foto: Hana Hlušičková, PrahaIN.cz/Sídlo ODS ve Sněmovní ulici bylo až do roku 2003 naproti parlamentu.
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 17. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik desítek let. V žádném případě si ale neděláme ambice rozkrýt sekvence případů, jen se budeme snažit upozorňovat na kauzy a aféry, které hýbaly mediálním prostorem. Tématem zůstaneme u prapodivných zdrojů financování politických stran, ale vylíčíme ho jako antické drama s hrdinou, který se dostal do konfliktu, jenž mu hrozil záhubou.
První, téměř zlomovou politickou krizi od vzniku samostatné České republiky zažila naše politická scéna v pozdním podzimu roku 1997. Jednou z hlavních postav, naším hrdinou, byl Václav Klaus.
Tehdy čelil jako premiér důsledkům ekonomické krize provázené obecnou deziluzí o bezproblémové transformaci a měnovou krizí, jak shrnuje situaci článek v časopise Ekonom i odstředivým tendencím koaličních partnerů, a jako předsedovi ODS mu vrásky přidělával skandál ohledně fiktivních sponzorů strany i spekulace o tajném švýcarském kontu. Detailnějším pohledem ovšem zjistíme, že onen hrdina sice nebyl hlavním cílem tehdejší eskalace společenského napětí, byť na něm měl velký podíl, ale díky svému příslovečnému „drzému čelu“ i urputnosti celou aféru, kvůli níž by jinému politikovi hrozil pád do propadliště dějin, využil ke svému dalšímu vzestupu. A protože lid je nakloněn stranit „nevinným“ obětem, hrdina pojmenoval útok na svou osobu jako „atentát“.
Expozice: Vratká vládní trojkoalice a hospodářská recese
Volby do Poslanecké sněmovny v polovině roku 1996 skončily plichtou. Zvítězila v nich sice Občanská demokratická strana vedená Václavem Klausem, ale vzhledem k tomu, že měla jen 29,62 %, představovalo to pro ni zklamání. Těsně za ní se umístila Česká strana sociálně demokratická strana v čele s Milošem Zemanem po úspěšné kontaktní kampani symbolizované autobusem „Zemákem“, obdržela totiž 26,44 %. Parlamentní většina dosavadní středopravicové koalice byla tak podkopána.
Vládní koalice ODS, KDU-ČSL a ODA, tzv. druhá vláda Václava Klause, získala jen 99 mandátů, a byla tím pádem odkázána na toleranci ČSSD, která měla 61 poslanců, jak je zřejmé ze seznamu poslanců Poslanecké sněmovny PČR. Na rozdíl od předchozího období si navíc menší strany ODA a KDU-ČSL prosadily odstranění vládní majority ODS. Nestabilitu vlády začátkem roku 1997 ještě zhoršily narůstající ekonomické problémy, na něž vláda reagovala přijetím „úsporných balíčků“, které zahrnovaly radikální škrty ve státních výdajích.
Mezi koaličními partnery zavládla nervozita živená hospodářským marasmem a docházelo k vzájemným třenicím, například ohledně kontroly a vedení BIS. Stupňovalo se i napětí uvnitř ODS, jehož známkou bylo, že Josef Zieleniec se začátkem června 1997 postavil za předsedu KDU-ČSL Luxe, který obvinil Klause, že před ostatními členy vlády zatajil dopis Mezinárodního měnového fondu, jenž údajně obsahoval upozornění na negativní jevy v české ekonomice, jak stálo v článku Hospodářských novin.
Pokus o restart Klausova kabinetu v podobě jeho rekonstrukce na přelomu května a června 1997 skončil blamáží. Z původně avizovaných rozsáhlých personálních změn zůstala jen výměna dvou ministrů, přičemž na postu ministra financí vystřídal Ivana Kočárníka Ivan Pilip (oba ODS) a ministrem průmyslu a obchodu se namísto Vladimíra Dlouhého stal Karel Kühnl (oba ODA), jak lze vyčíst z přehledu členů druhé vlády.
Stále hlasitěji se začala ozývat KDU-ČSL, jejíž charismatický předseda, ministr zemědělství a zároveň místopředseda vlády Josef Lux vytýkal zbytku vládní koalice přílišný liberalismus, a v září 1997 prorocky prohlásil, že v případě, že vláda nebude schopná předvést změnu politiky, tak to bude muset být jiná vláda.
Václav Klaus. Foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz
V říjnu 1997 nečekaně rezignoval na své funkce ministra zahraničí, místopředsedy vlády i ODS Josef Zieleniec s odůvodněním, že „nebyl informován o velmi závažných rozhodnutích týkajících se hospodaření strany“, a proto za ně nemůže nést politickou zodpovědnost. Vysvětlení důvodů jeho rezignace zachytil server ČT24 takto: „Zjistilo se, že někdo zřejmě léta udržoval tajné konto, na kterém bylo téměř 200 milionů korun. Chtěl jsem, aby se tato věc vyšetřila, ale protože vedení, zejména Václav Klaus, se k ničemu neměli, odstoupil jsem.“ Jeho odchod signalizoval, že uvnitř strany se něco děje, neboť Zieleniec byl jedním z otců-zakladatelů ODS.
Kolize: Podivní sponzoři a tajné zahraniční konto
Problém se objevil již v roce 1996, kdy z výroční zprávy ODS za rok 1995 vyplynulo, že největšími sponzory strany byli Radžív Sinha z Mauricia a Maďar Lájos Bács, kteří údajně darovali každý přes tři miliony korun. Ukázalo se však, že jména jsou smyšlená, a v polovině listopadu 1997 se objevila informace, že skutečným dárcem je bývalý tenista a podnikatel Milan Šrejber, který se podílel se svou firmou Moravia Steel na privatizaci Třineckých železáren. Fakt, že peníze skutečně poslal ze svého soukromého konta Šrejber, potvrdil médiím místopředseda ODS Miroslav Macek po jednání politického grémia 25. listopadu, jak zaznělo ve vysílání Radia Praha. Jeho sponzorskému daru předcházela „čirou náhodou“ půlmiliardová státní dotace na odstranění ekologických škod v Třineckých železárnách, jejíž poskytnutí ODS podle serveru iDNES prosadila ve vládě.
Bývalý poradce exministra Zieleniece Petr Kolář, velvyslanec ve Švédsku, pár dnů nato předal novinářům výbušnou informaci, že o Šrejberovi coby sponzorovi věděl nejenom výkonný místopředseda ODS Libor Novák, který odpovídal za stranické finance, ale od voleb 1996 i Josef Zieleniec, jenž s touto informací prý seznámil Klause. Zatímco Klaus Kolářovo tvrzení okamžitě popřel, Zieleniec naopak po určitém váhání potvrdil, že on i Klaus sponzora znali, jak uvádí ve svém příspěvku L. Kopeček na stránkách cdk.cz.
Na tiskové konferenci ODS, jež se konala 27. listopadu, vzal odpovědnost za tuto prekérní záležitost na sebe Libor Novák, který poté rezignoval na stranickou funkci i poslanecký mandát. V únoru 1998 byl zatčen a skončil na Pankráci ve vazbě pro podezření z krácení daní tím, že dal rozepsat dva sponzorské dary (od Šrejbera a bývalé pracovnice Silas Group Mlejnkové, každý v hodnotě 7,5 milionu) na více dárců, než kolik jich bylo ve skutečnosti, a tím připravil stát o více než milion korun, jak uvedl server iDNES. Soud ho ale v roce 2000 zprostil viny v plném rozsahu, protože obžaloba podle soudu neprokázala, že trestný čin spáchal právě Novák.
Krize: Černý pátek
Zlomovým dnem pro další existenci Klausovy vlády se stal pátek 28. listopadu 1997. Ráno se vedle informací o tiskové konferenci ODS objevil v MF Dnes článek, podle něhož měla ODS údajně přístup k tajnému kontu ve Švýcarsku, jak po letecg připomněl server ČT24. To otevřelo veřejnou diskusi na toto téma. Dopoledne Klaus oznámil, že celé politické grémium, tedy i on sám, dá funkce na kongresu ODS k dispozici. Kongres měl být svolán v nejbližším možném termínu. V poledne přes vážnost vnitropolitické situace Klaus odletěl do Sarajeva na jednání Středoevropské iniciativy.
Krátce před odletem dostal Klaus zprávu, že lidovci svolávají na večer mimořádnou celostátní konferenci strany, která má jednat o jejich odchodu z vlády. Předseda Lux novinářům naznačil, že pokud ODS nevysvětlí aféry okolo svého financování, oni z vlády odejdou, jak např. uvádí server g.cz.
Hrozba odchodu lidovců z vlády, a tím pádu kabinetu, vedla Jana Rumla po telefonické domluvě s místopředsedou strany Ivanem Pilipem k rozhodnutí vystoupit s prohlášením vyzývajícím Klause k odchodu z čela strany, jak vzpomíná v rozhovoru s novinářkou J. Klusákovou (viz publikace Jana Klusáková a Jan Ruml rozmlouvají nadoraz o tom, co bylo… Praha 1998, s. 33), prý vůbec netušil, kde Klaus je, a připadalo mu, že není nač čekat). Ruml spolu s Pilipem prohlášení přečetli v pátek večer na tiskové konferenci. Důvodem požadované rezignace mělo být to, že Klaus nedokázal vyvrátit mimořádně závažná obvinění z nelegálního financování vznesená proti ODS. O výzvě, aby odstoupil z čela ODS, se Klaus dověděl telefonicky v Sarajevu od Rumla těsně před prezentací prohlášení novinářům.
Jan Ruml. Foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz
Šéf lidovců Lux po skončení celostátní konference své strany oznámil krátce před půlnocí odchod z vlády a toto rozhodnutí odůvodnil další nepřijatelností Klause coby premiéra. Lidovci ovšem souběžně avizovali zájem na pokračování stávající koalice, ale bez Klause coby premiéra, jak zmiňuje server g.cz. Lux v této souvislosti dokonce před novináři zmínil jméno Ivana Pilipa. Následující den podali ministři KDU-ČSL a také ODA demisi, jak uvedl server ČT24.
Asi v sedm večer se Klaus dovolal ze sarajevského letiště místopředsedovi ODS Miroslavu Mackovi domů na Moravu. Macek hned začal obvolávat politiky ODS, aby zjistil jejich postoje, a na další den svolal výkonnou radu ODS. Vydal také prohlášení, které Rumlův a Pilipův počin označilo za vnitrostranický „puč“, jak uvádí ve svém příspěvku L. Kopeček na stránkách cdk.cz. V následujících dnech a týdnech byl puč povýšen na „atentát“.
V poledne v sobotu 29. listopadu se Klaus vrátil do vlasti. Na Úřadu vlády přijal od Luxe demisi lidoveckých ministrů a zamířil na jednání výkonné rady do tehdejšího sídla ODS ve Sněmovní ulici. Na ní Klaus své stranické pozice uhájil, ale krátce po půlnoci vystoupil na tiskové konferenci s tím, že podává demisi na funkci premiéra a nebude ani v příští vládě. V neděli Klaus předal prezidentu Václavu Havlovi demisi vlády.
Tzv. sarajevským atentátem vyvrcholila vládní krize, která byla obratně klausovci prezentována jako spiknutí všehoschopných ambiciózních „atentátníků“, jejichž cílem bylo zbavit se nenáviděného Václava Klause.
Peripetie: Hledání „viníků“
Postavami, které stály u zrodu události, kterou Klaus nazval „atentátem“, byli exministr vnitra Jan Ruml jako hlavní „mluvčí“ antiklausovské výzvy, kterou údajně zamýšlel jako morální apel, a „korunní princ“ Ivan Pilip, místopředseda občanských demokratů a ministr financí, jenž se jevil jako nejvážnější možný protikandidát Klause v souboji o předsednický post. Když se k aféře po letech vracel, v článku na serveru iDNES uvedl: „Jakkoliv to bylo později převyprávěno a zakryto nálepkou sarajevský atentát, tak nám šlo o to, dostat ODS z okraje propasti, kde tehdy byla… Propojení s byznysem v politice je; nemyslím si, že děti nosí čáp, objevují se situace, které jsou na hraně, ale nelze se pohybovat za ní.“
Ve výčtu „viníků“ vládní krize nemohou chybět ani lidovci v čele s Josefem Luxem, kteří začali v politice uplatňovat strategii „flexibilního výběru“ mezi ODS a ČSSD. Odráželo to pověstné motto jejich předsedy o lidovcích coby rozhodujícím „jazýčku na vahách“ mezi levicí a pravicí, jak uvádí ve svém přípsěvku L. Kopeček na stránkách Centra pro studium demokracie a kultury. Koneckonců byl to právě Lux, který ještě před červnovým hlasováním o důvěře vládě poprvé veřejně nadnesl otázku odchodu Klause z premiérské funkce, což podle něho mohlo pomoci „upustit páru z přetápěného kotle“, jak upozorňuje v témže příspěvku Kopeček. A tak se aféra týkající se problematického financování ODS stala vítanou záminkou pro vystoupení lidovců z vládní koalice. A byli to právě lidovci, kteří svou bezprostřední hrozbou, že odejdou z vlády, prý dotlačili Rumla s Pilipem k „atentátu“ na nepřítomného Klause.
Ruku na srdce, ani lidovci neměli čistý štít. V předchozích letech sami zažili nepříjemnosti ohledně transparentnosti při naplňování stranické pokladny. Vedle afér staršího data dořešili teprve tři týdny před „sarajevským atentátem“ prostřednictvím darování státu problém podivného sponzorského milionu, který získali v roce 1995 přes jednu švýcarskou banku.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 16. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik…
Podobně na tom byla ODA. Poškozovalo ji nejenom dědictví podivných vztahů se zkrachovalou Kreditní a průmyslovou bankou Antonína Moravce z let 1992 a 1993, jak o nich psal například Respekt, ale i čerstvé skandály. Na jaře 1997 po zveřejnění výročních finančních zpráv za předchozí rok se ukázalo, že ODA získala od zahraničních sponzorů více jak dvacet milionů korun. Novináři rychle zjistili, že někteří z nich jsou jen nastrčení prostředníci nějakého neznámého dárce. Strana problém nedokázala uspokojivě vysvětlit, přestože to silně poškozovalo její pověst. Teprve v únoru 1998 odhalil šéf strany Jiří Skalický skutečnou identitu dárců, jak uvedla ČTK a publikoval například SME.sk. Potíže ODA se sponzory ovšem lidovci v době svého odchodu z vlády vůbec neřešili.
Pro úplnost dodejme, že potíže s transparentním naplňováním pokladny měla i sociální demokracie. V roce 1996 se na financování její volební kampaně podílela např. firma Chemapol, jak uvádí iDNES.
Rozuzlení čili katarze: Hrdina vynesen na štítu
Katarze v dramatu nastává většinou po vyvrcholení děje a typicky u hrdiny „očišťuje“ jeho vnitřní či vnější konflikt, který byl hnací silou celého příběhu, na jehož konci už hlavní hrdina není takový, jaký byl na začátku – je poučenější a zkušenější, prošel určitou změnou. Ale co bylo zákonité v antickém dramatu, na konci 20. století jako by neplatilo…
Václav Klaus padl, ale politickou odpovědnost za aféru s problematickým financováním strany, fiktivními sponzory a tajným švýcarským kontem, kam měly chodit peníze tuzemských i zahraničních firem údajně jako provize za získání různých podniků v privatizaci, nepřijal a celou záležitost začal vykreslovat jako osobní útok na sebe a své ideje, jak se o tom zmiňuje politolog Just v rozhovoru pro Eurozprávy.cz. Jeho příznivci nejprve před sídlem ODS ve Sněmovní ulici zaútočili verbálně i fyzicky na Jana Rumla a pak se sešli na Václavském náměstí, kde předsedovi partaje vyjádřili manifestačně podporu, jak se uvádí na ČT24.cz.
Opona spadla, ale jak to bylo dál?
Vlády se na půl roku ujal poloúřednický kabinet Josefa Tošovského. V květnu 1998, ještě před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny, byl zveřejněn forenzní audit, který měl prověřit financování ODS. Prokázal sice nedostatky v hospodaření strany, ale kupodivu o existenci zahraničního konta v něm nebylo ani zmínky.
V létě 2000 švýcarské státní zastupitelství podle serveru iDNES potvrdilo, že tajné konto v curyšské bance Credit Suisse, ze kterého se čerpaly prostředky na nelegální financování ODS, existuje. Ale v tomto okamžiku se to celé zamotalo, neboť naše policie dávala bankovní operace z curyšského konta jen do souvislosti s provizemi za privatizaci Telecomu. Švýcaři ale byli jiného názoru, protože podle nich platby s tím nesouvisely. A tak kvůli tomuto rozporu odmítli konto v curyšské bance odtajnit a poskytnout bližší údaje o jeho zakladateli a podpisových právech.
Z ODS odešla část členů, kteří vytvořili Unii svobody, která se v roce 2001 sloučila s Demokratickou unií a o rok později se stala i vládní stranou. Bylo to ale jen nakrátko, po volbách v roce 2006 zmizela z politické scény. Také většina Klausových oponentů z dob „sarajevského atentátu“ politiku opustila.
Václav Klaus po pádu své tzv. druhé vlády sice nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil už po předčasných parlamentních volbách v roce 1998. Po uzavření opoziční smlouvy („oposmlouvě“ se budeme věnovat v příštím článku) se stal předsedou Poslanecké sněmovny.