Čtvrtníček během představení zmínil Turka. Ani Hrušínský se neudržel

RECENZE: Server PrahaIN.cz po delší době vyrazil do divadla. Volba padla na školní klasiku. Bylo nás pět patří mezi velmi oblíbené knihy i seriály. Každý si jistě vybaví Péťu Bajzu v podání Adama Nováka, jeho otce v interpretaci Oldřicha Navrátila nebo neposedného Pivodu alias Jiřího Langmajera, jehož největším snem bylo získat motocykl.

Staré časy, chtělo by se s nadsázkou říct. Jenže ta k tématu úplně nepatří. Od vydání Poláčkova románu totiž letos uplyne rovných 80 let. Autor knihu napsal těsně před odchodem do Terezína, jen několik let předtím, než zahynul v koncentračním táboře Gliwice. Vím, vedou se polemiky, ale nejvíc se jich přiklání právě sem. Vydání se pochopitelně nedočkal.

Kdo se v osudech některých umělců nevyzná, tomu v Divadle Na Jezerce nabízí pomocnou ruku režisér Petr Vacek. Jeho verzi Poláčkova příběhu pěti kamarádů „na život a na smrt“ uvedla Hrušínského „parta“ ve světové premiéře dne 15. listopadu 2023.

Méně známé Gliwice jsou akcentovány až v samém závěru. Musím uznat, že režisér přesně věděl, proč jimi nekončit. Sekvence střídající humor s výčtem úmrtí v lágrech patřila k umělecky nejsilnějším momentům, které téměř dvouhodinové představení nabídlo.

Silných zážitků bylo víc, dostanu se k nim.

Život známé pětice (Petr Bajza, Antonín Bejval, Éda Kemlink, Zilvar z chudobince, Čeněk Jirsák) na jevišti ztvárnili Jan Čenský, Petr Čtvrtníček, Jan Hrušínský, Václav Tobrman a Martin Leták. Příjemně se sledovaly také Patricie Solaříková a Johana Jedličková. O nich možná někdy příště.

Zajděte na to

Poláčkův román Bylo nás pět, stejně jako jeho předchozí díla (zejména monumentální Okresní město), stojí na pozorování. To byla mimořádná vlastnost řady autorů, kteří čerpali inspiraci na ulici, v hospodách, a bohužel i ve válečném a meziválečném období. Poláčkovo vykreslení postav je precizní a nezaměnitelné. O to víc mě zaujala improvizace Petra Čtvrtníčka, kdy se ho zdravotní sestra na scéně zeptá, jakou kávu by si dal. Latté, moccacino, cappuccino, turek? „Tak dám si cokoli, jen ne Turka,“ pronesl herec s jasným odkazem na jednu z nejvýraznějších postav Motoristů.

Schválně jsem sledoval Jana Hrušínského, jak náhle kouká do stolu a zvažuje, zda se zasmát, nebo kouzelnou vsuvku přejít. Nevydržel. Spolu s ním se smál i Jan Čenský a zaplněný sál. Čtvrtníčkův „vzkaz“ současné generaci ocenili diváci dlouhým potleskem, což během hry nebývá zvykem. Nešlo přitom o jediný přínos známého baviče. Několikrát převzal repliky svých kolegů, kteří se ho pak zničehonic ptali: „Co mám teďka říkat, vždyť jsi to všechno řekl za mě?!“ Smích oběhl celé hlediště.

Režisér Vacek vnímal nejen tuto rovinu, ale i Poláčkův odkaz, cit, rodný Rychnov. Především závěr, kdy zaznívají už jen data narození, místa a dny úmrtí, byl nekompromisní. Nemusím asi zdůrazňovat, o jaká léta šlo.

Velmi citlivě zpracovanou inscenaci můžete vidět také v únoru. Jezerka ji zařadila na program hned dvakrát, v neděli 22. 2. od 16:00 a od 19:00.