„U direkce práskla puma, to vám byla rána!“ aneb první teroristický útok v českých zemích

08. 05. 202222:01
„U direkce práskla puma, to vám byla rána!“ aneb první teroristický útok v českých zemích
foto: Hana Hlušičková (stejně jako ostatní snímky v článku)/Pohled z Národní třídy do ulice Karoliny Světlé (bývalé Poštovské) – napravo budova c. k. policejního ředitelství, nalevo dům s kavárnou - kdysi páně Ungrova

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Připomeňme si první teroristický útok v historii české kriminalistiky. V noci na 11. června uplyne už 153 let od této události. A tak chceme napravit několik bůhvíproč tradovaných omylů – a to ohledně místa činu i hlavního pachatele. Nikdo sice už přesně neví, jak to tenkrát doopravdy bylo, ale zásluhou zdigitalizovaných Národních listů se přeneseme do let 1869 a 1870, abychom nasáli atmosféru doby a zúčastnili se dokonce monstrprocesu s „nebezpečnými“ velezrádci.

Pojďte s námi tedy nahlédnout do Grégrových Národních listů, které si Pražané lační novinek kupovali každý den za 4 krejcary. Stejně jako naši předkové tehdy, tak my dnes si můžeme v sobotním vydání z 12. června 1869 v Denních zprávách přečíst: „Výbuch granátu před budovou c. k. policejního ředitelství. Včera po 1 hodině s půlnoci zahřměla náhle nočním tichem rána, jakoby vypáleno bylo uprostřed Prahy dělo bořící. Ve Ferdinandské třídě, v ulici Uršulinské a Poštovské, na Štěpánském náměstí, jakož i v nejbližším sousedstvu otřásla se okna ránou hromovou. V prvním okamžiku nevědělo se ovšem, kde vlastně výbuch se stal. Avšak řinkot skla z roztlučených oken na počátku Poštovské ulice u c. k. policejního ředitelství dolů se řítícího naznačil místo výbuchu.“ Ještě v noci bylo „pomocí sirek hledáno po dlažbě, pátráno na všechny strany a pronášeny nejrůznější domněnky, až konečně nalezeno bylo na dlažbě několik střepů z roztržené pumy v malém výklenku sklepním pod čtvrtým oknem (směrem od Ferdinandovy třídy počítajíc) v hromadě malty zbytek luntu, jež jak nasvědčovaly tomu zbytky patrné, dosahoval až za roh policejního ředitelství do Ferdinandské třídy“.

Místo výbuchu v Poštovské ulici

Shrňme si tedy situaci na místě činu dle svědectví tehdejších novinářů: K výbuchu došlo v noci z 10. na 11. června u c. k. policejního ředitelství, které ovšem tvořilo blok budov, jehož strany byly otočené do tehdejší Ferdinandovy třídy (dnes Národní), vchod byl také z Poštovské ulice a další vstup do ředitelství byl z dnešní Bartolomějské, ovšem číslo 2. Střepy z „pumy“ a zbytek luntu čili doutnáku se našly ve výklenku pod oknem do Poštovské ulice (dnes Karoliny Světlé), nikoli na tradovaném místě, tedy před „čtyřkou“ v Bartolomějské ulici. Tolik tedy k místu výbuchu.

Ráno začalo důkladnější vyšetřování celého případu: „Tu seznáno po ohledání důkladnějším, že výbuch onen způsoben byl granátem tak zvaným šestiliberním, jehož průměr obnáší as osm palcův a na půl palce tloušťky. Dále shledáno, že granát ten nabit byl kulemi špičatými, sekaným železem a olovem, kteréžto části náboje jeho nejen na ulici samé, alebrž i ve zdích a dveřích nalezeny. Vůbec bylo dílem kusů roztrženého granátu, dílem nábojem jeho, dílem i otřesením vzduchu v domě c. k. policejního ředitelstva zejména v přízemí, kde nachází se kancelář pro záležitosti průvodních listů, 17 tabulí v oknech, v protějším domě čp. 339, kde nachází se kavárna Ungrova 14 tabulí rozdrceno. V sousedním domě vrazilo kus granátu do dveří vinárníka p. Vítkovce. Kus zůstal ve dveřích, kteréž v délce své rozbity jsou, jiný střep vletěl do skla okna a rozbil je. […] Celkem nalezeno 8 kusů granátu samého, 6 kusů náboje a zbytek luntu. Oblouk klenutí u otvoru sklepního, kde granát dle všeho byl umístěn, neutrpěl skorem nižádné škody, jenom malta z nejbližší klenby jeho opadala.“

V těchto místech, před budovou c. k. policejního ředitelství, granát vybuchl a poškodil zejména okna v protějších domech.

Naštěstí se tedy nikomu nic nestalo a způsobené škody nebyly až na celkem 31 rozbitých tabulí v oknech veliké. Poškozenou omítku a vysypaná okna měly především domy přes ulici. Největší následky výbuchu pocítily podle všeho nárožní dům čp. 339/I s kavárnou v přízemí (dnes na rohu ulic Národní 11 a Karoliny Světlé 1) a sousední, nedávno postavený dům čp. 315/I (dnes Karoliny Světlé 3). Zajímavostí bylo, že: „… při výbuchu tom kus granátu vrazil až do 3. patra budovy policejní, pod níž granát ten byl vypálen. Vletělť jeden střep granátu z otvoru sklepního do protějšího domu č. 339 – I, kde se nachází kavárna páně Ungrova, a odraziv se tu, vrazil právě do čtvrtého okna 3. poschodí, do bytu, kdež bydlí c. k. policejní komisař Mesner, jenž zabývá se záležitostmi tiskovými.“

Druhý den po události mohli Pražané na nárožích zaznamenat vylepený leták s vyhláškou: „Odměna 1000 zl. r. m. dána bude k návrhu c. k. presidia místodržitelstva onomu, kdo podá c. k. policejnímu ředitelstvu taková dáta, na jejichž základě by bylo možno vypátrati některého z původcův opovržení hodného zločinu, spáchaného v noci z 10. na 11. t. m. položením petardy k budově policejního ředitelstva pražského, aby mohl být zaslouženě potrestán. V Praze, dne 12. června 1869, C. k. dvorní rada a policejní ředitel Vojtěch Sedlaczek rytíř z Granthalu.“

Mohlo by se zdát, že vysoká odměna navedla policii na stopu pachatelů. Opak byl ale pravdou, i když se vyrojilo nemálo udavačů: „Ještě v průběhu včerejšího dopoledne dostavilo se k c. k. policejnímu ředitelstvu asi 15 ziskuchtivých osob, nižším třídám náležejících, kterýmž kynoucí tisícovka roznítila obrazotvornost v nejvyšší míře. Jeden z nich přísežně udal, že krátce před výbuchem viděl poblíž budovy c. k. policejního ředitelstva jakéhosi člověka něco pod kabátem schovávajícího, druhý pak pozoroval zase nějakého mladíka, … jemuž prý z kapsy čouhalo něco, doutnáku podobného. […] V podobném smyslu zněly i výroky jiných tisícovkychtivých sprostých udavačův, kteří všickni ovšem též dopodrobna naznačili a popsali osoby před budovou polic. ředitelství v onu dobu viděné co nejurčitěji, udavše skorem i barvu knoflíků, kterouž ve tmě, jak samo sebou se rozumí, vůbec ani rozeznati nemohli.“

Na stopu pachatelů přivedl policii konfident

Na možné pachatele výbuchu upozornil policejní agent Jan Tausenau, jenž se zaměřoval na sbírání informací z dělnického a studentského prostředí. Horké zprávy mu donášel konfident, jakýsi zběhlý student techniky, jenž měl předtím co do činění s policií – dnes bychom řekli „ráfek“. V sobotu 12. června už probíhaly prohlídky bytů a zatýkání. V domě čp. 792/I v Haštalské ulici našli policisté vedle tiskovin s velezrádným obsahem konečně hmatatelné důkazy:  „Když přišla komise k bytu, v kterémž tajná tiskárna nacházeti se měla, byly dvéře zavřeny a na zaklepání nikdo se neozval. Kdosi však, jenž v bytu tom se nalézal, vyskočil oknem a byl policejním úřadníkem zadržán a seznán v něm p. Čeněk Kerber, strojník a bibliotekář Oulu. V bytu tom nalezen knihařský lis a potřebné k tisku věci, dále střelný prach, kusy olova, rozličné nářadí k roztápění olova, pilníky, zapovězené knihy, písně a básně obsahem svým mezi velezrádné vřaděné… Nalezeny byly prý i pokusy galvanoplastických otisků peněz a předměty, kteréž nasvědčovaly tomu, že ‚spiklenci‘ chtěli i tisknout bankovky.“

Čeněk Körber (Národní listy uvádějí počeštěnou podobu Kerber) byl mladší bratr novináře, politika, průkopníka družstevnictví a později člena sociální demokracie Viléma Körbera. Jak ukáže další vyšetřování, tak hlavním pachatelem, jenž bombu na místo nastražil, byl on, a nikoli jeho bratr Vilém, což je další z tradovaných omylů. Vedle něj byli zatčeni čalouník Otakar Fiala a typograf Jan Chalupa, „o nichž udáno bylo, že vypálili petardu před budovou c. k. policejního ředitelství“. Tito tři byli poté policisty dopraveni do vězení Novoměstské radnice, kde byli umístěni do vyšetřovací vazby.

Novoměstská radnice s hlavním vchodem z Karlova náměstí – tudy se vcházelo do soudní síně, kobky vězení byly v podzemí.

Již pár dnů po činu bylo zřejmé, že „vypálený granát, jak prý příslušná k tomu vojenská komise již seznala, jest šestiliberním granátem rakouským, avšak druhu již zastaralého, a že bezpochyby vytažen byl z Vltavy, kamž roku 1866 Prusové množství zde nalezených granátů byli potopili. Podobnou snad hrou osudnou seznány v kulích, jimiž granát nabit byl, špičaté kulky puškové dle rázu pruského.“ (U soudu se pak hovořilo i o tom, že granát mohl být „spiklenci“ nalezen u Holešovic na dělostřeleckém cvičišti.) Po takřka zimničním vyšetřování c. k. policie uvízlo v její síti šest „spiklenců“ – vedle bratrů Körberových, Otakara Fialy a Jana Chalupy také Alois Grossmann a František Kolaci –, kteří hnili osm měsíců ve vězení, a zlomit je měly úmorné výslechy. Obžalováni byli „pro rozmanité zločiny velezrády, spiknutí, veřejného násilí, padělání peněz atd., jak z obžaloby státního zástupce blíže seznáme. Výsledky onoho pátrání a odhalení, jichž policie veřejnými i tajnými orgány tentokráte se dočinila, tvoří základ rozsáhlého procesu velezrády, jehož počátku s dychtivostí očekávala celá zem naše i cizina“.

Pomník císaře v ohrožení

Poznatky o tom, že budou házeny „petardy“, měl však policejní agent Tausenau již několik dní. Od svého konfidenta dostal zprávu, že bude vyhozen do povětří pomník císaře Františka I. (známe ho spíše pod názvem Krannerova kašna) na dnešním Smetanově nábřeží. Tausenau si najal byt v domě poblíž, aby mohl dění sledovat. V noci spatřil, jak několik osob kopá u pomníku ze dvou stran. Policie zasáhla den před výbuchem petardy před c. k. policejním ředitelstvím – pod pomníkem nalezla: „… hrnec asi s 25 librami prachu, v kterémž nalézal se doutnák sahající až do ulice Solné.“

Na dnešním Smetanově nábřeží stojí pomník na počest Františka I., panovníka, který byl symbolem reakce a potlačování všech liberálních a národních snah, a tak není divu, že to vzbudilo v českých vlasteneckých kruzích odpor.

Průběh jednání c. k. zemského soudu

Soud jednal od 31. ledna 1870 za obrovského zájmu Pražanů, neboť jednání bylo zpočátku veřejné. Vzhledem k věku obžalovaných, jimž bylo až na Aloise Grossmanna mezi 20 až 24 roky, přičemž hlavnímu viníku podle obžaloby Čeňku Körberovi bylo pouhých 21 let, novinář z Národních listů usoudil, že v jejich případě jde „pouze o nešťastné poblouzení několika nezkušených, horkokrevných mladíků, jež všeobecná nevrlost a omrzelost, vzešlá z rozháranosti neutěšených poměrů našich politických, s cesty klidného působení a nutné ve věcech politických rozvahy svedla na dráhu politického dobrodružství, kteréž prováděno několika mladistvými jinochy, spíše dojem hry na spiklence, než skutečné velezrády činí. Buďsi tomu ale jakkoliv, jedno jest nade všechnu pochybnost zřejmo a patrno: že musí cosi hníti v státě rakouském, když takové věci se dějí ‚na dřevě zeleném‘.“

Šestý den konání soudu, tedy 7. února, se obecenstvo v soudní síni při nekončících výsleších svědků znamenitě bavilo: „Stalo se prý několikrát, že byli svědci téměř vypískáni, smíchem, syčením atd. terorizováni a všechna napomenutí, všechny výstrahy předsedy zůstaly prý marny. Chování obecenstva tak přimělo soud k tomu, že prohlásil nyní líčení za tajné, napořád přístupné toliko zvoleným (od obžalovaných) a soudem přijatým důvěrníkům. Poté vyzval předseda obžalované, aby si zvolili po pěti důvěrnících.“ Obžalovaní zvolili tedy celkem 30 důvěrníků; mezi nimi byli mj. dr. Julius Grégr, dr. Eduard Grégr, J. S. Skrejšovský, Jan Neruda či Vítězslav Hálek.

Vinni zločinem velezrady

Sedmnáctý den, 19. února, byl vyhlášen rozsudek: „C. k. zemský co trestní soud uznal po závěrečném pře líčení s panem Čeňkem Kerbrem a spoluobžalovanými pro zločin velezrády vyslyšev státního zástupce, jakož i pány obhájce takto za právo:  Pan Čeněk Kerber vinen jest zločinem velezrády (podle § 58 a) b) c) a čl. I. zákona ze dne 17. prosince 1862 č. 8.), pak zločinem veřejného násilí a zločinem falšování mince a odsuzuje se… do těžkého žaláře za 10 let; Otakar Fiala vinen jest zločinem velezrády… a odsuzuje se do těžkého žaláře na 6 let; Vilém Kerber vinen jest zločinem rušení veřejného pokoje… a odsuzuje se do těžkého žaláře na čas 7 měsíců, není ale vinen zločinem velezrády; Alois Grossmann a František Kolaci nejsou vinni zločinem velezrády a Jan Chalupa není vinen zločinem veřejného násilí.“

Dvůr Novoměstské radnice se zadním vchodem do budovy – odtud vedly schody do vězení umístěného v podzemí.

Původně státní žalobce Rapp navrhoval pro všechny tresty ve výši 12 až 16 let, a tak obhájci obžalovaných – dr. Mezník, dr. Čížek a dr. Černý – poukazovali hlavně na vetchost přímých důkazů, nespolehlivost svědků a zmatenost odporujících si znaleckých posudků. A zde jsme u poslední tradované nepřesnosti – nebylo jen zásluhou dr. Antonína Čížka, poslance zemského sněmu a bezesporu dobrého řečníka, že obžalovaní dostali mnohem nižší tresty.

Situace pro žalářované se radikálně změnila o rok později, v únoru 1871, kdy císař František Josef I. jmenoval novou „masopustní“ vládu v čele s Karlem S. von Hohenwartem. Jeho prvním činem byla amnestie pro politické trestance.

Anarchisté v českých zemích na konci 19. století a teror

Anarchistické hnutí se začalo formovat přibližně v polovině 19. století ve Francii, Itálii, Španělku, Americe a Rusku. Od druhé poloviny 19. století byl teror využíván primárně anarchistickými skupinami, které se rozhodly šířit „propagandu činem“, takže spáchání teroristické akce proti politikům nebo bezpečnostním složkám bylo jasnou volbou. Cílem bylo vyvolat u veřejnosti pocit strachu a nejistoty.

Vznik anarchistického hnutí u nás úzce souvisel s rozkolem v celorakouské sociálně demokratické straně (resp. Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické). Umírněné křídlo prosazovalo parlamentarismus a reformismus jako poklidnou cestu k socialismu, radikálové naopak požadovali hospodářsky kolektivní, ale i individuální boj. Právě z radikálního křídla vzešel zárodek anarchistického hnutí.

Stopy anarchismu lze vidět na počátku husitského hnutí. Kališníci zastávali názor, že veškerá autorita (včetně církevní) je neospravedlnitelná, jelikož se neřídí božími zákony. Z toho plynulo právo obyčejných poddaných na vzpouru a ustanovení „společnosti rovných“. Čeští anarchisté se proto hlásili k husitům jako ke svým předchůdcům, což vyšlo najevo i při vyšetřování „velezrádné“ činnosti šesti obviněných sdružených v tajném spolku Blaník. Soudili, že „ideje českých revolucionářů patnáctého století byly svou podstatou anarchistické“.

Výraz anarchismus je odvozen z řeckého slova „anarchos“ znamenající bez vládců. Výraz „anarchia“ pak znamená stav bez (utlačovatelské) autority čili bezvládí, později stav nezákonnosti a politického chaosu. Kořeny tohoto pojmu můžeme nalézt v buddhismu, antickém Řecku nebo v dobách anglické občanské války.

Slovo teror pochází z latinského „terrere“ (vyděsit, postrašit); terorismus je tedy plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů. Základní mechanismus teroru je obsažen ve starém čínském přísloví: „Zabij jednoho a postrašíš deset tisíc.“

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných