foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Rodinná rada (2026)
RECENZE: Za poslední měsíce mě na domácí scéně skutečně zaujaly tři tituly: Vekslačka Scarlett Wilkové, Okraj nebe Evity Naušové a nyní Rodinná rada Petra Jarchovského. Na přímé srovnání si netroufám, přesto mohu říct, že ve všech třech knihách dominují silné prožitky a osobní zkušenost. A u všech musím vyzdvihnout také výtečnou práci s obálkou. Stačí zavřít oči a okamžitě je vidím před sebou.
Petr Jarchovský je mimořádně plodný a talentovaný autor. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a následně FAMU, obor scenáristika a dramaturgie, kde od roku 1992 působí jako pedagog. Pokud si jeho jméno nedokážete hned zařadit, připomenu alespoň tři filmy, na nichž se autorsky podílel: Pelíšky, Šakalí léta a Želary (tedy i novelu Jozova Hanule). Minulost však nechme stranou. kdo chce, dohledá si podrobnosti sám.
Rodinná rada je především krásně napsaná kniha. Přečetl jsem ji během jediného dne, a to nejen kvůli rozsahu (250 stran), ale hlavně díky promyšlené struktuře a pevné kompozici. Jarchovský sleduje osudy dvou stárnoucích bratrů, Marka (50+) a Ivana (65+), kteří pečují o nemohoucí matku. Tato linie však není středobodem příběhu, slouží spíše jako podhoubí konfliktů a postupné eskalace napětí.
Nejzásadnějším, byť nijak okatě zdůrazňovaným tématem, je dle mého soudu rozdělení společnosti. Budu citovat: „Rozhovor si ze záznamu prohlédne Marek a strašně se naštve. Okamžitě zalarmuje celou rodinu. Rozešle na všechny strany záznam z kamer. A řekne všem, že tohle, čeho jsme svědky, protože Ivan není běžná osoba, ale právník, kterej se vyzná v zákonech, je naprosto nezákonné jednání. Je to hrubá a sprostá manipulace proti Ústavě Český republiky. A jelikož má Ivan postavení, a dokonce snad i nějakou skrytou politickou ambici, a tudíž i značný počet followerů na Facebooku, kteří jeho hlasu naslouchají, jde o věc ohrožující samotnou podstatu demokracie.“
Citovaný odstavec se vztahuje k manipulaci, jíž se Ivan dopouští při (úspěšné) snaze ovlivnit matku u volby prezidentských kandidátů, tedy Andreje Babiše a Petra Pavla. Právě uvedená scéna je hnacím motorem všeho.
Pavlík Morozov
Aby čtenář porozuměl souvislostem, vrací se vyprávění na prvních dvaceti až třiceti stranách do minulosti, kdy je babička ještě mladou ženou. Poté se děj přesune do současnosti: jí je devadesát, synům padesát a pětašedesát. Jejich děti představují současnou generaci a překvapivě působí racionálně a vyrovnaně.
Jarchovský v úvodu přesvědčivě připomíná nenápadné hrůzy komunismu (připomenu Pupendo) a k této zkušenosti se opakovaně vrací. Mám však pocit, že mladší generaci tyto historické kontexty často unikají. Kdo si vybaví Pavlíka Morozova, schůzku Gorbačova s Thatcherovou či fyzický vzhled Ivana Jirouse, má bod.
Reminiscence fungují výborně, dialogy ještě lépe. Autor mě několikrát rozesmál způsobem, jaký dříve dokázal jen Miloslav Švandrlík. Humor zde však není samoúčelný, podtrhuje lidské přesvědčení i odhodlání. A zároveň potvrzuje, že člověk se v jádru nemění. V dobrém ani ve zlém. Záleží na tom, ke kterému z bratrů máte blíž.
Jarchovského novela není humoristickým románem. Je hlubokou sondou do lidské duše, která se opírá jak do váhavého přemítání, tak do premiéra Andreje Babiše. Podstatné je, že všechny dialogy i situace působí uvěřitelně. Rodinnou radu proto mohu vřele doporučit. Stejně jako loňskou Olmerku ji vydává Mladá fronta.
Jen by mě zajímalo, jak dlouho text vznikal. Čekal bych, že šel po hrabalovsku…