Útěky nejznámějšího českého vězně Kajínka, část 1.

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Zdá se, že Jiří Kajínek, odsouzený na doživotí a v roce 2017 omilostněný nájemný vrah, je jako vystřižený z detektivky Stephena Kinga, kde i správný chlap může dělat špinavou práci. Jeho cílem je „špatný“ člověk. A tak díky tomu může klidně spát. Ale jak to bylo doopravdy, ví jen Kajínek sám. Utíkal z věznic několikrát, a tak si připomeňme nejdříve jeho sice promyšlené, avšak neúspěšné útěky.

Na úvod je třeba říct, že do 29. října 2000 nevěděl o Jiřím Kajínkovi téměř nikdo. Nejznámějšího českého vězně z něj udělal až jeho poslední spektakulární únik z Mírova. Nebyl to však jeho první útěk, ještě před odsouzením se pokusil několikrát uprchnout z vazebních věznic.

Zloděj, bytař a nebezpečný recidivista

Začínal malými krádežemi, první střet se zákonem pro majetkovou trestnou činnost měl ještě jako nezletilý v roce 1974. Do vězení se poprvé dostal ve 21 letech za vloupání do několika chat, v roce 1985 byl odsouzen za bytové krádeže, nedovolené ozbrojování a útok na veřejného činitele, neboť při zatýkán zranil tři policisty železnou tyčí. Vyfasoval sedm let nepodmíněně, ale propuštěn byl v roce 1990, avšak nikoli díky amnestii prezidenta Václava Havla, ale proto, že soud vyhověl jeho žádosti o prominutí zbytku trestu. Na svobodě pokračoval v tom, co uměl nejlépe, tedy ve vloupačkách do bytů. Za mříže se vrátil ještě téhož roku za loupežné přepadení policistů z Prahy 4 se zbraní v ruce, které svázal a ukradl jim služební auto. Tentokrát ho soud poslal do vězení na 11 let.

Mapka okolí plzeňské věznice Bory. Zdroj Mapy.cz

Už se tam nevrátím aneb první „útěk“ z vězení

V roce 1993 ředitel věznice recidivistovi přerušil na doporučení vězeňské komise výkon trestu od 21. do 23. ledna. Kajínkovi byl trest přerušen i přesto, že byl označen za nebezpečného recidivistu, což v podstatě vylučuje jakékoli výhody. Poté podle některých zdrojů Kajínek údajně navštívil ministra spravedlnosti v první Klausově vládě Jiřího Nováka, aby ho požádal o revizi svého trestu.

Je s podivem, proč by vězně na „vycházce“ měl přijmout sám ministr. Existují dvě varianty. První je, že pohledem svých pronikavě modrých očí „uhranul“ manželku bývalého pracovníka Úřadu vlády Petra Musila, která u něj vykonávala „nadstandardní návštěvy“, pomáhala mu a zasadila se o to, aby její manžel zprostředkoval Kajínkovu návštěvu u ministra. Druhou pak je možnost, že Kajínek byl pro vězeňskou službu cenným informátorem a při audienci u ministra chtěl vyzdvihnout své zásluhy, aby se domohl revize trestu. Údajně s vězeňskou službou spolupracoval již před rokem 1989.  V Archivu bezpečnostních složek se totiž podle historika Blažka nalézá karta se dvěma záznamy o spolupracovníkovi Kajínkovi, s jedním z Liberce a druhým z Plzně. Kajínek měl být podle této karty tajným spolupracovníkem – agentem. Sbor nápravné výchovy účelově do vězeňských cel k zájmovým vězňům umisťoval podobné spolupracovníky, aby vytěžil maximum z toho, co na sebe většinou psychicky zlomení lidé v důvěrné chvilce prozradili. Spolupracovník pak předával informace dál a většinou byly využity proti takto rozmluvenému zájmovému objektu. Na této praxi se ani po roce 1989 asi nic nezměnilo. O tomto typu spolupráce Jiří Kajínek ovšem nikdy nemluvil. Agenturní spis Veřejné bezpečnosti byl skartován, a tak Kajínkovu spolupráci nelze potvrdit, ale ani vyvrátit.

Kajínek nicméně od ministra Nováka nedostal při lednové schůzce žádný slib. Proto se prý rozhodl do vězení nevrátit. Skrýval se a peníze na živobytí získával krádežemi.

Nájemný zabiják, který řešil spory mezi podnikateli?

Bídu s nouzí Kajínek netřel, ale výhodné „zakázce“, kterou „starý“ Běla odmítl, nedokázal podle všeho odolat. 

Tento poznatek předal policii informátor Ruda s tím, že za Antonínem Bělou měl kdosi přijít, aby mu zadal „zakázku“ na demonstraci síly, kterou chtěl zadavatel, zadlužený pražský podnikatel, svého věřitele Štefana Jandu zastrašit. Běla údajně vzal své dva syny, Marcela a „malého“ Jardu, a jel si udělat obhlídku terénu. Něco se mu ale na té „zakázce“ nelíbilo, intuitivně vycítil, že tam něco smrdí. Informátor později ještě upřesnil, že je to jistý „Kájíček“, kdo tu „práci“ nakonec vzal, a že v tom mají být namočení nějací policajti. A to prý bylo to, co se Bělovi od začátku nelíbilo.

Expozé: Plzeňský podnikatel Štefan Janda měl dlouhodobé spory s majitelem restaurace a hotelu Antonínem Vlasákem. Ten mu dlužil peníze, které nedokázal splácet, proto mu měl Janda vyhrožovat. Vlasák se údajně několikrát obrátil na policii, nikdy však neuspěl. Proto mu jeho známý předal kontakt na muže, který dokáže Jandu „profackovat a zastrašit“. Tím měl být Jiří Kajínek. Mluví se také o záhadném doktoru Lebedovi, který údajně Jandu a jeho bodyguardy před vraždou kontaktoval. Za něj se měl podle bodyguarda, který vražedný útok přežil, vydávat Kajínek. Na místě činu ho údajně poznal.

Krátce po 20. hodině večer došlo 30. května 1993 v zatáčce pod plzeňskou věznicí Bory k dvojnásobné vraždě, která byla ovšem podle všeho „nad rámec dohody“. Kajínek měl podle obžaloby nejméně dvanáctkrát vystřelit na podnikatele Jandu a jeho dva osobní strážce, kteří na schůzku přijeli bílou Mazdou. Janda zemřel na místě, těžce zraněný Julián Pokoš v nemocnici. Jeho bratr Vojtěch byl čtyřikrát postřelen, ale přežil. Poté se stal nejdůležitějším svědkem.

Dopadení po dvojnásobné vraždě

Téměř rok trvalo, než byl Kajínek 8. února 1994 zadržen v Hostýnské ulici v Praze 10 v okamžiku, kdy z bytu, v němž tehdy bydlel, „nakládal do luxusního mercedesu stojícího před domem tři samopaly, osm pistolí, brokovnici a bezmála 10 000 nábojů. Zajištěna byla i zbraň zákeřná – pistole s tlumičem. Díky rychlému zásahu policie nestačil Kajínek použít neustále připravenou a nabitou zbraň. Kromě toho byly v bytě zajištěny starožitné předměty neznámého původu,“ psalo se v novinách z té doby. Podle některých neoficiálních informací policisté u Kajínka našli také izraelský samopal UZI, jehož cena se tehdy na černém trhu šplhala ke sto tisícům.

Dva pokusy o útěk z vazebních věznic

Po zadržení byl Kajínek umístěn do vazby ve věznici Bory. Za dva měsíce, tedy v první polovině dubna 1994, bylo zjištěno, že Kajínkovi zaslala do jeho cely Jana Š., zaměstnankyně soukromé firmy, která měla ve vězeňském areálu prodejnu s potravinami, balíček, v němž byl kuchyňský nůž s 12 cm dlouhou čepelí... Nůž měl posloužit Kajínkovi k útěku a údajně Jana Š. dostala za tuto „službu“ vysokou odměnu od Kajínkových kompliců.

V této době byl rovněž trestně stíhán 27letý strážný vězeňské služby, který zprostředkovával obviněným osobám kontakt s lidmi mimo vězeňský areál včetně Jiřího Kajínka. Kromě dopisů z věznice vynášel také vyplněné tikety na různé sázkové hry, za což dostával provizi. Po těchto událostech byl Kajínek převezen do vazební věznice na jihu Čech.

Mapka okolí Vazební věznice České Budějovice. Zdroj: Mapy.cz

Dne 23. července 1994 se Kajínek pokusil o druhý útěk z vazební věznice, tentokrát v Českých Budějovicích. Pečlivě se na něj připravoval a tajně si opatřil pracovní rukavice. Při pobytu na střešním dvoře, o němž se do té doby dozorci domnívali, že z něj nelze utéct, využil toho, že vězně hlídal jen jeden neozbrojený dozorce. Kajínek se v nestřežený okamžik přitočil k pletivu, které tvořilo ohrazení dvora. A stačila mu jen chvilka na to, aby roztáhl pár drátěných ok, protáhl se dírou a po střechách členitého objektu věznice se dostal k hromosvodu. Při rychlém sestupu po něm použil na ochranu rukavice.

Tímto způsobem se Kajínek dostal mimo vězeňský areál. Vyrazil k parku Háječek, běžel kolem hvězdárny a po lávce přes Vltavu. V té době už dozorce vyhlásil poplach. Za Kajínkem vyrazili strážci i policisté, měli ho na dohled. Vzhledem k chodcům v parku i na druhé straně řeky se ale neodvážili střílet, jenom ho vyzývali, aby zastavil. Na jejich volání zareagoval u sportovní haly náhodný kolemjdoucí. Nastavil mu nohu a poslal uprchlíka k zemi. A než se otřesený Kajínek vzpamatoval, obklíčil ho dozorci.

A poslední pokus o útěk před odsouzením

Po nezdařeném pokusu dostat se na svobodu ho vězeňská správa převezla do mnohem přísnějšího zařízení, do Valdic. 11. září 1996 se však Kajínek pokusil ve čtyři hodiny ráno uprchnout i z této věznice. Měl opět smůlu, jeho spoluvězeň ho prý udal. Dozorci spustili poplach. Po dvaceti minutách usilovného pátrání objevili vězně na střeše jednopatrového přístavku na dvoře věznice a dopravili ho zpátky do cely.

Obavy policistů z dalšího Kajínkova útěku vyústily v tragédii. V březnu 1997 při jeho eskortě z věznice do budovy plzeňského krajského soudu havaroval doprovodný policejní vůz s příslušníky zásahové jednotky poté, co se na křižovatce srazil s vozem BMW, jehož řidič přehlédl policejní majáky a výstražné sirény. Při nehodě byly usmrceny dvě ženy a další lidé byli zraněni.

Mapka okolí věznice ve Valdicích. Zdroj: Mapy.cz

Čtyři roky rozhodoval soud o vině a trestu

Dne 29. září 1995 krajský státní zástupce obžaloval Kajínka z vraždy podnikatele Jandy a jeho ochránce Juliána Pokoše. Zároveň čelil obvinění z pokusu o vraždu druhého bodyguarda a menších deliktů. V případu však panovalo mnoho nejasností, neboť na místě činu nikdy nebyly provedeny pachové zkoušky, sejmutí otisků či testy DNA a identikit sestavený svědky neodpovídal Kajínkovu popisu. Objevily se i spekulace, pravděpodobně živené informacemi z podsvětí, že zabíjel někdo jiný, údajně policisté, kteří měli na Jandu a bratry Pokošovy spadeno. Také svědci poskytli rozdílné výpovědi. Sám Kajínek od počátku procesu tvrdil, že je nevinný, účast na vraždách kategoricky popíral a odmítal u soudu vypovídat.

Na konci dubna 1997 Krajský soud v Plzni odložil projednávání případu na neurčito. Soudce požadoval nové znalecké posudky a chtěl vyslechnout další svědky.

Kajínkův trestní spis v době projednávání tvořilo více než 10 000 stran a plzeňskému soudu zabralo jeho projednávání 48 dnů. Soudní proces byl několikrát odročen a trval více jak 4 roky. Před soudem vypovídalo 56 svědků a zhruba desítka soudních znalců. Jen rozsudek krajského soudu s odůvodněním obsahuje 130 strojopisných stran…

Kartuziánský klášter Valdice Terra felix neboli šťastná země. Tak Albrecht z Valdštejna nazýval své obrovské Frýdlantské vévodství, jež získal po Bílé hoře. Slavný vojevůdce zde vytvořil stát ve státě, v němž rozhodoval pouze on sám. Jako hlavní město si zvolil Jičín, který za jeho panování zaznamenal obrovský rozmach. Ambiciózní vévoda zde přestavěl zámek, plánoval vystavět katedrálu a zřídit univerzitu. Ve městě pod Valdickou bránou také razil mince, s nimiž lidé platili po celé Evropě. Asi 4 km severně od Jičína také v roce 1627 založil impozantní barokní klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie podle návrhu Andrea Spezzy. Kartuziánský areál zaujímá poměrně velkou obdélnou plochu pevnostně uzavřenou vysokou zdí a původně byl obklopený i vodním příkopem. V roce 1782 byl však Josefem II. klášter zrušen. Poté zde bylo vojenské skladiště, sýpky nebo kanceláře. Rozlehlý areál však chátral až do roku 1856, kdy ho od Trautmannsdorfů odkoupil erár, aby zde zřídil „mužskou trestnici pro těžké provinilce“. Souběžně probíhala adaptace bývalého kláštera podle návrhu vídeňského architekta Wehrenfenniga, která se soustředila na zdokonalení zabezpečovacího systému. První vězni sem byli přivezeni již v roce 1857 ze Špilberku. Mezi prvními trestanci převedenými do Kartouz byl i známý loupežník Babinský. Od roku 1948 až do roku 1990 byli do Valdic zařazováni převážně odsouzení s dlouhodobými tresty, zařazení do III. nápravně výchovné skupiny. 100 % vězňů bylo zaměstnáno ve státních firmách, které byly činné ve výrobních provozech uvnitř věznice. V tomto období zaznamenala věznice absolutně největší počet vězněných osob, přes 2 700. Po revoluci v roce 1989 a po následné amnestii a novele trestního zákona v roce 1990 klesl počet vězňů na cca 500. Součástí věznice bylo po dobu deseti let i zvláštní oddělení pro výkon vazby, zrušené v roce 2001. Od 1. 10. 2017 je věznice profilována jako věznice se zvýšenou ostrahou. Do Valdic jsou posíláni odsouzení muži s delšími tresty, recidivisté a jinak nebezpeční odsouzení.

Zdroje: Wikipedie, Parlamentní listy, Televize Nova, Blesk, extra.cz, vzpomínky pamětníků