Fanoušci u hrobu Michala Tučného marně skrývají dojetí

REPORTÁŽ: Třetí zastavení našeho jihočeského putování směřovalo k hrobu Michala Tučného (1947-1995) v Hošticích. Důvod, proč je pražský rodák spolu se svým otcem Vítězslavem (1914-1994) pochován právě zde, je nasnadě. Tučný měl Hoštice rád. Ještě za minulého režimu zde koupil chalupu, kam pravidelně jezdil odpočívat, a měl zde taky mnoho přátel.

Dnes tu má i tisíce fanoušků, chce se dodat.

To, co jsme u jeho hrobu spatřili, nás totiž doslova ochromilo. Tolik svíček, kamínků a drobných vzkazů se jen tak nevidí. A to můžeme s klidem říct, že jsme v Praze navštívili nespočet míst posledního odpočinku slavných osobností. Od rodinné hrobky Václava Havla na Vinohradech po barda Národního divadla Radovana Lukavského na Olšanech.

O kreslíři Kájovi Saudkovi, hokejistovi a trenérovi Ivanu Hlinkovi, V+W, spisovateli Karlu Sabinovi, malíři Josefu Mánesovi, herci a nezapomenutelné baviči Vladimíru Menšíkovi nebo zpěvákovi Miroslavu „Meky“ Žbirkovi ani nemluvě. Bylo toho zkrátka hodně.

Atmosféru, kterou má hrob Michala Tučného, jsme však nezažili nikde.

Najdete ho u zdi porostlé břečťanem. Není velký, a přesto ho nelze přehlédnout. Vede vás k němu energie desítek zapálených svíček a stovek kamínků s nápisy. Všechno je čisté, uklizené, bez jediného nedopalku sešlápnutého koženou botou. Místo působí spíš jako pamětní svatyně, kus živé historie, než jen hrob.

Při pohledu na náhrobek nám až po chvíli došlo, že jeho kamenná kopule není ledajakým doplňkem, ale stylizací Tučného klobouku, symbolu, který k němu neodmyslitelně patří.

Během přibližně dvaceti minut, kdy jsme se zde zdrželi, přišli další tři lidé, starší manželé s dospělou dcerou. „Ze Stříbra,“ odpověděli tiše na otázku, odkud přijeli. Bylo znát, že jejich vztah k Michalu Tučnému je hluboký. Otec dokonce vzpomínal na společné zážitky s kapelou Fešáci. Víc jsme se neptali, chvíle byla příliš osobní a bylo znát, že se o tuto minulost uvedená rodina ze západních Čech dělit nechce.

Na kamenech, které lidé na hrob pokládají, jsme četli desítky vzkazů. Byly mezi nimi podpisy „Bludičky“, „kluků z Prahy“, ale i prosté věnování od „fanynky“. U všech se objevoval letopočet 2025. Další důkaz, že Michal Tučný zemřel jen fyzicky a v myslích posluchačů žije dál.

Cestou z Hoštic jsme si vzpomněli na jiné dva hudebníky, jejichž hroby jsme nedávno navštívili, jednalo se konkrétně o Jiřího Schelingera a Pavla Bobka. Že bychom se v jejich případě setkali s tím, co na nás dýchalo „z“ Michala Tučného, však mluvit nemůžeme. Možná to bylo i tím, že hřbitov v Hošticích je podstatně menší než ten na Olšanech.

Nic naplat, nostalgie a vzpomínek bylo dost, řekli jsme si při odchodu, kdy začalo vydatně pršet. Na snídani v trávě to fakticky nebylo. Spíš nám to připomnělo začátek jiného songu: „Tam blízko Little Big Hornu, se vznáší smrti stín…“