TOP 10 největších zločinců: Jiří Kajínek

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: V naší anketě TOP 10 o největšího zločince jsme jako „pětku“ vybrali jednoho z patrně nejznámějších kriminálníků u nás. Jeho osudovým měsícem je květen. V květnu jeho přičiněním umírali lidé, v květnu opustil po 23 letech vězení díky prezidentské milosti s gloriolou hrdiny, který utekl z českého Alcatrazu. Z bran rýnovické věznice vyšel jako reklama na české humanizované vězeňství, opálený a s vyrýsovanými svaly v neonově zeleném značkovém tílku. Čekal na něj dav fanoušků a novinářů, kteří z něj udělali mediální hvězdu.

Na konci května uplynulo již 30 let od onoho osudného dne, kdy krátce po 20. hodině večer došlo v zatáčce pod plzeňskou věznicí Bory k dvojnásobné vraždě, která byla ovšem podle všeho „nad rámec dohody“. Jiří Kajínek měl podle obžaloby nejméně dvanáctkrát vystřelit na podnikatele Štefana Jandu a jeho dva osobní strážce, kteří na schůzku přijeli bílou Mazdou. Janda zemřel na místě, bodyguard Julián Pokoš podlehl devastujícímu zranění o pár hodin později, jeho bratr Vojtěch měl střelné rány v noze, paži, kyčli a v zádech blízko srdce, a podle lékařů přežil pouze zázrakem. Poté se stal nejdůležitějším svědkem vraždy.

Na 5. místě žebříčku TOP 10 se umístil… Jiří Kajínek

Jiří Kajínek se narodil 11. ledna 1961 v Prachovicích, viz Wikipedie. Začínal malými krádežemi, první střet se zákonem pro majetkovou trestnou činnost měl jako třináctiletý. Do vězení se poprvé dostal ve 21 letech za vloupání do několika chat, v roce 1985 byl odsouzen za bytové krádeže, nedovolené ozbrojování a útok na veřejného činitele, neboť při zatýkán zranil tři policisty železnou tyčí. Vyfasoval 7 let nepodmíněně, ale propuštěn byl v roce 1990. Na svobodě pokračoval v tom, co uměl nejlépe, tedy v bytových krádežích. Za mříže se vrátil ještě téhož roku za loupežné přepadení policistů z Prahy 4 se zbraní v ruce a krádež jejich auta. Tentokrát ho soud poslal do vězení na 11 let. V lednu 1993 mu však ředitel příbramské věznice z neznámého důvodu přerušil na pár dnů výkon trestu, přestože byl označen za nebezpečného recidivistu. Do vězení se ale Kajínek už nehodlal vrátit.

„Zakázka“ na demonstraci síly

Původně měl zakázku od pražského podnikatele na zastrašení věřitele dostat „starý“ Běla, ale ten vytušil, že tu něco „smrdí“. Věc se měla takto: Plzeňský podnikatel Štefan Janda, jehož „podnikání“ zahrnovalo pohostinství, pašování a přeprodávání kradeného zboží i drsné vydírání, měl dlouhodobé spory s majitelem restaurace a hotelu Antonínem Vlasákem. Na počátku všeho byla obchodní dohoda mezi Jandou a podnikatelem Antonínem Vlasákem, jemuž pod cenou prodal hostinec Na Křižovatce v Kozolupech. Cenu snížil schválně tak, aby se vyhnul dani, zbylé peníze po Vlasákovi přesto požadoval. Vlasák, jenž nechtěl platit nad rámec dohody, platbu odmítl, a tak se Janda uchýlil k vydírání. Vyhrožoval fyzickým násilím nejen Vlasákovi, ale i jeho manželce a synovi.

Vlasák se údajně několikrát obrátil na policii, její laxní přístup ho ale zaskočil. Navíc se ukázalo, že někteří ze strážců zákona udržovali s Jandou blízké vztahy. Vydíraný Vlasák si nakonec nechal poradit od dalšího podnikatele Alexandra Hegedüse, jenž mu doporučil známého, který by mohl Jandu trochu „profackovat a zastrašit“. Jak se později ukázalo, tento známý měl trochu zvláštní představu o tom, co znamená „profackovat“. Tím mužem měl být Jiří Kajínek. Na scéně se také objevil záhadný doktor Lebeda, který údajně Jandu před vraždou kontaktoval a lákal ho na schůzku pod záminkou obchodního jednání. Za něj se měl podle bodyguarda, který vražedný útok přežil, vydávat Kajínek. Více se dočtete na TN.cz.

Policie v akci

Policie, přivolaná na místo činu, přijela ke krvavé podívané. Jandova bílá Mazda byla prostřílená kulkami, Janda byl na místě mrtev. Bratři Pokošovi byli okamžitě přepraveni do nemocnice, přičemž Julián, jenž měl děsivou střelnou ránu v hlavě, chvíli komunikoval, nakonec ale zraněním podlehl.

Rozběhlo se pátrání po okolnostech masakru a policisté pachatele dopadli v únoru následujícího roku v Praze. Byl jím Jiří Kajínek, recidivista toho času na útěku, jenž ve chvíli, kdy jej policisté v Hostýnské ulici v Praze 10 zadrželi, zrovna nakládal do luxusního mercedesu stojícího před domem tři samopaly, osm pistolí, brokovnici a tisíce nábojů. Zároveň u něho policisté našli pistoli s tlumičem. Díky rychlému zásahu policie nestačil Kajínek použít svou neustále připravenou a nabitou zbraň.

Čtyři roky rozhodoval soud o vině a trestu

Dne 29. září 1995 krajský státní zástupce obžaloval Kajínka z vraždy podnikatele Jandy a jeho ochránce Juliána Pokoše. Zároveň čelil obvinění z pokusu o vraždu druhého bodyguarda a menších deliktů. Kajínek od samého začátku svou účast na vraždách kategoricky popíral a odmítal u soudu vypovídat. Nakonec se ale v případu stal jediným odsouzeným z dvojnásobné vraždy. Alexandru Hegedüsovi se nepodařilo prokázat, že Kajínkovy „služby“ zprostředkoval, byl odsouzen jen za neoznámení trestného činu. Antonínu Vlasákovi se nepodařilo spolupachatelství prokázat, byl odsouzen pouze za to, že si zadal, aby byl Janda „zpacifikován“, jak píše Plzeňský deník.

Tehdy 37letý Jiří Kajínek byl k doživotnímu trestu odnětí svobody odsouzen 23. června 1998. Soud ho uznal vinným z nájemné vraždy podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního strážce Juliána Pokoše i pokusu o vraždu druhého bodyguarda, Pokošova mladšího bratra Vojtěcha.

V únoru 1999 Vrchní soud v Praze Kajínkovi doživotní trest potvrdil. Ztotožnil se tak s verdiktem krajského soudu, proti němuž se zločinec odvolal. Podle soudců existoval dostatek důkazů, které Kajínka ze dvou vražd a pokusu o třetí usvědčovaly. Případ patřil k nejsložitějším kauzám, které musela v 90. letech česká justice řešit.

Kolem dvojnásobné vraždy se ale začaly rojit určité pochybnosti. V průběhu vyšetřování se ukázalo, že policie v Jandově případě zase tak laxní nebyla, na pátek 28. května 1993, tedy dva dny před vraždou, připravovala zátah, při němž měl být Janda zatčen, jak píše epravo.cz. Už legendární je historka o výroku vrchního komisaře plzeňské kriminálky Ladislava Kadeřábka, který akci přesunul z pátku na pondělí, protože „pátek je taková malá sobota, odpoledne se už nedělá“. Zároveň Kajínkova obhajoba začala tvrdit, že ohledání místa činu nebylo nijak podrobné, vyšetřovatelé nesejmuli otisky ani nezajistili pachové stopy. Ztratil se i Jandův diktafon, který měl vždy u sebe a nahrával si na něj všechny schůzky. Proto na něm mohly být zaznamenány i poslední minuty jeho života.

Kajínek se nehodlal smířit s rozsudkem a několikrát žádal o obnovu procesu. Krajský soud v Plzni nicméně žádost o obnovu procesu zamítl pro nedostatek důkazů, což potvrdil i Vrchní soud v Praze. Po svém konečném odsouzení byl převezen do jedné z nejstřeženějších věznic, do Mírova.

Slavný útěk, který skončil zásahem URNY

Svůj útěk prý Kajínek plánoval dva roky a systematicky se na něj připravoval. V den D, 29. října 2000, z českého Alcatrazu uprchl. Útěk zmapovala například Prima Zoom. Začátkem listopadu bylo kvůli útěku nebezpečného vězně postaveno mimo službu sedm dozorců, nakonec vyšetřovatel obvinil jen dva z nich. O místo přišel náměstek ředitele Mírova Květoslav Vlasák, řediteli věznice Milanu Kohoutkovi nejprve snížili plat a o několik dnů později ho také odvolali z funkce. V mírovské věznici potom zůstal pracovat jako psycholog. O čtyři roky později, v pátek 10. prosince 2004, spáchal sebevraždu skokem z okna své kanceláře ve třetím poschodí objektu věznice, jak píše iDnes.cz…

Slavný útěkář byl zadržen až po 40 dnech v Kurzově ulici na pražském sídlišti Velká Ohrada, v bytě manželky „orlického vraha“ Černého. Akce příslušníků Útvaru rychlého nasazení proběhla v pozdních odpoledních hodinách 8. prosince 2000. Jak uvedl Český rozhlas, o zadržení Kajínka s velkou slávou informovali na bleskové tiskové konferenci tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross a policejní prezident Jiří Kolář

V tomto paneláku v Kurzově ulici na Velké Ohradě byl byt Marie Černé, v němž se Jiří Kajínek ukrýval. Foto Hana Hlušičková

Kajínek se po zadržení stal nejznámějším českým vězněm, za jehož propuštění a omilostnění se demonstrovalo a podepisovala petice, získal si řadu příznivců a obdivovaly ho davy fanynek.

O obnovu řízení se pokoušeli tři ministři spravedlnosti. Pavel Rychetský v roce 2001 a poté i Pavel Němec v roce 2006 podali k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, Jaroslav Bureš si roku 2001 stěžoval Ústavnímu soudu, ani jeden soud ale stížnostem ministrů nevyhověl. Předkládané důkazy o tom, že proces by se měl otevřít, se v očích soudců ukázaly jako spekulace. Kajínek o obnovu svého procesu žádal téměř každého ministra spravedlnosti, nikdy ale neuspěl.

Kauzu Kajínka dvakrát přezkoumával Ústavní soud, dvakrát Nejvyšší soud. Ústavní soud porušení ústavních práv Kajínka neshledal, Nejvyšší soud pak podrobně vysvětlil, proč zamítl stížnost pro porušení zákona a proč má důkazy za dostačující, viz článek iRozhlas.cz.

Ze zločince hrdinou filmu a spisovatelem

Veřejnost se mezitím stále více klonila k možnosti, že Kajínek je nevinný, což podpořil i vězňovými osudy inspirovaný film Petra Jákla z roku 2010.

V roce 2013 se v Muzeu Zábřeh konala výstava o věznici na Mírově. Informoval o tom AHA online. Mezi exponáty návštěvníci našli Kajínkův vězeňský mundůr či jídelní soupravu, ze které jedl. Netřeba dodávat, že nejpopulárnějším artefaktem bylo lano, po němž se Jiří Kajínek dostal z mírovské pevnosti. Každý se mohl na vlastní oči přesvědčit o tom, jak umně bylo lano spletené z natrhaných kousků prostěradla a několika šňůr slepených izolační páskou.

V roce 2014 nakladatelství Fragment vydalo knihu „Jiří Kajínek – Můj život bez mříží“, jež vznikla na základě audionahrávek pořízených přímo ve věznicích. V anotaci se píše, že jde o „mimořádnou a ojedinělou knihu, která vznikla ve specifických a pro běžného člověka nestandardních podmínkách. Čas strávený ve speciálních místnostech věznic Mírov a Rýnovice, byl pro nás i Jiřího Kajínka časem poznání. Autor zpoza mříží pootevřel dvířka do nitra své osobnosti a na malý okamžik nám do něj dovolil nahlédnout.“ Jedno oko při četbě této knihy nezůstane suché…

Kajínek získával status hrdiny na rozdíl od jeho obětí, na něž média pohlížela jako na opovrženíhodné zločince. Veřejnosti byl tak médii podsouván obrázek oběti rozsáhlého komplotu, jenž sahá do nejvyšších míst. Oběti, obviněné ze zločinu, který nespáchala. A i kdyby spáchala, zavraždění byli stejně zločinci.

Poslední nadějí byla prezidentská milost

Milostí pro Kajínka se na právním odboru Kanceláře prezidenta republiky intenzivně zabývali již v průběhu posledního mandátu Václava Havla i v dobách, kdy hlavou státu byl Václav Klaus.

O to překvapivější bylo rozhodnutí prezidenta republiky Miloše Zemana udělit v roce 2017 odsouzenému Jiřímu Kajínkovi milost ve formě podmíněného prominutí zbytku trestu. K úvahám o jeho omilostnění prý vedla Zemana, jak píšou Novinky.cz, délka věznění a existence důvodné pochybnosti o jeho skutečné vině. Vzhledem k „popularitě“ omilostněného i kontroverznosti vzbudila tato Zemanova milost silnou společenskou odezvu. Veřejnost rozdělovala odpověď na otázku, nakolik je odsouzený Jiří Kajínek skutečně vrahem a nakolik pouze obětí. O vině, či nevině hlasovali čtenáři v několika anketách…

Po 23 letech strávených za mřížemi se Kajínek stal celebritou, prostřednictvím vlastního YouTube kanálu s 54 tisíci odběratelů a profilů na sociálních sítích sdílí se svými fanoušky názory na různá témata a vyjadřuje se i k aktuálním trestním kauzám.

Kudy kráčel zločin v režii Jiřího Kajínka Legenda k mapce: Praha 10, Malešice – Hostýnská ulice, byt Jiřího Kajínka Lokalita mimo mapku: Praha 13, Velká Ohrada – Kurzova 5, na této adrese byl byt Marie Černé, v němž Jiřího Kajínka dopadli Podklad: Seznam / Mapy.cz