Tarek Bechara, krycím jménem Indián. Jeho vzestup a pád ve jménu Krejčíře

18. 11. 202217:15
Tarek Bechara, krycím jménem Indián. Jeho vzestup a pád ve jménu Krejčíře
foto: Hana Hlušičková/Becharova firma BANCO for trading Praha sídlila v Hradešínské 1829/44 na Vinohradech.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: První ze tří článků o Becharovi alias Indiánovi, o němž by se dalo říci, že byl dítětem Štěstěny, protože vše přežil. Tento kontroverzní podnikatel s libanonským i slovenským občanstvím si v devadesátých letech u nás vybudoval širokou síť kontaktů, která zahrnovala jak průmyslové magnáty, tak pestrou škálu vlivných politiků. Jeho podnikatelský vzestup ale záhy vystřídal strmý pád.

Plným jménem Tarek Assaf Bechara se dostal do Prahy v době, kdy Libanonem zmítala občanská válka. Bejrút, kdysi „Paříž Blízkého východu“, byl v troskách a v budovách univerzit byli ubytováni váleční uprchlíci. Tehdejší socialistické Československo nabízelo v rámci pomoci rozvojovým zemím a spřáteleným státům pomocnou ruku nejen v oblasti hospodářské. I Blízký východ byl již v období mezi světovými válkami naším důležitým obchodním partnerem. Zároveň se vedle hospodářské spolupráce rozvíjely vztahy diplomatické. Velmi dobré vztahy s arabskými zeměmi se projevovaly mimo jiné československou podporou palestinského odporu vůči Izraeli a palestinského úsilí o vytvoření samostatného a nezávislého státu.

Významnou součástí rozvojové spolupráce byla i nabídka studijních pobytů, a tak na vysoké školy bylo přijato také několik stovek mladých Libanonců, aby u nás získali vzdělání, které v té době nebylo v jejich zemích dostupné. Mimochodem Asociace absolventů vysokých škol ČR a SR v Libanonu se sídlem v Bejrútu dnes sdružuje přibližně 400 takových bývalých studentů.

Vstupní průčelí strojní fakulty ČVUT v ulici Technická 4 v Dejvicích. Foto: Hana Hlušičková

Tarek Bechara nastoupil na strojní fakultu ČVUT v roce 1983 – mimochodem vstupní průčelí budovy se od té doby téměř nezměnilo –, školu však nedokončil. Geny obchodníků z Levanty převážily a s lehkým srdcem se vrhl po roce 1989 do podnikání. Průpravu absolvoval již předtím, když pěstoval pro obě strany výhodné styky s pražskými veksláky. A pozornost mu věnovala proto i tehdejší Státní bezpečnost.

Obratný obchodník se styky na nejvyšších místech

Na konci roku 1990 rozjel vlastní byznys založený na pozoruhodné síti kontaktů. Jeho firma BANCO for trading Praha patřila k největším tuzemským dovozcům textilu. V roce 1991 se dokonce blýsknul jako hlavní sponzor soutěže Miss Československo. Zde se seznámil nejen s tehdejší vítězkou Michaelou Maláčovou, ale i se svou budoucí ženou, Slovenkou Beátou.

S ní poté provozoval libanonskou restauraci Sultán na Podolském nábřeží, kde si mohli hosté pochutnat na orientálních lahůdkách, zpestřit si večer exotickou podívanou na břišní tanečnice a pokouřit vodní dýmku. Chtěl tak svým hostům nabídnout snad všechny požitky pozemského života.

V polovině devadesátých let zažil Bechara zlatou éru, jeho firmy expandovaly a on patřil mezi podnikatelskou smetánku s kontakty na finančníky i politiky. Při svém byznysu však také narazil na obávané postavy pražského podsvětí. Těžko říci, zda za jeho strmým pádem ve druhé polovině devadesátých let stála lehkomyslnost při sjednávání úvěrů, liknavost se splácením půjček, nebo naopak bezohledné metody při vymáhání dluhů. Později vyšlo najevo, že v letech 1994–1997 si od tuzemských bank, mezi nimiž byly Komerční banka, IPB a Agrobanka, nabral úvěry na vybudování sítě prodejen, půjčky ale nedokázal splácet. Zpočátku mu to procházelo, ale začalo přituhovat.

Při obchodech Becharovi pomáhaly kontakty s podnikateli i politiky – pracoval pro bývalého vládce Škody Plzeň Lubomíra Soudka, otevírání Becharova obchodního domu v Prachaticích se zase účastnila Livia Klausová. Tehdejší premiér Václav Klaus ho dokonce vzal s sebou na zahraniční cestu ve skupině expertů a obchodníků. A tak Bechara byl celá devadesátá léta považován za schopného podnikatele. Nicméně už v polovině devadesátých let přišel zlomový okamžik. V roce 1995 se ocitl kvůli údajnému vydírání obchodního partnera, který se neměl k tomu, aby mu vrátil vypůjčené peníze, na půl roku ve vazbě. Stíhání bylo nakonec zastaveno, ale jeho vykutálení společníci ho mezitím okradli. Bechara proto nebyl schopen dostát svým závazkům a splácet milionové úvěry u bank.

Bilance Becharových obchodních aktivit na konci 90. let představovala 750 milionů za nesplacené úvěry (soud mu ale nakonec prokázal „jen“ 236 milionů korun). Jeho byznys se začal hroutit.

I mistr podvodů brzy poznal, co je Káčko zač

Společnost BANCO poslal soud v lednu 1996 do konkurzu. Netrvalo dlouho a Bechara se dostal kvůli nejrůznějším podvodům s úvěry do hledáčku nejen protikorupční policie, ale i Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI).

Prohlášení Tarka Bechary z roku 1998. Foto: Archiv autora

Náhoda tomu chtěla, aby se na počátku roku 1998 Bechara setkal s Petrem Polanským, podnikatelem z Českého Těšína. A ten ho – ano, hádáte správně – seznámil s Radovanem Krejčířem. Svět je malý a o náhody zde není nouze. Bechara ucítil příležitost a začal si od Káčka půjčovat peníze na splácení úvěrů a oživení byznysu. Ale jak známo, tak Krejčíř velmi rád hrál hru „půjčit hračky, sebrat hračky“. A spory o navrácení peněz řešil tvrdě. Zjistil, že Bechara mu chce za půjčku ručit vilou ve Vyžlovce, na které bylo již několik zástav v hodnotě přes 200 milionů. Navíc se Krejčířovi nelíbilo, jak laxně se Bechara staví k navracení peněz, které mu půjčil. A tak se ho rozhodl unést a ožebračit ho.

V červenci 1998 Becharu vylákal na schůzku do Krejčířovy kanceláře na Karlově náměstí Petr Polanský, tehdejší Káčkův komplic. Nic netušícího Tarka nacpali ostří hoši do kufru auta bývalého policajta z pražské kriminálky Nešpůrka, který pilně pracoval pro Mrázka a potom i pro Krejčíře, a vyrazili do Českého Těšína. Dovezli ho za Krejčířem, do jeho firmy Corado, a tam pod pečlivým dozorem Albánců, s pistolí u hlavy, podepsal bianco směnky a prázdné papíry. Druhý den pak musel v Praze odevzdat Krejčířovým gorilám veškerou firemní hotovost, která činila 120 tisíc dolarů, a vystavit směnku na 3,5 milionu korun. A k dovršení všeho zla musela směnku avalovat Becharova k smrti vyděšená manželka.

Vrabec v hrsti?

Bechara přežil. Krejčíř byl spokojený. Myslel si, že ho má pod definitivní kontrolou a bude ho využívat jako mistra podvodů, který bude muset udělat vše, co mu poručí. Ale moc se spletl, když totálně podcenil nepřítele, kterého připravil úplně o všechno a napomohl k rozpadu jeho rodiny.

Podruhé se Bechara dostal do vazby právě kvůli úvěrům, které nesplácel. Byl v ní od února 1999 do začátku března 2002. Pak ho soud musel pustit. Déle než tři roky totiž nelze nikoho ve vazbě držet. Tarek byl sice na svobodě, ale kvůli dluhům přišel o své podnikání i veškerý majetek, rodina zůstala bez prostředků a manželka požádala o rozvod.  Basa Becharu změnila, utrpěla hlavně jeho psychika a všechno těžce nesl. A když se mu rodina rozpadla, ztratil morální zábrany. Opět se navzdory všemu spojil s gangsterem Krejčířem, možná hnán touhou, aby se mu za všechno příkoří pomstil. Měl s ním totiž letité zkušenosti, věděl, jak uvažuje, ale kdo ví, co všechno ještě měli mezi sebou.

Spolupráce s protikorupční policií

K Becharovi, který sice už byl za svým kariérním zenitem, nicméně stále patřil k největším podvodníkům v u nás, mě přivedly dvě cesty. Jedna byla přes jeho nového advokáta, mého kamaráda Richarda Malečka, a druhá přes mého známého z BIS, později z ÚZSI, Karla Randáka. První kontakt jsme navázali již roku 1998, ale až když vyšel v roce 2002 z basy, začal aktivně plnit úlohu informátora.

První, téměř tříhodinové operativní vytěžování Bechary se odehrálo v kancelářích protikorupční policie v přízemí domu na rohu ulic Hybernské a Senovážné. Celé to bylo pečlivě nahráváno a následně pak ještě rozebíráno slovo od slova a vyhodnocováno a porovnáváno s dalšími informacemi, které jsme již měli... Potom mi bylo jasné, že Bechara je super „vejlupek“. Jeho zásluhou se nám ale propojil i pro nás do té doby nepředstavitelný svět organizovaného zločinu: Miliardy, korupce, podvody, kšefty, únosy, vraždy, Mrázkovci, Krejčířovci, politici, advokáti, tajné služby, úplatní policisté, významní podnikatelé, svědci, policejní informátoři... Jakub Konečný a Tarek Bechara. Kam se hrabala éra Rudy Javornického.

Dům, kde v přízemí bývaly kanceláře protikorupční policie, stojí na rohu Hybernské a Senovážné. Foto: Karel Tichý

Indián

Bechara ode mne dostal krycí jméno Indián. Ale nebylo to hanlivé označení pro divocha, jak se mylně a vítězoslavně domníval Krejčířův advokát Sokol, když se mu jej podařilo díky únikům od policie „odhalit“. Bylo to podle filmového dobrodruha Indiana Jonese.

Indián se tak stal naším dalším esem v rukávu a dovolím si říct, že měl poté významný podíl na tom, že jsme dokázali podrobně rozkrývat trestnou činnost nejen Krejčíře, ale i Redla a dalších na ně napojených zločinců. Připomeňme si například kauzy M5, Technology Leasing, ale hlavně kauzu Čepro. Proto zde mohu s čistým svědomím konstatovat, že Jakub Konečný a Tarek Bechara, přestože nebyli rozhodně žádní svatouškové, měli jednoznačně největší podíl na tom, že se nám podařilo ochránit státní firmu Čepro před zločincem Káčkem a zachránit tak státu přibližně 9 miliard korun. Takže suma sumárum Tarek Bechara sice opravdu připravil stát o statisíce, za což byl po zásluze potrestán, ale na druhou stranu pomohl státu zachránit miliardy, za což je mu třeba poděkovat. Ale lehké to rozhodně nebylo!!!

Nezpochybnitelnou výhodou pro nás také bylo, že Káčko tehdy „Tarečkovi“ nejen důvěřoval, ale počítal s jeho aktivní pomocí i při realizaci svého ďábelského útoku na státní podnik Čepro.

Rovněž od Bechary jsem si v zájmu své ochrany nechal sepsat pár vlastnoručních prohlášení o naší spolupráci. A že se mi to později, zejména po útocích organizovaných advokáty prostřednictvím inspekce ministra vnitra proti nám, vyplatilo!

A tak se Bechara snažil Krejčířovi v maximální možné míře vyhovět. Když Krejčíř zuřil, že Jakub Konečný mu ve své společnosti K. P. Edwards údajně zpronevěřil peníze, pomohl mu ho bez skrupulí srazit na kolena. Vylákal Jakuba, s nímž ho pojily předchozí obchodní aktivity, na schůzku do Villy Voyta, odkud ho unesli Albánci rovnou do spárů Káčka. I Jakub měl podobně jako předtím Bechara pistoli u hlavy a podepisoval podle pokynů Krejčíře nevyplněné pokladní doklady, směnky a prázdné papíry. Nejenže tak přišel o veškerý svůj majetek, akcie Středočeských sběrných surovin, vily v Černošicích a Dobřichovicích i peníze vložené do K. P. Edwards, ale po podpisu měl být podle všeho zavražděn.

Co přesně se tehdy stalo, jsme samozřejmě nevěděli, ale vzhledem k informacím, které jsme již v rámci celého rozpracování měli, jsme vsadili na jedinou kartu. A byl to žolík. Vlítli jsme na Becharu s tím, že máme důkaz, že v tom má prsty. Snad se v něm hnulo okoralé svědomí, snad zabraly naše výhrůžky mordpartou a Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu. A tak Bechara stihl celou likvidační akci naštěstí zastavit.

Krejčíře se bál nejen Bechara, ale i Konečný. Z tohoto důvodu nám pak Jakub odmítl okolnosti svého tehdejšího únosu sdělit. A zavázal přísahou i Becharu, aby policii nic neříkal, protože potom by ho to mohlo opravdu stát život. Jakub si však celou záležitost s únosem zapsal a toto písemné vylíčení události se pak našlo po jeho druhém zmizení u něho v trezoru.

Zahraniční studenti na čs. vysokých školách

Na počátku osmdesátých let bylo v socialistickém Československu na pomoc rozvojovým zemím ročně vyčleněno přibližně 200 milionů korun a pro jejich efektivnější správu byla v roce 1979 zřízena Komise pro koordinaci poskytování pomoci rozvojovým zemím a národně osvobozeneckým hnutím a v roce 1980 byl vytvořen zvláštní odbor pomoci rozvojovým zemím v rámci Federálního ministerstva zahraničního obchodu.

Významnou součástí rozvojové spolupráce byla i nabídka vládních studijních stipendií, díky nimž mohly na českých a slovenských vysokých školách každý rok studovat stovky studentů ze zahraničí. Počet stipendií pro jednotlivé státy byl každoročně stanovován poradní skupinou tvořenou zástupci ministerstva zahraničí, ministerstva zahraničního obchodu a ministerstva školství. Zahraniční studenti z rozvojových a mimoevropských socialistických zemí obvykle studovali na náklady Československa, po dobu studia jim bylo poskytnuto stipendium. Stipendium bylo vypláceno měsíčně a to ve výši 800 Kčs (studenti postgraduálního studia dostávali měsíčně 1200 Kčs a jednorázově 1000 Kčs), k tomu měli jednou ročně nárok na 500 Kčs na ošacení, 400 Kčs na učební pomůcky.

Nástupu na vysokou školu předcházela roční jazyková příprava určená všem studentům z rozvojových států. Školicí střediska byla v Dobrušce, Holešově, Poděbradech, Mariánských lázních, Zahrádkách, Teplicích a na Slovensku v Senci a Herlanech. Během přípravného ročníku se studenti věnovali nejen výuce českého jazyka, ale učili se také základní terminologii z oborů, které měli studovat. Poměrně intenzivní příprava byla pro studenty, obzvláště ty, pro něž představovala nejen první kontakt s evropským jazykem či dokonce latinským písmem, ale i s evropskými společenskými normami velmi obtížná. Většina z nich jazyk ovládla na dobré úrovni a začlenila se do společnosti, někteří ze studentů se však obávali rasově motivovaných konfliktů, a tak se sdružovali v uzavřených komunitách.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných