Vinohradský morytát o Žabákovi. Aneb i pouhá náhoda může dovést kriminalisty k pachateli brutálních vražd

12. 06. 202219:41

foto: Hana Hlušičková (stejně jako ostatní snímky v článku)/Přirozeným centrem Vinohrad je náměstí Míru s kostelem sv. Ludmily. Na snímku vlevo nahoře oběť Quido Frank, přezdívaný Žabák.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Pachatel, který zavraždil Žabáka, se navždy zapsal do historie naší kriminalistiky. Jedná se o jednoho z posledních vrahů u nás, kterým byl udělen trest smrti. Toho se ale násilník nedočkal, do cesty jeho popravy se postavil souběh několika okolností, přičemž náhoda hrála hlavní roli i při jeho odhalení.

Vinohrady, poklidná pražská čtvrť dýchající starými dobrými časy z přelomu století a plná zeleně, byly dějištěm mnoha zločinů, ba i vražd. V Belgické ulici, pár kroků od náměstí Míru se v omšelém pětipatrovém domě odehrál tragický případ vraždy sedmačtyřicetiletého Quido Franka, přezdívaného pro podivný výraz v obličeji Žabák. Od šedesátých let prý patřil mezi nejschopnější a nejbohatší veksláky v Praze, ale skončil jako téměř slepý invalidní důchodce přežívající za pár stovek, které utrácel hlavně za alkohol. K důchodu si přivydělával sháněním vstupenek na atraktivní filmová nebo divadelní představení. Takový byl ústup ze slávy muže, který se rád po hospodách vychloubal, že vlastnil první mercedes v Praze.

Kriminalisté předpokládali, že Quido Frank se počátkem ledna pohyboval i v okolí Moravské ulice.

Pátého ledna 1987 byl Quido Frank nalezen ve svém bytě zavražděný. Objevila ho jeho známá, bývalá prostitutka Marie Wagnerová, která mu čas od času chodila poklidit. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že na Nový rok nebo 2. ledna se v době od 19 hodin asi do půlnoci pohyboval v prostoru ulic Moravská až Belgická. Vyšlo najevo, že podezřelých mohou být desítky, protože mrtvého neměl nikdo rád. Byl to podle všech svědectví paranoidní alkoholik s agresivními sklony, který nenáviděl všechno a všechny.

Záhadou byl motiv vraždy, neboť každému muselo být jasné, že mnoho peněz by lupič v bytě nenašel. Jedinou možnou stopou byl krvavý otisk dlaně na dveřích. Když byl nakonec pachatel nalezen, ukázalo se, že zabíjel v podstatě bez příčiny, o to těžší bylo předchozí pátrání po vrahovi.

Ze způsobu vraždy čišela brutalita

V bytě, který se skládal prakticky z jedné místnosti přepažené nábytkem, leželo tělo zavražděného na gauči. Policejní lékař dr. Karel Vomáčka popsal situaci na místě činu takto: Obličej byl silně potřísněn krví, pod zadní částí lebky byla skvrna téměř zaschlé krve. Vlasy vzadu byly úplně slepené krví. Zachovaná mrtvolná ztuhlost svědčila o tom, že k vraždě došlo přibližně před čtyřmi až pěti dny. Pod hlavou visící z gauče byla na koberci velká kaluž zaschlé krve. Na zadní straně lebky byly patrné tři hluboké rovnoběžné tržně zhmožděné rány. Protínaly měkkou tkáň a dosahovaly až na lebeční kost, která byla prasklá a místy vpáčená do mozkové tkáně. Konstatoval, že příčinou smrti bylo zhmoždění mozku po silných ranách tupým předmětem do hlavy. Zarážela hlavně pachatelova brutalita. Při pitvě se prokázalo, že vrah bodal do Franka ostrým úzkým předmětem, snad šroubovákem. Dva zásahy, které dostala oběť ještě zaživa, směřovaly do očí. Tržné rány působily na lebku tak destruktivně, že nemohly být zasazeny jen skleněnými půllitry, jejichž střepy posbíral vrah z podlahy a nasypal je do umyvadla. Muselo se jednat o těžký předmět, například železnou tyč či kladivo, který pachatel po činu odnesl pryč.

V Belgické ulici 2 stojí dům, v němž se odehrála brutální vražda téměř nevidomého invalidy přezdívaného Žabák.

K čemu je také dobrá státní návštěva potentáta

Obrat ve vyšetřování případu vraždy Quida Franka nastal až o čtyři měsíce později, 5. dubna 1987. Tehdy totiž do ČSSR přijel generální tajemník Komunistické strany SSSR a propagátor perestrojky Michail Gorbačov a všechny složky tehdejší Veřejné bezpečnosti měly pohotovost. Všude probíhaly kontroly. Při nich objevila jedna z hlídek na chodníku na Poděbradské ulici ve Vysočanech stát u sloupu za benzinovou pumpou dvě podezřelá opuštěná zavazadla, v nichž mohl být „pekelný stroj“. Opodál postával 26letý Zdeněk Vocásek, který měl na sobě zakrvácené kalhoty. Bylo to bezprostředně po další vraždě, kterou spáchal. Obětí byl tentokrát 69letý Ferdinand Koudelka, jehož občanský průkaz našli policisté v jednom z kufříků. Dále byly v kufřících nalezeny pánské hodinky, stříbrný dámský prsten, stolní budík, dvě peněženky, dvě propisovací tužky, poduška na razítko, krabička cigaret a obnošené pánské polobotky. Veškeré tyto věci v ceně 510 korun patřily zavražděnému Koudelkovi. Vocásek se k činu ještě týž den přiznal.

Kriminalisté si dali dvě a dvě dohromady a zkusili typové porovnání obětí, tedy Quida Franka a Ferdinanda Koudelky, a vyšla jim překvapivá shoda, neboť oba byli notoričtí alkoholici se zálibou v hospodské zábavě. Další vyšetřování ukázalo, že Zdeněk Vocásek měl smrt invalidního důchodce z Belgické ulice skutečně na svědomí. K osudovému setkání obou mužů došlo na Nový rok ve vršovické pivnici U Sadu, která byla na rohu ulic Rybalkova a Voroněžská. Svorně spolu popíjeli a nakonec Frank pozval Vocáska k sobě domů, aby pokračovali v pijatice. Notně opilý Žabák, který byl podezřívavý i za střízlivého stavu, začal společníkovi z mokré čtvrti vyhrožovat. Vocásek ho započal mlátit do hlavy tupou stranou kladiva, a to s takovou silou, že urazil násadu. V záchvatu zuřivosti pak popadl skleněné půllitry, a když i ty rozbil, použil k vražednému útoku šroubovák, kterým oběti bodal do hrudníku, břicha a očí. Když se Frank na gauči již nehýbal, posbíral Vocásek skleněné střepy z podlahy, aby si jeho pes nepořezal tlapky. Nafoukl si matraci a vedle gauče se zavražděným Frankem usnul a spal až do rána. Poškozené kladivo pak při odchodu z bytu vyhodil do okapu, kde ho později policisté našli…

Na rohu ulic Rybalkova a Voroněžská bývala hospoda U Sudu, kde se setkala oběť s vrahem.

Při obžalobě prokurátor ještě Zdeňka Vocáska obvinil z pokusu vraždy, k němuž došlo v dubnu 1984. Ve vystěhovaném domě v Kateřinské ulici tehdy Vocásek provizorně přespával spolu se Stanislavem Hlaváčkem, jemuž zasadil asi tři rány kladivem. Oběť jeho vražedného útoku jen zázrakem přežila, avšak vzhledem k tomu, že šlo rovněž o těžkého alkoholika, si nic z okolností svého těžkého zranění nepamatovala.

Za brutální zločin měl být vykonán trest smrti, ale…

Zdeněk Vocásek byl pražským Městským soudem v září 1988 odsouzen k trestu smrti. Tento rozsudek potvrdil i Nejvyšší soud v dubnu 1989. Životní cesta Vocáska měla skončit v jeho 28 letech 27. prosince roku 1989. Dosluhující prezident Gustáv Husák zamítl jeho žádost o milost a popravě by nestálo nic v cestě, kdyby… Vzhledem ke změnám ve vedení státu a všeobecnému polistopadovému chaosu Vocásek nakonec oprátce unikl. Nově zvolený prezident Václav Havel rozhodnutí o výkonu trestu pozastavil. Dne 2. srpna 1990 Městský soud v Praze musel z důvodu nepřípustnosti změnit původní trest smrti na trest odnětí svobody na doživotí. Mezitím byl trest smrti 30. dubna 1990 zrušen. Vocásek od roku 2007 opakovaně žádal o propuštění na svobodu, soud mu ale nikdy nevyhověl. A tak nebezpečný vrah, dnes už jednašedesátiletý, sedí dodnes v naší jediné věznici pro doživotní delikventy v Mírově na Moravě. Je posledním mužem v České republice, který dostal trest smrti, a je také prvním, který dostal trest doživotí.

Portrét zákeřného vraha

Zdeněk Vocásek vychodil zvláštní školu a učiliště pro podlaháře ani nedokončil. Ještě jako mladistvý byl čtyřikrát soudně trestaný. Chvíli se živil jako asfaltér a řidič sanitky. Poté se nechal zaměstnat u ostrahy budov Dopravního podniku jako psovod. Jeho německý ovčák, fena Cita, byl živý jediný tvor, na kterém mu záleželo. Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie po zkoumání duševního stavu Zdeňka Vocáska, jenž je za mřížemi už více než 34 let, došli k závěru, že obviněný netrpí a v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o trvalou poruchu a to polymorfní psychopatii (tj. porucha osobnosti spočívající v disharmonii její struktury, tedy v nadměrném zvýraznění či potlačení několika jejích složek) s hysterickými rysy. Schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání však byla u něj zachována. Ve všech případech Vocásek útočil na poškozené v podstatě bezdůvodně a bez výraznějšího podnětu. Jeho jednání bylo zákeřné, surové a brutální. Navíc v jednom případě vraždy šlo o nevidomého člověka a ve druhém o starého a obrany neschopného muže. Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti a nízké intelektuální úrovně (IQ 77).

Vinohrady

Součástí takzvané Velké Prahy se město Královské Vinohrady stalo v roce 1922. Přirozeným centrem Vinohrad je náměstí Míru, jehož dominantu tvoří novogotický kostel sv. Ludmily postavený na konci 19. století. Na náměstí stojí také další významná budova, Divadlo na Vinohradech. Od počátku se jednalo o druhou nejvýznamnější pražskou scénu po Národním divadle. Důležitou osobností divadla byl za první republiky Karel Čapek, dramaturg a později i režisér, který tu v roce 1922 uvedl svou Věc Makropulos.

Vinohrady mají to štěstí, že se v nich našel poměrně velký prostor pro parky. Jedním z nejznámějších jsou Riegrovy sady s vyhlídkovým pavilonem, kam se chodilo už před více než sto padesáti lety. Při vstupu do parku směrem od Národního muzea narazíte na Myslbekovu sochu Františka Ladislava Riegera. Na jižním okraji parku stojí funkcionalistická sokolovna a protější Polskou ulici lemují secesní činžovní domy. Stejnou podobu mají domy v souběžné Mánesově ulici, která je považována za jednu z nejkrásnějších pražských ulic. Z východu Riegrovy sady ohraničuje Chopinova ulice s domem, kde bydlel a provozoval nakladatelství Jan Laichter. Další rozsáhlou zelenou plochou Vinohrad jsou Havlíčkovy sady neboli Grébovka, které nechal po vzoru anglických parků vybudovat stavební podnikatel Moritz Gröbe. Na místě bývalé viniční usedlosti tu najdeme novorenesanční Gröbeho vilu, umělou grottu a viniční altán s výhledem na Prahu. Nedaleko Riegrových sadů, na pomezí Vinohrad a Žižkova, je náměstí Jiřího z Poděbrad se slavným římskokatolickým kostelem Josifa Plečnika, který by Praha ráda nechala zapsat na seznam památek UNESCO.

Ve vilové části Vinohrad najdeme domy mnoha slavných osobností. V Hradešínské ulici například bydlel vynálezce a podnikatel Emil Kolben, spolupracovník Thomase Edisona a Nikoly Tesly a spoluzakladatel ČKD, který odmítl z protektorátu emigrovat a zahynul v červenci 1943 v koncentračním táboře. V téže ulici si postavil vlastní vilu s ateliérem architekt Jan Kotěra. O ulici níže najdeme objekt s ateliérem sochaře Ladislava Šalouna. Slovenská ulice, v níž Šalounova vila stojí, ústí do ulice Na Šafránce, kde se nachází „Kolonie svobody“ čítající šestnáct individuálních rodinných domů a sedmnáct dvojvil podle návrhu Františka Alberta Libry. Ve dvojvile stojící východně od Vinohradské nemocnice, v tehdejší ulici Úzké, dnes pojmenované Bratří Čapků, bydlel spisovatel Karel Čapek spolu se svým bratrem malířem Josefem, jenž tragicky zahynul v koncentračním táboře.