Uprchlík Krejčíř aneb připomínka jednoho výročí gangstera Ka

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: (1. část) Osmnáctého června to bude osmnáct let, co Radovan Krejčíř utekl policistům ze své černošické vily. Krátce poté český stát vynaložil přes dvacet milionů korun, aby ho vypátral. Dostat ho před tuzemské soudy se však tehdy nepodařilo. Nicméně v nepřítomnosti byl odsouzen k souhrnnému trestu 15 let vězení se zvýšenou ostrahou.

Alespoň některé detaily z utajované akce české policie a zpravodajských služeb se podařilo získat novinářům až za dlouhých deset let od Krejčířova legendárního útěku z černošické vily.

A vláda otevřela mošničku s penězi…

Připomeňme, že v roce 2005 byl ministrem vnitra v kabinetu Jiřího Paroubka František Bublan, který byl předtím, v letech 2001–2004, ředitelem civilní rozvědky. A tak bylo zcela logické, že se obrátil o pomoc při hledání uprchlíka na svého nástupce v čele Úřadu pro zahraniční styky a informace čili ÚZSI, Karla Randáka.

Speciální tým, který dostal za úkol podnikatele vypátrat, vznikl v létě 2005 – pár měsíců po Krejčířově útěku ze země. O náklady spojené s pátráním se podle zjištění investigativního deníku Neovlivní.cz rovným dílem podělilo ministerstvo financí a ministerstvo vnitra, celkem šlo o 20 milionů korun.

„Nepotvrdím částku, ale potvrdím to, že když jsme dostali usnesení vlády, že se ho máme pokusit najít, řekli jsme si o peníze,“ uvedl v roce 2015 tehdejší šéf civilní rozvědky Karel Randák, jehož lidé vyrazili po Krejčířových stopách. Pro úplnost budiž řečeno, že ministerstva financí a vnitra otázku peněz odmítly komentovat s odkazem, že i usnesení kabinetu bylo v režimu tajné.

Chytré mašinky nebyly ani potřeba, Krejčíř seděl v hospodě

Operace na dopadení Krejčíře byla usnadněná informací, že uprchlík pravděpodobně zamířil na Seychely. Horkou stopou bylo několik seychelských pasů nalezených při domovní prohlídce v jeho černošické vile.

„Obratem se nakoupila technika, investovalo se do odposlechů a GPS. První úkol zněl: Ověřte, jestli není na Seychelách. Členové týmu proto vyrazili na ostrovy,“ popsal zpětně státní úředník seznámený s celou akcí.

Jak se později ukázalo, tak Krejčíř, když se situace poněkud uklidnila, nabral přes Slovensko směr Seychely. Za ním uprchla v srpnu 2005 přes Dubaj i se synem Denisem jeho žena Kateřina.

Tajní agenti zpozorovali Radovana Krejčíře hned ten den, co na mezinárodním letišti na ostrově Mahé přistáli. Jejich výhodou bylo, že tento největší ostrov Seychel, kde se uprchlík usadil, je rozlohou velký asi jako Plzeň, protože měří jen 28 km na délku a 8 km na šířku. A to by bylo, aby na Krejčíře, který sedával v jednom z luxusních podniků ve městě se svým spolupracovníkem Petrem Hrubým, nenarazili. Oba pánové přijeli vozem z tamní půjčovny Hertz, auto si půjčili na jméno Hrubého.

Strach o život v tropickém ráji

Čeští agenti, kteří si ve městě pronajali byt, se na oba muže pověsili a do druhého dne už měli sadu prvotních informací a fotek pohromadě: kde bydlí, kdo žije ve vile s ním (manželka, syn a Hrubý), čím jezdí. Všechno poslali do Prahy, kde pak úřady oznámily: Uprchlíka jsme našli a požádáme o jeho vydání. Jeho pobyt oficiálně potvrdil 9. září 2005 také Interpol.

Zpravodajci si však pobyt v exotické destinaci příliš neužívali. Aby na sebe neupozornili, nesměli při pochůzkách mimo pronajatý byt mezi sebou mluvit česky. Šlo jim o život. Krejčíř měl v té době nadstandardní styky s místní policií, a tak k jejich odhalení byl jen krůček. Za Káčkem totiž přijížděli i ostří hoši z podsvětí, kteří by s nimi neměli slitování. Na ostrovech se chovali stejně jako v Česku, kde kvůli tomu měli problémy. Naposledy byl v březnu 2007 vyhoštěn jeden z nejbližších Krejčířových spolupracovníků Petr Hrubý, u něhož seychelská policie našla nelegálně drženou pistoli.

Atraktivní senzace pro novináře

Krejčíře na Seychelách „našli“ i novináři. Nebyl by to ani on, kdyby před nimi nehrál roli navýsost spokojeného uprchlíka. Když mu novináři volali, s gustem jim vykládal, že teď na ně nemá čas, protože je právě na moři a rybaří, nebo se chystá na večeři u prezidentova syna. Nakonec jim ale pár chvil ze svého drahocenného času věnoval, a zejména články Jaroslava Kmenty psané po večerech strávených s uprchlíkem byly opravdovým novinářským majstrštykem. Krejčíř novinářům v říjnu 2005 poskytl při milostivě udělené audienci rozsáhlý rozhovor otištěný poté v Mf DNES, v němž představil vlastní verzi toho, proč ho naše policie stíhá.

Co s ním?

Přestože citovaný zdroj pro Neovlivní.cz tvrdil, že nikdo během honu na uprchlíka neuvažoval o únosu Krejčíře a jeho převozu do Prahy, a uvedl, že: „Takové zadání nebylo. Bylo by to nelegální, a ani zpětně takovou věc nelze legalizovat,“ jisté náznaky nestandardního řešení ošemetné situace se objevily. Ve zpravodajské komunitě se vynořila ve stádiu zrodu myšlenka, že by nebylo od věci přeci jen Krejčíře unést a dopravit ho lodí či dokonce ponorkou do rukou spravedlnosti. Zkrátka čubou do Hamburku…

Úřady Seychelských ostrovů totiž nejevily ani náznak snahy, že by Krejčíře vydaly. Káčko navíc tvrdil, že poskytl finanční podporu vládnoucí elitě v ostrovní zemi a jako výraz vděku mu nabídli jemu a jeho rodině novou identitu. Stal se z něj Egbert Savy, z manželky Sandra a z jejich syna Greg.

Ke konci roku 2005 začala kauza Krejčíř blednout, přestalo se mluvit o tom, že by se mohl vrátit zpět do země. Česká republika ale o vydání usilovat nepřestala. Úřady se pokusily uzavřít se Seychelami smlouvu, podle které by mohl být vydán. Rozvědka jeho pobyt stále totiž sledovala. Jiní ale byli pesimističtí. „Vydají ho maximálně tak na známkách,“ zhodnotila šance vydání bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová.

Sám Krejčíř přitom během svého pobytu na Seychelských ostrovech vyrukoval s tvrzením, že ho chce česká rozvědka zabít v rámci údajné akce Lomikar. Zdůvodňoval to svým veřejným prohlášením, že tajně v roce 2002 sponzoroval tehdy vládnoucí sociální demokracii. Jenže záhy se jeho teatrálně podávaná tvrzení ukázala jako nepravdivá – jak ta o politickém sponzoringu ČSSD, který měla dokazovat směnka na 60 milionů podepsaná Grossem, kterou se tajemně oháněl, tak ta o vražedné akci. Ze lží se usvědčil sám Krejčíř v odposlouchávaných telefonátech.

Idylka v tropickém ráji se Káčkovi brzy zajídala

Z velkolepých plánů, o kterých Radovan Krejčíř fantazíroval, když v konspirativních bytech po útěku z Černošic čekal, až se situace zklidní, toho po příjezdu na Seychely moc nezbylo. „Podnikat“ nebylo s čím, mizerný stav místních silnic mu nedovolil, aby se věnoval své libůstce, což byla rychlá jízda autem, a poklidné rodinné soužití také nebyl jeho šálek čaje. To, že Krejčíř musel pobyt na ostrovech vnímat jako vězení, potvrdil v roce 2007 i podnikatel Tomáš Pitr, který jej dvakrát navštívil. „Tady žil akčním životem, tam měl ty dny hodně jednotvárné. Změna režimu byla velikánská. Jedna manželka, jedno dítě, zřejmě žádný štěstí,“ uvedl Pitr.

„Máme informace, že ho to psychicky ničilo. On byl zvyklý deset patnáct hodin denně se věnovat svým ‚obchodním‘ aktivitám. A teď najednou neměl do čeho píchnout. To v nás posilovalo naději, že nakonec udělá chybu a ze Seychel vycestuje,“ popisoval jeden ze zpravodajských důstojníků strategii, kterou české úřady na Krejčíře použily.

Když v ráji pršelo…

A když se Krejčíř nudil, začal na ostrovech dělat věci, které zkalily i původně poměrně idylické vztahy s místními úřady. Oficiální nóta sice nepřišla, ale bylo zřejmé, že tam existuje jisté napětí. Místním úřadům nevadil jen Krejčíř, ale i jeho spolupracovníci, kteří za ním přijížděli z Čech. Elita českého podnikatelského polosvěta jezdila za Krejčířem jen zpočátku, záhy ji vystřídali lidé přímo z podsvětí.

Stejnými informacemi disponovala i rozvědka, která Krejčířovy aktivity pomocí odposlechů a svých informátorů monitorovala přímo na Seychelách. „Začal se chovat tak, že jim to začalo vadit. Na ostrovech se například nesmí jezdit v autech s tmavými skly, a on to ignoroval,“ upřesnil tehdejší náměstek civilní špionáže Jan Beroun.

Snad s příchodem monzunových dešťů padl na Krejčíře splín a začal – samozřejmě účelově – sepisovat své „paměti“, které vyšly ve Victorii na konci roku 2005. A tímto svým veledílem perfektně nahrál na smeč zpravodajcům. Vlastně dvojitou smeč. O tom však příště.

Byl pozdní večer, 18. června 2005 Televizním divákům, kteří sledovali večerní Události na ČT1 v sobotu 18. června 2005, oznámila Světlana Zárubová krátce před půl osmou, že policistům při domovní prohlídce ze své vily nad ránem zmizel Radovan Krejčíř. V reportáži se k tomu vyjádřil i poněkud zdeptaný Josef Bečvář z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality. Tisková mluvčí Policejního prezidia Blanka Kosinová rozhorleně mluvila o tom, že pokud se prokáže podezření z trestného činu (rozuměj u zasahujících policistů), bude případ předán inspekci ministra vnitra. Tou dobou z místa kdesi na Moravě vyjíždělo nákladní auto, jehož korbu zcela zaplňovaly palety s pečlivě vyskládanými balíčky. V nastávajícím šeru se téměř nedalo rozeznat, že jde o úhledně zapáskované balíčky obsahující papírové bankovky. Byly ty bankovky falešné? Těžko říct, rozhodně se jednalo o profesionálně odvedenou tiskařskou práci. Nákladní auto zamířilo na jih, k česko-slovenské hranici. Mezi Českem a Slovenskem sice byly ještě hraniční kontroly, ale již od roku 2004 byl přechod hranic zjednodušen díky členství obou zemí v Evropské unii. Posádka vozu tedy neočekávala problémy. Pohraničníci, kteří auto zastavili a zkontrolovali, se sice podivili podivnému nákladu směřujícímu na Slovensko, ale doklady byly v pořádku, a tak neviděli důvod, aby ho nepustili dál. Navíc byla noc, po horkém dni byli unavení, a tak nad tím mávli rukou. Když se jim to rozleželo v hlavě, přeci jen vyplnili hlášení o noční příhodě. Nicméně hlášení o specifickém nákladu se dostalo ministru vnitra Františku Bublanovi na stůl až ráno. A to už bylo na jakoukoli akci pozdě…

Zdroj: Neovlivni.cz, aktuálně.cz, vzpomínky pamětníků