Dávám bolševikovi rok... Proč potřebujeme vánoční zvyky?

Vánoce, to je řetězec zvyků, obyčejů a legend, kdy děláme jinak nepochopitelné věci, protože věříme v jejich symboliku. Proč? Možná proto, že právě tuto víru potřebujeme. A je nám úplně jedno, že je to vděčný zdroj humorných historek.

„Jindřiško, ještě jsme nelili olovo!“

„Olovo- volovo!“

„U nás měří medvěda.“

Slavný dialog otce s dcerou přes schody v Hřebejkových Pelíšcích ukazuje na vánočním lití olova generační revoluci šedesátých let. A v podstatě nám o povaze a smyslu vánočních zvyklostí říká všechno, co o nich potřebujeme vědět.

Zejména když si vzpomeneme, že po čtyřiadvaceti hodinách intenzivní rodinné oslavy vánočních svátků šestnáctiletá Jindřiška na otce hystericky řve: „Víš snad ty, kdo založil Beatles? Myslíš že Frištejnský, Svojsík, nebo Tyrš? Hovno!“.

Vánoční pověry jsou pro literáty a filmaře ideálním materiálem. Vždycky se na nich dá předvést omezenost a naivita človíčka, který potřebuje pro svůj život nějaké signály shůry, a dost často nabízí jejich povedení i efektní taškařice. Pelíškovský otec ve svářečských brýlích je jen jedním příkladem za všechny.

Třeba házení střevíčkem za záda, které nezadaným dívkám prozradí, zda opustí rodičovskou domácnost (špička ke dveřím), nebo pořád zůstanou single. Jakékoliv házení naslepo je samo o sobě takřka stoprocentním garantem legrace, při kterém můžete očekávat demolici té nejcennější části domácího inventáře, zásah kteréhokoliv člena rodiny či kolemjdoucího a v nejbujnější fantazii totální apokalypsu, která slečnu za její upínání k pověrám náležitě vytrestá.

Můžeme jít zvyk po zvyku, rituál po rituálu a představovat si je jako skeč k popukání.

Tradiční vánoční gastronomie může přinést zahoření při přípravě pokrmu, udušení kostí z kapra, vyplavení sousedů kvůli rybě ve vaně, drsnou rodinnou hádku nad použitými surovinami do bramborového salátu...

Nebohý vánoční stromeček v českých komediích dvacátého století postihly snad všechny myslitelné možnosti demolice, od vznícení přes tisíce pádů až po vyhození z okna.

Mimochodem - jakýkoliv oheň je spolehlivým zdrojem vánočního obveselení vždycky.

Kromě taškařice se ale dá z vánočních zvyklostí udělat i drama, při kterém můžete nebohého pověrčivce třeba nechat zemřít, viz Erbenova Kytice, ve které buditelský písmák poslal na Štědrý den nešťastnou Marii pátrat po budoucnosti z proraženého ledu a pak ji za to nechal „shnít v černé zemi“.

Štastné a veselé.

Vánoční strom republiky

Poměrně velké množství těchto obyčejů je mladšího data, než si myslíme. Vánoční stromek, kapr s bramborovým salátem, šupina pod talířem pro finanční zajištění, to všechno jsou uzance mladší než naše republika.

Ta mimochodem dodala jeden specificky český zimní příběh, ze kterého by pod vedením zručného scénáristy mohla vzniknout krásná vánoční pohádka či romantická komedie.

Začal o Vánocích roku 1919. Rok po válce, za pandemie španělské chřipky a celkově bídné společenské situace. Zoufalá nezaměstnaná služka tehdy zanechala svou sedmnáctiměsíční dceru v lese u Bílovic nad Svitavou.

Objevil ji tam Rudolf Těsnohlídek, novinář z brněnské redakce Lidových novin a milovník přírody, které vystavěl roztomilý pomník ve své pohádkové knize Příhody lišky Bytroušky. Tehdy se pan Těsnohlídek šel před Štedrým dnem projít do lesa a plačící batole tam objevil. Děvče se mu podařilo zachránit a přivedlo jej to k myšlence, že Vánoce jsou ideální příležitostí k pomoci těm, kteří dopadli na dno. A takových po válce bylo opravdu hodně.

V roce 1924 byl z jeho iniciativy na náměstí v Brně rozsvícen první Vánoční strom republiky. U něj byla kasička, kam každý mohl přispět na pomoc potřebným. Z první brněnské sbírky byl postaven Dětský domov Dagmar a akce měla fenomenální úspěch. Podpořil ji i prezident Masaryk a o pět let později už strom s kasičkou rozsvítilo 64 českých a moravských měst.

Ve třicátých letech přinášely Vánoční stromy republiky zásadní příspěvky na pomoc postiženým hospodářskou krizí. Poté však byla myšlenka republikánského stromu pochována společně s republikou, která mu dala jméno.

Oživen byl až v roce 1968, kdy manželka prezidenta Irena Svobodová tímto způsobem organizovala sbírku na projekt SOS Dětských vesniček. Byla to vlastně jediná velká charitativní akce za čtyřicet let režimu, který se tvářil, že žádnou charitu nepotřebuje.

Po roce 1989 se Vánoční stromy republiky se svým dobročinným posláním vrátily na všechna hlavní náměstí.

Zlaté prasátko a zakázaný kapr

Vánoční zvyky, i když nemají staletou historii, jsou obvykle pevně zakořeněny a sáhnout na ně znamená koledovat si o průšvih.

Krásným příkladem je rituál kapra k večeři, kterého si letos vzala na paškál jistá influencerka. Společně s nadnárodní finanční skupinou nabádala národ, ať si udělá „lehčí Vánoce“ a letos to zkusí tak, aby mu poděkovala planeta. Reakcí byl paradoxně pravý opak - kapra si podle reakcí na internetu chtějí natruc dát i lidé, kteří ho jinak příliš nevyhledávají.

Pokud se ale vánoční legenda uchopí kreativně, jsou Češi vždy připraveni si její modernizovanou verzi zamilovat. Díky pověře o zlatém prasátku tak má třeba společnost Kofola už dvacet let vyřešenu listopadovou a prosincovou reklamní kampaň a zajištěna pěkná čísla tržeb za čtvrtý kvartál.

Vánoční reklama na Kofolu vysílaná nepřetržitě od roku 2003

Tradice, česky předávka

Zmíněnou scénku s olovem z filmu Pelíšky si všichni pamatují hlavně kvůli hlášce „dávám bolševikovi rok, maximálně dva roky,“ kterou otec Kraus vyčetl z bizarně vytvarovaného odlitku.

Neméně zajímavý je ale zjihlý hlas a nadšený pohled, kterým postava Jiřího Kodeta svou věštbu bolševikova konce doprovází. Všichni samozřejmě víme, že bolševik do dvou let od Vánoc 1967 neskončil, naopak se teprve nadechoval ke svým nejlepším kouskům. Ale u filmu v tu chvíli pochopíte, že starý odbojář potřeboval právě vidinu, že jednou zmizí. Potřeboval ji k tomu, aby se mu v tom režimu žilo aspoň trochu snesitelně.

A právě o tom asi jsou vánoční zvyky. Občas bláznivé, občas nepochopitelné, ale zjevně vždycky takové, jaké lidé zrovna v té době potřebují.

Jednotlivé zvyky se proměňují a aktualizují, ale samy Vánoce jsou jednou velkou tradicí. To slovo je z latinského tradere, předávat. A lidé si je předávají z generace na generaci, i když je ta předávka štafetového kolíku občas podobně bláznivá, jako když si jej podávají neseběhané hvězdy z Jamajky. Že, slečno Jindřiško.

Je to tradice starých pohanských svátků zimního slunovratu, po kterém už bude jenom tepleji. Tradice, do které křesťanství přineslo příběh o spasiteli, borci, co zachrání zkažený svět. Tradice, která ve dvacátém století dostala i charitativní rozměr příspěvku na nový začátek.

Je to tradice, která dává naději. Ano, naděje, to je možná to nejsprávnější slovo. Poslední hořící svíčka, od které se dají zapálit všechny ostatní. Právě letos asi toto ujištění potřebujeme více, než kdy jindy.

Mluvil o tom kardinál Duka ve svém Adventním pastýřském slově, o kterém jsme psali dříve.

A vánoční zvyky, ať volíte jakékoliv, jsou vlastně hlavně o naději.

Můžeme si dát kapra, řízek, nebo „něco lehčího“. Můžeme si rozkrojit jablko a zkoumat jeho řez, hodit střevíc či cokoliv jiného, nebo si tak jako ve filmu změřit medvěda. Ale bylo by skvělé, kdybychom si z letošních Vánoc odnesli naději, že bude líp.

A za týden ji přetavili v odhodlaná lednová předsevzetí, co pro tu lepší budoucnost uděláme.