foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Vlasta
Román o králi komiků s názvem Vlasta vydalo nakladatelství Argo teprve před několika týdny. Do širšího povědomí se text Dalibora Váchy (*1980) prozatím nedostal. Autor, který vystudoval Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích a v literatuře se věnuje především dějinám dvacátého století (Hoří už Praha?, Za svobodu či Vilda – Příběh tančícího elegána Vildy Jakše), přitom má rozhodně co sdělit.
Oproti jiným textům se položil do role vypravěče a obdivovatele a Burianův život rozdělil do tří příhodných etap: před válkou, během válka a po ní. Řeč je pochopitelně o druhé světové válce.
V poznámce autora, kterou bych doporučil přečíst jako první, mimo jiné píše: „Tato kniha není jen poctou muži, jenž se honosil přezdívkou král komiků, ale je také úvahou nad tím, jak mnoho a jak hluboko dvě totality ve dvacátém století zasáhly českou duši a jak temné noci čekaly za jejich existence nestárnoucí veselohry s Hadimrškou, Rozruchem a Antonem Špelcem, ostrostřelcem.“ Dodám, že snímek To neznáte Hadimršku měl premiéru v roce 1931, Anton Špelec, ostrostřelec v roce 1932 a Lamačova komedie U pokladny stál... v roce 1939 (Kryštof Rozruch).
Všechny byly diváky milovány a dodnes jsou pravidelně zařazovány do televizních schémat. Asi nikdo si Vánoce bez Vlasty Buriana neumí představit. Zmíněných filmů jeho kariéry román jmenuje víc. Z těch méně reprízovaných zmíním pouze Zlaté dno (1942).
Každý, kdo se danému období věnoval, ať už prostřednictvím textů Vladimíra Justa, Pavla Taussiga či Emila Artura Longena (Král komiků Vlasta Burian, 1927), musel odhalit jistou ambivalentnost. Osobně jsem ji vložil do titulku. Jde o nepříliš rozšířenou píseň Jana Wericha a Jiřího Voskovce Burian kolaborant. Má pouze dvě sloky, trvá sotva padesát vteřin a já uvedu jen závěr: „Jsem král komiků, prohlásil, a basta! / Kdo je ten fouňa, chcete hádat dál? / To bude jistě Burian Vlasta, veliká krysa a komiků král!“
Dalibor Vácha textem skladby uvodil kapitolu Za války. Ta bude pro drtivou většinu čtenářů zajímavá stejně jako ta následující, tedy co se dělo po porážce nacistického Německa. V tomto případě musím zdůraznit ještě jedno jméno. Nejenže šlo o Burianova kamaráda, herce a slavnou osobnost tehdejší kinematografie, ale především si Čeněk Šlégl prošel vším bahnem, jaké se během války a po ní mohlo objevit. Kdo nezná jeho osud, určitě doporučuji krátké studium i návštěvu jeho hrobu v Praze na Vinohradech.
Nejprve si Šlégla vybavte jako pacienta na křesle Kryštofa Rozrucha (zdánlivá amputace prstu) a potom jako odsouzence a dělníka, jemuž nikdo nezbyl. Stejně jako u Buriana nemohu soudit, natož odsuzovat, ale kvituji decentní, střídmý a na faktech postavený text Dalibora Váchy, který v sobě vůbec neskrývá obdiv. Což sám autor v závěru zdůrazňuje větou: „Vlasto, tohle je pro tebe.“
Aktuální román považuji za cenný především proto, že dřívější generace (kromě zmíněných přidám ještě Ondřeje Suchého) je prostě dřívější generace a její životní cesty se více či méně snoubily. Burian zemřel v roce 1962, kdy bylo Ondřeji Suchému sedmnáct a Vladimíru Justovi šestnáct let.
V neposlední řadě je tu ještě jeden detail, obálka. Autorkou je ilustrátorka Kateřina Boudriot-Bažantová (Vilda, Vévoda, Ztracený rok a další) a zmíním jen ten zachycený výraz. Protože jakkoli je román plný smíchu, tak k smíchu určitě není...
Kdybych měl hodnotit, dávám 85 procent.
Na stránkách se kromě uvedených jmen potkáte s Adinou Mandlovou, Jaroslavem Marvanem, Anny Ondrákovou, Václavem Tréglem, Emanem Fialou, Janem Svitákem, Janem Werichem nebo Hanou Vítovou.