Barytonista Roman Janál: Od Hegerové šansonů přes Ypsilonku po domov seniorů v Ďáblicích…

ROZHOVOR: Roman Janál je krásným příkladem skloubení hned tří profesí. Roli umělce kombinuje nejen s prací pedagoga, ale i s rolí aktivizačního pracovníka v pražském domově pro seniory. A všechno to dělá očividně rád. Rozhovor odhalí mnohé krásy hudebního života a sny předního českého barytonisty. 

Se souborem Musica Florea, Romane, spolupracujete pravidelně. Proč se ke spolupráci s Markem Štrynclem vracíte?

Musica Florea je moje srdeční záležitost. Veliká. Letitá. V 90. letech jsem začal útržkovitě spolupracovat a byly to velmi zajímavé projekty.

Je něco, na co vzpomínáte obzvlášť rád?

Jeden z projektů byl pro mě obzvláště významný. Bylo to oratorium od Caldary Magdaléna u nohou Kristových. Pak to bylo i Händelovo Vzkříšení. To jsme reprízovali i v Německu a Rakousku. Asi před pěti lety jsme dělali koncert virtuózních duchovních árií baroka a klasicismu. Jednalo se o skladatele, jako byl Mysliveček, Vaňhal, Brixi, Karl von Dittersdorf a Zelenka. Koncertovali jsme s tímto programem na duchovních festivalech v Česku i Německu.

Blížící se únorové turné má podobnou dramaturgii?

Je to tak. Navrhl jsem to Markovi. Řekl jsem si, že jsme pár let nic nepáchali. Přišla by mi velká škoda, aby se tento projekt duchovních árii jen tak rozplynul. Kdyby znovuobjevené árie, které Marek vyhrabal v archivu Českého muzea hudby, nemohlo publikum už nikdy slyšet.

Marek Štryncl, foto: Petr Dyrc, se svolením

Podílel jste se na výběru skladeb?

Dramaturgie je čistě počin Marka. Hudebně jsou to úžasné věci. Pro sólistu velmi atraktivní. Člověk se může prezentovat vokálně a technicky v určité virtuozitě, zároveň to má i hloubku. Duchovní texty jsou v latině.

Přikláníte se k její italské výslovnosti?

Je to diskutabilní, ale latinu respektuji včetně její výslovnosti. Můj tatínek se hodně tím jazykem zabýval. Jak jsem studoval duchovní díla, tatínek mi radil ve výslovnosti a melodičnosti toho jazyka a vedl mě k tomu, abych respektoval klasickou latinskou výslovnost. Včera jsem slyšel Requiem z milánské La Scala s Herbertem von Karajanem. A všichni zpívali poctivě latinsky. Moc se mi to líbilo 

Jaké ovládáte jazyky?

Italština je jazyk, který mě provází nejdéle.  Už na konzervatoři v Plzni při studiu hry na housle jsem si našel profesora, ke kterému jsem soukromě chodil na hodiny. Tři roky.

Při studiu na akademii v Sofii k italštině přibyla ruština a němčina. V té době jsem nejvíce zpíval právě v italštině, němčině a latině. Francouzštinou jsem se začal zabývat později, až když jsem byl osloven francouzským festivalem komorní hudby. Díky této nabídce a přes jazyk jsem se pak dostal více i k francouzskému repertoáru.

Četl jsem v rozhovorech, že Vaší velmi oblíbenou umělkyní je Hana Hegerová, ale vliv má i zpěvák Tom Jones. Existuje pro tyto umělce, kteří žili v odlišné době a absolutně jiném kontextu, nějaký společný atribut, který by navíc platil i pro Vás?

Hana Hegerová a Tom Jones mě provází od útlých chlapeckých let. Když mi bylo asi dvanáct, dostal jsem gramofonovou desku od tety, byl to Recitál 2 Hana Hegerová. Já jsem si to přehrával stále znovu a zamiloval jsem se. Do šansonu jako takového, do textů a především do interpretace Hany Hegerové.

 V lásce k šansonu jsem dostal velký impuls, když jsem byl v Bruselu na festivalu EUROPALIA a navštívil jsem muzeum Jacques Brela. Unikátní místo, kde Jacques Brel zpíval kmenově své koncerty. Jeho poslední koncert tam zněl z velkého filmového plátna.  To mě dojalo. Řekl jsem si, že bych ty šansony chtěl někdy zpívat. Je to můj sen.

A Tom Jones?

A ten Tom Jones mě provázel ještě dřív. Jeho písničky v angličtině jsem se učil nazpaměť, jak jsem do něj byl zapálený. Dodneška má můj obdiv. Před šesti lety jsem ho slyšel v Liberci na Benátské noci. Měl dvouhodinový recitál, sám si ho uváděl a do toho zpíval. A v 76 letech to je přírodní úkaz. On se mi líbí právě proto, že je svou hlasovou interpretací originální. A Hana Hegerová je to samé v oblasti šansonu. Navíc mně imponovala tím, že do zpěvu vnášela naturalisticky drsné prvky, jako když hrajete v činohře na scéně. Oba jsou ve své interpretaci zcela výjimeční.

Zmínil jste herectví Hany Hegerové při její interpretaci šansonu. Je pro Vás v tomto ohledu bližší opera, divadlo nebo koncertní provedení?

Jsou to dva světy, které zbožňuju, a když se v nich mohu uplatnit, tak jsem strašně šťastný.

Divadelní tvorba s operou a činohrou, spojená s herectvím, mě nesmírně baví. Měl jsem štěstí, že většina rolí, které jsem nastudoval, pro mě byly v oblasti herectví přínosem, byly pro mě inspirativní a motivující.

V 90. letech jsem se ponořil poprvé do světa barokní opery. Dělal jsem operu Castor a Pollux Jean-Philippe Rameauave Stavovském divadle. Velmi mně imponovalo, že v barokní opeře je vše do značné míry dané. Zároveň jsem ale netušil, kolik emocí a kolik nádhery se v těch operách skrývá. Tehdy mi radili francouzští kolegové, ať se nebojím projev přehnat, něco udělat navíc, že eliminovat se to může vždy. Leč pořád to bude lepší, než kdyby tam toho bylo málo. To mě strašně poučilo a v podstatě mě tato rada provází dodnes, tedy přes dvacet let. Stále si to uvědomuji, jak expresivnost na jevišti platí, když chcete posluchače opravdu vtáhnout dovnitř toho, co se děje. 

Za roli v této opeře jste získal i divadelní cenu Thálie… Máte rád i koncertní provedení?

Ano, ta druhá láska je písňová tvorba, samozřejmě spojená s tou duchovní. Ale je tam mnoho společných rysů s divadlem. To, co používám v opeře, použiji i v písních. Protože i písně jsou s příběhem a zpěvák musí ten příběh sdělit. Nebo jsou písně, které líčí konkrétní prožitek, jsou intimnější, často jsou v drobnokresbě, kterou musíme zprostředkovat posluchači v krátkém časovém úseku.

Ztvárnil jste roli Bohumila Hrabala v opeře Don Hrabal. Je nějaká další osobnost, kterou byste si rád zahrál?

Kdyby byla napsána opera o Jacquesu Brelovi nebo Tomu Jonesovi, tak bych si ji zahrál moc rád. Protože oba byli výjimečné osobnost. Ale já miluji i malířské umění, sochařství. Od studentských let mě velmi oslovuje, silným způsobem na mě doléhá, když mohu jít na výstavu, pozorovat obrazy, díla. Z malířů mi velmi imponuje Amedeo Modigliani. Považuji ho za velmi výjimečnou osobnost malířství 20. století. Toho bych moc rád ztvárnil. On je naprosto svůj, naprosto originální, jako byli Leoš Janáček, Mussorgski nebo Stravinskij v oblasti hudby. A kdybych vybíral skladatele, byl by to Petr Iljič Čajkovskij. Jeho hudba mě provází od dětství, protože to byla první opera, kterou jsem viděl. Našly by se i další osobnosti.

Jaký vztah máte k improvizaci na jevišti?

Velmi mě vycvičila Ypsilonka. Hrál jsem tam třeba druhé já Jiřímu Lábusovi a jeho Rasputinovi. Nebo Mefista ve hře Faust a Markétka. Improvizaci jsem začal vnímat jako úžasnou věc, která vede k většímu pochopení souvislostí, návazností scén a dialogů. V Ypsilonce jsem se naučil reagovat na kolegy, kolegyně. Líbí se mi emoce a spontánnost, které improvizace umí vyvolat. V Ypsilonce jsem se naučil na jevišti nejen zpívat, ale i mluvit. A zajímavé je, že technika dechu, kterou mám ze zpěvu, ke které jsem byl v Bulharsku vyškolený, se dá dobře uplatnit v činohře a v mluvené řeči. Jakmile správně dýcháte, neunavíte se. To se snažím předávat i svým studentům na konzervatoři.

Máte rád učení?

Učení mě hrozně baví. Učením se udržuji v kondici. Nemůžu spadnout do nějakého stereotypu, zaběhnutého systému. Jsem pořád obklopen mladými lidmi, můžu se neustále v něčem inspirovat. Studenti, kteří jsou opravdu zapálení nebo jsou talentovaní, pilní, pracovití, ti vás inspirují. A to je krásné. Horší je, když máte studenta, který všechno dělá na padesát procent. Ale obecně mě pedagogická profese spíš posiluje, motivuje, otvírá trošku jiné obzory, aby člověk neustrnul a nezakrněl.

Máte nějaký speciální přístup či jazyk, který při výuce používáte?

Měl jsem doposud štěstí, že když jsem studentům něco interpretoval, vykládal a vysvětloval zcela spontánně, tak oni to chápali. Rozuměli tomu, co po nich chci. Takže mě těší, že jsem jim srozumitelný.

Jak vzpomínáte na covid?

Když propukla pandemie, byl jsem osloven ředitelkou Domova pro seniory z Ďáblic, a začal jsem tu pracovat jako aktivizační pracovník. A pracuji tam stále.

A jak to probíhá?

Velká změna je, že vstávám před šestou, v půl osmé už jsem v práci od pondělí do pátku, víkendy jsou volné. Začalo to Klubem zpěvu pro radost. Zpíváme písničky, které znali z mládí, z 30. a 40. let, ze starých filmů, populární hudbu těch minulých desetiletí.

Jednou za dva měsíce se koná literárně-dramatický klub, ve kterém přednáším na nějaké téma, buď básně, nebo balady a prokládám to hudbou. V tom se střídám s klienty. Další klub připraví oni, něco přednáší, zpívají. Potom jsem tam zřídil Křeslo pro hosta, kam zvu různé osobnosti. Také jsem dělal prezentace osobností, které už nejsou mezi námi. Večer jsem věnoval Haně Hegerové, Karlu Gottovi a dalším. A pro úzký okruh zájemců promítám opery, které byly zfilmované nebo jsou to záznamy z operních domů Covent Garden, z La Scala, z Metropolitní a Pařížské opery. 

A další náplní mojí práce je, že chodím na návštěvy k těm, kteří už nemohou chodit, povídám si s nimi, čtu jim. Někdy tam jdu i o víkendu, mimo pracovní dobu. Tou dobou se tam nic neděje. Já si vyberu tři, čtyři klienty a za nimi jdu na jednu hodinu. Potěšilo mě, když mi pečovatelky říkaly, že jsou ti lidé po mé návštěvě v lepší náladě. Těší mě jim osvěžit jejich stereotyp. Ten je sice v mnoha směrech daný, ale můžeme udělat něco, aby byl menší.

Napadlo Vás ty dva světy propojit? Že byste studenty vzal do Ďáblic?

Už tam byli. I vícekrát a i od jiných kolegů z konzervatoře i z akademie. A je to moc hezký zážitek takové setkání mladé generace se seniory. Úžasný!

Máte své motto?

Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí.

Kromě únorových koncertů s Musicou Floreou, co Vás ještě čeká?

Velmi se těším na písňový recitál s Miroslavem Sekerou, který se bude konat v březnu u sv. Vavřince v Praze, v rámci komorních večerů festivalu Pražské jaro.

Čeká mě také několik písňových koncertů s dalšími pěveckými kolegy v řadě Lieder Company - nově vzniklé společnosti, jež se věnuje výhradně písňové tvorbě, skvělý a ojedinělý počin. A ještě v dohledné budoucnosti chystám jeden větší natáčecí projekt a několik dalších operních titulů. Ale to bych zatím neměl konkrétněji prozrazovat.

Každopádně jsem vděčný, že se mám stále na co těšit.

A máte kromě zmíněného šansonu ještě nějaký sen?

Můj sen je zahrát si ještě nějakou barokní operu. A kdyby Pán Bůh dal, abych nebyl příliš neskromný, toužil bych si zahrát ve filmu. V nějakém psychologickém, kde bych dostal možnost ztvárnit hluboký lidský příběh. Honza Schmid z Ypsilonky říká, že mě to ještě čeká. Člověk netuší, jaké příležitosti mohou přijít…