděkoval a bezelstně se mě zeptal: „Hele, nemáš to od Javora? Jo, ale dávej si na něj bacha, víš, on práská nějakýmu Tichýmu z protikorupčního…“ Bylo jasné, že vzhledem k neutuchající píli Rudy muselo nutně nastat, že v zájmovém prostředí došlo k jeho dekonspiraci jako mého policejního informátora. Zločinci, a to na všech úrovních a postech, vycítili nebezpečí a začali útočit. V této době byla se souhlasem mých nadřízených vytvořena a schválena pro využití v zájmovém prostředí operativní legenda, jejímž úkolem bylo tento vztah „legalizovat“. Sepsali jsme s ním dohodu o pokrytí kontaktu, abychom vzbudili zdání, že Ruda si mne platí, abych ho kryl. A světe div se, ono to skutečně chvilku fungovalo. Ruda však za své informace policii dostával i finanční odměny.

Doklad o domluvě, že Ruda bude v prostředí galerky tvrdit, že si mě „platí“, foto archiv autora

Informací od Rudy přibývalo a jejich obsah začal mnohonásobně převyšovat kapacity mé a mých nejbližších spolupracovníků z hospodářské kriminálky, ale také naši věcnou a místní příslušnost. Proto byla navázána velice úzká spolupráce s kolegy z útvaru na Zbraslavi, zejména pak s Jiřím Gregorem nebo Jiřím Komorousem. A opět se vyšetřila celá řada závažných kauz – násilné trestné činy, krádeže, padělané peníze, obchody s bílým masem, drogy, prodeje zbraní a řada dalších. Měli jsme co dělat, abychom vše, co Ruda přinášel, vůbec stíhali.

A někdy to byly věci neuvěřitelné a bizarní, k nimž se Ruda dostal. Jednou to byly dokonce „ztracené materiály“ z policejního prezidia, jindy měl tip na místo ukrytého odcizeného vozidla významného politika nebo služební doklady a zbraň příslušníka BIS, odebrané mu pražskými uspávačkami. Jindy ale Ruda přinesl zase třeba něco úplně raritního, jako jednou, když mi s vítězoslavným úsměvem předložil takzvanou střílející tužku. Byla to fakt zákeřná zbraň. Opravdu se podobala propisovačce. Byla konstruována na jednu ránu a na malorážkové náboje. Při použití zblízka byla tato záludnost schopna zabít člověka. Tehdy si informace o výrobci převzal osobně jeden z šéfů policejního útvaru na Zbraslavi Jiří Gregor, přezdívaný „Pérák“. A pokud si dobře vzpomínám, tak případ zdárně vyřešili. Pikantní situace nastala, když Ruda přinesl informaci, kde jsou písemnosti důležité pro izraelskou ambasádu, které jim pak šel tehdy hrdinně odevzdat dokonce sám šéf Úřadu pro zahraniční styky a informace. I tato renomovaná instituce měla od Rudy tak řadu informací.

Jindy zase přišel Ruda s poznatkem, že na policejním útvaru boje proti organizovanému zločinu na Zbraslavi je údajně nějaký policista, který naopak s organizovaným zločinem spolupracuje a prodává do podsvětí materiály z vyšetřovaných a odhalovaných kauz. Mělo se jednat o policistu, který měl mít ve své náplni práce mimo jiné i monitorování a sledování vietnamské komunity. Informace byly předány kolegům na Zbraslav, ale odhalit „krtka“ se pořád nějak nedařilo. Tak Ruda „zabral“ a podařilo se mu přes překupníky dostat přímo k němu. Operativně byla zadokumentována schůzka zločinců s policistou, které byl Ruda rovněž přítomen. Z uvedeného důvodu byla akce pouze dokumentační. Bylo při ní zjištěno, že materiály, které byly předány, pocházejí mimo jiné z kauzy vedené pod krycím názvem „Škorpion“ a mělo jít o obchody se zbraněmi. Ustanoven byl i zájmový policista, jistý Pavel D. Poté byly veškeré získané informace předány vedení tamního útvaru k dalšímu došetření s tím, že akci proti „krtkovi“ provedou ve spolupráci s inspekcí ministra vnitra, která se zabývala trestnou činností policistů. Jaké však bylo po nějaké době naše překvapení, když jsme zjistili, že dotyčný Pavel D. z útvaru v tichosti odešel, a naopak postoupil výš, na inspekci ministra vnitra! Až mnohem později přišla chvíle jeho odplaty, bylo to v době, kdy na nás útočil Radovan Krejčíř, a to zejména mediálně, a právě přes inspekci ministra vnitra.

Jak bolavý zub zkazil kšeft

Po jedné z ranních porad na oddělení hospodářské kriminálky, na níž jsem dostal několik fotografií odcizených předmětů, jsem s nimi zamířil na schůzku s Rudou. A měl jsem štěstí, protože hned věděl – ostatně jako vždy – o co jde. Sebevědomě prohlásil: „Jó, tak o tom jsem už něco zaslechl, někdo tu v Praze něco nabízí. Podívám se po tom a dám ti vědět.“ Ozval se za týden, že prý na sídlišti Černý Most bydlí jistý Láďa, který je napojen na zloděje starožitností a také na různé starožitníky a překupníky. A zrovna teď prý má část nějakého oltáře, různé kalichy a svícny a hlavně i obrazy, včetně údajně dost vzácného obrazu svatého Františka z Assisi. A opět to sedělo, popis se shodoval s údaji ze svodek. A nebyl by to Ruda, kdyby nepřidal i dobrou radu: „Dejte si bacha, Láďa má prý kontakt i na nějakého policajta, který sbírá starožitnosti a částečně ho kryje.“ A tak se na kriminálce, v utajení, začala připravovat další operativní akce. Sáhlo se opět do vlastních řad a byl vybrán odpovídající typ kriminalisty (a pokud někdo hádá, že to byl Pavel Šilpoch, tak má pravdu), který bude do případu nasazen jako zájemce a kupec. Ruda si ho vzal „na starost“, naučil ho několik zlodějských termínů, dovedl do zájmového prostředí a postupně se prokousali až k Láďovi. Nakonec mezi nimi došlo k dohodě o provedení kšeftu.

Sv. František z Assisi – Giottovo dílo to sice nebylo, ale obraz s tímto námětem tehdy figuroval mezi odcizenými předměty, foto Wikipedie

Problém byl však v tom, že se kriminalistům nedařilo zjistit, kde má Láďa horké zboží ukryté. Tak byla zvolena varianta, že k předání dojde v určitý den na určitém místě v Praze. Na Láďu byla nasazena sledovačka, která se ho měla držet od rána a sledovat cestou na místo schůzky s „kupcem“. Z důvodu ochrany policejního zdroje pak byla zvolena varianta, že Láďu cestou zastaví dopravní policie, aby provedla „náhodnou kontrolu“, při které budou kradené věci ve vozidle nalezeny. Jenomže ne vždy se vše vyvíjí tak, jak je naplánováno… V den „D“ před spuštěním akce čekali kriminalisté na kolegu Šilpocha marně. Nepřišel, nebral telefon a nikdo nevěděl, co s ním je. Ihned za ním do bydliště vyjela rychlá spojka, která pak hlásila, že kolegu rozbolel v noci zub, vzal si prášky a ráno prostě zaspal. Mezitím však Láďa už jel po Jižní spojce od Lanového mostu směrem na Prahu 4. Bylo jasné, že Šilpoch se na místo schůzky nedokáže včas dostat, a tak bylo operativně rozhodnuto, že „náhodná kontrola dopravní policie“ proběhne už na Jižní spojce.

Nastal však druhý problém. Místo se bohužel nedalo tak rychle zajistit dostatečným počtem policistů. Vozidlo s Láďou bylo sice hlídkou zastaveno, ale při kontrole dokladů Láďovi něco blesklo hlavou, nečekaně vyrazil, přeskočil svodidla a utíkal pryč přes kolem spojky vedoucí železniční trať s dopravákem v patách. Ale co čert nechtěl, projížděl tudy zrovna nákladní vlak, který uprchlíka od policistů oddělil. Vlak přejel a Láďa byl fuč. I tak se ale dala akce považovat za „částečně“ úspěšnou. Kriminalisté měli vozidlo s kradenými starožitnostmi, včetně obrazu sv. Františka z Assisi, a znali i totožnost překupníka. Láďa byl zadržen asi za dva týdny v nočních hodinách v jedné hospodě na okraji Prahy. Ač to zní téměř neuvěřitelně, zahlédl ho tam kriminalista Šilpoch.

A nakonec od policie odešel i policista, který byl odhalen jako kontakt Ládi v obchodech se starožitnostmi. Z podsvětí byla získána totiž fotografie, jak stojí u svého vozidla a do kufru ukládá horké zboží…

OJVP, ráfek čili policejní informátor

„Používání tzv. osob jednajících ve prospěch policie (OJVP) a operativní techniky patřilo v minulosti mezi oprávnění příslušníků policie podle hlavy třetí zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. V souvislosti se změnou (novelou) citovaného zákona bylo s účinností od 1. ledna 2002 oprávnění používat osoby jednající ve prospěch policie nahrazeno oprávněním používat informátory. Oprávnění k použití operativní techniky bylo k témuž dni zrušeno. Používat informátory umožňuje i stávající zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.“ (Zdroj: policie.cz)

Základy vztahu mezi kriminalistou a jeho informátorem upravuje Závazný pokyn policejního prezidenta o využívání informátorů. Peníze pro ně potom podléhají Nařízení ministerstva vnitra o nakládání se zvláštními finančními prostředky. Co se tedy týče odměňování, připadají v úvahu peníze nebo věcné dary. Ty informátorovi předává zpravidla osobně řídící policista, někdy i za přítomnosti svého nadřízeného. Účetní doklady o takových operacích opět podléhají stupni utajení „vyhrazené“.

Samotná identita lidí, kteří policii informace poskytují, je utajovanou informací. Konkrétně jde o stupeň „vyhrazené“, tedy nejnižší ochranu utajované skutečnosti na stupnici stanovené Národním bezpečnostním úřadem. Identitu informátora znají nanejvýš tři lidé, čím je jich víc, tím je větší riziko prozrazení. Při závažném porušení dohodnutých pravidel však spolupráce s ráfkem končí.

Spolupráce je vždy vědomá, není tedy možné, aby se v záznamech policie vyskytovali informátoři, kteří by tvrdili, že o ničem nevěděli. „Motivačním prvkem mohou být zejména jeho emoce, pocit důležitosti, snaha potlačit konkurenci a finanční nebo jiné pohnutky,“ uvádí pokyn policejního prezidenta. O každém informátorovi je veden spis, do něhož se zaznamenávají všechny informace z průběhu spolupráce – kdy a jak byla zahájena, jak probíhaly schůzky apod.

Nejcitlivější oblastí je samotná identita spolupracovníka, jeho krycí jméno a způsob dorozumívání s policií. Identitu ráfka znají obvykle tři lidé: řídící policista, jeho přímý nadřízený a ředitel útvaru, u kterého je veden. Ve zvláštních případech je možné předávání informátorů napříč policejními útvary, tato možnost ale přináší jistá rizika a naráží na odpor policistů, a tak v praxi není příliš využívána. Jedním z důvodů je i fakt, že „soupeřící“ policejní útvary, jako je například protimafiánská a protikorupční policie, obecně nerady sdílejí cokoli, natož své zdroje.