foto: PrahaIN.cz/Budova Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 12. DÍL, 1. část: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik desítek let. V žádném případě si ale neděláme ambice rozkrýt sekvence případů, jen se budeme snažit upozorňovat na kauzy a aféry, které hýbaly mediálním prostorem. A byly to také případy spojené s poslanci, kteří z různých více či méně zištných nebo naoko ideových důvodů přeběhli k jiným politickým subjektům, nebo dokonce mateřskou stranu opustili, aby si založili novou podle svého gusta.
Letos půjdeme k volebním urnám celkem třikrát. V červnu budeme volit do Evropského parlamentu, na podzim do senátu a krajské zastupitele. A napřesrok nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. Je tedy načase si promrskat některé termíny z volební rétoriky.
Prvním z termínů je „politický přeběhlík“, jenž je nezřídka hanlivě nazývaný odpadlíkem, rebelem či dokonce zběhem. Záleží ovšem na úhlu pohledu a na tom, jaký vztah je mezi politickou stranou, resp. jejím členem a „přeběhlíkem“, tedy jestli tuto stranu politik opouští, nebo do ní přichází. Před časem to s nadsázkou shrnul v rozhovoru zveřejněném v Krkonošském deníku.cz Miloš Zeman: „… když se jedná o ,přeběhlíky‘ do vašeho tábora, tak jsou to vždycky konstruktivně smýšlející poslanci (…) a když se naopak jedná o ,přeběhlíky‘ z vašeho tábora, tak jsou to zrádci, samozvanci a zaprodanci.“
Miloš Zeman. Foto: PrahaIN.cz
Těžký život poslance-přeběhlíka
Termín přeběhlík se u nás zabydlel v devadesátých letech. Vzhledem k tomu, že česká politická scéna se dobrodruhy měnícími kabát jen hemží, vynecháme politiky na komunální úrovni a budeme se věnovat jen poslancům zvoleným do poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Takový přeběhlík, který byl zvolen na kandidátní listině jedné politické strany, poté hlasuje v rozporu s jejím oficiálním či většinovým stanoviskem. Někdy mateřskou stranu dokonce opustí (nebo je z ní vyloučen) a buď zůstane ve sněmovně jako nezařazený, případně vstoupí do poslaneckého klubu jiné politické strany, nebo v průběhu volebního období změní „dres“ úplně. Za přeběhlíka tak označuje politická strana svého bývalého člena zejména proto, že přichází při hlasování ve sněmovně o jeden, často velmi důležitý hlas.
Z pohledu přeběhlíka může existovat mnoho důvodů k přeběhnutí. Od vcelku pochopitelných, a to tehdy, když má pocit, že strana se svým konáním původnímu programu vzdaluje, přes kalkul, že mu „zrada“ přinese zisk v podobě nějakého významného postu či výhod, po rozhodnutí chovat se při hlasování konstruktivně, což může v dané situaci znamenat třeba vyjádření podpory vládě, ačkoliv jeho strana stojí v opozici. Vedle těchto, za jistých okolností pochopitelných pohnutek, se zejména za situace, kdy je poměr sil ve sněmovně velmi těsný či vyrovnaný, vynořuje riziko korupce. Důkazy o tzv. kupování poslanců však zpravidla neexistují a vše je v rovině spekulací.
Kdys vázaný mandát, dnes volná láska…
Ústava České republiky praxi přeběhlictví nijak neřeší, přičemž mandát od voličů dostává ve volbách poslanec, nikoli strana, za kterou byl zvolen. Je pravda, že už se ve sněmovně objevilo několik návrhů ústavní novely namířených proti přeběhlictví, ale k uzákonění takových legislativních úprav by bylo nutné novelizovat Ústavu z roku 1993, konkrétně Hlavu druhou, čl. 25 (viz přepis na stránkách zakony.centrum.cz), v němž jsou uvedeny způsoby zániku mandátu poslance (nebo senátora). Úpravami by však musely projít i další články Ústavy a také Jednací řád Poslanecké sněmovny, ale doposud k tomu nebyla vůle.
Za první republiky to bylo jiné. Mandát nepatřil poslanci, ale politické straně, kterou dotyčný pouze zastupoval. Až do roku 1938 strany zavazovaly tzv. reverzem své zvolené poslance (senátory), aby zastávali většinové nebo programové stanovisko své strany. Proto se někdy v takovém případě mluví o vázaném mandátu. Poslanci pak mohl být jeho mandát odebrán, a to volebním soudem voleným sněmovnou, pokud svoji stranu opustil z důvodů „nízkých a nečestných“.
Za socialismu byl zaveden mandát imperativní, přičemž poslanci Národního shromáždění slibovali, že budou dbát vůle a zájmů lidu, který je zvolil. Podmínky odvolání poslance pak stanovil zákon 34/1964 Sb. o volbách do Národního shromáždění a do národních výborů (viz přepis zákona na stránkách aspi.cz). Konkrétně v Hlavě osmé, § 60 stálo: „Každý poslanec může být kdykoliv odvolán, jestliže zklamal důvěru svých voličů, nebo jestliže se dopustil činu nedůstojného funkce poslance. O odvolání rozhodují voliči jeho volebního obvodu… Návrh na odvolání poslance podává příslušný orgán Národní fronty.“
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 10. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik…
Jak se přebíhalo v devadesátkách
V první polovině devadesátých let byla politická scéna rozbouřená a plály na ní nenávistné vášně vůči politikům s nějakým tím škraloupem z minulosti, který se znenadání objevil, a tak přechody volených zástupců lidu mezi hnutími a rodícími se demokratickými stranami byly poměrně časté.
Mezi známé přeběhlíky – či nahlíženo z druhé strany barikády „konstruktivně smýšlející poslance“ –patřili v devadesátých letech dva poslanci zvolení v roce 1996 za ČSSD, Jozef Wagner a Tomáš Teplík. Wagner po svém vyloučení ze strany i poslaneckého klubu často hlasoval jako nezařazený ve sněmovně (viz webové stránky Poslanecké sněmovny PČR) spolu s vládní koalicí ODS, ODA a KDU-ČSL. Teplík se rozešel s ČSSD ve zlém při projednávání návrhu státního rozpočtu na rok 1997, kdy hlasoval jako jeden ze čtyř poslanců ČSSD pro návrh pravicové vládní koalice. Byl vyloučen ze strany a ve sněmovně zasedal jako nezařazený. V březnu 1997 vstoupil do poslaneckého klubu ODS, jak lze dohledat na webu Poslanecké sněmovny, a krátce nato ohlásil i zájem stát se členem strany; vládní koalice tak získala rozhodující hlas stého poslance. Tím se změnily početní poměry ve sněmovně a druhá vláda Václava Klause přestala být fakticky menšinovou.
Až během let 1998–2002 se politické scéna do jisté míry uklidnila po podpisu tzv. opoziční smlouvy, oficiálně nazvané „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“, jak připomíná web ČT24. Tato dohoda umožnila vznik menšinové vlády ČSSD v čele s Milošem Zemanem po předčasných volbách v roce 1998, které následovaly po rozpadu pravicové vládní koalice a po aféře s financováním ODS a jejích vnitrostranických problémech.
Hana Marvanová. Foto: PrahaIN.cz
V ODS se zformovala protiklausovská frakce, jež se v lednu 1998 od ní odštěpila. Přeběhlíci v čele s poslanci Janem Rumlem, Ivanem Pilipem a Hanou Marvanovou následně vytvořili novou stranu s názvem Unie svobody a založili vlastní poslanecký klub. Do něj přestoupila téměř polovina poslanců zvolených za ODS. V prosinci 2001 se Unie svobody spojila s Demokratickou unií, čímž vznikla strana US-DEU, jež se v letech 2002–2006 stala vládní stranou v koalici s ČSSD a KDU-ČSL.
Magická přitažlivost koryta
Přeběhlíkem z opozičního do vládního tábora byl lékař Petr Kott, zvolený poslancem za ODS v roce 2002. 27. září 2003 chyběl na hlasování o důvěře Špidlově vládě údajně kvůli problémům s alkoholem, následně tvrdil, že se hlasování nechtěl zúčastnit, aby neshodil reformu veřejných financí. ODS ho za to vyloučila ze strany. Poté byl asi půl roku nezařazený, načež vstoupil do poslaneckého klubu vládní US-DEU a hlasoval spolu s KDU-ČSL, ČSSD a KSČM o některých zákonech, mimo jiné o síti neziskových nemocnic. Poslancování si pořádně užil: zasedal v 6 výborech, 5 podvýborech a 2 komisích, jak lze dohledat na stránkách Poslanecké sněmovny. Před koncem svého mandátu v roce 2006 jako jeden z mála pravicových poslanců podpořil kontroverzní zákon o neziskových nemocnicích, který prosazoval ministr zdravotnictví David Rath. Za to si Kott podle médií vysloužil ředitelský post v obnovené středočeské pobočce Všeobecné zdravotní pojišťovny. V jejím čele stál zhruba rok, poté se stal spolupracovníkem hejtmana Ratha pro převod pěti středočeských krajských nemocnic na neziskové organizace (viz článek na serveru iDNES) a náměstkem ředitelky Oblastní nemocnice Kladno Kateřiny Pancové, s níž se počátkem září 2014 oženil, jak informovaly Lidovky.cz. Když v květnu 2012 policisté obvinili Davida Ratha z přijetí úplatku, zadrželi s ním dalších sedm lidí: tři ženy a čtyři muže, mezi nimiž byl i Petr Kott, jak zaznamenal server iDNES. Podrobněji se „kauze Rath“, která se nakonec rozštěpila do dvou větví, budeme věnovat v některém z dalších pokračování cyklu Aféry & kauzy.
David Rath. Foto: PrahaIN.cz
K vizionářským přeběhlíkům z US-DEU do ODS patří Tomáš Vrbík. Poslanecký mandát získal po Haně Marvanové a už v polovině roku 2004 vystoupil z poslaneckého klubu US-DEU. V některých případech potom hlasoval spolu s opoziční ODS. Poté, co mu skončil mandát, se ukázalo, jak se mu sakra vyplatilo přejít do tábora ODS – postupně úřadoval na třech ministerstvech, tedy financí, vnitra a životního prostředí, aby v letech 2012–2014 působil jako vedoucí poradců premiéra Petra Nečase; dnes je náměstkem člena vlády na ministerstvu dopravy, jak stojí na stránkách Ministerstva dopravy ČR.
Melčák a Pohanka – konstruktivní poslanci, nebo zaprodanci?
Přeběhlictví se ve volebním období 2006–2009 (tj. v éře dvou Topolánkových vlád) zvláště dařilo. První vlaštovky se objevily v době, kdy první vláda Mirka Topolánka ještě nebyla jmenovaná, neboť volby skončily patem. Již v říjnu 2006 vystoupil z poslaneckého klubu ČSSD Michal Pohanka, lékař, jehož jméno se objevilo ve spojitosti s aférou kolem zneužívání peněz z evropských fondů při rekonstrukci zámku Budišov i u několika kontroverzních kauz (například pokus o odstátnění Nemocnice Na Homolce) a také v tzv. Kubiceho zprávě, jak uvedl server iDNES. Po nátlaku spolustraníků se rozhodl z klubu odejít a krátce nato vystoupil i ze strany, poslanecký mandát si ale ponechal. Mandát složil až v prosinci 2008 údajně proto, aby se vyhnul hlasování o radaru, jehož byl odpůrcem. Pro vládní koalici, s níž coby nezařazený přeběhlík hlasoval, to totiž byla jedna z klíčových záležitostí, jak upozornil server iDNES.
V pořadí druhým přeběhlíkem z řad ČSSD se v prosinci 2006 stal Miloš Melčák, jenž razil názor, že by sociální demokraté měli odejít do opozice a umožnit vládu ODS. Krátce nato vystoupil z poslaneckého klubu a stal se nezařazeným poslancem. Ze strany byl vyloučen až v únoru 2007, tedy poté, co v lednu umožnil spolu s Michalem Pohankou svým odchodem z jednací síně sněmovny vznik druhé Topolánkovy vlády, jak uvedla tn.nova.cz. Svou neúčastí na hlasování připravili sociální demokracii o dva jisté hlasy, jimiž se ČSSD dosud dařilo blokovat vznik koaliční vlády ODS s KDU-ČSL, Stranou zelených a nestraníky. Pikantním detailem je, že poté byl Melčákovi ministrem vnitra Ivanem Langerem v únoru 2007 přidělen na dva roky osobní strážce a spolu s ochráncem-řidičem vyšly mzdové náklady na něj vnitro na 2,6 milionu korun, jak zveřejnil server ČT24.
Melčák si navenek stěžoval na situaci uvnitř ČSSD, v níž je údajně porušována svoboda názoru, ale byla to jen kouřová clona. Topolánkův fámulus Marek Dalík se ještě před hlasováním nepokrytě v online rozhovoru pro Novinky.cz chlubil, že už má dva až sedm zběhů ze sociální demokracie a že je na sedmdesát procent jisté, že sociálně-demokratičtí přeběhlíci vládu Mirka Topolánka podpoří, jak napsaly Lidovky.cz.
Mirek Topolánek. Foto: PrahaIN.cz
Rebelové v řadách ČSSD
Jednou z hlavních postav opozice vůči Vladimíru Špidlovi uvnitř sociálně-demokratické strany byl Josef Hojdar, jenž byl poslancem za ČSSD ve třech volebních obdobích 1996–1998, 1998–2002 a 2002–2006 a patřil k nejvlivnějším a také k nejkontroverznějším sociálním demokratům ve sněmovně. Byl to rebel: kvůli nesouhlasu s reformou veřejných financí vystoupil na pár měsíců z poslaneckého klubu a v září 2003 se dokonce při hlasování o nedůvěře Špidlově vládě zdržel hlasování. V průběhu posledního mandátu Hojdar na sebe několikrát upozornil kritikou koaliční vlády, konflikty v ČSSD či podezřením z vazeb na vlivné byznysmeny – podle tisku udržoval Hojdar vztahy s některými kontroverzními podnikateli včetně Tomáše Pitra, jak uvedl server iDNES. V září 2005 ho celostátní vedení vyloučilo z ČSSD. Hojdar ale své vyloučení procesně napadl a nadále se považoval za sociálního demokrata. Údajně byl také odposloucháván a čelil vyhrožování. Koncem února 2006 premiér Paroubek oznámil, že Hojdar odchází z vrcholné politiky, oficiálně ze zdravotních důvodů.
Z ČSSD byl i další rebel, a to Evžen Snítilý. Sociální demokraté ho z poslaneckého klubu vyloučili poté, co avizoval, že v prezidentské volbě v roce 2008 podpoří Václava Klause, nominanta ODS, a nikoliv ekonoma Jana Švejnara, kandidáta ČSSD. Snítilý se nařčení, že jeho postoj byl motivován penězi, v rozhovoru pro server Aktuálně.cz emotivně bránil a přísahal na životy svých dětí, že úplatek nevzal.
Přeběhlík je vítán, zrádce nikoliv
Na principu přeběhlictví vznikla v roce 2009 také TOP 09, když někteří členové KDU-ČSL (například Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová a Pavel Severa) vystoupili ze strany a spolu s několika dalšími přeběhlíky z ODS založili vlastní politické uskupení. Brzy se TOP 09 stala s podporou Starostů silným hráčem a jejích šest zástupců po volbách v roce 2010 zasedlo ve vládě Petra Nečase.
Od počátku však byla Nečasova koaliční vláda nestabilní, především zásluhou vnitrostranických sporů ve straně Věci veřejné. Véčkaři se snažili předcházet přeběhlictví tím, že nutili své poslance podepsat jakýsi etický kodex. Tato protiústavní smlouva zavazovala poslance VV, že nesmí v průběhu výkonu své funkce měnit politickou stranu (za přeběhlictví jim hrozila pokuta sedmi milionů korun) a budou hlasovat v souladu s rozhodnutím poslaneckého klubu. Část poslanců od VV odešla, přičemž nejviditelnější postavou přeběhlíků byla Karolína Peake, která poté založila stranu LIDEM – liberální demokraté, jež bez mandátu od voličů podržela při životě Nečasovu vládu i po odchodu Věcí veřejných z kabinetu. Server Lidovky.cz tehdy zaznamenal výrok premiéra Nečase: „Kdo zůstává s vládou, není v mých očích žádný přeběhlík.“
Karolína Peake. Foto: PrahaIN.cz
Z našeho omezeného výčtu, který se soustředil jen na ta nejznámější jména, je zřejmé, že zkušenosti s přeběhlictvím a rebelií měly téměř všechny politické strany ve sněmovně, ať již byly střídavě ve vládě, či v opozici. Lze shrnout, že většina přeběhlíků, kterých bylo odhadem kolem 60, směřovala do nově vzniklých stran, menšina se přesouvala mezi již etablovanými politickými subjekty. Přeběhlíky svého druhu byli také „trafikanti“ a „političtí turisté“, jimž se budeme věnovat ve 2. části 12. dílu.