foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Knihy, duben - květen 2025
KNIŽNÍ OKÉNKO: I v květnu jsme si pro vás připravili pětici vybraných titulů, jejichž četba rozhodně nezklame. Výjimečně musíme zařadit také literaturu faktu. Týká se dějin antického Říma a je to úctyhodný počin.
Začnu zvláštní knihou, lépe řečeno jejím rozporuplným hrdinou. Michael Weber se totiž v románu Krásný satyr vrátil ke kontroverzní postavě „milovníka krásných žen, prodejce starožitností a falešných i kradených obrazů, automobilového závodníka, novináře, vydavatele, muže na útěku a tajného agenta“ několika výzvědných služeb Harryho Jelínka. Co o něm víme asi všichni, je, že prodal Karlštejn. Titul bych rozřízl na dvě nesourodé části. První (90 procent) se věnuje bezstarostnosti, dospívání, studiu a životní cestě tohoto vlašimského rodáka. Potud bych řekl, že knížku můžeme vnímat vlastně jako beletrizovaný životopis. Jelikož se dlouhodobě věnuji dějinám 20. století, skutečně jsem si dal záležet na posledních deseti procentech. Ohraničil bych je roky 1933 (Adolf Hitler se stal kancléřem) a 1945. Zejména zde totiž vidíte mytizovaného Harryho Jelínka v tom nejostřejším světle. Kvituji, že autor neopomněl konkrétní jména (Adina Mandlová, Edvard Beneš, Karel Poláček a další), která to jeho zlo ještě zhmotní. Stejně jako příkré Jelínkovo doznání o udávání, vypočítavosti, touze po penězích, absenci svědomí, stejně jako „občasné pomoci bližnímu svému“. Samozřejmě za příslušný poplatek. Pokud má někdo pocit, že Harry Jelínek byl takový český Juraj Jánošík, román ho rychle vyvede z omylu. Proto se ani nedivím závěrečnému doslovu, v němž se Michael Weber od činů své ústřední postavy distancuje. Podobnou omluvu jsem v literatuře ještě nečetl. Krásného satyra vydalo nakladatelství MOBA.
Carl a Roy Opgardovi jsou zpět, stejně jako jejich duchovní otec Jo Nesbo. Kdo četl Království (KNIHA ZLÍN, 2022), bude z Krále nadšen. A dokonce i ti čtenáři, které minulo, nemusí smutnit. Příběh dvou specifických bratrů ze zapadlé vsi v norských horách bude i tak zajímavý. Četl jsem oba romány, tudíž si dovolím srovnat. Království bylo o poznání drsnější a bylo v něm více vražd. Král se zabývá jejich důsledky v natolik miniaturním světě o několika postavách, že se stále divím, jak to autor dokázal. Pozornost mi totiž ani jednou neujela. Hlavním motivem je sen bratrů vybudovat zábavní park s horskou dráhou. Komplikace ovšem nastanou ve chvíli, kdy se místní šéf policie rozhodne oprášit stará úmrtí a zjistit, jestli náhodou nešlo o vraždy. Nesbovi není co vytknout. Kniha má říz, míří přímo do středu a je v ní zdůrazněn takový ten zvláštní selský rozum. Pro milovníky napětí půjde o jednu ze dvou, tří nejlepších knih roku.
Jako třetí jsem zvolil SPQR: Dějiny antického Říma profesorky klasických studií na univerzitě v Cambridgi Mary Beardové. Titul jsem v minulosti pročítal v angličtině a přiznávám, že jsem s tím měl obrovské problémy. Faktů bylo nesmírné množství a jazyk velice těžký. Český překlad (Dina a Jan Podzimkovi) je strhující. Vlastně celá kniha je úžasná. Od kvalitního paperbacku až po zlacení hřbetu. Jakmile jsem ji vzal do ruky, okamžitě se mi vybavil Churchill (2022), opus magnum nakladatelství Leda (a Rudolfa Červenky). I v tomto případě jde o velkolepé dílo. Průměrného čtenáře ovšem může velmi potrápit, proto radím začít prostředkem a vybrat jednu ze tří kapitol Od impéria k imperátorům / Augustovy transformace a Čtrnáct císařů. Jde o etapu dějin, která je dostatečně známá. Autorka ve svém mezinárodně respektovaném textu dokázala skloubit abnormální erudici s lidsky čitelnou formou. Nevyhýbá se detailům (architektura), ale ani současnému úhlu pohledu (Commodus ve filmu Gladiátor), který je věnovaný nejen milovníkům historie. V tomto ohledu musím smeknout. Jednotlivé kapitoly mě opravdu bavily. Začínáte sporem Cicera s Catilinou, abyste se přes založení Říma dostali k postavám imperátorů. Do toho Beardová připomene památky, umění, prameny a širší souvislosti. Její Dějiny antického Říma jsou z mého pohledu učebnicí dějin v té nejčistší formě. Nenudí, baví, poučí, naučí, ale nepřehlíží ani okrajové faktory (sadismus, smilstvo, vraždy dětí a podobně). Poslední upozornění se týká délky. Knihu nelze číst naráz. Stejně jako v angličtině, i v češtině vás po chvíli zahltí vodopád informací. Bral jsem to po padesáti stránkách, kdy mi tento problém nevznikal.
Jana Vitíková a její Jámy. Kniha, od které jsem čekal něco úplně jiného. Ať už kvůli perfektní obálce (Tereza Kodlová) nebo zmínce, že jde o „příběh z kraje, který zapomněl na bohy“. Na zadní straně je mimochodem krátký komentář Václava Vokolka o tom, že postavy prostřednictvím rituálů touží po jakési obnově světa. Nevím, jestli jsme četli stejný text, protože já tam citovanou paušalizaci určitě nenašel. Autorka vyrůstala v Chomutově a v současné době pracuje v Centru pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd. Pokud bych se měl držet jejího oboru, román převedu do pozorování v rámci kvalitativního výzkumu. Rozhodně nejde o disertační práci, ale pokud budu Janě Vitíkové blízko, hloubku jejich Jam označím za nejmenší, ale zároveň největší slabinu. Většina příběhu je totiž jen velice málo pohyblivá. Atmosféru, pokud neznáte region, přirovnám k písním Filipa Topola a prvním dvaceti minutám snímku Vrať se do hrobu! A ne, o komedii nejde. Vyprávění postihuje příběhy několik osob (Číča, Šárka, Adam, Jonáš, Čambáro, E. N. a další), které (s výjimkou jednoho) žijí ve spokojeném stereotypu a stereotypních kruzích. Vyruší je z nich jen nepatrné odchylky, pro ně ovšem často znamenající téměř konec světa. Délka knihy pak kontrastuje s faktem, v jak uzavřeném časovém okruhu se ocitáme. Dělají to zejména dialogy. Pokud si odmyslíte velmi specifické vypravěčské tempo a zapomenete na očekávání či zápletku, zjeví se před vámi zvláštní svět zvláštních lidí, který bych místy přirovnal až k Nerudovým příběhům (pan E.N. a Čambáro). Jámy mimochodem značí nejen fyzické díry v zemi, krátery v lomech, znamenají také bolest společně s nadějí, že se přeci jen někdo někam prokope. Ambivalentních výkladů by bylo víc. Knize přes rozporuplné pocity dávám 75 procent, dostala se mi totiž pod kůži. Akorát prozatím nejsem schopen definovat, co to způsobilo.
Jako poslední jsem si nechal román Neutečeš Lukáše Hrdličky, který před pár týdny vydalo nakladatelství Maraton. Musím od konce. Jestli mě u četby detektivek něco opravdu baví, je to moment překvapení. Znáte to jistě sami. Většinou čtete, skládáte mozaiku, a nakonec všechno hezky zapadne. Hrdličkovi se to povedlo měrou vrchovatou. Že mi naprosto nedošlo, kdo je hlavní postava a jak spolu všechno souvisí, je moje klasika, ale i kdybych myslel jako Holmes, vůbec bych danou linku nezaznamenal. Tipuju... Tento odstavec pochopíte, jakmile si knížku přečtete, což doporučuji udělat. Lukáše Hrdličku jsem vůbec neznal, ale cit pro psaní má velký. Detektivka vypraví příběh kluků, kteří se jednoho dne ocitnou v rukách organizované skupiny, pro níž cosi rozváží. Druhá část se soustředí na matku, která přišla o syna. Nechce se smířit, pátrá, hledá odpovědi. Pomáhá jí soukromý vyšetřovatel. Zhruba ve třetině se oba světy prolnou. Největší pozitivum knihy je závěrečná pointa. Velmi mě potěšily i pražské reálie, cítil jsem se zkrátka doma. Největší slabinou je zbytečný tlak na akci, v tomto ohledu bych ubral. Lukáš Hrdlička musí sázet na dialogy a pozorování. Přestřelky a honičky patří spíše do filmů. Podvacáté namířená zbraň do obličeje u mě zkrátka nefunguje. Jeho obsáhlý (432 stran) text snese přísná měřítka a stavím ho na roveň Trpkové nebo Urbana. Nebudete se nudit, poučíte se. Velmi oceňuji i rázný přístup k životům narkomanů a celkově té prozaické syrovosti.