Útěky nejznámějšího českého vězně Kajínka, část 2.

16. 05. 202310:03

foto: Hana Hlušičková/Panelový dům na sídlišti Velká Ohrada, který byl dějištěm zatčení Kajínka po slavném útěku z Mírova.

MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Jiří Kajínek, odsouzený na doživotí a poté omilostněný nájemný vrah, utíkal z věznic několikrát a jeho promyšlené pokusy o útěk jsme si připomněli v první části. Proslavil se ale až únikem hodným filmového kaskadéra z věznice v Mírově. A po svém „májovém“ omilostnění v roce 2017 se stal pro jistou část naší společnosti celebritou.

Na úvod je třeba říct, že do 29. října 2000 nevěděl o Jiřím Kajínkovi téměř nikdo. Nejznámějšího českého zločince z něj udělal až jeho poslední spektakulární útěk z Mírova, kde si odpykával trest odnětí svobody na doživotí za trestné činy vraždy, padělání a pozměňování veřejné listiny, maření výkonu úředního rozhodnutí a nedovolené ozbrojování.

Konečný výrok soudu – doživotí

Tehdy 37letý Jiří Kajínek byl k doživotnímu trestu odnětí svobody odsouzen 23. června 1998. Soud ho uznal vinným z nájemné vraždy podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního strážce Juliána Pokoše i pokusu o vraždu druhého bodyguarda, Pokošova mladšího bratra Vojtěcha.

V únoru 1999 Vrchní soud v Praze Kajínkovi doživotní trest potvrdil. Ztotožnil se tak s verdiktem krajského soudu, proti němuž se zločinec odvolal. Podle soudců existuje dostatek důkazů, které Kajínka ze dvou vražd a pokusu o třetí usvědčují. Případ patřil k nejsložitějším kauzám, které musela v 90. letech česká justice řešit.

Nejslavnější Kajínkův útěk z Mírova

Po svém konečném odsouzení byl Jiří Kajínek převezen do jedné z nejstřeženějších věznic, do Mírova, která je umístěná na bývalém středověkém hradě, ve druhé polovině 19. století adaptovaném v novogotickém stylu na věznici. Nachází se pár kilometrů od Mohelnice v okrese Šumperk. Jde o věznici se zvýšenou ostrahou, odkud je jen mizivá šance, že by mohl odtud někdo utéct.

S doživotním trestem se ale Kajínek nehodlal smířit, přestože ho vězeňská správa umístila do nově vybavené budovy. Jeho cela měla okno 17 metrů nad hradbami.

Svůj útěk prý Kajínek plánoval dva roky a pečlivě se na něj připravoval. Dokonce o útěku řekl svému spoluvězni Martinu Vlasákovi, který ale na poslední chvíli couvl a rozhodl se raději zůstat v cele. Kajínek ale svému plánu věřil. Vybral si i datum, 29. října 2000, kdy se měnil letní čas na zimní. Domníval se, že tím získá výhodu. A tak když nastal poklidný nedělní podvečer, vsadil všechno na jednu kartu a krátce po šesté hodině vyrazil za svobodou.

Vyrobil si pilku, kotvu udělal z drátu a lano spletl z provázku

Přeřezal mříže pilkou vyrobenou z hřebenu a krátkého pilového listu na kov. Kotvu, kterou by byl schopný dohodit z okna na cimbuří hradu, vyrobil ze vzpěry vlastní postele. Nejdříve na kotvu přivázal tenké lanko, na které až později navazovalo silnější lano. To si Kajínek vyrobil z tenounkého, ale pevného provázku, který si obstaral z dílny na výrobu žaluzií, kde vězni pracovali.

Přehodit kotvou hradby se mu díky dobré fyzické kondici lekce zdařilo. Po napnutí lana začal Kajínek pomalu ručkovat z okna na hradební ochoz. Jeden ze členů stráže si nad sebou vězně na laně všiml a nahlásil to operačnímu středisku. Teprve poté začal střílet. Do vězně na útěku se ale nedokázal trefit. Z cimbuří se Kajínek svezl dolů po laně, které na konci zatížil, a během chvíle zmizel v nedalekém lese. V běhu za sebou slyšel štěkot psů a okolo něj prý svištěly střely ze zbraní dozorců. Když se o pár desítek minut později k Mírovu sjeli policisté a další členové vězeňské služby, byl už podle všeho hluboko v lesích a poté, co překonal potok, služební psi ztratili stopu.

Mapka okolí Věznice Mírov. Zdroj: Mapy.cz

Po celém okresu pátrali po uprchlíkovi policisté s pomocí vrtulníků a služebních psů. Na Šumpersko zamířily druhý den policejní posily z Ostravy, aby pátrací týmy vystřídaly. Nad Šumperkem létaly vrtulníky, pátrací týmy znovu soustavně pročesávaly okolní hluboké lesy. Pátrání se rozšířilo do východních Čech a na jižní Moravu.

Policie musela vyjít vstříc médiím, která o pátrací akci referovaly den po dni, a poskytla jim popis nebezpečného zločince na útěku: „Kájínek má na sobě vězeňský oděv a je ostříhán nakrátko. Podle pracovníků věznice v Mírově je v mimořádně dobré fyzické kondici. Při jakémkoli podezření v tomto případě se mohou občané obrátit na linku 158.“

Začátkem listopadu bylo kvůli útěku nebezpečného vězně postaveno mimo službu sedm dozorců, nakonec vyšetřovatel obvinil jen dva z nich. O místo přišel náměstek ředitele Mírova Květoslav Vlasák, řediteli věznice Milanu Kohoutkovi nejprve snížili plat a o několik dnů později ho také odvolali z funkce, přestože byl odborníky hodnocen jako jeden z nejlepších pracovníků ve svém oboru. V mírovské věznici potom zůstal pracovat jako psycholog. O čtyři roky později, v pátek 10. prosince 2004, spáchal sebevraždu skokem z okna své kanceláře ve třetím poschodí objektu věznice.

V Praze se ztratí ledaskdo…

Zatímco policisté stále prohledávali lesy v okolí Mírova, Kajínek byl už podle všeho v Praze. Sehnat úkryt ale nebylo ve městě tak jednoduché, jak si uprchlík myslel. Lidé, kterým důvěřoval a poslal jim peníze, aby mu zařídili úkryt, ho podvedli a nic mu neobstarali. Nevěřili, že by mu plán na útěk z Mírova mohl vyjít. Azyl nakonec našel v bytě manželky Ludvíka Černého, pětinásobného vraha známého z kauzy tzv. orlických vražd. S ním se Kajínek sblížil ve věznici na Mírově, kde si i on odpykával doživotní trest.

Nároží ulic Kurzova a Janského na sídlišti Velká Ohrada. Foto Hana Hlušičková

Kajínek byl zadržen až po 40 dnech v Kurzově ulici na pražském sídlišti Velká Ohrada. Akce příslušníků Útvaru rychlého nasazení proběhla v pozdních odpoledních hodinách 8. prosince 2000, aniž by uprchlík použil na svou obranu zbraň nebo granát, který byl u něho zajištěn. Dramatickému zadržení předcházela pečlivá policejní příprava. Policisté si nejprve v přestrojení za řemeslníky dva týdny před zásahem mapovali okolí a také čekali, až Marie Černá s dítětem odjede do Mírova na pravidelnou návštěvu manžela.

Vedení policie mělo z průběhu zadržení obavy. „Pokud možno ho nezastřelte, protože lidé by si mysleli, že jsme to udělali schválně,“ vzpomínal po letech Libor Lochman, který byl tehdy v čele URNy.

Hlavní skupina policistů se měla dostat do bytu hlavními dveřmi, a tak k odpoutání pozornosti se začali spouštět dva členové zásahovky ze střechy paneláku do pátého patra s tím, že rozbijí okno a vhodí do bytu rozbušky. Najednou jeden z policistů zjistil, že z okna v sedmém patře se vynořila ruka s nožem, kterým se mu pokouší přeřezat lano. Ruka patřila Daniele Chodounské, manželce jednoho z odsouzených v případu orlických vražd. Policista na ni nemohl zakřičet, protože by tím ohrozil akci, ale nemohl se ani vrátit nahoru a záložní lano neměl. Naštěstí si patové situace všiml jeho kolega na střeše, který na Chodounskou zamířil pistoli a přinutil ji, aby odstoupila od okna.

Po úspěšném zásahu vyvedli policisté Kajínka zakrytého bílým prostěradlem před dům, naložili ho do zamřížovaného policejního auta a odvezli nejprve na Pankrác a poté do věznice ve Valdicích na Jičínsku. Při výslechu přiznal, že paní Černou k tomu, aby jej v bytě nechala, donutil výhrůžkami. Nicméně ji poté z bytu 3+1 na Velké Ohradě vystěhovali bez jakékoli náhrady a za skrývání Kajínka dostala u soudu podmínku.

Kajínek se po zadržení stal nejznámějším českým vězněm, za jehož propuštění a omilostnění se demonstrovalo i podepisovala petice, získal si řadu příznivců a obdivovaly ho davy fanynek.

Žádosti o obnovu procesu

Krajský soud v Plzni zamítl v září 2004 Kajínkovu žádost o obnovu procesu, proto se odvolal k vrchnímu soudu. Ten nejdříve v únoru 2005 zrušil verdikt soudu nižší instance a nařídil mu zabývat se případem znovu. O rok později však krajský soud žádost o obnovu procesu znovu pro nedostatek důkazů zamítl a tentokrát toto rozhodnutí potvrdil i vrchní soud.

O obnovu řízení se snažilo také několik ministrů spravedlnosti. Pavel Rychetský v roce 2001 a poté i Pavel Němec v roce 2006 podali k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, Jaroslav Bureš si roku 2001 stěžoval Ústavnímu soudu, ani jeden soud ale stížnostem ministrů nevyhověl. Kajínek o obnovu svého procesu žádal téměř každého ministra spravedlnosti, nikdy ale neuspěl. Několikrát zaslal stížnost k Ústavnímu soudu sám Kajínek a také jeho advokátka Klára Slámová. Vždy byly zamítnuty. Naposledy se tak stalo v září 2011.

Dlouhé čekání na milost

Milostí pro Kajínka se na právním odboru Kanceláře prezidenta republiky intenzivně zabývali již v průběhu posledního mandátu Václava Havla i v dobách, kdy hlavou státu byl Václav Klaus.

O to překvapivější bylo rozhodnutí prezidenta republiky Miloše Zemana udělit odsouzenému Jiřímu Kajínkovi milost ve formě podmíněného prominutí zbytku trestu. K úvahám o jeho omilostnění prý vedla Zemana délka věznění a existence důvodné pochybnosti o jeho skutečné vině. Vzhledem k „popularitě“ omilostněného i kontroverznosti vzbudila tato Zemanova milost silnou společenskou odezvu, která přivedla odborníky k diskusi o další existenci a formě této pravomoci prezidenta.

Brány věznice v Rýnovicích, které jsou částí města Jablonec nad Nisou, opustil Jiří Kajínek 23. května 2017 před druhou hodinou odpoledne ve svítivě zeleném nátělníku s logem Adidas. Na jeho propuštění tam čekali četní zástupci médií, kteří kempovali na místě šest dnů, aby s ním mohli udělat rozhovor.

Po 23 letech strávených za mřížemi se Kajínek stal celebritou, prostřednictvím vlastního YouTube kanálu s 54 tisíci odběratelů a profilů na sociálních sítích sdílí se svými fanoušky názory na různá témata a zážitky ze svého života. Jeho jméno ho údajně uživí…

Věznice Mírov

Původně středověký objekt ze 13. století vznikl jako lovecký hrad, který náležel olomouckému biskupství. Hrad nabyl po několika přestavbách podobu vojenské pevnosti a od poloviny 18. století byl využíván jako kněžská káznice, v polovině 19. století hrad biskupství prodalo moravskému místodržitelství a fungoval jako státní věznice.

Mírov patřil k devíti věznicím, které mezi prvními internovali vězně s dlouholetými tresty. V roce 1930 se z věznice stal ústav pro nemocné vězně. Po Mnichovu byl převeden do německé správy a stal se věznicí gestapa. V období od roku 1942 do konce války sloužil také jako „ústav pro plicně nemocné“.

Po roce 1945 byli v Mírově vězněni zločinci odpykávající si tresty za závažné zločiny, odsouzení nacisté a představitelé protektorátního režimu. Dne 22. dubna 1949 se z Mírova stal tábor nucených prací (TNP) zejména pro vojáky a důstojníky, kteří byli komunistickým režimem propuštěni z armády. O dva roky později se z něj stala věznice spolu s internačním táborem pro katolické a duchovní řeholníky.

Po roce 1948 zde byli vězněni i členové západního odboje a následujících 40 let političtí odpůrci komunistického režimu. Jako věznice slouží Mírov dodnes. Jde o věznici se zvýšenou ostrahou, která má mimo jiné oddělení pro doživotně odsouzené, v němž jsou vězněni nejnebezpečnější vězni České republiky.

Zdroje: CNN Prima News, Televize Nova, Blesk, extra.cz, vzpomínky pamětníků