foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Hrob Antonína Běly v Praze na Olšanech
Jsou jizvy, které se evidentně nikdy nezacelí. Patří mezi ně především úmrtí lidí, kteří zde mohli ještě desítky let být. Když se PrahaIN.cz před několika dny vydala na Olšanské hřbitovy, hrob Antonína Běly nešel přehlédnout.
Ležely na něm čerstvé květiny, hořely svíčky. Na náhrobku chyběla data. Byly zde jen dvě siluety. Marcela Běly, který zemřel v osmadvaceti letech a Antonína Běly. Jeho život vyhasl 14. dubna 1996 v Úvalech. Nekorunovanému králi podsvětí bylo dvaapadesát let, když do něj vrazi vystříleli několik desítek nábojů. Běla neměl šanci přežít.
Podezřelých bylo víc. Hovořilo se o Františku Mrázkovi nebo o Pavlu Šrytrovi. Sami kriminalisté byli přesvědčeni, že na Antonína Bělu zaútočili bývalí elitní policisté a jeho někdejší bodyguardi. Postupem času se však zjistilo, že se vlastně vůbec nic neví. Případ putoval k ledu, až se ocitl v rukách kriminalistů z týmu Tempus. Ti se věnovali nevyřešeným kauzám. Zakladatelem Tempusu byl Martin Baláž, bývalý policejní vyjednavač anebo ředitel Útvaru pro ochranu prezidenta ČR, brigádní generál.
PrahaIN.cz už dvakrát informovala o jeho knize S povolením zatýkat. O Bělovi je zde popsáno třináct stran. Celkem symbolické, řekli jsme si při odeslání dotazů. Baláž ovšem odpovídat nechtěl. Chtěl se vidět. S bývalým policistou jsme seděli v úterý 29. října v centru Prahy. Na vyšetřování Běly se pamatuje dobře. Ne kvůli tomu, jak nešťastně to celé skončilo, jako kvůli průběhu.
Pája posmrkával, neuměl správně vyslovovat
„V roce 1996 jsem byl ve Zlíně, už na kriminálce, ale v té době jsem pouze zaznamenal, že byl zavražděný nějaký Antonín Běla. Až o mnoho let později jsem se v rámci pracovní skupiny Tempus dostal k výslechu svědkyně, bývalé zaměstnankyně rodiny Bělovy, která byla v domě, když byl Běla zastřelený.“
Ženu se podařilo rozmluvit kriminalistům z jiného oddělení. Přiznala jim, že toho, který skupinu ozbrojených mužů vedl, poznala, i když byli všichni útočníci maskovaní. I on totiž pro Bělu určitý čas pracoval. Měl specifická znamení, neustále posmrkával, měl vadu řeči a zvláštně se nadechoval. Vídala ho skoro každý den, když se starala o domácnost paní Bělové, a tento muž, říkali mu Pája, se tam taky často vyskytoval, protože dělal ochranku.
„Podívali jsme se do spisu, co všechno se na případu udělalo v době, kdy se to stalo, a co přinesla nová výpověď. Porovnali jsme to a v případu došlo k velkému zvratu. Oním Pájou byl Pavel Šrytr,“ vysvětluje Baláž.
Policie ho zatkla v dubnu 2016. Byl obviněn spolu s Jánem Kacem, rovněž bývalým příslušníkem URNY.
Baláž při vzpomínce na tento případ střílel jména i fakta. Státním zástupcem byl původně Tomáš Milec. „Od té doby jsme se vlastně neviděli,“ vzpomíná bývalý šéf Tempusu.
Jiří Hynek „věděl“
Jenomže místo hladkého průběhu vyšetřování nastal zvrat. Svědkyni kontaktovali bývalí policisté, měla strach. Netrvalo dlouho, kdy v reportáži Jiřího Hynka na ČT zaznělo, že se na redakci obrátila s tím, že si to celé vymyslela a byla policií dotlačena k tomu, aby vypovídala křivě. Celý tým Tempusu, který na Bělovi pracoval, se snažil dál shánět důkazy na podporu obžaloby. Pár týdnů před zahájením hlavního líčení se pak stalo něco naprosto nečekaného. Dne 5. dubna si pro policisty z Tempusu přišlo asi patnáct příslušníků GIBS. Zadrželi dva vyšetřovatele a jednoho operativce. Ačkoli se později ukázalo, že se vůbec ničeho nedopustili, případ to hodně poškodilo.
„Odvezli je do Kongresové, na pražské ředitelství policie, protože GIBS své vlastní cely nemá. A tam jedna vyšetřovatelka, pětapadesátiletá žena a zasloužilá policistka, stála v řadě mezi různými zloději a dalšími darebáky,“ připomíná Baláž.
Státní zástupce Milec, v současnosti advokát, který dělal i Berdychův gang, o případ přišel, nastoupila Danuše Krejčová.
Víme kdo, víme jak
Hlavní líčení s Pavlem Šrytrem a Jánem Kacem tak probíhalo dle neviditelné osnovy. Oba prokazovali své alibi. Vrahy prý nebyli oni, ale jacísi Arméni nebo Rusové, s nimiž měl Běla delší čas problémy. Státní zástupkyně nakonec sama navrhla, aby byli oba zproštěni viny. Což se i stalo. Šrytrovo jméno postupem času upadlo v zapomnění, o Kacovi ani nemluvě.
„Nevím, co teď Šrytr dělá. Ale pamatuji si, jak si třeba svou SPZ přelepoval označením RUS. On k Rusku hodně inklinoval,“ doplnil Baláž.
Vrahy Antonína Běly tak česká justice nikdy nepotrestala.
V Balážově jednou zmíněné knize je ještě další zajímavá věc. Kapitolu popisující uvedené skutečnosti totiž uvozuje následující věta: „Někdy se i ten nejpracovitější kriminalista prostě musí smířit s tím, že i když přesně ví, jak se vražda odehrála a kdo je vrahem, za mříže se pachatel nedostane.“