Divadlo Procity: Potřísnění černým spermatem spouští záchranné mechanismy

foto: Divadlo Procity / se souhlasem/Tereza Hrubá v inscenaci Jak zadržovat dech

RECENZE: Hra Jak zadržovat dech v divadle Procity je temnou absurditou, která dokáže převrátit vše vzhůru nohama. Symbolický svět, kdy vyspělý Západ migruje na Východ, je jistě absurdním povýšením současnosti, nicméně v uvěřitelných nastolených důvodech se stává možnou realitou. Je důležité mít, či nemít pouhých 45 euro? Další důležitá otázka díla, na které se můžete jít podívat do pražské Bubenče.

Je temné setkání s démonem, nebo klidně říkejme s nepříjemným cizincem, důvodem k tomu, abychom vyrazili na cestu vlastního spasení nebo pokání? Může v nás pošpinění cizí vinou, zlem nebo černým spermatem vyvolat snahy o vlastní napravení? A je pro nás vlastní prezentace našich cílů důležitější než život, který prožíváme? Otázek, které tvůrci odkrývají je spousta. Hru britská autorka Zinnie Harris dokázala napsat v roce 2015 tak dobře, že do hmatatelného zla můžeme vtělit dnes stále cokoliv. Svoje nedostatky, ale třeba i ruského diktátora nebo jen nepříjemného náhodného milence.

A možná proto bychom mohli o autorce na úvod ztratit pár slov. Britská dramatička Zinnie Harris patří dnes k nejvýznamnějším ostrovním tvůrcům, ale i režisérům spolupracujícím s nejznámějšími britskými a skotskými soubory. Je faktickou pokračovatelkou zakladatelky britské cool dramatiky Sarah Kane, ale na rozdíl od ní je méně naturistická, provokativní, vulgární a její život jede klidnějšími kolejemi. Zatímco Sarah Kane její běsy, alkohol, duševní nemoci i drogy nakonec zabily, Harris kráčí chodníkem překypujícím cenami a úspěchy. Její nejúspěšnější dílo Jak zadržovat dech si odbylo premiéru v Royal Court Theatru.

Hlavní hrdinky patří do našich životů

Středobodem celého příběhu je Dana, mladá žena zaujatá svým ambiciózním projektem, svým úspěchem v profesi, který dokáže zastínit i její soukromé neúspěchy. Možná právě proto se snaží najít uvolnění v náhodném sexu s atraktivním neznámým mladíkem. Vystavení účtu za několik hodin bezuzdné rozkoše je ráno kruté. „Jsem démon,“ říká odcházející mladý muž a chce Daně, kterou považuje za prostitutku, zaplatit 45 euro. Dana tomu nevěří, nicméně je už lapena do sítí pochyb a mozkomorů, které zesiluje ještě flíček na jejím těle, který se po vášnivé noci objevil.

V tuto chvíli hra nabízí jeden z obsahově nejsilnějších momentů celého díla. Má zlo právo ospravedlňovat svoje kroky a nabízet za to odškodnění? A proč nám vlastně zlo nutí náhradu za své skutky? Jde o okamžik, který možná nejvíce rezonuje s dnešním politickým domácím i zahraničním děním.

Psali jsme

Tereza Hrubá se pustila do boje s tlakem okolí. V divadle Procity touží…

NAVŠTÍVILI JSME Očekávání. Slovo vyvolávající naděje i děsící hrůzou. Co všechno se za ním může skrývat? Na to odpoví divadelní představení…

20. 10. 202221:34

Kultura

Danu představuje herečka Tereza Hrubá. Je bezesporu tahounem devadesátiminutového představení, hra stojí a padá s jejím výkonem. A možná právě proto si zaslouží její nadstandardní ztvárnění malou výtku, spíš radu, aby se vyvarovala přílišné přepjatosti. Její postava sice prochází nejzlomovějšími okamžiky svého života, nicméně občasné lehké ubrání plynu, kdy je emoční pedál sešlápnut až k podlaze, jenom prospěje. Její výkon se stane vrstevnatějším a uvěřitelnějším. Dá divákům možnost osudy vstřebat, ale přitáhne je také k sobě blíž. Zvláště když scénář tyto emoční zlomy nabízí.

Druhou ženskou postavou je sestra hlavní hrdinky Jasmína. Pravý opak. Poddajná, neprůbojná, nebojující. Obě jako slavné postavy americké kinematografie Thelma a Louisa putují evropskou krajinou a stíhá je jedna pohroma za druhou. Andrea Hoffmanová jako Jasmína je velice přesvědčivá, zranitelná a uchopitelná a tvoří protipól hlavní hrdinky. A je vlastně největším překvapením celé inscenace.

Muži jsou symbolickými odrazy

Zatímco ženské postavy jsou reálné, pevně ukotvené v ději a v našem světě a životě, postavy mužské jsou symbolické a levitující.

Atraktivní milenec přiznávající, že je démonem, je črtou zla, špatného hodnotového žebříčku, symbolikou neúnavného našeptávače. Typy těchto postav jsou jedny z nejhorších na ztvárnění. Jejich představitelé musejí pracovat ve zvýšené míře se symbolickými prvky, je nutné volit specifické výrazové prostředky, které utvrdí diváka v symbolice postavy, ale tyto prostředky musí být zároveň umírněné prostoru, který herec v tu chvíli ovládá. A na tom představitel „Démona“ Jan Koželuh mírně pohořel. Nedokázal totiž postavu Dany omráčit ničím jiným než fyzickou chlapskou silou, a to je zvláště v oblasti práce s hlasem velkou škodou.

Jakub Pravda v roli „Knihovníka“ měl úkol snad ještě těžší. Ani jeho postava vlastně nemá s knihovnou a běžným životem nic společného. Je to metafora naší společnosti, která chrlí rady, jak si pomoci, jak být úspěšný, jak nezklamat, a to i přesto, že vlastně není konkrétních fyzických a hmatatelných rad a pomoci schopna, a tím vlastně popírá sama sebe, protože není úspěšná a mnohé zklame. Jak trefné pro dnešní svět! Sám „Knihovník“ je pak na jevišti spoután předkládáním názvů knih, které odrážejí dění v hereckém prostoru. Při takto úzkém manévrovacím prostoru je každá rada k uchopení postavy drahá. Nicméně i tady by stálo za to, zamyslet se nad slovními výrazovými prostředky představitele.

Sex s neznámým mužem odstartuje řetězec podivuhodných událostí  Foto: Divadlo Procity, se souhlasem

V souvislosti s oběma mužskými představiteli však nutno poznamenat naprosto geniální tah, který vznikl pouhou reverzí jejich oblečení. Tato drobná maličkost dojde divákovi v okamžiku, až když vidí oba muže na jevišti společně. Zatímco muže v upnuté bílé košili a volných černých kalhotách vnímáme jako úředníka, jako symbol valící se byrokratické mašinerie, tak muž v rozhalené černé košili a upnutých bílých kalhotách je zdařilou symbolikou floutka, frajera a případného nebezpečí.

Malý prostor, velké výzvy

Největší devizou divadla Procity je prostor, kde se představení odehrávají. Divák i v té poslední ze čtyř řad má možnost vidět hercovy hlasivky a pečlivě prozkoumat všechny dokonalosti i nedokonalosti nabízených těl. A to je dobře, jde totiž o svět divadla, svět života se všemi nezbytnými atributy, nikoliv o vysněný svět přehlídkových mol. Ale právě z tohoto důvodu musí být i ta facka na intimním prostoru opravdovou fackou, nikoliv kašírovaným počinem.

Divadlo Procity s představením Jak zadržovat dech znovu nezklamalo. Nabízí totiž v metropoli podívanou, která rozhodně není běžná. A za to i těch pár nedokonalostí, které se ale dají odstranit, rozhodně stojí. Těším se na příště.