Taxivrah policii unikal dva roky, stejně jako střelec z tramvaje číslo 17

24. 02. 202305:25

foto: Hana Hlušičková/Začátek února v Lužické. Stejně jako tehdy vytvářejí černé holé větve stromů bizarní smuteční klenbu nad poklidnou ulicí.

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Lupiči, část II. Únor 2014. Strach svírá město. Řádí snad v Praze psychopat, který bezdůvodně popravuje nevinné lidi? Prvního února je totiž nalezen v zaparkovaném voze v Lužické ulici mrtvý taxikář. A za necelých čtrnáct dnů neznámý vrah zastřelí v tramvaji osamělou ženu. Pražané si střelbu v tramvaji hned spojují s řáděním taxivraha. Tlak na pražskou mordpartu je enormní, protože v té době má 1. oddělení, jemuž šéfuje Josef Mareš, nejnižší objasněnost vražd za posledních šest let. Jen 55 procent. Pro kriminalisty jsou oba případy noční můrou.

Taxikaření může být zdrojem slušného příjmu, může se ale také stát velmi nebezpečným, až rizikovým povoláním. Často se mluví o nepoctivých taxikářích, kteří okrádají zejména zahraniční klienty. O klientech, kteří do taxíku nasedají, se tak moc nemluví. Snad proto, že naprostá většina klientů spadá do skupiny těch slušných, kteří jsou spokojení a někdy i vděční, že se v pohodlí dostanou na místo určení. Do skupiny problematických spadají klienti slovně nebo fyzicky agresivní, klienti pod vlivem alkoholu nebo drog. Do taxíku může nastoupit i ziskuchtivý kriminálník.

Zločinec, kterému jedna vražda nestačila

Začátkem roku 2014 se mezi pražskými taxikáři šířila panika. V Praze se pohyboval vrah, který připravil o život tři jejich kolegy. Majitelé taxislužeb začali více dbát na bezpečnost svých řidičů, nabádali je k ostražitosti a varovali před nakládáním lidí, kteří si vozidlo nepřivolají, ale odchytí na ulici. Pokud klient požadoval odvoz do okrajových částí Prahy, řidič měl o takovém požadavku informovat dispečink a měl se snažit zastavit v centru cílové obce, kde je více lidí. Sami řidiči si začali zabezpečovat svá auta, někteří si pořizovali zbraně, jiní videokamery nebo tlačítko SOS.

Série vražd taxikářů začala 30. ledna večer, kdy se z centra Prahy nechal klient odvézt 42letým taxikářem Petrem Sedláčkem k obci Luka pod Medníkem v okrese Praha-západ. Když se taxikář dostal do neobydlené oblasti, vrah ho zastřelil. Taxík i s mrtvým tělem jeho majitele odvezl zpátky do Prahy, taxikáře okradl o peněženku, doklady, mobilní telefon a dva tablety. V taxíku odstaveném v Lužické ulici objevila policie mrtvé tělo taxikáře až 1. února. V hlavě měl pět projektilů ráže 6,35 mm. Auto mělo za stěračem pokutu za parkování. Mrtvého si však pokutující strážník nevšiml, protože auto mělo tónovaná skla.

Další oběť si pachatel vyhlédl o dva měsíce později. V nočních hodinách 11. dubna, hodinu před půlnocí, zastavil v centru města 60letého taxikáře Milana Parise a chtěl se nechat odvézt do Uhříněvsi. V neobydlené oblasti dvakrát vystřelil a zasáhl řidiče do hlavy a krku. Mrtvého okradl o peněženku s doklady a mobil. Tentokrát nechal tělo oběti pohozené poblíž cyklostezky, která se odpojuje od ulice K Netlukám. Vozidlo taxi odvezl zpátky do Prahy a zaparkoval ho v ulici Salmovská.

Zastrčená a téměř neznámá Salmovská ulice poblíž Karlova náměstí. Foto Hana Hlušičková

Třetí oběť si pachatel vyhlédl bezprostředně po druhé vraždě a použil stejný scénář. Zastavil taxík v centru Prahy, jako cíl cesty stanovil opět Uhříněves. Tentokrát mu na vraždu stačila jedna střela do hlavy 25letého Daniela Cicka. Tělo oběti pohodil asi 90 metrů od mrtvého Milana Parise. Vozidlo taxi vrah zaparkoval znovu v Lužické ulici.

Obě mrtvoly našel druhý den ráno náhodný kolemjdoucí.

V dubnu 2014 uctili taxikáři své zavražděné kolegy. Tragédii připomnělo několik desítek vozů taxislužby, které troubením a s blikajícími směrovkami pomalou jízdou projely Václavským náměstím.

Další oběti už nepřibyly, ale kriminálka stále neměla stopu

V polovině roku 2014 sériové vraždy taxikářů ustaly. Vysvětlení bylo po dopadení pachatele prosté. Šel si totiž za jednu ze svých krádeží sednout. Jak se později ukázalo, byl jenom u soudu pro Prahu 1 odsouzen celkem desetkrát. Poprvé v roce 2003, kdy mu bylo 22 let. Odsouzen byl ale i soudy pro Prahu 2, 5 a 6.

Objasnění vražedné série dala pražské policii opravdu zabrat. Nakonec se na jejich stranu přiklonilo štěstí. Vrah ke svému odhalení přispěl vlastní hloupostí. Ponechal si totiž peněženku zavražděného taxikáře. Tu u něj našli policisté, když ho zadržela ochranka supermarketu, kde kradl. Jednalo se o Davida Virguláka, zloděje závislého na drogách.

A tak 4. listopadu 2015 mohli kriminalisté oznámit, že dopadli taxivraha. Poté sestavili profil pachatele. Virgulák měl pestrou kriminální minulost. Nezaměstnaný vyučený instalatér byl už osmnáctkrát soudně trestaný, navíc byl závislý na subutexu a pervitinu. Pravidelný přísun drog ho stál tisíc korun denně, což mohlo být motivem vražd. Zastřelení taxikáři totiž byli okradeni o hotovost.

Kriminálník trpící poruchou osobnosti se bránil tím, že „pány“, tedy zavražděné taxikáře, nikdy neviděl, řídit auto také moc neumí a po Praze by jezdit nedokázal. Se zbraní ani neumí zacházet, a proto se policisté musí mýlit. Na osudné dny a noci, kdy k vraždám došlo, si nepamatuje, protože byl sjetý. Krádeže v obchodech, kterými porušil podmínku, však popřít nemohl. Zamířil proto do vězení, kde na něj policie nasadila odposlechy. V zachycených hovorech Virgulák mluvil o podrobnostech k vraždám, které jako nevinný nemohl znát, mj. o tom, že vrah střílel z malé zbraně. Později u soudu tvrdil, že pokud se ve vězení o vraždách zmiňoval, jen se chlubil, aby nebyl za debila, který je zavřený jen proto, že nenastoupil na veřejně prospěšné práce.

Proti Virgulákovi měli kriminalisté jen nepřímé důkazy – pachové stopy ve všech třech taxících, povýstřelové zplodiny na jeho oblečení a peněženku jednoho ze zavražděných taxikářů. Dodnes však není zřejmé, z jaké zbraně se ve všech třech případech střílelo.

Před soudem se v závěrečné řeči Virgulák vyjádřil mimo jiné také k pachovým stopám: „Já to řeknu na rovinu: já bych ty psy nejraději zastřelil, protože kecaj.“ Své vystoupení před soudci zakončil slovy: „Jedna éra Kajínkova skončila a moje začla.“ Odkázal tím na vraha Jiřího Kajínka, omilostněného v květnu 2017.

Virgulákova éra začala zastřelením trojice náhodně vybraných mužů proto, aby si opatřil peníze na drogy, a skončila pravomocným odsouzením k doživotnímu žaláři.

Chladnokrevná vražda bez motivu v tramvaji číslo 17

S postavou taxivraha byla svého času spojována také jedna z nejzáhadnějších vražd, která se navíc stala rovněž v únoru 2014. Obětí byla osamělá žena, která 13. února jela tramvají číslo 17. Obě vraždy se staly jen s odstupem několika dnů, navíc neznámý pachatel v případě taxikáře i Danuše S. vraždil vždy ve čtvrtek.

V tramvaji, která jela z Kobylis až na konečnou na sídlišti Modřany, seděla 64letá Danuše S. V Braníku vystoupila většina cestujících, v tramvaji tak zůstali jen dva lidé. Danuše S. jela s nákupem za svou nemocnou matkou a pro starosti možná přestala vnímat okolí. Tak si ani nevšimla, že druhý cestující k ní zezadu tiše přistoupil a k hlavě jí přiložil zbraň s tlumičem.

Ozvala se tichá rána. Kulka prošla míchou a kořenem jazyka a zastavila se až v čelisti. Vrah sebral mrtvé kabelku a tašku s nákupem. Na příští zastávce u Černého koně nikým nepozorován vystoupil.

Zastávka tramvají Černý kůň. Možná stejný typ tramvaje jako onoho osudného dne. Foto Hana Hlušičková

Od začátku byl i tento případ pro kriminalisty noční můrou. Chyběli svědci, důkazy, vražedná zbraň i motiv. Neobjevila se jakákoli stopa, po které by mohli kriminalisté jít. Vyděšení Pražané si hned dali střelbu v tramvaji do souvislosti s řáděním neznámého vraha, který pár dnů předtím zabil taxikáře. Policisté tehdy ještě netušili, že i tato vražda nebude dlouhé dva roky objasněna.

Vrah z tramvaje se přišel udat sám

Až v květnu 2016 se Štěstěna – stejně jako v předchozím případu – přiklonila na stranu kriminalistů. Policii se v objasňování vražd dařilo o něco lépe, a tak své úspěchy prezentovala na tiskové konferenci. Vystoupili na ní šéf mordparty Josef Mareš a náměstek ředitele pražské policie Ivan Smékal. Oznámili médiím vyřešení dvou vražd z minulosti.

Novináři se však také zeptali na vyšetřování dalších vražd. Smékal si vzal slovo a ujistil reportéry, že i na případu z tramvaje číslo 17 se pracuje a že věří, že zanedlouho bude objasněn. Ve skutečnosti byl ale už dávno odložen a uzavřen jako nevyřešený. To ovšem vrah, který tiskovku sledoval v televizi, netušil. Napadlo ho, že už jsou mu na stopě. A druhý den se šel na služebnu ve Strašnicích udat. S sebou vzal i vražednou zbraň – jednorannou podomácku vyrobenou pistoli kalibru 22 s tlumičem.

Vrah z tramvaje tak konečně dostává tvář a jméno. Je jím 63letý Jan Holman. A kriminalisté se nestačí divit, když jim vypráví svůj příběh. Osudný den přijel z Poříčí nad Sázavou za synem do Prahy, aby si přivydělal. Syn byl ale nemocný a Holman se musel vydat zpět. Neměl ale peníze na cestu, a tak se potuloval Prahou.

„Nechtěl jsem se nikoho doprošovat,“ řekl poté při výslechu. Lezavý mráz ho nakonec přiměl nastoupit do tramvaje, kterou dlouhé hodiny bezcílně jezdil. „Seděl jsem v tramvaji a přemýšlel, co dělat. Dostal jsem se do vláčného stavu. Takového panického pomatení mysli,“ popsal kriminalistům Holman. Připustil, že ženu si v tramvaji vytipoval zcela náhodně. Střelil by kohokoliv jiného.

Následujících 831 dní po vraždě pak o svém činu mlčel. Tížily ho ale výčitky svědomí. „Nedokázal jsem s tím žít,“ vysvětloval poté u soudu obžalovaný.

Obhajoba hledala polehčující okolnosti jeho činu. „Z bolesti a beznaděje jednal tak, jak jednal, aniž to měl v úmyslu. Jednalo se o čin spáchaný v pohnutí mysli, nikoli plánované jednání,“ argumentovala jeho advokátka. Žalobkyně ale pro obžalovaného žádala 20 let. Nicméně pro uložení výjimečného trestu nebyly splněny podmínky.

„Trest 17 let považujeme za adekvátní,“ uvedl naopak soudce, který přihlédl k Holmanově dobrovolnému doznání, bez kterého by se případ neobjasnil, k jeho lítosti i věku. Vrah svůj trest přijal a neodvolal se. Ve vězení bude sedět do roku 2033. Až vyjde na svobodu, bude mu 82 let.

O tom, že se na služebnu ve Strašnicích přišel přiznat pachatel vraždy z tramvaje číslo 17, se šéf mordparty Josef Mareš dozvěděl právě ve chvíli, kdy s týmem 1. oddělení slavili objasnění vraždy v Klánovickém lese.

Historie taxislužby v Praze

Taxikaření má v Praze dlouhou tradici. Začalo v roce 1907, kdy byl v Praze jako v prvním městě Rakouska-Uherska zahájen provoz autodrožek. Vozy tehdy poskytla firma Laurin & Klement a továrna Velox.

První čtyři automobilové drožky vybavené taxametry vyjely do ulic Prahy 7. září 1907 a ještě ve dvacátých letech 20. století byly pro většinu Pražanů něčím výlučným.

Podle dobových novin jezdilo v Praze v roce 1919 čtyřicet autodrožek, v roce 1925 téměř pět set a v roce 1935 již téměř jeden tisíc dvě stě. Postavení pražských drožkářů nebyl snadné, strádali zejména za hospodářské krize. Vozili zejména překupníky, kteří převáželi zboží z Prahy na venkov. Mezi nejoblíbenější pasažéry prý patřily milenecké páry, které se nechávaly odvážet někam za Prahu, a řidiči na ukrácení doby čekání zaplatily v restauraci večeři.

Za druhé světové války, tedy od jara 1942, mohly taxíky převážet pasažéry pouze v pracovní dny mezi 6. a 20. hodinou, a to ještě pouze v hranicích pražského policejního obvodu a do několika přesně vyjmenovaných osad v těsné blízkosti Prahy. U okresních policejních ředitelství byly v pohotovosti autodrožky, které směly být poskytnuty lékařům, porodním asistentkám, těžce tělesně postiženým nebo rodičkám k odvezení do léčebných ústavů.

Poválečné soukromé podnikání taxikářů skončilo v roce 1947 se vznikem Taxi, družstva zájmové koncesované osobní autodopravy. Po únoru 1948 byl zřízen komunální podnik Autoslužba hlavního města Prahy. Ve vozovém parku se objevily sovětské Pobědy a Volhy, Škody 1200 a Warszawy polské výroby.

V šedesátých letech 20. století zaznamenala taxislužba velký rozkvět. Taxikáři nepracovali za standardní plat, ale byli odměňováni podle ujetých kilometrů, které si dokázali velice šikovně upravovat, například vystavováním faktur za fiktivní jízdy pro národní podniky. Díky uvolňování poměrů začalo do Československa jezdit více západních turistů, kteří se stali vítanými zákazníky.

Díky výrazně vyšším výdělkům vznikla taxikářská elita, která trvale obsadila štafly na Václavském náměstí, u vybraných hotelů, v centru města nebo na letišti v Ruzyni. O práci taxikáře byl v té době velký zájem a získat ji bylo možné jen za patřičné úplatky nebo díky vlivným konexím.

Od 1. ledna 1962 byla městská taxislužba začleněna společně s půjčovnou automobilů do Dopravních podniků hl. m. Prahy a 1. ledna 1989 byl založen národní podnik Taxi Praha. Taxislužba patří mezi ty složky veřejné dopravy v hlavním městě Praze, které nejsou dotovány z veřejných zdrojů. Stav pražské taxislužby je od devadesátých let 20. století stálým a kontroverzním tématem pražské komunální politiky.

Vrah taxikáře na útěku s Kajínkem

Dalším vrahem taxikářů, který svůj životní příběh spojil s Jiřím Kajínkem, byl Martin Vlasák. Zadlužený patologický hráč na automatech nutně potřeboval peníze, a tak se v květnu 1998 vypravil do Hradce Králové s úmyslem zastřelit a obrat o peníze náhodně vybraného taxikáře. První najatý taxikář si vlastní prozíravostí zachránil život, protože podivného pasažéra, se kterým jezdil sem tam po městě, raději ze svého vozu vysadil. Druhý taxikář už takové štěstí neměl a zemřel po střelném poranění hlavy. Vlasák odjel s ukradeným taxíkem k čerpací stanici, kde chtěl vozidlo odstavit. Tamní pumpař se stal pro Vlasáka nevítaným svědkem, kterého sprovodil ze světa dvěma výstřely do hlavy. Oba zastřelené Vlasák okradl a získal tak necelých 14 tisíc korun.

V roce 1999 byl uznán vinným z dvojnásobné vraždy a odsouzen k doživotnímu trestu. Vlasák byl eskortován do věznice Mírov. Jedná se o věznici se zvýšenou ostrahou, ve které je mimo jiné i oddělení pro doživotně odsouzené. V tomto oddělení pro nejnebezpečnější vězně 27. října 2000 přišel Vlasák hrát šachy do cely, ve které seděl jeho kamarád Jiří Kajínek. Jednalo se o pravidelný šachový dýchánek. Místo šachové partie oba pachatelé přepilovali mříže a Kajínkovi se podařilo uprchnout z ostře střežené věznice. Vlasák na poslední chvíli útěk vzdal a zůstal sedět v cele.