Adventní tradice: Letos budou v kurzu zlobivé děti, ty totiž mají dostávat za trest uhlí

Okultní, malebné, poetické, ale někdy i notně strašidelné. Takové mohou být lidové zvyky první poloviny adventního období. Hodně z nich je už zapomenuto, ale jako návod na zpestření letošního adventu by bylo lákavé se pokusit o jejich znovuzrození.

Lidové zvyky a tradice byly spojeny hlavně se svátky svaté Barbory, svatého Mikuláše a svaté Lucie.

Nejprve, a to 4. prosince, najdeme v kalendáři svátek svaté Barbory. My ho dnes máme spojený hlavně s trháním třešňových větviček ze strany vdavekchtivých dívek. Pokud haluz do Štědrého dne vykvete, může se chystat následující rok svatební veselí.

Hon na větve

Na Slovácku to však dívky měly ještě těžší. Tam se musela větvička ne utrhnout, ale doslova ze stromku ukousnout. Představa, jak se soudobé zlatokopky na vysokých šteklích s dokonalým make-upem a s vyceněným běloskvoucím a často keramickým chrupem vrhají na napučené větve hrdlořezské třešňovky, u mě vyvolává úsměv na tváři a celá imaginace by se mohla stát základem celkem povedené komediální scény. Slovácké dívky však ještě navíc dávaly tyto větvičky ne do vody, ale do hlíny a každý den zalévaly haluzku zahřátou vodou přímo z vlastních úst.

Jenže pojďme si říci, kdo vlastně ona tajemná postava Barbory je. Na české vesnici ji představovala většinou vdaná žena s rozpuštěnými vlasy. V některých krajích byla bíle, jinde zase černě oděná. Důležitým atributem byla metlička, kterou držela v rukou a která byla ozdobena různobarevnými pentlemi. Těmi vymetávala nejen symbolicky všechno špatné ze světnic, ale na druhou stranu s ní vyplácela i zlobivé děti.

V některých oblastech republiky dokonce Barborku doprovázel čert a koza. Důvod byl prostý, čert bral zlé děti s sebou do pekla, koza je schované ve světnici vždycky vyšmejdila.

Mikuláš a Barbora se často prolínají

V mnohém tak může připomínat svátek Barbory o dva dny pozdější den svatého Mikuláše. V kalendáři najdeme Mikuláše 6. prosince, nicméně do ulic vyrážejí čerti, Mikuláši a andělé večer předtím. Legendy v různých krajích naší vlasti říkají, že Mikuláš přichází na zem tak, že se z nebe spustí na zlatém laně a na svém voze přiveze výslužku pro hodné děti. Proto v dřívějších dobách třeba už týden před tímto svátkem děti na vesnici šlehaly bičem do vzduchu, aby svatý Mikuláš s vozem sladkostí nikde neuvízl. V některých regionech země tuto čtveřici dokonce doprovází i postava Smrtky.

Je neuvěřitelné, co našim pradědečkům a prababičkám v dětském věku vyvolalo úsměv a radost na rtech. Stačilo jim, když byli obdarováni hrstí oříšků, perníčkem nebo jablíčkem. Už tehdy malí zlobivci dostávali za trest kamení nebo uhlí. Jenže to letos v době energetické krize a drahoty budou dostávat spíše extrémně hodné a poslušné ratolesti.

Jinak v mnohém je dnešní svátek podobný tomu původnímu rustikálnímu. Musíme si ale pochopitelně odmyslet soudobé luxusní maskování a často přemrštěně drahé dárky pro děti.

O to zajímavěji se jeví postava takzvané Matičky nebo Nikolajky. Ta chodila hlavně po Hané a ve vesnici se objevovala ve stejný den jako mikulášský průvod, tedy 5. prosince. Byla oblečená v bílé plachtě a tvář měla bíle pomoučněnou. V ruce nosila srp, kterým zlé a zlobivé dospělé i děti obrazně setnula. Ti hodní se pak mohli těšit na perníčky, sušené ovoce nebo sladkosti.

Záhada českého kalendária

A teď se dostáváme k jedné z nejvýraznějších záhad našeho kalendáře. Slavná pranostika na svatou Lucii (13. prosince) říká: „Svatá Lucie, noci upije, dne nepřidá!“ Jak si tuto pranostiku vyložit? Jednoduše. Zkrátí se noc, ale den neprodlouží. Co nám to jen připomíná? No přeci zimní slunovrat. Jenže ten, jak se už od malička učíme, přichází většinou 21. prosince. Jak je to možné? Je to způsobeno rozdílností juliánského a gregoriánského kalendáře. Kvůli rozdílu mezi těmito kalendáři, který činil třináct dní, jsme slavívali také bolševickou říjnovou revoluci v listopadu. Nicméně ani rozdíl třinácti dnů nehraje zcela přesně, protože doba mezi dnešním svátkem svaté Lucie a slunovratem je pouhých osm dní. Za to však mohou historické nesrovnalosti mezi skutečným, astronomickým a tropickým rokem, které se odstraňovaly dlouhá století. To je však už na mnohem složitější vysvětlování.

Nicméně všechno výše popsané dokazuje, jak je pranostika o svátku svaté Lucie stará a rozhodně se objevovala v našich podmínkách již před prvními zásahy do českého kalendáře na začátku 16. století.

Ženy, počkejte si za dveřmi na muže

Svátek Lucie je vlastně velkým bojem proti čarodějnicím, které se v den svátku této světice scházely na hoře Radhošť k čarodějnickým rejdům. Na svatou Lucii hospodyně dávala všem zvířatům kousek těsta s kořením a protičarodějnickými bylinkami, aby nedošlo k jejich uhranutí. Člověk měl tento den sníst alespoň kousek česneku, protože ten chránil lidské pokolení před čarodějnými manýry. Na svatou Lucii také žena nesměla vcházet první do dveří, musela si počkat, až projde muž, protože by do ní vstoupil duch čarodějnice.

Po českých vesnicích se v ten den pohybovaly dívky, které byly bíle oděné, měly pomoučněnou tvář a na obličeji dlouhý zoban vytvořený z bílého papíru. Trochu připomínaly středověké lékaře s protimorovou maskou. I tyto Lucky nosily v rukou dlouhé dřevěné nože nebo vařečky či peroutky.

Lucky vyvolávaly větší strach než čerti

Dívky kontrolovaly pořádek v chalupách, znovu vymetaly všechno špatné. Tato tradice však měla i edukační dopad na malé děti. Lucek se nezbedové báli ještě víc než čertů, protože Lucie dětem dloubaly oči a propíchavaly břicha, aby zloba utekla pryč.

V tento den se nesmělo v chalupách příst, šít, látat ani drát peří. Zkrátka nesmělo se sáhnout na látku. Pokud někdo tradiční zákaz porušil, Lucky mu pocuchaly vlákna, rozházely peřiny po chalupě a potrhaly látky a oblečení. 

K povinnostem Lucie však patřilo nadělit hodným dětem do punčochy malé sladkosti a dárky a bez výjimky všechny v chalupě učesat, aby jejich život v dalším roce byl uspořádaný.

Velmi intenzivně se svátek svaté Lucie slaví hlavně ve Skandinávii. Tady není ani tak o boji proti čarodějnické zlovůli, ale o pronikání symbolického božího světla do našich životů. I proto tamní folklorní postavy Lucie mívají kromě bílého roucha bílý klobouk, na jehož pevné krempě hoří několik svíček.