David Deyl: Moje cesta? Někdy je dost frustrující

ROZHOVOR: David Deyl v rozhovoru pro server PrahaIN.cz vypráví o své „old school“ cestě za slávou v době sociálních sítí. „Jedu takový ten old school model: singl, pracovat na něm se super producenty, míchat ho nikoli v obýváku, ale v profi studiu,“ říká zpěvák, který své fanynky ve věku 70+ naučil používat streamovací služby jako Spotify či Apple Music.

Nejen v Česku, ale po celé Evropě jsou populární pěvecké soutěže. Je to dobrá cesta? Vidíte v nich smysl?

Vidím v tom smysl pro lidi, kteří nemají jinou možnost. Ale je tam systém, kdy jsou každý týden v prime time v televizi, mají obrovskou sledovanost a publicitu, ale pak ta soutěž skončí, a pokud člověk není připravený, vyzrálý a nemá kolem sebe obrovský tým lidí, který ho povede dál, tak jsou ti zpěváci, dalo by se říct, v neznámu. Zkrátka to není vůbec jednoduché.

Ale jakákoliv soutěž, kde člověk může ukázat svůj talent, je jinak samozřejmě dobrá. Škoda, že se to nedá měřit jako ve sportu a na olympiádě, když někdo hodí oštěpem 150 metrů, to se ve zpěvu nedá. Pro lidi, co nedělají tolik sítě nebo nejsou sami songwriteři, neskládají si sami písně, je tahle cesta rozhodně dobrá. Je to zviditelnění, mají možnost se sejít s různými producenty či songwritery, kteří jim pak napíšou písně.

Jak jste říkal, že je najednou po soutěži a jsou v neznámu. To musí být psychicky dost náročné, že?

Určitě. Ale abych upozornil, já nikdy v takové soutěži nebyl, nemám tedy vlastní zkušenost, ale takhle to na mě zkrátka působí: soutěž dala obrovskou šanci. Ten, kdo byl připraven, se jí zhostil, a kdo úplně ne, a přitom měl mnohdy větší talent než ten, kdo vyhrál, tak to měl těžší.

Jaká cesta je za vás nejideálnější?

Pro mě je nejideálnější cesta ta, kterou jdu já. Jdu pomalu. Nejdu přes skandály či bizár, který v dnešní době funguje. Musíme si říct upřímně, že jenom skládat písničky, které jsou třeba radio friendly a navazují nějaké emoce, dnes už nestačí. K tomu je dobré, když zpěvák ještě umí třeba dobře vařit. Nebo umí jiné věci.

Já jdu ale pomalou cestou. Někdy je to frustrující, musím se přiznat. Jedu takový ten old school model: singl, pracovat na něm se super producenty, míchat ho nikoli v obýváku, ale v profi studiu, já konkrétně v Audiogarden u Honzy Křišťála. Zkrátka tomu dát péči, kterou si to zaslouží. Mám takový systém, že každé tři měsíce vydám jeden singl, aby algoritmus na Spotify fungoval dobře a byl jsem v dobrých playlistech. A neposlední věc je natočit k singlu klip. To už se v dnešní době také moc nenosí, bere se to jako vyhozené peníze. Reelsy a jiné věci fungují víc, ale stejně zrovna s Viktorem Odehnalem připravujeme videoklip k poslednímu singlu Co si láska žádá, který jsem napsal s Xindlem X. Je to píseň trochu víc k zamyšlení oproti těm, co jsem nedávno vydal a ještě vydám. Ty spíš navozují pozitivní vibe, zapomíná se na všechny vnitrostátní a geopolitické situace, které se na nás hrnou ze všech stran. Klip budeme točit před jednou z největších LED stěn ve střední Evropě. To, co ten klip bude stát, se jen tak nevydělá. Ale jsem srdcař a pořád mi to ještě dává smysl.

Pro vás je tedy natočení videoklipu, i když se to dnes už tolik nenosí, pořád důležité?

Ano, píseň si podle mě zaslouží kvalitní vizuální zpracování. Reelska jsou sice dobrá, ale to mohu natočit v kuchyni, koupelně, lese, autě, je to spíš jen takový doplněk, cross promo pro hlavní klip. Jak jsem říkal, já asi jedu takový ten old school model, protože klipy se dnes už moc netočí, jedou se ta reelska, a čím větší bizár, tím lepší.

U toho bych se zastavil. Sám říkáte, že se vydáváte jakousi old school cestou. Dnešní doba je hodně atypická právě kvůli sociálním sítím, které jsou často pracovním nástrojem nejen umělců. Jak na tu dnešní dobu vlastně nahlížíte? Jste skeptický?

Jsem s tím v pohodě, protože to dává obrovské možnosti, jak se sebeprezentovat. A nepotřebujete k tomu média. Když to přeženu: náš premiér má svoje sociální sítě a už ani nemusí svolávat tiskové konference. On si řekne, co chce u sebe na Facebooku a Instagramu, média to pak přebírají. V tomhle jsou sítě super. Co je pro mě složitější, je to, že mnoho lidí sítě využívá a dosáhne úspěchů přes svoje soukromí. To já moc nedělám. Nemám ještě děti, ale pokud je člověk má, tak je to super. A jestli do toho umí vařit, je to úplně fantastické. Když se na to podívám z nezaujatého hlediska, hudba je opravdu sekundární. Málokdo může dělat na vrcholné úrovni jenom hudbu. Většina lidí vyniká ještě v něčem jiném. To mě trochu brzdí, i když se sociálním sítím vůbec nebráním a s fanoušky komunikuji moc rád. Beru to jako prostředek pro komunikaci třeba s fanynkami, které za mnou jezdí na koncerty přes celou republiku – koresponďák mi psát nebudou. Některé dokonce znám jménem a jsou na všech vystoupeních od Ostravy přes Aš, Plzeň až Olomouc. Právě s nimi jsem v kontaktu skrz sociální sítě.

Jak zmiňujete vaření a různé další věci k prezentaci mimo hudbu, u vás to chybí, protože na to jednoduše nejste stavěný? Nebo od vás ještě v budoucnu můžeme očekávat něco dalšího? Budete ještě influencer?

Kdybych byl Pepa Maršálek nebo Zdeněk Pohlreich, tak bych toho samozřejmě využil. Ale dostal jsem nějaké nadání, to je skládat a zpívat. Energii dávám spíš do toho. Každý týden chodím na hodiny zpěvu k paní profesorce Hajossyové, která učí na HAMU v Praze. Zpívám také čím dál častěji se symfonickými orchestry. Je to těžká disciplína, pokud nezpíváte jenom svoje věci. Když zpíváte věci z Fantoma opery či West Side Story, tak je těžké zazpívat je v originální tónině a uzpívat orchestr, aby to neznělo trapně. Tedy k otázce: svůj čas věnuji spíš tomuhle. A až budu mít děti, tak toho třeba také využiji. Lidi to milují. Buď děti, nebo zvířátka – když se podíváte na posty zpěvaček, zpěváků, kapel, tak když vydají nový singl, má to třeba pár set lajků, ale když se vyfotí s dítětem, jsou tam tisíce lajků.

Pro vás jsou fanoušci hodně důležití, že?

Ano, a znovu bych chtěl poděkovat svým fanouškům a fanynkám, kteří mi moc pomáhají. Třeba v době pandemie mě drželi nad vodou, mohl jsem dodělávat pohádková alba, zkrátka mě podporovali a pořád podporují, to je nejvíc.

I když uděláte koncert v malém divadle nebo kulturáku, nemusí to být Eden nebo O2 arena, oni přijdou, koupí si lístek, nejsou doma, zvednou pozadí, to je ta největší podpora. Jsem rád, že mám takové fanynky. Snažím se také přesvědčovat starší generaci. Fanoušky mám od náctiletých až po osmdesát let. Přicházejí postupně na nové streamovací služby jako Spotify či Apple Music, já je motivuji a daří se mi to. Je to pro umělce dost důležité, aby poslouchali hudbu na streamech. V době, kdy rappeři dělají obrovská čísla a generace Z poslouchá tu píseň xkrát za den, se dostanou do playlistů lehce. Já je tedy také motivuji, aby si moje věci pustili vícekrát než jednou. Mnoho fanynek nad sedmdesát let si nainstalovalo do telefonu Spotify Premium, ne free. Platí si za to a poslouchají mě, naučil jsem je dělat playlisty. Konkrétně na tohle jsou sociální sítě dobré, protože jsme tam v kontaktu, já jim to tam vysvětlím, k tomu mám ještě Leničku Kafkovou, která je programátorka a pomáhá mi. Starší generace pochopí, že v té službě má moji kompletní diskografii i další interprety, tak nemusí lovit vinyly nebo CD. Přijdou tomu na chuť, pak si koupí třeba dobrá sluchátka či bluetooth reprák. Někdy mě to dojímá, že takové noblesní ženy v letech na tohle přijdou.

Co CD a vinyly? Souhlasíte, že stále mají své kouzlo?

Určitě. Moje další autorské CD, raději vám neřeknu, kdy vyjde, protože se nechci dostat do spirály stresu. Chci ho vydat na CD, protože tam jsou texty, fotky, já to pak mohu podepsat. Fanynky si to rády koupí, ale dají to někam do archivu a poslouchají to stejně na streamovacích platformách. Má to smysl spíš v rámci sběratelství. A vinyl? Nevím, jestli to pořád platí, ale Vladimír Kočandrle, šéf české pobočky Warner Music, mi říkal, že vinyl je spíš pro chlapy. A vzhledem k tomu, že já mám víc fanynek než fanoušků, pro mě není vinyl prioritou. Možná se to změnilo, ale před pár lety to prý bylo takhle.

Jak jste říkal, že lidé přijdou i do malého divadla nebo kulturáku a že to nemusí být Eden nebo O2 arena. Spousta umělců zmiňuje, že podobné prostory mají raději kvůli úzkému kontaktu s publikem. Jak to máte vy? A co je podle vás nejideálnější místo na koncert v Česku?

Nejideálnější koncertní místnost se teprve staví, a je to DD arena v Pardubicích.

To bude největší hokejová hala na světě.

Hlavně se bude jmenovat DD arena, tedy David Deyl (úsměv). To se pro mě staví. Navíc, co jsem četl, architekti počítají s multižánrovým využitím, už tam budou různé akustické panely, aby se zvukař tak nezapotil. A hlavně je to fyzika, tudíž ačkoliv je v O2 areně nejlepší sound engineer na světě, tak tam neuděláte tak dobrý zvuk jako třeba v novějším a menším O2 universu nebo ve Foru Karlín. Moc se na to těším.

A co se týká velikosti, jak jste se také ptal, nejde mi o to, kolik tam je lidí, ale spíš jakou má místnost akustiku a jestli se mi tam dobře zpívá. A jestli je zvuk pro lidi fantastický, protože za mě by to mělo znít skoro jako ze studiové nahrávky. Ano, může to mít určité nuance, aby bylo vidět, že je to live, ale když osobně přijdu na nějaký koncert a zní to úplně jinak, než jsem zvyklý, tak je to pro mě zklamání. Nejhorší kombinace je, když ani ten interpret nezpívá tak dobře live.

A kdybych si měl vybrat to, co stojí už teď, tak zmíním Forum Karlín a z těch noblesnějších určitě Rudolfinum. Ještě jsem tam nehrál, ale akustika je tam fantastická. A ještě určitě zmíním, kromě DD areny, že doufám, že se na Vltavské postaví nový obrovský koncertní sál pro Českou filharmonii, tam bych si koncert rovněž dokázal představit.

Jaký nejlepší koncert jste zažil jako divák?

Jednoznačně koncert známého mexického zpěváka, nazval bych ho takovým latinskoamerickým Karlem Gottem, jmenuje se Luis Miguel. Je to obrovská hvězda. Byl jsem na jeho koncertě v Barceloně, zpíval naprosto skvěle naživo, obrovský zážitek.

Nerad bych náš rozhovor končil negativně, ale v té souvislosti mě to opravdu zajímá. Jaký byl váš nejhorší koncert? A nemusí to být třeba kvůli interpretovi, ale třeba právě kvůli akustice a tak dále.

Budu muset hodně zapřemýšlet... V tomto případě to nebylo o interpretovi, ale o tom, že tam byl strašný zvuk. Už je to strašně dávno, kdy byla Christina Aguilera v Praze v O2 areně. Nejenom že jsme na ni asi dvě hodiny čekali, ale zvuk byl pak hrozně ostrý, nepříjemný a objevovaly se tam nebezpečné frekvence. Zmíním tedy asi tohle, i když to bylo zvukem, protože ona jinak zpívá fantasticky. A co se týká toho, že by někdo neměl skills a byl bych zklamaný, to jsem asi nezažil, protože si podvědomě vybírám interprety a kapely, kteří hrají dobře i live. A jediná věc, co to může pokazit, je zvuk. Interpret se pak může snažit, jak chce, ale když technika a zvukař nemá svůj den, tak nelze nic dělat.